Betlehemské svetlo

Betlémské světlo je na poli české komedie vskutku povšimnutíhodným a do jisté míry originálním kouskem, z něhož mám po projekci smíšené pocity. Na jednu stranu oceňuji námět a scénář plný humorných replik, na druhou stranu mi při sledování místy něco neštymovalo. Překvapilo mě, kolik se ve filmu objevilo (někdy jen na chvíli) známých tváří, nicméně celý film stál především na dvojici Svěrák-Kolářová, kterým se opět skvěle povedlo ztvárnit manželský pár, tentokrát v pokročilejším věku. Zbytek herců byl asi tak jako jejich postavy - rozpracovaný a nedotažený. Rovněž mě poněkud rušilo to okaté "pánbíčkování" - vím, jak se film jmenuje, ale méně je někdy více. Betlémské světlo vyloženě neurazí, ani ne(u)nudí, ale ani neohromí - takový decentní plamínek, který měl potenciál více zazářit. (11.03.2022)

Nejhorší film Jana Svěráka svou bezradností trumfuje i Po strništi bos, navrch však přidává nevyvážené, většinu času se míjející pokusy o humor i přesah. Zdeněk Svěrák v úloze stárnoucího spisovatele tápe v moderním světě i vlastním manželství, ale pro diváka z toho plyne těžko uvěřitelné minimum zábavy i životních mouder. Více zde. (13.03.2022)

Betlémské světlo a The Batman mají nebývale mnoho společného. Obě díla například na velmi povrchní rovině zpřítomňují eventuální kritiku sebe samých, u čehož ale končí a není mi jasné, co z toho mělo vlastně vyplynout. Mimochodem ten šílený Ramba plakát je v samotném filmu přítomen a nejspíš má být na konci vnímán jako politování hodná manifestace sexismu? Ale možná jsem to nepochopil, protože ten film s emocionálním důsledkem takového "zvratu" na každý pád odmítá pracovat. (10.03.2022)

Jan Svěrák v rozhovoru o natáčení zmiňuje, jak si cenil toho, že může trávit čas se svým otcem, jakou má radost, že jej zas režíruje. Do výroby zapojil také své dva syny. Zvnějšku by se tak mohlo zdát, že půjde o rodinný podnik, který dotyční realizovali hlavně sobě pro radost, aby měli pěkné vzpomínky. A vskutku. Betlémské světlo je přebujelou přehlídkou oblíbených motivů Jana a Zdeňka Svěrákových, řízenou navenek především snahou napěchovat do stovky minut všechno, co mají rádi. Je to film, který postrádá řád, rytmus i soudnost (a subjektivně trvá dobré čtyři hodiny). Nejen během scén, kdy by to šlo alibisticky omlouvat senilitou a uslintaností hlavního hrdiny a zároveň vypravěče, neempatického stárnoucího spisovatele, který nedokáže udržet myšlenku. Stereotypní ženskou postavou je jak mladá lékárnice (nejdřív chladná, pak hysterická), kterou si vymyslel, aby mohl dávat průchod svým erotickým fantaziím, tak jeho manželka, typická „stíhačka“, která ho nenechá chvíli v klidu. Snaha sloučit jednotlivé epizody do souvislého toku (namísto natočení povídkového filmu) je kontraproduktivní. Motivy a postavy ze tří různých povídek Zdeňka Svěráka na sebe narážejí, překážejí si, vyprávění zadrhává, tón a stylizace se mění scénu od scény (nejen kvůli přechodům mezi světem povídek a světem jejich autora). Chvíli neradostný příběh o vyčichlém vztahu a (zdravotních) problémech doprovázejících stáří. Chvíli sentimentální kýč o hledání životní náplně, která by přesáhla každodennost postav (pro některé z nich je touto nadhodnotou láska, pro jiné ezoterika, náboženství nebo psaní povídek, všechny se nezdravě upínají k zázrakům). Chvíli hodně lidová situační komedie, v níž Tereza Ramba pronáší „Jsem dost plochá postava“ a Vojta Kotek ji chytá za prso a říká „To mi nepřijde“, a protagonista se neohrabaně snaží nakrájet knedlík (což je natočené způsobem, který oživil mé trauma ze sledování pozdních filmů Marie Poledňákové). Hlava nehlava jsou na sebe vršeny (asi momentální) nápady, jichž více není využito. Herci vesměs buď přehrávají, jako kdyby byli na divadle, nebo působí jako by se účastnili hereckých zkoušek, ne vlastního natáčení, a teprve hledali vhodnou polohu. Marně přemýšlím, zda alespoň něco v tom filmu nebudilo rozpaky, stud a smutek, protože pamatuju časy, kdy byl každý nový film Jana Svěráka dlouho očekávanou událostí. A oprávněně. Betlémské světlo je jen další špatnou českou komedií (nebo co je to za žánr) s nesympatickými postavami, které se k sobě chovají hnusně, jakých vznikne tucet do roka, i dalším dokladem, že v tuzemsku k získání peněz na větší produkci nepotřebujete nutně dobrý (a dotažený) nápad. Stačí zavedené jméno. 40% (10.03.2022)

Když hlavní protagonista během úvodních titulků projíždí autem po Masarykově nábřeží v Praze, mohou si ctitelé svěrákovských komedií vzpomenout na závěr Kulového blesku a první chvíle psychologa Knotka v novém bytě, který se nacházel také na Masarykově nábřeží. Bohužel jen málo dalšího spojuje nejnovější film Jana Svěráka s těmi nejlepšími snímky podle scénářů jeho otce, které kromě typického humoru vždy měly jasno, o čem chtějí vyprávět. U Betlémského světla zůstává tvůrčí záměr nejasný. Když jsem před lety odcházel z kina z Vratných lahví, říkal jsem si "Snad natočí ještě další.". Po konci Betlémského světla mi v hlavě znělo "Pánové, prosím, už ne.". Více zde. (26.05.2022)