Kráska dňa

Kráska dne - neobyčejný důkaz existence lidského nevědomí. Mnoho komentářů k tomuto filmu se točí kolem manželské nevěry, spoutanosti ve vztahu, nespokojenosti s nabízenou intimitou. Nemyslím si, že některé z těchto témat by mělo být tématem klíčovým. Zajímavé jsou prostřihy z dětství splétající dějovou linii problematické sexuality Severininy osobnosti, zde to všechno začíná. Sama sebe pak v dospělosti nahlíží se zmateností, když však přistoupí na hru svého nepokojného nitra a vydává se na cestu zpřístupnění slasti, život je rázem klidnější. Jednání pod zkreslenými obrazy skutečnosti paradoxně zprostředkuje uvolnění a možnost nadechnout se ve vztahu. Těžké žít dlouhodobě s tolik zraňujícími vytěsněnými obsahy. Snímek je přesto natočený docela jemně a citlivě. (14.05.2011)

Kostra filmu vychází z románu Josepha Kessela z roku 1928. Opravdu jenom kostra a jména. Tento film je ale o něčem úplně jiném. Luis Buñuel útočí s gustem, požitkem a bez milosti na další svátost, jíž měl za pouhou instituci - na manželství, které podle něj nedokáže plnit svou roli a Séverine se ke svému manželovi může přiblíž pouze pomocí nevěry a vymanění, odpoutání, osvobození či jenom "vyvětrání"(?) své bohaté sexulity. Samozřejmě se ale nejedná o nic laciného, nýbrž o vrstevnatý, mnohoznačný, inteligentní a analytický pohled do duše vznešené kurvy z nutnosti ducha - kurva - toť žena - toť nic špatného. Alespoň takhle to snad myslel Buñuel. Nesouhlasím, zdráhám se souhlasit, bojím se souhlasit! (10.06.2005)

Nejednoznačná podívaná. Nicméně mám pocit, že kdyby pod ní nebyl podepsán Bunuel, zdejší hodnocení by bylo alespoň o deset procent nižší. Herecké výkony spíš průměrné. U Deneuve se to dá vysvětlit zvláštní postavou, kterou hraje, Sorelovo podání však vůbec nekorespondovalo s rolí sluňáckého doktora a oddaného manžílka. Hlavní je ale režisérský vklad. Je citít, že Bunuel zůstal věrný tradici a svůj film staví jako bývalý surrealista na základech psychoanalýzy. Sex a smrt jsou hlavní esencí Krásky dne. Bohužel flashbacků a volně ukotvených snových scén bylo ve filmu poskrovnu a hlavní dějová linka mi nepřijde tak nosná, aby utáhla napjatou pozornost. Z některých filmových prvků mám navíc pocit, že je Bunuel včlenil čistě, aby naplnil normu "divnosti". Třeba opakující se motiv lilií. Nejen, že nic ve skutečnosti nevysvětluje, ale hlavně se s ním v druhé půlce filmu ani nepotkáme. (17.01.2010)

Mám rád filmy se surrealistickým nádechem. I proto jsem se těšil až nám ČT2 ve svém cyklu Velikánů světového filmu nabídne týden s Luisem Buňuelem. A první film je za mnou tak vzhůru do hodnocení. To je jak vidíte kladné a to i přestože netuším jestli jsem tenhle film pochopil správně. Proto se v tomhle komentáři pokusím o svou interpretaci děje. Ty co film neviděli musím požádat aby dále nečetli kvůli spoilerům: Podle oficiálního textu distributora nám film ukazuje podvědomí moderních žen. A tady vidím hlavní nosník na kterém celý snímek stojí. Představuji si zde rovnici podvědomí = skryté tužby. Po čem touží hlavní postava? Po lásce, penězích, úctě, dobrodružství? Co ji ovlivňuje k tomu, aby se začala dobrovolně prodávat. Vždyť má zdánlivě všechno. Bohatého manžela, který ji miluje a ona podle svých slov miluje jeho. Žije v luxusu, má svou vlastní služebnou a určitě úctu všech svých přátel. Podle mě musíme přijít na to co hlavní hrdinku dovede k prostituci, abychom plně pochopili tento film. Já jsem to pochopil takto - Hlavní hrdinka má trauma z dětství kdy byla pohlavně zneužívaná. Odkazuje mě k tomu flashbackový záběr (dívka na klíně staršího muže) ze začátku snímku kdy vstupuje do domů neřestí. Proto má problémy ve svém milostném životě. Takoví lidé si většinou sami sebe neváží a někdy skonči u nejstaršího řemesla, které si vybrala hlavní postava. Myslím, že Séverine svého manžela opravdu velmi milovala a možná proto se mu bála svěřit. Bála se, že ji odvrhne. Nehledala, žádný flirt nebo dokonce poměr jasně přece vidíme, že svého velkého ctitele zarputile odmítá. Vyplývá už s toho proč se stála prostitutkou? Podle mého ano. Náhodný sex bez lásky ji zbavoval špatných vzpomínek a uklidňoval ji. Více se tak sbližovala se svým manželem. Což je docela paradox, jelikož manželé které sbližuje nevěra moc často nenajdete. Že by sex bez lásky nebyl nevěra? Problémy přece nastály až když se objevil Marcel. Který se do naší Krásky dne bezhlavě zamiluje. I ona k němu určitě něco cítí. A to ji vlastně donutí ukončit svou činnost dámy na jednu noc respektive odpoledne. Na konci utíká před láskou Marcela, aby zachránila svou lásku k Pierrovi. Tohle je můj výklad tohoto filmu. Tuším, že asi píšu úplně jiný film, ale alespoň jsem o tom zkusil uvažovat. 75% (08.02.2012)

Spíše Yves Saint Laurent než Catherine Deneuve, která tu vypadá jako pouhé neživotné ramínko na módní oblečení. Film evokuje jedinou zajímavou otázku, která zní podobně jako známý slovosled "Ty víš, že já vím, že ty víš, že já vím, že ...", a ta otázka zní – Je to film o ženských snech o mužské nadvládě, nebo film o mužských snech o ženských snech o mužské nadvládě? Neboli odkud se vlastně ty sny o nadvládě, zmocnění se, podlehnutí, čili všech těch dominantně-submisivních vztazích berou? Není to celé o překonání hranice "já-cizí" – hranice, která se dobrovolně překročuje pouze ve zlomku procenta, když se dají dohromady veškerá setkání s jinými lidmi, která člověk prožije za celý svůj život? To, od čeho se snaží osvobodit Severine, je slupka civilizovanosti. Navíc, jak napovídá film v krátkých návratech do minulosti, muži Severine jinak než nemravným nátlakem k sexu nevzruší, protože to je jediný způsob spojení, který Severine poznala v době svého dospívání. Proto Severine vyhledává anonymní sex s neznámými muži, kteří k ní přistupují jako ke svému, byť dočasnému, majetku, a probouzí v ní tak ženské libido. ___ V podstatě se opět jedná o známou buñuelovskou kritiku blahobytné a bezpečné jednotvárnosti a pokrytecké morálky buržoazie s její vykleštěnou, vyvanulou nebo pokroucenou sexualitou. Přes veškerou "erotičnost" je to celkem uspávající film, což je u buñuelovských snímků normální jev, protože herci v nich hrají jako zombie nebo loutky – beze stínu skutečných emocí. Buñuel nenabízí ani řešení, ani soucit, ani očistu a v tom zůstává stejný jako buržoazní měšťan bez vášní a pravdy, kterého kritizuje. Ironickým paradoxem celé moderní civilizace je to, že zajištěný, pohodlný a nudný měšťanský život, od kterého měšťan utíká, je jeho sen, cíl a naplnění. Nuže, člověk vždy touží po opaku toho, co má. (20.07.2013)