Betlehemské svetlo

Nejslabší Svěrák/Svěrák, a to jsem viděl i Kukyho! Zachraňuje to jedině přítomnost Zdeňka a několika oblíbených herců (Vetchý, Javorský). Scenáristicky strašně slabé, neuchopitelné a netočitelné. Nápad s postavami by byl v pořádku, ale nikam to nesměřuje, nic to nechce a nevyžaduje a tak celé dobro spočívá jen v tom, jak je fajn vidět Svěráka staršího stále aktivního. (08.10.2022)

Scénář pokulhává za výživným námětem, mě by se víc líbilo méně postav a více do hloubky, ale to by už byl jiný film... Jinak mám pocit, že poetika toho filmu (je li nějaká) není blízká ani Janovi ani Zdenkovi, ale jde o jakousi úlitbu době.... Mě by se líbil film podle knihy Strážce nádrže... (17.10.2022)

Jan Svěrák v rozhovoru o natáčení zmiňuje, jak si cenil toho, že může trávit čas se svým otcem, jakou má radost, že jej zas režíruje. Do výroby zapojil také své dva syny. Zvnějšku by se tak mohlo zdát, že půjde o rodinný podnik, který dotyční realizovali hlavně sobě pro radost, aby měli pěkné vzpomínky. A vskutku. Betlémské světlo je přebujelou přehlídkou oblíbených motivů Jana a Zdeňka Svěrákových, řízenou navenek především snahou napěchovat do stovky minut všechno, co mají rádi. Je to film, který postrádá řád, rytmus i soudnost (a subjektivně trvá dobré čtyři hodiny). Nejen během scén, kdy by to šlo alibisticky omlouvat senilitou a uslintaností hlavního hrdiny a zároveň vypravěče, neempatického stárnoucího spisovatele, který nedokáže udržet myšlenku. Stereotypní ženskou postavou je jak mladá lékárnice (nejdřív chladná, pak hysterická), kterou si vymyslel, aby mohl dávat průchod svým erotickým fantaziím, tak jeho manželka, typická „stíhačka“, která ho nenechá chvíli v klidu. Snaha sloučit jednotlivé epizody do souvislého toku (namísto natočení povídkového filmu) je kontraproduktivní. Motivy a postavy ze tří různých povídek Zdeňka Svěráka na sebe narážejí, překážejí si, vyprávění zadrhává, tón a stylizace se mění scénu od scény (nejen kvůli přechodům mezi světem povídek a světem jejich autora). Chvíli neradostný příběh o vyčichlém vztahu a (zdravotních) problémech doprovázejících stáří. Chvíli sentimentální kýč o hledání životní náplně, která by přesáhla každodennost postav (pro některé z nich je touto nadhodnotou láska, pro jiné ezoterika, náboženství nebo psaní povídek, všechny se nezdravě upínají k zázrakům). Chvíli hodně lidová situační komedie, v níž Tereza Ramba pronáší „Jsem dost plochá postava“ a Vojta Kotek ji chytá za prso a říká „To mi nepřijde“, a protagonista se neohrabaně snaží nakrájet knedlík (což je natočené způsobem, který oživil mé trauma ze sledování pozdních filmů Marie Poledňákové). Hlava nehlava jsou na sebe vršeny (asi momentální) nápady, jichž více není využito. Herci vesměs buď přehrávají, jako kdyby byli na divadle, nebo působí jako by se účastnili hereckých zkoušek, ne vlastního natáčení, a teprve hledali vhodnou polohu. Marně přemýšlím, zda alespoň něco v tom filmu nebudilo rozpaky, stud a smutek, protože pamatuju časy, kdy byl každý nový film Jana Svěráka dlouho očekávanou událostí. A oprávněně. Betlémské světlo je jen další špatnou českou komedií (nebo co je to za žánr) s nesympatickými postavami, které se k sobě chovají hnusně, jakých vznikne tucet do roka, i dalším dokladem, že v tuzemsku k získání peněz na větší produkci nepotřebujete nutně dobrý (a dotažený) nápad. Stačí zavedené jméno. 40% (10.03.2022)

Strašně zvláštní a nebál bych se říct, že až divné. Zdeněk Svěrák má evidentně stále nápadů plný hrnec, ale celý ten námět je zabalený do takového zvláštního snového světa, že vlastně nevím, co je realita a co fikce. Což je patrně i záměr. Mně se ten záměr ale moc nelíbil. Líbily se mi tu momenty, ale ty bohužel nedělají celý film. Mám pocit, že Honza Svěrák svému tatínkovi v dnešní fázi natočí cokoliv, jenom, aby s ním mohl dělat. Jenže ono zřejmě není všechno úplně k zfilmování. Fantaskní komedie, která je málo fantastická. (23.12.2023)

Osvědčená tvůrčí značka Svěrák & Svěrák opět připravila vyhledávaný komfort pro všechny divácké kategorie. Nejedná se sice v žádném případě o scenáristické ani jiné spasení českého filmu, ovšem Svěráci se duchem vrátili k Vratným lahvím. Jsem si jist, že při své tvůrčí práci na tenhle svůj úspěšný film pomysleli a chtěli na něj nějakým způsobem navázat. V tomto filmu lze nalézt hned několik styčných bodů: velmi podobná až totožná herecká sestava ve vedlejších rolích (Budař, Vetchý, Táborský, Macháček) a hlavně opětně Daniela Kolářová po boku Zdeňka Svěráka a jejich neustálé hašteření a špičkování. Příběh je vlastně celkem jednoduchý. Postarší spisovatel Šejnoha, který píše další ze svých povídkových knih, zažívá se svými fiktivními románovými postavami, kterými se inspiroval ze svého okolí, opravdové peripetie. Vedle toho bojuje se svojí tvůrčí krizí, zlobí ho zdraví a z rovnováhy ho vyvádí i jeho hašteřivá manželka, se kterou je evidentně už jen ze zvyku. Zdeněk Svěrák film zřetelně táhne a jeho postava je osobnostní dobrák, co každou chvíli chce diváka dojmout i rozesmát. Je třeba počítat s tím, že fiktivní postavy mají své vlastní "uvažování", takže se spisovateli v různých situacích a na různých místech zjevují a stěžují si na své nedostatky, kterými je on sám coby autor obdařil. Nejzajímavější i nejvtipnější z fiktivního leporela postav je dvojice Vojtěch Kotek, frajerský fotograf, a Tereza Ramba, nedobytná lékárnice, a jejich náhlé milostné vzplanutí. Dalšími zástupci z jiných povídek je rodina Vladimíra Javorského, úzkostlivého otce, který prosí spisovatele o zázrak pro svého retardovaného syna. Úplně nejslabší a zcela nezajímavá je linie s automechanikem (Ondřej Vetchý), co používá svérázné léčitelské metody. A docela zvláštně a originálně působí sny hlavního hrdiny o jeho skonu, na jehož poslední cestě na onen svět ho dovedně vyprovází dvojice svérázných pohřebáků v podání Miroslava Táborského a Jana Budaře. Neustálé manželské soupeření Svěráka s Kolářovou silně připomene vtipné manželské zápolení z Vratných lahví. Přišlo mně, že sice bylo o poznání méně vtipné, ovšem stále velmi filmově funkční. Magický realismus, na nějž Svěráci tentokrát hodně sází, je v českém filmu poměrně ojedinělá záležitost. Takovýto tvůrčí prvek se jim daří zvládat s nadsázkou i nadhledem. Diváci mají opět možnost zažít zručně natočenou a tak trochu netradiční filmovou pohodu. 7/10 (08.09.2022)