Kráska dňa

Deneuve pomalinku začala získávat herecké ostruhy, ale stále to byla pouze velmi pohledná neherčka. Na jejím projevu je to znát. Piccoli má bohužel poměrně malou roli, ale jako vždy je radost na něho pohledět. Kritika dekadentní společnosti v Krásce dne zašla až na hranu možného a společensky přijatelného. O to větší škoda je, že do hlavní role nebyla obsazena herečka, ale modelka. Komerčně nepochybně chytrý tah, umělecky již mnohem méně. (06.09.2020)

Buñuel a Carrière se se svým druhým společným počinem neohroženě vydali na tehdy ještě málo probádané území temného kontinentu. Jejich případová studie tématu ženského masochismu vyniká seriózností přístupu a mírou projeveného pochopení pro hrdinku. Vykreslení Séverine, navenek spořádané a milující manželky, ve skutečnosti ženy toužící osvobodit svou sexualitu nikoli jen ve fantaziích, zapadá mezi ostatní Buñuelovy portréty buržoazní přetvářky, není ovšem jízlivé. Nedostatek představivosti jako hlavní znak buržoazní zkostnatělosti pro protagonistku neplatí – dokáže snít a tím se i odpoutat od role, pro kterou byla předurčena. Ironie tkví teprve ve faktu, že v manželství i v sexuálním životě touží po tomtéž, po submisivitě. Ve všech jejích denních snech je ona tou spoutanou, nikoli spoutávající (tedy dominou). Klíč k osvobození pro ni představuje bytostně surrealistické překonání hranice mezi světem imaginárního a reálného. Obojí musí v polosnovém závěru nutně splynout. Přes nebývalou serióznost přístupu, jako explikativní materiál prý Krásku dne na přednáškách pouštěl samotný Lacan, netrpí film akademickou strnulostí. Buñuel zůstává věrný svému úspornému stylu, s fetišistickými záběry nohou, promyšleně volenými barvami a rozmístěnými objekty. A samozřejmě s drobnými zlomyslnostmi na diváka (není nám prozrazeno, co se nachází v černé krabičce, zato jsme skrze postavu Séverine upozorněni na vlastní voyerismus). Odvážný snímek o tom, po čem ženy skutečně touží, je dodnes působivý nejen jako ukázka mladé krásy Catherine Deneuve a vrcholné práce Yvese Saint Laurenta. 85% Zajímavé komentáře: Subjektiv, FlyBoy, Alister (12.11.2012)

Krásna žena (Catherine Deneuve) sa vydá za lekára, no nemôže s ním byť intímne, a tak začne cez deň pracovať ako prostitútka. Je to ďalší surrealistický film od režiséra Luisa Bunuela, ktorý sa mi dosť páčil, ale myslím, že druhé pozretie by mi to ešte zlepšilo. Najväčším vrcholom je brilantný výkon od Deneuve, ktorý patrí medzi najlepšie, aké som videl od akejkoľvek herečky. Spôsob, akým hrá "chladnú" manželku je úžasný a jej prelom je tiež urobený dobre. 7/10 (07.12.2021)

Kostra filmu vychází z románu Josepha Kessela z roku 1928. Opravdu jenom kostra a jména. Tento film je ale o něčem úplně jiném. Luis Buñuel útočí s gustem, požitkem a bez milosti na další svátost, jíž měl za pouhou instituci - na manželství, které podle něj nedokáže plnit svou roli a Séverine se ke svému manželovi může přiblíž pouze pomocí nevěry a vymanění, odpoutání, osvobození či jenom "vyvětrání"(?) své bohaté sexulity. Samozřejmě se ale nejedná o nic laciného, nýbrž o vrstevnatý, mnohoznačný, inteligentní a analytický pohled do duše vznešené kurvy z nutnosti ducha - kurva - toť žena - toť nic špatného. Alespoň takhle to snad myslel Buñuel. Nesouhlasím, zdráhám se souhlasit, bojím se souhlasit! (10.06.2005)

Že by Buñuel opravdu v tomto filmu útočil na svátost manželskou, jak tvrdí uživatel Pohrobek? Je to skutečně docela dobře možné, i když já osobně jsem ve filmu nějakou ostrou averzi k tomuto svazku nepocítil. Jisté je jedno: hlavní hrdinka Severine, skvěle ztvárněná Catherine Deneuve, není v manželsví zcela šťastná a hlavní příčinou jejího strádání je neukojená sexuální touha. Snad je pro svazek s jedním mužem příliš bohatá, neprávem spoutaná a zároveň trestaná za něco, s čím se narodila a čím nechce ubližovat. Že by tohle chtěl říct Buňuel? Jistě víc. Viděno pohledem dnešního diváka, kterému sexualita otevřeně vstupuje do života i ve chvílích, ve kterých na ni absolutně nemá náladu a nenormální je spíše ten, kdo se o svůj sexuální život nedělí, to může vypadat úplně jinak. Totiž jako selhání "intimní" komunikace manželů, či prostě obecně partnerů, kteří si nedokáží otevřeně sdělit, po jakých sexuálních zážitcích touží. A zde by již Buñuel mohl s radostí přispěchat s tezí, mimochodem nejspíše oprávněnou, že za takový stav věcí je zodpovědna církev, která po staletí vnímala sexualitu jako něco špinavého, vhodného jen k plození dětí, na což stačí 3 minuty a jedna poloha. Nu nevím, jak moc pokročila sexuální revoluce ve frankistickém Španělsku roku 67. Ale můj pocit z Buňuela je, že touží vždy být před o nad situací zároveň. Angažovaný i cynický - politicky i společensky. Nejspíš by souhlasil, že v posteli není místo nejen pro stát, ale ani pro boha, byť jeho útoky vůči církvi, jsou-li tu přítomny, proti např. Viridianě značně zesubtilněly. Jisto je, že Severine své touhy začne ukájet mimo manželství a její zážitky jsou, mírně řečeno, velmi netradiční. Netuším, kde přesně k nim Buñuel našel inspiraci, zda v okolí, ve snech či fantazii, ale nedá mi to, abych si neodpustil citovat, co řekl o jednom svém slavném příteli: "Salvador Dali svedl mnoho žen, zvláštěpak Američanek, jenže tahle svedení většinou spočívala v tom, že je svlékl do naha ve svém bytě, osmažil pár vajíček, dal je těm dámám na ramena a beze slova jim ukázal dveře.” Ke sledování Krásky dne přeji všem dobrou chuť :) (18.09.2008)