Skratky ku šťastiu

Horší verze Smlouvy s ďáblem (z roku 2000). Nemá to šťávu, Jennifer nemá ani z poloviny charisma a sex-appeal božský Liz a Alec, to je pan Nuda osobně. Nezachrání to ani mdlej Hopkins, a s hlavní ideou, s tím velkým posláním úmorně přetřásaným v poslední půlhodině filmu, s tím si protentokrát taky vytřete prsa! (25.12.2013)

Filmová verze povídky S. V. Beneta Ďábel a Daniel Webster s dobře odvedeným castingem a stokrát omletou zápletkou. Hlavní hrdina, podprůměrný spisovatel s vidinou slávy a bohactví upíše (jak originální) svojí duši atraktivní ďáblici. Jak už to bývá, zápory této transakce začnou převyšovat klady a jediné co hlavnímu hrdinovy zbývá, je pokusit se ze smlouvy vyvázat. To že opětovné vytažení již několikrát použitého moralizujícího tématu je svým způsobem neoriginální přešlapování v kruhu nemění nic na faktu, že na Zkratky ke štěstí je celkem příjemné podíváníčko, stejně jako na čertovsky přitažlivou Love Hewitt. (15.07.2010)

Těžko hodnotit. Námět je dělaný vyloženě pro divadlo, co nepotřebuje žádné mimořádné exteriéry a je ve své podstatě zajímavý. Jenže film a divadlo jsou dvě odlišné záležitosti a to, co může být na divadelních prknech naprostá bomba, je ve filmu pouhým šlapáním vody plné klišé a prázdných dialogů. 50% (07.08.2009)

„Lidé chtějí víc, než jim Bůh může dát. Proto chodí za mnou…“ – fandí si ďáblice u soudu. Ten, kdo podlehne jejímu svádění, ztratí svou duši, vzdálí se svým přátelům, zpronevěří se sám sobě. Touha po slávě je lákavá, vymetené přímé cestičky vedou k pohodlnému životu. - Nebyl to tak špatný film, jak to tady v hodnoceních vypadá. Líbí se mi komentář od "nash.", úplně se s ním ztotožňuju, líp bych to nenapsala. Díky za něj. (29.12.2011)

Adaptace povídky Ďábel a Daniel Webster, sice tak volná, že jde spíš jen o inspiraci, ovšem přes všechny vady lepší než jsem čekal, a kdyby se Baldwin dokázal vyhnout tomu absolutnímu happyendu, možná bych přes všechny vady, které film měl, tu jednu hvězdu ještě přihodil. Baldwin je průměrný jako vždy, Hopkins je výborný, taky jako vždy, a Jennifer Love Hewitt je stejně povrchní jako to, co nabízí výměnou za duši. U každého filmu záleží na tom, nakolik mě osloví, a kolik mi toho poskytne, ať už přímo nebo nepřímo. A tady to možná platí dvojnásob. Kdo čeká zábavu, musí být jistě zklamán, protože komedie je to jediné čím film opravdu není. Žádné vtípky, žádné gagy, žádné pitvoření, žádný humor. Pod hollywoodsky pozlátkovým povrchem je to spíš drama o ceně, kterou jako lidé platíme za zdání úspěchu a blahobytu. Scény v nichž ďáblice obratnou manipulací odvede Stonea od jeho původní touhy být dobrým spisovatelem k pouhému úspěchu, kdy tento jeho úspěch buduje mimo jiné i likvidací jeho přítele, kdy jeho touhy a vztahy vytrvale utápí v laciném, povrchním a nic nedávajícím pozlátku, nebo závěrečné řeči při soudním jednání, to jsou scény u nichž běhá mráz po zádech. Možná film nabízí pravdy prosté, nijak objevné, možná i naivní a podané ne zrovna převratnou formou, ale takové už pravdy jsou a přitom, když se rozhlédnu, jako by se jimi lidé řídili stále méně. Až mě napadá otázka, kolik jich kolem mě asi je, těch co nejspíš podepsali s ďáblem podobnou smlouvu. (12.11.2011)