On sa bojí

Klobouk dolů, že tohle v roce 2023 někdo pustí do kina, protože Ari Aster viditelně dostal volnou ruku a nemusel se na nikoho ohlížet, čemuž taky výsledek odpovídá. První dvě třetiny (nebo tři čtvrtiny, chcete-li) jsou typická "asterovina", kde převládá hutná a nepříjemná atmosféra, z níž je jasné, že někde vzadu číhá nevyřčené tajemství, které vše změní. Ztvárnění absurdního kafkovského prostředí, které je viditelně surreálné, funguje na výbornou a jednotlivé události jsou stejně tak tragické jako svým způsobem zvrhle vtipné. Ono vůbec černého humoru je tu docela dost a divák si ho musí trochu najít, když se mu to ale povede, je odměněn opravdu nápaditými chvílemi, které se dnes už moc nevidí. Také kamerové snímání a velmi zvláštní zvuková stopa jsou úplně jinde a dost svérázné a ze sledování vytváří hodně specifický a pro někoho ne úplně příjemný zážitek. Kapitolou sama o sobě je naprosto fantastický Joaquin Phoenix v titulní roli, který celý film táhne prakticky s minimem dialogů a vše uhraje jen různými skřeky a výrazy, což je extrémně náročné, o to ale působivější. Poslední třetina (čtvrtina) je ale trochu problematická, protože všechno do sebe úplně nezapadne, některé naznačené metafory se nikterak neosvětlí stejně jako několik mini zápletek, o nichž se hovoří a možná záměrně je jim věnována přehnaná pozornost. Pointa tedy není úplně uspokojivá a pravděpodobně zcela vědomě vrší další a další otázky a možné interpretace, jejichž relevanci pochopitelně nikdy nikdo nevyřeší. Výsledku rozhodně neprospívá ani tříhodinová stopáž, která je s blížícím se koncem na hranici snesitelnosti, což je dáno i pomalejším tempem a vršícími se bizarnostmi, které se víceméně cyklicky opakují. Beau Is Afraid je rozhodně úkaz mezi mnohdy uniformními kinofilmy, protože je něčím, co se vskutku často nevidí, zároveň vyžaduje připraveného a zkušeného diváka, protože toho, kdo tzv. neví, na co jde, velmi brzy znechutí, což je svým způsobem škoda. Bude ovšem zajímavé sledovat, s čím Aster přijde dál, protože se nelze ubránit dojmu, že tady došel na konec jedné etapy a už je potřeba jít trochu jinou cestou. 60 % (19.05.2023)

Starší komiksový fajnšmekři si možná vzpomenou, že někdy na začátku milénia u nás vydavatelství Netopejr vydalo v limitovaném počtu kusů misantropický opus magnum Ivana Brunettiho - Schizo. To byla v zásadě detailní nihilistická výpověď depresivního neurotika, který žije ve svém světě, kde si prakticky všechno jde po krku, u každé situace očekává a soustředí se automaticky pouze na to absurdně nejhorší vyústění, trýzní tím své vzácné nejbližší okolí a topí se v pocitech vlastní nedostatečnosti na všech frontách. Beau Is Afraid je v zásadě filmová adaptace těchto sešitů, která jejich absurdnímu nihilismu nezůstává v ničem dlužná. Nicméně i onen komiks často rozpoznával, co jsou projekce protagonisty a co skutečnost. Narozdíl od Asterova snímku, ve kterém se po celé tři hodiny ocitáme pouze ve světě permanentní misantropní paranoii, kdy vlastně celou dobu netrpělivě čekáme, kdy se skutečná hlavní postava probudí s křikem na propocené posteli (a klidně i ve formě nějakého nestvůrného hmyzu). Beauova odyssea ale žádné úlevné momenty neobsahuje (nebo... já myslim, že ne). Zato v ní nalezneme obrovskou škálu povědomých situací, leč vytočených úplně doprava na zesilovači sureálné škodolibosti. Sic v závěru film trochu podezírám, že se snaží hystericky vykecat z toho, že za tím vším nevězí nic významnějšího než freudovský mama issues, nemůžu zapřít, že nic tak vyčerpávajícího a ve své nabídce diváckého nepohodlí nepolevujícího jsem neviděl od Enter the Void. Mimochodem když pročítám komentáře svých oblíbených uživatelů, kteří si pomáhají v orientaci jinými filmy (Mulholland Drive, Lost Highway, Swimmer, I'm Thinking of Ending Things, Vynález zkázy, Southland Tales, Synecdoche New York, Saint Bernard - a všichni mají pravdu), tak bych k nim ještě přidal polský Dzień świra. ____________ Jestli v mé malé sociální bublince nějaká filmová událost doopravdy rezonovala, tak je to právě tady Beau. Sledovat postupně jednoho známého po druhém, jak si posledního Astera doplňují a nikdo potom není prakticky schopný o filmu říct nic koherentního, vzbudilo nemalá (a nakonec naplněná) očekávání. "Já mám akorát tendence sehnat číslo na Ariho Astera a zeptat se ho, jestli je v pohodě." Slyšel jsem historky o tom, jakým způsobem v kinosálech sdíleli společnými silami sobě neznámí diváci druhou polovinu filmu či svědectví o tom, jak půlka diváckách dvojic přemlouvala druhou půlku po dvou hodinách, aby to ještě nevzádavala a dokoukala to s nima. Vrcholem těšení na projekci bylo když k našemu hospodskému stolu přisedl předevčírem kluk, co bydlel nad putykou a s výrazem veterána Tet ofenzívy si objednal panáka a pověděl nám, že právě dokoukal fakt divnej film. "A bylo to teda dobrý nebo nebylo?" "Ty vole... Ty vole." What a time to be alive. PPS: pri závěrečných titulkách jsem měl u jmen producentů silný pocit, že čtu jména lidí, co čerstvě přišli o práci. (19.07.2023)

Jdu s proudem a řeknu, že Ari se nám trochu předávkoval houbičkama a jeho třetí dílo nemá celistvý obraz a osobitý podpis. Vryje se divákovi do paměti jen díky několika silným scénám, které jsou v porovnání se zbytkem prazáhadností, co se zde bez vysvětlení objevují, poměrně málo četné. První asi necelá hodinka je opravdový skvost, která kdyby se natáhla na dvojitou stopáž, vůbec bych se nezlobila, kdyby se děj odehrával jen v Beauově bytě a možná by to udělalo lepší dobrotu. Nesmíme ale opomenout i část filmu, kdy je Beauovi poskytnut azyl v domě podivníské rodinky. Toť vše z highlightů tohoto filmu a úplný smysl jsem se v tom sice snažila najít, jenomže někdy ani ta interpretace neznásobí ten zážitek. Takže bylo to dobré, trochu úmorně dlouhé, se zbytečnými pasážemi, na druhou stranu extrémně znepokojující, chvílemi hororové, režisérsky i herecky mistrné, ale nic co si budu připomínat co týden. Nechci hanit Asterovu práci, proto ty tři a půl zaokrouhlím nahoru. Znovu bych si pustila určitě už jen konkrétní scény a ne celý film, což se o Hereditary a Midsommaru říct nedá. (29.08.2023)

Dost se divím, že do toho Joaquin Phoenix šel, ale s jeho talentem chápu, že má rád výzvy. Pro mě to byly tři promrhané hodiny s věčně ufňukaným, duševně rozpolceným a vzhledově chátrajícím mužem s duší labilního dítěte. Ari Aster se masochisticky mazlí se svým natočeným materiálem a střižně se obloukem vyhýbá (nejspíš nějaká fóbie). O polovinu film zkrátit a snad bych i hodnocení zvýšila. (29.07.2023)

Aster a jeho Midsommar a Hereditary, stejně jako celé A24 studio mě až doteď vždy naprosto převálcovali a z filmu jsem odcházel bezprostředně nadšený, ale onen pocit mi zůstal i po týdnech. Z Beau Is Afraid však odcházím úplně rozpačitý, protože rozhodně není to, co jsem čekal. Podvědomě tak nějak rozumím, co zde Aster převádí na plátno a musím ocenit výkon Phoenixe i celkovou myšlenku, bizární styl vyprávění i odvahu a kreativitu, ale 180 minut je prostě sakra úmorná doba a vydržet tohle usedět bylo i na mě moc. Celý film totiž působí jako soubor random scén, kde nic nedává smysl a vše působí až směšně, ale přitom základní pointu divák vlastně chápe. Jen ten závěr a pocit z filmu prostě není tak úderný, jak bych si přál a jak jsem čekal. (25.04.2023)