Transport z raja

Zbyněk Brynych byl typem režiséra, který točí spíš silou vůle než váhou svého talentu a po větší část své tvůrčí dráhy se dal považovat víc za snaživého rutinéra než kreativního umělce (nehledě na jeho normalizační angažmá, kdy si zadal mnohem víc, než bylo nutné). Přesto po sobě zanechal v 60. letech několik snímků, které za zkouknutí nepochybně stojí, a tak nějak zapadají do 60. let coby vrcholné fáze rozkvětu československé kinematografie. Ne, že by film o terezínském koncentráku neměl slabší momenty, netrpěl místy zbytečnou ztrátou tempa nebo logickými nedodělky (vážně by podnikal velitel tábora šťáru proti příslušníkům odboje sám s jediným vojákem?), na druhou stranu atmosféra ghetta a pochmurné očekávání transportu do osvětimského pekla jsou zachyceny působivě a v době, kdy podle internetových diskuzí vzrůstá chuť si nějaké ty fajnovější koncentráčky opět pořídit, nezaškodí si připomenout, co by to v praxi znamenalo (včetně suchého denního hlášení o 300 přirozených úmrtích za den). Transport z ráje osobně považuju za Brynychův nejlepší kousek. Některé rozpačité komentáře a hodnocení jsou paradoxně důsledkem Brynychovy snahy vyhnout se příliš lacinému a divácky co nejpřístupnějšímu sdělení. Tohle drama zkrátka požaduje od diváka víc než jen povrchní pozornost a pasivní postoj. Snaží se (pravda, ne vždycky s ideálním výsledkem) mluvit novým filmovým jazykem a hledat nové úhly pohledu, než bylo zvykem v 50. letech. V neposlední řadě je tenhle snímek přehlídkou mladých tváří herců, které už v některých případech známe jen z vyprávění a v jiných jen jako pány ve značně pokročilém věku. Celkový dojem: 75 %. (05.02.2014)

Mimořádně depresivní a působivý film, pro mě jeden z nejlepších filmů tzv. Nové vlny, a jeden z mých nejlepších filmových zážitků poslední doby. Ani netušíte jak jsem byl potěšen faktem, že tento film těsně před vánocemi, odvysílá ve svém filmovém klubu opět po nějaké době ČT. Vždyť už ho náročný televizní divák pomalu ani nezná.. Film se nám snaží zachytit lidské osudy obyčejných lidí, svázané navíc tou dusivou a tíživou atmosférou Terezínského ghetta a snaží se nám ukázat, že ani v nesmírném ponížení neztrácejí všechny ty lidé důstojnost a dovedou se i vzepřít. Jsou to vlastně vesměs jen prostí a obyčejní lidé, všichni postavení před tragickou životní zkoušku. Ladislav Pešek (starý vězeň Roubíček) podal neuvěřitelně silný a sugestivní výkon (i když ne přímo hlavní, stačilo pár minutek na obrazovce) a jeho výrok "Už nikdy jako ovce" se mi vryl nadobro do paměti. Všichni tito lidé marně se bránící nacistickému šikanování a zlovůli ve zdech ghetta ve mě zanechali skutečně silný nejen filmový dojem. Tuto Peškovu poválečnou roli bych snad jen srovnal s rolí ve filmu O Ševci Matoušovi. Rovněž tragická. Dále skvělý byl i starý žid Lowenbach (předseda židovské samosprávy), hrdinně odmítnoucího svůj podpis pro seznamy deportovaných v podání Zdeňka Štěpánka, či obersturmführer SA Moritz Herz kterého přesvědčivě s hrůzou v jeho výraze zahrál Ilja Prachař. Předlohou k tomuto filmu nám byli povídky ze sbírky Noc a naděje od známého židovského spisovatele Arnošta Lustiga, který sám na vlastní kůži poznal toto prostředí v ghettech v Terezíně, Buchenwaldu a v Osvětimi, avšak v roce 1945 se mu podařilo uprchnout s tzv. pochodu smrti. Asi to nejlepší od Zdeňka Brynycha co jsem zatím od něj viděl, co si budeme povídat jeho filmografie je přeci jenom značně nevyrovnaná a kolísavá. (11.12.2006)

Dokonale podchycená atmosféra (příjezdy esesáků) scénář i dialogy. Čísla, čísla, samá čísla, všude kolem, za každým číslem se ovšem skrývá jeden osud, chodí a žijí vedle sebe, každý jak umí. Někdo vidí naději ve spolupráci a poslušnosti, někdo v odvážných činech a rozhodnutích, ale většina bohužel v pravdomluvnosti Němců, která je pevná jako nanuk v pravé poledne na Sahaře. Einhundertzwei! Einhundertdrei! Pro Němce to byla prostě práce s čísly, když bylo čísel hodně, vyprázdníme, není problém. Tento nadnesený přístup k nelidskému zacházení s lidmi, i když podmínky v Terezíně byly jistě přijatelnější než třeba ve Varšavě, má v sobě i skladba, jež film doprovází a která si rozhodně zaslouží samostatnou hvězdičku navíc. Film může sloužit i jako výborný dokument o terezínském ghettu. (09.05.2012)

Velmi slušně natočený film, který by možná obměkčil mé srdce a utrhl si pro sebe ještě jednu žlutou hvězdu navíc - avšak pouze za předpokladu, že by jeho atmosféra nebyla tak nevtahující a celkově převážně "nijaká" - třebaže světlé chvilky by se našly. Je to škoda, protože jinak se snímek tvářil opravdu docela sympaticky (přítomnost mladých českých herců jako Františka Němce nebo Ladislava Potměšila byla milým zpestřením - avšak to samozřejmě nestačí). Za zhlédnutí ovšem stojí. (22.12.2006)

Tisíce lidských osudů, uvězněných ve zdech terezínského ghetta. Město, které Vůdce daroval Židům. Láska, naděje, zoufalství, čekání na smrt. A také nekonečnost čísel. Lidé jako čísla. Už nikdy jako ovce! Lustigova literární předloha nabízí silný sugestivní příběh, který se prostřednictvím filmového obrazu stává nadčasovým poselstvím mimo rámec své doby, což může být částečně dáno také použtím ryze moderních prvků (vynikající hudební motivy z pera Jiřího Sternwalda včetně tragikomicky jiskřivé písničky). Snaha nalézt v zoufalé situaci alespoň několik šťastných chvilek se dnes jeví jako tichá, přesto troufalá vzpoura proti totalitní zvůli. Přesný výběr hereckých představitelů na obou stranách barikády – židovské (Štěpánek, Řanda, Brodský, Vinklář, Pešek, Štěpničková a celá plejáda dalších) i nacistické (Prachař, Vršťala) – zahrnuje do svého středu také nastupující generaci mladých v čele s Josefem Abrhámem, Františkem Němcem, Jurajem Herzem i teprve sedmnáctiletým Ladislavem Potměšilem. Mrazivý pocit ze závěrečné sekvence filmu – odjíždějící transport dvou tisícovek židovských obyvatel terezínského ghetta, bez milosti odsouzených na smrt – přetrvává i po opakovaných shlédnutích a zdá se, že jen tak nevymizí ani po bezmála půl století, které již od vzniku Brynychova snímku uběhly. (22.04.2014)