Réžia:
Kirill SerebrennikovScenár:
Kirill SerebrennikovKamera:
Vladislav OpeljancHrajú:
Jurij Kolokolnikov, Julija Pěresild, Čulpan Chamatova, Jurij Borisov, Semjon Serzin, Alexandra Revenko, Alexandr Iljin ml., Timofej Tribuncev (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Halucinačné blúdenie po postsovietskom Rusku. V meste zasiahnutom chrípkovou epidémiou zápasí rodina Petrovovcov s ďalším dňom v krajine, kde minulosť nikdy nie je minulosťou a súčasnosť je presiaknutá chlastom. Mrazivý horúčkovitý sen o násilí a nehe, v ktorom sa veci pod nánosom obyčajnosti menia na celkom neobyčajné. Podľa rovnomenného románu Alexeja Saľnikova. (Film Europe)
(viac)Videá (3)
Recenzie (23)
Ruský mindfuck snímok, ktoré základnou pridanou hodnotou je fakt, že vám ukáže miestami apokalyptické zmýšľanie bežných ľudí v tejto krajine. V zásade to bol ukážkový film, ktorý ja nemusím a len sa mi potvrdilo, že Rusáci nevedia spraviť ani poriadny film - česť Serebrennikovi. Snaha bola. Postavy nesympatické, dejovo kostrbaté a emočne prázdne. Za mňa ozaj podpriemerný snímok a nemá to nič s politikou. 40 % ()
Musím přiznat, že jsem Salnikovův román (který se mně líbil o něco málo více než film) považoval za nezfilmovatelný, ale Kirill Serebrennikov odvedl dobrou práci, rozhodně se mu látka nerozpadla pod rukama, ani se nejedná o otrocký přepis, i film má svůj rozeznatelný rukopis, a jako takový nemůže být odmítnut. Přepadla mě reminiscence na Woodyho klasický film (jelikož i zde se můžete zasmát; i když se bude jednat o smích, při němž zamrazí) - všechno, co jste kdy chtěli vědět o současném Rusku a jeho nezvedené transformaci (ale báli jste se zeptat). 75 % ()
O společnosti, v níž lidé po generace žijí jako od sebe odtržení jedinci, jsou k sobě sváděni nahodilostí a vnějšími okolnostmi namísto osobité vnitřní přitažlivosti. Změněný stav vědomí, způsobený jen zdánlivě chřipkou nebo desítky let prošlým acylpyrinem, ve skutečnosti zoufalstvím ze systémem podporované samoty a ponechanosti, ztracenosti, je přežívající tvůrčí vůlí k životu, nenapravitelně zmrzačenému, uvolňující bolest v podobě představ agrese a destrukce. Nikde není záblesk soucitu, přátelství, spojenectví, důvěry, není pro to živná půda, a není kudy by si to kdo mohl připustit. Nejvýznamnější ruské svátky, oslavy Nového roku, v nichž se odvíjí děj filmu, utvrzují zúčastněné v tom, že jiné to být ani nemůže, že v separaci, vnitřní vyprázdněnosti, mechanickém hraní rolí, ať už lhostejném nebo angažovaném, v bezvědomí, se na věčné časy žilo a bude žít. Všechno je vnitřně bezvýznamné teď jako před třiceti lety a dřív – otec synovi vypráví vzpomínku na Sněhurku, která měla studené ruce, jako by byla opravdová. Prolínání reality a představ je organické a jemné, v tom mi připadal trefný postřeh rusisty Tomáše Glance, který přirovnal Serebrennikova k Tarantinovi. Film jsem viděla v rámci cyklu Východní přísliby v pražském Edisonu v únoru 2022. ()
Velký ruský epos o nekonečnosti absurdity, byť ukryté v horečnatém přeludu, roztříštěné fabuli do několika vrstev, která se však až nebezpečně cyklicky propojí v závěru. Ze všech těch karikatur/postav však prosvítá paradoxně emoce a cit, touha žít, byť mnohdy však nenaplněná dle vysněných představ. Děda Mráz volá svou Sněhurku, ta je však pod nablýskaným kostýmem niterně prázdná, Petrovov se zase zacyklil v nekonečné smyčce, a nedokáže přinést dokonalý život svému synovi, jelikož opakuje totožné chyby, kterých se na něj dopouštěli rodiče v dětství. A tak zbývá pouze snaha a víra v to, že se vše jednou změní... ()
Serebrennikov ve své horečnaté halucinaci o současném Rusku a jeho vazbách k minulosti vrávorá mezi altmanovskou mozaikou, festivalovou exploatací a okázalou předváděčkou vlastních režijních schopností. Rozhodně je třeba smeknout před košatě propracovanou a při tom přirozeně působící mizanscénou v kombinaci s komplikovanými dlouhými jízdami kamery. Jenže v momentě, kdy pochopíte, že horečka je zde ospravedlněním k tomu, že je možné naprosto cokoli, bere to vítr z plachet premise o kontrastu bezmocných a bezcílných životů obyčejných lidí vůči jejich zhmotňujícím se představám, kde svou frustraci ventilují v silových eskapádách. Zůstává tak především velkolepě delirická formální exhibice a pojednání o Rusku, které příznačně přebublává přes jakoukoli snahu je nějak celkově pojmout. ()
Reklama