Pyšná princezná

Na Pyšné princezně je mnoho zajímavého. Zákulisní příběh lásky Aleny Vránové (provdané Kohoutové) a ženatého Vladimíra Ráže je jen jedním z mnoha. Atraktivní je ten fenomén prvenství, jako kdyby už před válkou žádné pohádky natočeny nebyly. Ale tato vycizelovaná Krasomila byla novým otvíracím fenoménem pro znovu obnovený žánr, který se stal tak typickým pro celé období Státního filmu, že ji zkrátka nelze minout. Velmi úspěšný film z problematických let čs. kina, velmi oblíbená pohádka, která se měla v 70. letech dočkat svého pokračování - leč to by Rážovi museli být stále zamilovaní, ale po 25 letech už nebyli. Zůstal nám tedy navždy jen ten nesmrtelný příběh o chrabrém králi Miroslavovi a princezně z Půlnočního království, která po setkání s ním už nebyla pyšná... Nepotrpím si sice na reprízu každý rok, ale je zajímavé sledovat ten dvojí příběh pohádky z lásky, která změnila několik životů jejich tvůrců, ale také tvář celého žánru v českých souvislostech. Dost se bavím také tím, jak byla Pyšná důležitá od svého vzniku oceňovaná pravidelně a zmiňována s každou novou barrandovskou pohádkou, ale dnes už nikdo neřeší, že konec je například postižený šetřením, nějaká zvláštní svatba se nekoná a většina diváků se zasekla na tom, že by ji chtěla vidět v barvě. (01.01.2017)

Jedna z nejkrásnějších českých - československých pohádek. Moudrý, mladý král Miroslav a krásná pyšná princezna Krasomila. Objevuje se tu nádherná písnička "Rozvíjej se poupátko" a celá pohádka je naplněna naprosto úžasnými scénami, např. Miroslav jako zahradník nechová k "Její Jasnosti" patřičný respekt a postupně princezničku mění v milou a hodnou osobu, která už nemá strach jen o sebe, ale i o to poupátko, aby neuvadlo...Stejně tak nesmíme opomenout skvělého Miloše Kopeckého a nenapodobitelného Stanislava Neumanna. Jak tomu bývalo ve všech starých filmech, tak i zde se hodně zpívá, jedná se převážně o budovatelské písně, ovšem to ani trochu nekazí dojem, neboť texty jsou převážně pravdivé i v dnešní době ("každá práce je nám platná, pracuješ-li se poctivě".....). Při sledování jsem se zamýšlel, která herečka byla nejhezčí princeznou a který herec nejhezčím princem. Skoro si troufám říct, že Alena Vránová se hodila na princeznu více než Libuše Šafránková a snad byla i hezčí...v případě prince si dovolím tvrdit, že Vl. Ráž měl ze všech herců, kteří kdy u nás takovou roli dostali, nejlepší hlas a možná i postavu. Jenom snad taková malá chybička: Když přijdou zbrojnoši do mlýna, tak Krasomila ponoří obličej do mouky. Na dalším záběru už ho má ale krásně čistý....tak dokonale by se za takouvou chviličku neoprášila :) (30.12.2007)

Nevysílat tak často... Bořivoj Zeman pohádky uměl, Alena Vránová a Vladimír Ráž vstoupily těmito rolemi do dějin, ale mě už to věčné omílání klasickou pohádku pořádně znechutilo. Vytvořil se zde rychlý efekt nástupu televize. Díky nové formě vysílání některé filmy ožily a teprve po letech získaly punc kultovnosti (v USA Čaroděj ze země Oz nebo Občan Kane). Nebarevná verze navíc ztrácí atraktivitu až kýčovitě přebarevných pohádek stejné doby, které doslova září. Notorická citace a příjemné písničky, přidejte hvězdu, nějak zásadní děj a budovatelská mrkání, odečtěte hvězdu. (31.12.2005)

Další z mých oblíbených pohádek z dětství, kterou jsem viděl už tolikrát, že to snad ani nedokážu spočítat. Snad i proto že Vladimír Ráž byl bratrancem mojí babky. To ale nic nemění na tom, že se mi to líbilo i tak. Alena Vránová coby princezna co by si zpočátku zasloužila dostat pořádně přes svůj milý obličej, se z rolí popasovala dobře a Ráž zcela dominoval. Ani zde samozřejmě nechybí spousta humorných situací (nakládačka v mlýně), jízda na kládě sice nutně přehnaná, ale to prostě do pohádek patří. V mých očích jasná klasika, kterou si prostě nenechám ujít ani dnes, když už mi táhne na 40…. (26.12.2018)

Klasické a navíc špičkové provedení jedné epochy poetik českého pohádkového filmu. Je samozřejmé, že lze rozeznat prvky budovatelské éry, ty jsou však právě tak patrny i u jiných klasických českých filmů té doby (CÍSAŘŮV PEKAŘ A PEKAŘŮV CÍSAŘ, DOVOLENÁ S ANDĚLEM), aniž by to patrněji ovlivnilo jejich kvalitu uměleckou i řemeslnou. Poetiky v pohádce není nikdy dost; tady se čerpala ne po vědrech, ale přímo dolévala ze sudů. V tomto rámci nevadí ani mravoličnost (tak se kdysi říkalo tendenčnosti) a mravopoučení; naopak, v mnohém jsou vlastní i literární předloze Němcové. Ústřední melodie se stala skutečným evergreenem (mj. nazpívaly Iveta Bartošová nebo legendární, předčasně zesnulá Laďka Kozderková). Postavy jakoby samy vedly své predestinované představitele (Ráž, Alena Vránová). To "samo" je pochopitelně režisér Bořivoj Zeman. A "samo" se to také po pětapadesáti letech poslouchá. Jakbyne, když je to ta PYŠNÁ ... (20.10.2007)