Na pravé poludnie

(1001) Takže, první z věcí, o kterých se nutně musím zmínit, je Katy Jurado. Pořád jsem si říkala, že tu její vzpurnou a fascinující tvář odněkud znám - a ona je to ta razantní pistolnice, která v Pattu Garretovi a Billu Kidovi pláče za zvuků "Knockin' On Heaven's Door", že jí zastřelili manžela. A manžel pláče s ní. Ačkoliv během sledování filmu jsem s tou scénou měla celkem problém, postupem času mi nějak přirostla k srdci. A ve spojení s jejím výkonem v "pravém poledni" (když říká Grace Kelly, že mít takového chlapa, tak si sežene zbraň a půjde bojovat po jeho boku!) se z ní stává jedna z mých oblíbených hereček/hrdinek. Ale k filmu samotnému. Na něm nemůžu nic než obdivovat tu nekompromisnost a přímost, s jakou se ubírá ke své pointě. Vypráví o zbabělosti hluboce zakořeněné v pohodlnosti, ale také mi líbí ten vzkaz, že cesta může být cíl - ve vztahu k tomu, jak dlouho se na závěrečnou konfrontaci připravujeme a jak dlouho souboj samotný nakonec trvá. Záběrování je klasické, ale pořád dost rozkošné. Je tam ta zlověstná scéna, kdy dvě ženy na voze projíždějí kolem stojícího šerifa a ohlížejí se za ním, jak se jim zmenšuje a zmenšuje v dáli, ach. Hodně se mi líbí práce s hudbou - temná variace na ústřední melodii, která hraje těsně před příjezdem vlaku, je božská. I úvodní intro je skvělé, díky hudbě i díky tomu, že Lee Van Cleef je možná zlý, ale rozhodně krásný. (10.03.2015)

"Nemyslím, že by dobrý městský maršal běhal po městě jako bezhlavé kuře a žadonil o pomoc. A kdo ho nakonec zachránil? Jeho kvakerská žena. Takhle si dobrý western nepředstavuji." - Howard Hawks. A ako dokazujú i niektoré tunajšie komentáre, nebol v tomto názore sám. High Noon je však klasickým westernom v najlepšom slova zmysle. Čiernobielym obrazom (pozor, existuje neskoršia kolorovaná verzia, ktorá však ničí estetiku filmu), i jasným videním dobra a zla. Zároveň však veľmi atypický, pretože sa jedná o vrcholného predstaviteľa psychologického westernu, ktorý sa prenikavými očami objektívu kamery zabodáva hlboko do šerifovho vnútra. Ďalšou, ešte výraznejšou zvláštnosťou je voľba štruktúry, v ktorej sa dej odohráva v reálnom čase, teda stopáž zodpovedá dĺžke príbehu. Často na to upozorňujú zábery na hodiny, ktorých ručičky sa nemilosrdne posúvajú vpred. Tým sa stanovuje jasný rámec fabule, na ktorého začiatku stojí svadba Willa Kanea a Amy Fowler, a na konci príchod Millerovej bandy a záverečné zúčtovanie. Napriek tomu, že je väčšina filmu venovaná Kaneovej snahe presvedčiť obyvateľov mesta, aby mu pomohli, a vyčkávaniu na poludnie, nuda sa nedostavuje vďaka brilantným strihovým prechodom medzi simultánne sa odohrávajúcimi akciami a dialógmi medzi postavami, ktoré priebežne stupňujú tenziu a vyhrocujú už tak napätú situáciu. Intenzívne prehlbovanie genderových rolí, ktoré majú pre rozuzlenie rozhodujúci význam, je natoľko neobvyklé, až je divák nútený ho pod vplyvom geniálnych slovných stretov prijímať ako samozrejmosť "toho skutočného" Divokého západu. Zásadné je i aplikovanie motívu vlaku, respektíve železnice - lineárna cesta k pevne stanovenému cieľu, nezvratnosť, nezastaviteľnosť a presnosť švajčiarskych hodiniek. 90% (17.03.2015)

V pravé poledne se nekoná žádná legendární westernová jízda, ale jen projede pomalým tempem vlak, který představí americký pohled na odvěký souboj dobra a zla a ve výsledku jen unudí velkým klišé bez zajímavosti. Tam, kde dokázal Sergio Leone ve svých westernech být nesmrtelný a precizní, je Fred Zinnermann jen rutinérský a obyčejný. Vděčnost a přátelství jdou stranou, když jde o život a hlavní postava se snaží postavit svému nenáviděnému nepříteli. většinu filmu hlavní postava hledá pomoc za zvuků americké hudby, aby se v závěru film změnil ve velké klišé bez jakéhokoliv překvapení. Tohle opravdu mohlo fungovat dříve, ale dnes? S takovou hromadou nudy, velmi těžko. (16.08.2008)

Klasika žánru aneb mistrně zvládnuté čekání na závěrečnou přestřelku. S výjimkou posledních deseti minut jen sledujeme hrdinu, kterého tu nikdo nechce, zoufale shánícího pomoc. Ale je to tak bravurně napsané i natočené, že je výsledek mnohem dramatičtější, než bych čekal (neustálé prostřihy na hodiny také dělají své). A zapomenout nesmím ani na výbornou hudbu. (06.12.2008)

Nezapomenutelný Gary Cooper coby osamělý šerif v boji proti bandě gangsterů, to je prostě klasika světového westernu. Samozřejmě, že každý, kdo hledá nějaké skryté umělecké poslání, nebo vyšší hodnoty, bude zklamán, neboť v tomhle westernu prostě nejsou (jako ostatně ve většině zástupců daného žánru). Ale on si taky tento film na nic jiného nehraje. Čerpá z klišé, která byla vyčpělá už v době natáčení, originalita příběhu je mírně řečeno pochybná, herecké výkony odpovídající situacím (těžko chtít po pistolníkovi, aby deklamoval Shakespeara). Přesto všechno, nebo právě proto je to taková klasika. A zůstane jí i nadále. (21.08.2002)