Bod varu

Po delším čase jsem se zase jednou dostal k filmu, který se zabýval stylovým stravováním. A jak už to tak s takovými snímky bývá, personál se potýkal s mnohými překážkami jak na své straně tak na straně hostů. Já osobně dělím hosty restaurací na tři druhy. Ten první se přichází dobře najíst (z důvodu, že doma kvalitní jídlo nemá a žije z polotovarů, nebo proto, že si chce pochutnat, aniž by musel zase vařit) a bývá obvykle vděčný a zdvořilý. Druhou skupinu tvoří sebestřední kkti, kteří si zvedají ego buzerováním servírek/ číšníků (a když se opravdu daří, tak i kuchyňského personálu), jídlo je prakticky nezajímá jako pokrm; používají ho jen jako záminku k prezentování svého vnitřního ředitele zeměkoule. A třetí podmnožinou jsou latentní sebevrazi s alergiemi na kdeco, pro něž je návštěva restaurace adrenalinovým sportem ve stylu ruské rulety. Tvůrci mají kupodivu buď stejný nebo velmi podobný pohled na věc, protože ve svém filmu obsáhli vše výše jmenované, ale středobodem všech problémů byl stejně ten magor v kuchyni, před nímž museli schovávat i mouku a práškový cukr. Filmy na jeden záběr možná fičí, ale já a odborový svaz střihačů si o tom myslíme své. / Poučení: Najez se radši doma, tam alespoň víš, kdo ti plive do jídla. (23.02.2022)

Tenhle film vlastně přesně reprezentuje, proč jet do Varů. Nic o něm předem nevíte, nejste naočkovaný ohlasy z Cannes, jdete vlastně na blind. A pak si to s narvaným Thermalem bez dechu prožijete až k bouřlivým standing ovation. Vidět to doma, určitě dám čtyři hvězdy, protože je to prostě trochu konvenční, na festivalu to ale dostalo úplně jiný grády. (25.08.2021)

Vtahující, nesmírně intenzivní snímek nabitý emocemi a energií - pro mě nezajímavější premiéra roku 2021. Luxusní zákusek servírovaný týmem britských herců v čele se Stephenem Grahamem. Jeho výkon v Bodu varu spolu s rolí dozorce v minisérii Čas mě donutil uvažovat o umístění do topky oblíbených tvůrců. Během jednoho hektického večera vyvrcholí dlouhodobá osobní krize šéfkuchaře a majitele restaurace v jedné osobě a začnou se dít věci... Philipu Barantinimu se podařilo bez větších režisérských zkušeností za nevalný peníz v prostorách jedné restaurace natočit skvělý biják, kde nenalézám výraznější slabiny, ale pokud bych měl vedle herectví zúčastněných něco vyzdvihnout, pak určitě Lewisovu bravurní kameru; 90 minut na jeden záběr se jen tak nevidí. Všem filmovým gurmánům přeju ke sledování Bodu varu pochopitelně dobrou chuť. Celkový dojem: 90 %. (03.02.2022)

„ANO,  ŠÉFE! …“   Natočeno na jeden zátah. Prostě takovej kousek života… těch, co stojej za kusem flákoty na našem talíři v restauraci. Já vám nevím… když máte TAKOVOUHLE restauraci, měl by bejt šéfkuchař vyrovnaná osobnost. Když není, dopadá to v ní jako v hostinci „Na růžku“ (takže u Rumpála). Čekal jsem víc. Ale to snad všichni, co v hospodě dělali… Takový Pohlreichovo „Ano, šéfe“ má v sobě kolikrát víc VŠEHO! Ale pravda, nemá takovou kameru a není natočený na jeden zátah…   /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nikdy jsem nebyl v restauraci. (Ne vole, Růžek se nepočítá!) 2.) Jsem Šéfkuchař. A už mi z toho jebe...   ///  Thx za titule „Daflor“.                  PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  * (17.01.2022)

Film pojednává o jedné rezervacemi nabité předvánoční šichtě v luxusní restauraci, hlavní hrdina si prochází krizí jak životní, tak pracovní a vše co může tento večer zkomplikovat se stane a vše se drolí pod rukama. Během této stresující a napjaté pracovní směny vyplývají problémy, vztahy a pocity napovrch. To vše je natočeno na více než působivý jeden záběr. Tento formát se neskutečně hodí pro příběh snímku, kdy vás to společně s postavami ponoří do časového stresu. Je tu krásný kontrast mezi kuchyní, barem a managementem. Nechápu jak se autorům podařilo to vše narvat do jednoho prostoru a tohoto stylu vyprávění. Všechny výkony jsou skvělé, ale hlavně Stephen Graham v hlavní roli exceluje. (10.01.2022)