Hodina tance a lásky

Hranice nepříliš povedené televizní inscenace výrazně překračuje pouze Boris Rösner, svou osobností, charismem i úžasným herectvím. Jeho postava je až démonicky nelidská, fanaticky lpcí na dodržování nestvůrných předpisů ohledně chodu tábora, ale přitom živoucí. Jeho jediným hereckým partnerem je civilní Jan Novotný. Zbytek ansámblu je ovšem tragický. Zajímavý herecký výkon podává Roman Zach. Jeho postava je bohužel zajímavá pouze jeho postavou (měří asi 2 metry). Jinak přehrává plachost rysa v tatranských hvozdech a toporností se limitně blíží borovému trámu o průřezu 120*120 a délce několik kilometrů. Afektované přehrávání je charakteristické i pro postavu kur... pardon umělkyně Zdenky Studénkové. A nevýraznost zase hlavním atributem Ester Geislerové. (07.08.2011)

"Růže, růže, růžičko, rudá růže v stráni..." Hodina tance a lásky je příliš dokonalá na to, aby byla pouze televizním filmem. O tom jsem se znovu přesvědčila na 26. Finále za přítomnosti autorky Jeleny Mašínové a moderátora Jana Lukeše. A ačkoli na jinou tvorbu Pavla Kohouta nahlížím skrz prsty, tady věřím v Jelenu a Viktora Polesného. Dokonalost rozvrstvení mnohačetných vrstev příběhů a motivů odehrávajících se během jediného dne 6. 6. 1944 mě opakovaně dokáže zaujmout, rozvášnit, ale vyprávění také apeluje na obecná poučení z krizové (válečné) situace a stává se lepší freskou na téma rozkladu dekadence lepší společnosti Třetí říše, nežli Viscontiho Soumrak bohů. Skvostná a nadoblačná je Zdena Studenková jako Monika, bývalá umělkyně, která přednesem Goetha interpretuje veškerou závrať z panství, které se neodvratně přiblížilo svému konci. Vynikající jsou ostatně všechny ženské postavy, ať už matka s dcerou Adamovské a Geislerové nebo jejich elitní mužské protějšky v čele s Rösnerem a Zachem. Mohu jen zatleskat tak, aby to dolehlo až k uším maďarského Královského baletu. #finaleplzen (18.02.2009)

Vynikající drama jednoho dne, který pro nacistické impérium znamenal jeho definitivní konec. Precizně vyvedený Kohoutův a Mašínové scénář rozehrává nebezpečnou šachovou partii lidských příběhů, v nichž jako by neexistovala šance na přežití. Karty byly rozdány a dějiny zastavit nelze. Herecké výkony v hlavních (uhrančivý Boris Rösner) i vedlejších (mimořádná Zdena Studénková) rolích, vystupující nad rámec standardních povinností před kamerou, zde dosahují zaslouženého úspěchu a dávají bez nejmenšího zaváhání tušit, že náhoda skutečně přeje připraveným. Škoda, že tak výjimečný námět zůstal uvězněn jen v televizních kulisách. V případě Polesného filmu tím přicházíme o víc. (10.08.2014)

Nevýrazný televizní film Viktora Polesného, u kterého jsem už zvyklý, že buď se zadaří, nebo je to průser. Tady to od průseru zachraňuje pouze Boris Rosner, který svého němčoura hraje věrohodně. Jinak ostatní slabé a křečovité postavy netřeba zmiňovat. Mnohem radši si přečtu stejnojmennou knihu Pavla Kohouta. (18.05.2018)

Další v řadě sterilních nízkorozpočtovek na milionkrát využité téma německého útlaku menšiny (poznávací znamení: velkej nos). Mluvit überführer Borise Rösnera německy, byl by to dokonalý zážitek z jeho herectví. To bohužel neplatí o větší části ostatního obsazení rolí. Jedna z hlavních hrdinek, dcera přesvědčivého velitele Kleinburgera, mi svým přehráváním vše vyloženě znechucovala, Ester Geislerové pak zdatně sekunduje chabý herecký výkon Lucie Horákové. Zlata Adamovská moc prostoru neměla a až na pár nácíčků, kteří si to střihli (čímž nemyslím Pavla Nového, kterej ač plešatý řvouce jako árijec nepřesvědčil), žádné vzrůšo. V poměrně fantaskním a naivně zpracovaném příběhu mluví všichni česky, jediným dalším světlým a silnějším momentem je happy end šťastného opětovného shledání tanečnice s rodinou na cestě do východních věčných lovišť (luxusně a na náklady Říše, jak jinak). Není to vyloženě slabota, ale já bych si to už nepustil, protože interpretace už tak dost profláknutého druhu zápletky byla vážně nudná až trapná. (29.01.2014)