Réžia:
Rjúsuke HamagučiKamera:
Hidetoši ŠinomijaHudba:
Eiko IšibašiHrajú:
Hidetoši Nišidžima, Tóko Miura, Masaki Okada, Reika Kirišima, Yoo-rim Park, Dae-Young Jin, Sonia Yuan, Perry Dizon, Satoko Abe, Rjó Iwase, Tošiaki Inomata (viac)Obsahy(1)
Júsuke Kafuku je slávny divadelný herec a režisér, ktorý sa vyžíva v riadení svojho červeného Saabu 900. Počas angažmán na festivale v Hirošime musí túto radosť nedobrovoľne prenechať mladej málovravnej vodičke Misaki. Obaja na skúšobných jazdách nečakane zistia, že ich spája nielen záľuba v riadení. Spolu nájdu spôsob, ako sa vyrovnať so svojimi traumami a pocitmi viny, a ísť ďalej. Drive My Car režiséra Rjúsukeho Hamagučiho je atmosférická snímka plná tajomstiev, hľadania ľudského porozumenia a zmierenia. (Filmtopia)
(viac)Videá (8)
Recenzie (149)
Patetické, sebedojímavé, stylizující se a navrch rádoby filosofující, což je nejzoufalejší asi v momentech, kdy si tohle na mnoha rovinách významově vyprázdněné, byť důležitě se tvářícími slovy i obrazy zahlcené dílo bere do úst Čechova, který takový právě vůbec není, anebo ve chvíli, kdy pochopíme, že po hlavním hrdinovi nám stejně kumštýřsky vyvrhne, naporcuje a naservíruje i postavu herce-jinocha jakožto k tragédii spějícího mladého rozervance, či velesmutnou osobní historii postavy řidičky-mužatky.... Aj. A další špatná zpráva je, že stejně unylá, sebevzhlíživá a mělká je i kamera a otrocké herecké výkony. Že to překombinované utrpení trvalo téměř bez oddechu tři hodiny, už bolest z celé té nejapnosti jen přirozeně dovršovalo. Omlouvám se tímto milému R., kterého jsem do kina Pilotů na tuhle lesklou bídu poslední prázdninový den zatáhla. *~ ()
Haruki Murakami jakoby z toho filmu přímo dýchal. Nemohu se ale zbavit pocit, že film nedokáže zcela vyjádřit celou podstatu knih, které Hurakamo píše a po celou dobu jsem měla pocit že mi tam něco chybí a že by Hurakamo dokázal prostřednictvím knihy toho sdělit mnohem víc. Uvítala bych kdyby film nebyl tak příliš dlouhý. Musela jsem si to rozdělit nadvakrát, protože délka filmu mě opravdu odrazovala. Místy je to zdlouhavější a úplně to není můj šálek čaje. Je to zajímavý film, už jen že je natočený podle Murakamiho povídky je samo o sobě skvělé, ale není to film pro mě. Za týden si nebudu pamatovat o čem to bylo. ()
♪ "Baby, you can drive my car. Yes, I'm gonna be a star. Baby, you can drive my car. And maybe I'll love you." ♪ ________ Aneb jízda autem jako kafkovská analogie k útěku od traumat reality v takřka tříhodinové filmové adaptaci povídky z pera Haruki Murakamiho. Tříhodinovém filmovém nic, abych byl přesný. Ten humbuk okolo je mi totiž stejně cizí, jako japonská kinematografie. ()
Mnohokrát oceněné japonské drama Rjusukeho Hamagučiho zlákalo i mě. I když jsem od začátku věděl, že tohle dílo nebude vyloženě pro mě. Monumentální tříhodinová sonda do nitra jednoho japonského divadelního herce a režiséra se dá na jeden zátah těžko usledovat. Některé obrazy jsou až mistrovsky nasnímány, ale je to vždy zabito tunou pomalého patosu okolo a celkově je to pro oko diváka složitá podívaná. Pomalé a jímavé drama typické svojí japonskou bezvýrazností, kde se emocemi mimo divadelní prkna hodně šetří, ale to k tomu tak nějak patří. Velmi zajímavé, leč ne úplně pro mě. ()
Galéria (25)
Zaujímavosti (9)
- Kafuku (Hidetoši Nišidžima) ve filmu zmiňuje, že jeho Saab je starý 15 let, kdežto v povídce s ním jezdí 12 let. (Emo-haunter)
- V povídce byl podle Kafuka (Hidetoši Nišidžima) milenec jeho manželky Takacuki (Masaki Okada) druhořadým hercem, který neuměl ovládat své emoce. Rovněž ho nebral za žádnou osobnost ani empatického člověka. (Emo-haunter)
- Ve filmu je auto Kafuky (Hidetoši Nišidžima) červené, v povídce se ovšem jedná o žlutý kabriolet. Je to dáno tím, že Kafuka rád jezdil s otevřenou střechou jak během léta, tak i během zimy. (Emo-haunter)
Může vůbec existovat něco takového jako mainstreamové slow cinema? Protože přesně takhle bych Drive My Car definoval nejpřesněji, byť je to už z podstaty věci šílený oxymoron... Je to film s vyloženě pomalým tempem, se stejně pomalým vyvíjením děje a postav a vyloženě vyžadující po divákovi, aby se do jeho pomalosti byl schopný dostat... ale spolu s tím je jednoduše srozumitelný, na slow cinema má příliš moc záběrů i dialogů a nedokáže vytvořit dostatečně silný, "minimalisticky velkolepý" celkový dojem. Ty tři hodiny mají svůj smysl, jelikož se zde neustále děje něco, co víc prozrazuje o postavách hlavních i vedlejších, ale slow cinema stojí (resp. mělo by, takový Béla Tarr toho ve svých posledních dvou filmech taky nebyl schopný a přitom to slow cinema obojí je) na komplexnosti a náročnosti naprosto všeho, kdežto v Drive My Car mi buď něco uniká, nebo to celé opravdu je tak jasné jak se zdá. Nějaký skrytý přesah jsem zde vnímal jen v tom, jak se osudy postav prolínají s texty ze Strýčka Váni (na kterého za poslední dva týdny vidím v nějakém filmu už druhý odkaz a to jsem tu hru předtím skoro vůbec neznal) a v tomhle je to možná složitější než jsem schopný pochopit, ale stejné, pořád mi to přijde jako něco navíc, než jako další vrstva. Jinak u mě Drive My Car mělo vzestupný efekt. Ono je to taky tím, že mi dost dlouho trvalo, než jsem se do toho dostal a naladil se na pomalou atmosféru (což se mi povedlo někde v půlce), ale i zpětně mi přijde, že druhá půlka má víc do sebe než ta první, jelikož ta jen něco rozvlekle naznačuje a nedává vůbec najevo, jestli se k tomu ještě někdy vrátí (a k něčemu se opravdu nevrátí - viz. ta Júsukeho oční choroba), zatímco ta druhá už v sobě má zdařilejší detailnější věnování postavám. Hrozně rád bych řekl, že aspoň v tomhle to bylo dokonale detailně propracované, ale přijde mi, že třeba u Takatsukiho se to celé rychle utne, jako by už Hamaguči jeho charakter nechtěl víc rozpitvávat (přitom tu vše okolo něj smysl dá, ale pořád mi to přijde poněkud málo) a nebo u té němé herečky mi zase chybělo větší opodstatnění pro to, proč tam taková postava s takovým postižením vůbec je a a co to v celku znamená. A někde je to zase příliš doslovné nebo příliš chtěné a na efekt, což platí hlavně o té závěrečné scéně, kde němá herečka promlouvá k Júsukemu na konci hry. Ta scéna je sice skvěle natočená, o tom žádná a platí to tak pro celý film, jen se tváří přehnaně velkolepě a díky tomu to má opačný efekt. Obecně to vůbec není špatné, filmařská stránka je detailně promyšlená včetně úhlů kamery a vynechávání hudby v nejdůležitějších scénách, ale scénář ještě potřeboval doladit a na mém hodnocení se chtě nechtě podepisuje i fakt, že se mi to do toho složitě dostávalo a že úvod byl opravdu zbytečně dlouhý. Jinak ten Oscar mě překvapuje - sice to není složitý film, ale Oscara často dostávají ty filmy, které jsou vhodné pro širší divácký okruh a tady si nedokážu představit, že by se na něco tak pomalého byl kdekdo schopný naladit. IMDB ale tvrdí opak, tak asi... asi jo, no. Lepší 3* () (menej) (viac)