Jitřní záře

Tahle ruina, tedy tohle půvabné místo si je našlo samo. Magistra, která nehodlá do školáčků nic natloukat a která kuchtí karbanátky z lebedy, a zemědělec, který nehodlá přihlížet, jak jeho kolega řeže krávy. Nechtějí chodit do práce, protože věří, že si vše sami vypěstují (ale pro státní dávky ruku natáhnou). Žádný spěch, žádná chemie, technologie či permanentní tlak na výkon, ještě navíc s výhledem na malebnou šumavskou krajinu. Prostě žít po svém a mimo zavedené společenské struktury. A otěhotnět na čerstvém vzduchu a bez pesticidů tady prostě půjde snáz. Jenže všechno to začne problémem se studnou a nočními rituály u ohně. A následně i jménem, které své dcerce vybrali. A už to jelo. Na dveře rodičů vyznávající alternativní životní styl zabouchá policie, odbor sociálních věcí, soudní vykonavatelka… S párem Pavlou a Karlem sympatizujeme víceméně jen proto, že na ostatních postavách nic sympatického není (až na výjimky, třeba sestru v kojeneckém ústavu), některé jsou až na hraně parodie. Ústřední duo je po herecké stránce neokoukané a fajn, právě nejedna vedlejší postava ovšem zoufale přehrává a vypouští z úst krapet šílené věty. Zpracování případu, jenž vyvolal debatu o státních zásazích do rodičovských práv a nemožnosti žít totálně podle „svého“, je za mě bez větších výhrad, samozřejmě se ale nejde nevyhnout faktu, že my prostě stát budeme ždímat, ale ať nás jeho úřednický aparát nechá žít, jak my chceme. A to, že je prostě nutné dítě úředně zaregistrovat, by minimálně vystudovaná učitelka vědět měla. Škoda, že nezkoumáme onu jinakost, ono vymezení, hlouběji nejdeme po příčinách strachu z cizího, z jiného. Druhá polovina série je pak věnovaná právě dceři, která si stále silněji uvědomuje, jak ji omezuje způsob života, který pro ni rodiče zvolili. Zároveň přibývá zbytečného zkratkovitého jednání, ve kterém prostě chybí souvislosti, rodiče se „nijak“ nevyvíjejí, navíc svým chováním a postoji mnohdy popírají to, co celý život sami razili. Už to jednoduše není o těch „zlých“ lidech okolo, těžiště se přesouvá do jejich soukromí. Samotné vyústění mi vlastně docela sedlo. (12.08.2022)

Tahle ruina, tedy tohle půvabné místo si je našlo samo. Magistra, která nehodlá do školáčků nic natloukat a která kuchtí karbanátky z lebedy, a zemědělec, který nehodlá přihlížet, jak jeho kolega řeže krávy. Nechtějí chodit do práce, protože věří, že si vše sami vypěstují (ale pro státní dávky ruku natáhnou). Žádný spěch, žádná chemie, technologie či permanentní tlak na výkon. Prostě žít po svém a mimo zavedené společenské struktury. A otěhotnět na čerstvém vzduchu a bez pesticidů tady prostě půjde snáz. Jenže všechno to začne problémem se studnou a nočními rituály u ohně. Ústřední herecké duo je neokoukané a fajn, nejedna vedlejší postava ale zoufale přehrává a vypouští z úst krapet šílené věty. Rozjezd průměrný, uvidíme. (23.06.2022)

„Musíte jí dát nějaký normální jméno!“ Přístup zdravotní sestry je otrávil, porod proběhne doma. Možná tam bude i teplo. A možná tam nebude plíseň. Je třeba vykácet stínící stromy za barákem. Samotěžba ale bude dalším svárem mezi mladým párem a zastupitelstvem obce. Nehodnotím kroky ústřední dvojice, hodnotím zpracování příběhu. Samozřejmě se ale nejde nevyhnout faktu, že my prostě stát budeme ždímat, ale ať nás jeho úřednický aparát nechá žít, jak my chceme. A to, že je prostě nutné dítě úředně zaregistrovat, by minimálně vystudovaná učitelka asi vědět měla. Ústřední herecké duo je neokoukané a fajn, nejedna vedlejší postava ale zoufale přehrává a vypouští z úst krapet šílené věty. Autoři (nejen) scénáře, manželé Wlodarczykovi, si sice vymysleli většinu dialogů a změnili jména postav, faktů se nicméně drží. (24.06.2022)

„Matka možná vypadala normálně, ale on? Typickej asociál.“ A už to jelo. Na dveře rodičů vyznávající alternativní životní styl zabouchá policie, odbor sociálních věcí, soudní vykonavatelka… S párem Pavlou a Karlem sympatizujeme víceméně jen proto, že na ostatních postavách nic sympatického není (až na výjimky, třeba sestru v kojeneckém ústavu). Pryč jsou přetvařující se sousedé, pryč je starosta se spoustou lejster, dvojice narazí na protivníka jiného kalibru. Případu, jenž vyvolal debatu o státních zásazích do rodičovských práv a nemožnosti žít totálně podle „svého“, má pomoci mediální pozornost a spousta „kontaktů“. Pořád mě fascinuje, že svoboda a individualismus páru končí tehdy, když zavětří potíže se státními příspěvky. A stále víc mi začíná vadit doslovnost i parodicky odpudivé vedlejší postavy. (19.07.2022)

„Neuživí? Vždyť je vykrmená jak Smolíček Pacholíček!“ Veronika Žilková je na dně svých sil, manželé se naoko přestěhují k jejím rodičům, kde je pračka a teče teplá voda. Zatímco Pavla dál bojuje uvnitř kojeneckého ústavu, Karel si připadá zbytečný (taky že je) a mizí na čas ze scény. Pořád mi vadí, že zatímco ústřední pár „nemá“ žádné charakterové chyby a chybky, „zlí“ jsou ti okolo. A zároveň, že nezkoumáme onu jinakost, ono vymezení, hlouběji nejdeme po příčinách strachu z cizího, z jiného. Vlny předsudků a nepřejícnosti nakonec přejdou do vítězného konce (TV Nova, která bulvár sama spoluvytváří, je tu naštěstí jen tak okrajově – možná jako by se snažila trochu zlidštit svou někdejší úlohu v kauze). Vzápětí přijde časový skok (2008) a otázky okolo nástupy Jitřenky do školy. (20.07.2022)

Dominantní motiv střetu člověka se systémem začíná (svou zajímavostí) krapet slábnout. Jitřenka do školy přeci jenom nastoupí, ale znamená to řadu problémů. Ty už s rodinou nechce mít starosta obce, zatímco mnohým místním rodina vymaňující se ze systému pořád leží v žaludku. A znovu v tom sehraje roli voda. Příběh v poměrně fajn podání pokračuje, „jejich“ svět vesměs stále působí opravdově, ale pak zase přijdou zkratkovitá jednání, ve kterých prostě chybí souvislosti. Pavla „zničehonic“ opouští rozpracovanou práci (grant) a nechá kolegyni na holičkách, její otec ztvárněný Pavlem Zedníčkem hrál dosud spíš roli usměrňovače emocí, zatímco zčistajasna přejde na opačnou stranu („Jenom ze sušenejch kopřiv nežijete, že jo? Žijete ze sociálních dávek!“). Je z toho jeden jediný větší spor, bezprostřední odjezd prarodičů a rozhodnutí, že rodina stráví Vánoce ve Španělsku. Starým brakem, který musel sežrat spoustu nafty (za spoustu peněz). A šup, máme tu rok 2017, kdy se ve Španělsku už o výrazně početnější rodinu zajímá policie. (20.07.2022)

Dcera něco chce (stejně jako její rodiče si kdysi něco „svobodného“ usmysleli), ale matka je proti. Stále víc si tak uvědomuje, jak ji omezuje způsob života, který pro ni rodiče zvolili. Přitom je úsměvné, že oni sami léta nerespektovali role autorit, popírali úřady a jiné instituce, zatímco po dceři chtějí, aby je poslouchala. Zejména v závěrečném díle tak popírají to, co celý život sami razili. Neberou, že si svobodně volí vlastní cestu. A právě kvůli rodičům Jitřenka zažila od vrstevníků/společnosti mnohá odmítnutí, nechce to podstupovat po posledním návratu domů do Čech znova. A právě o jakési její revoltě poslední díl je. Už to není o těch „zlých“ lidech okolo, těžiště se přesouvá do jejich soukromí. Samotné finále mi vlastně docela sedlo. Fajn po celou dobu byli i neokoukaní Petra Bučková a Jan Plouhar. (21.07.2022)