Prízrak slobody

Dílo Luise Buňuela rámují dva filmy. Na začátku kariéry stojí krátkometrážní experimentální Andaluský pes, kde si režisér teprve osahával terén a zkoumal možnosti žánru a filmového média. Na konci tvůrčí dráhy stojí absurdní potměšilá hříčka o iluzi zvané svoboda, složená z nesouvislých groteskních surrealistických minipovídek. V ní si Buňuel s rozkoší pohrává se společenskými konvencemi a lidskými předsudky, zesměšňuje dobré mravy a jízlivě se strefuje do svých obvyklých cílů - konzervatismu a upjatosti církve, stejně jako povýšenectví a pokrytectví buržoazních a byrokratických vrstev. Buňuel se na vzývanou svobodu dívá skepticky. My lidé jsme v zajetí svého okolí, společnosti, výchovy, emocí, pudů a především svých genů. Podobně jako Lynch i Buňuel ke stáru přestal brát ohled na vnější vlivy a točí pro vlastní potěchu o tom, co ho nejvíc zajímá. Ale zatímco pozdní Lynch je pro mě nestravitelný, Buňuel mi naservíroval tak delikatesní filmovou esenci žánru, že jsem ve světle toho musel přehodnotit pár jiných filmů. Ostatně co se filmografie španělského surrealisty týče, dosud jsem měl nejraději podstatně konvenčnější Nenápadný půvab buržoazie, Přízrak svobody se ale okamžitě katapultoval na první místo. Dovolím si nicméně doporučit, abyste svůj kontakt s Buňuelem nezačínali právě tímto kouskem. Pokud dáte přednost jeho mainstreamovějším snímkům, o to víc si vychutnáte krátké výstupy jeho dvorních herců a styl založený na sarkasmu. Přízrak svobody bych nechal až na konec, je přece jen příliš svůj, vykloubený z toho, na co jsou diváci zvyklí a co jsou ochotni akceptovat. Celkový dojem: 95 %. (16.08.2019)

Bunuel zrál jako víno a tak ve 74 letech natočil svůj pravděpodobně nejodvážnější (nebo nejodvázanější?) film a definitivně tak zarazil (před) poslední hřebíček do své filmové rakve a zároveň nesmrtelnosti v říši celuloidu. Přelud svobody je alespoň tak jak já ho chápu filmem hravým, vtipným, plným originálních obrazů, metafor, snových výjevů i pouhých drzostí a vtípků - dohromady namícháno se jedná o velmi osvěžující a dlouhodoznívající koktejl velmi výživný - je to od Bunuela takový dárek pro všechny - pro herce, pro diváky i pro něj. Bunuel tu obsadil všechny své oblíbené herce - Piccoliho, Frankeuera, Rocheforta, Vukotic a také Bertheau plus jako bonus Monicu Vitti a J.C.Brialy, které si vypůjčil od kolegů. Přelud svobody je nádherný testament - odkaz budoucím generacím, film plný tajemství i zlomyslností - poslední štace velkého filmaře i člověka...tak honem, rychle, pospěšte si, abyste o něj nepřišli...Bunuel čas sice nezastavil, ten běží stále dál, ale celým svým dílem málem zničil náš vesmír, zřejmě stačilo jen málo...totiž nic, svůj osud tímto naplnil a dovršil...i když se ještě jednou vrátil s Tajemný předmětem touhy. 8.3.2020 - Je zvláštní vidět Buňuelovy filmy po dvaceti letech znovu, jako teenager jsem byl z něj totálně na větvi, stejně jako ze saury - byli to prostě idolové mýho mládí, dnes je to jinak, už dávno jsem z toho vyrost, nicméně to nic neubralo hodnotě těch filmů, pořád na ně koukám s obdivem, i když už né s otevřenými ústy, nýbrž jen s lehce cynickým odstupem, opakuju, hodnotu těch filmů to ale zásadně nesnižuje. A malé vysvětlení těm, co Buňuela nechápou: abyste jeho filmům rozuměli, nesmíte to mít v hlavě v pořádku, ale musíte mít o pár koleček navíc, normální mozek jeho filmy neocení, musíte být trochu vyšinutý, abyste ho měli rádi. (21.09.2014)

PŘELUD SVOBODY (1974) patří už do zmíněného Buňuelova vrcholného období na sklonku jeho kariéry a je myslím relativně dost známé na to, abych se o něm rozepisoval. Stejně jako např. v případě NENÁPADNÉHO PŮVABU BURŽOAZIE nebo MLÉČNÉ DRÁHY si neodpustím malou výtku směrem k narativní metodě filmu, která způsobem, jímž spojuje jednotlivé epizody (skeče) přes „oslí můstky“ v podobě postav [epizodní postava z jedné epizody se stává hlavní postavou v následující, doslova do nové epizody „přejde“, a tak dál, a tak dál, byť zase ne úplně mechanicky], mi nejvíc připomíná MONTY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS. I to byl jeden z Buňuelových prostředků, jak divákovi zkazit vciťování se do jeho postav, objektů zkoumání: sice v rozporu s jeho mexickými melodramaty, ale v souladu s jeho senzitivitou vzdáleného, nezúčastněného a občas pobaveného pozorovatele, pro kterého člověk není víc než hmyz, a naopak. (15.03.2008)

Továrny nevědomí jedou na plné obrátky. Kouř z jejich komínů čadí do vědomí postav. A Luis bere do svých starých, ale pevných rukou surrealistické nitě a utká z nich svižnou, jízlivou tapisérii; aniž by zapomněl zdůraznit, že chování a jednání lidí není výsledkem jejich svobodné vůle, ale činitelů, které jsou vesměs mimo jejich kontrolu. Nad knihou Sama Harrise o iluzornosti svobodné vůle by Mistr, myslím, pokyvoval hlavou. (14.03.2020)

The Phantom of Liberty sa stalo pre mňa príjemným prekvapením a po Andalúzkom psovi ktorého som mal možnosť vidieť v kine mi to otvorilo bránu k tomuto tvorcovi. Sila tohoto audiovizuálneho oparu stojí na nosných stĺpoch abstraktného "na hlavu padnutého" scenára, do ktorého som sa okamžite zamiloval. Snímka postupuje epizodicky. Každá hlavná postava prechádza plynule, no surrealisticky, do ďalšej časti a tak dej nenudí hoci sa tu logika hľadá márne. Esencia takéhoto kubismu ma očarila. (25.04.2017)