Ferrari

Podobne ako jeho vekoví rovesníci Scott a Scorsese, aj Mann sa z nejakého dôvodu podujal na to, aby svojím filmom dospel do záverečného podumania nad tým aké osobné dôsledky prinášajú privysoké ambície. Natočené je to na úrovni, ale chýba silnejšia atmosféra či formálne hračičkovstvo, ktoré mal Collateral, Miami Vice, Public Enemies aj Blackhat. Toto je skrátka pomerne akademický film, ktorý z viac ako dvoch tretín tvoria vzťahové pletky medzi Ferrarim a jeho manželkou a jeho vzťahové patálie. Autá sú sekundárne, a sekundárne pôsobí aj jeho snaha uspieť ako podnikateľ či na závodnom okruhu. V závere kľúčový závod obsahuje scénu, ktorá kino úplne zmrazila, históriu som nepoznal, ale je to pôsobivý moment, ktorý Mann natočil pomerne pôsobivo. Herci sú väčšinou dobrí, síce klasický Hollywoodsky štýl kedy americkí herci prednášajú dialógy s talianskym prízvukom vie byť miestami na hranici smiešnosti (nikdy za ňu ale neprepadne), ale snaha je. Driver to ťahá dobre, hoci nechápem úplne prečo jeho ako 40-ročného obsadili do úlohy 59-ročného Ferrariho, keďže mu nie je ani typovo veľmi podobný. Inak ma prekvapila celkom Penélope Cruz, ktorá zahrala veľmi dobre. Neviem či sa k filmu vrátim, lebo síce je ako píšem natočený dobre, ale Mann ako keby stratil svoj určitý štýl a natočil "len" veľmi slušne spravený a romantickejšie/vzťahovo ladený životopis, ktorý len občas pripomenie jeho inak formálnu a technickú vypiplanosť. (09.01.2024)

Když věci dobře fungují, tak se na ně i dobře kouká, poučuje Enzo Ferrari svého synka. Stejnou maximou se řídí i Michael Mann. Další z jeho portrétů umanutého profíka v existenciální krizi je radost sledovat díky vypravěčské semknutosti a tomu, jak rytmicky, bez jakýchkoli zádrhelů šlape. Během expozice se prakticky z každého záběru dozvídáme nějakou podstatnou informaci, která bude později zužitkována. Zároveň je představen řídící stylistický postup - využívání duality a kontrastů (např. světlé scény s milenkou vs. tmavé scény s manželkou). Pomalejší scény se pravidelně střídají s rychlejšími, pohyb se zastavením a melodramatickým (v jedné scéně vyloženě operním) zveličením určitých emocí, zejména žalu, který - každý po svém - zpracovávají oba manželé. Mann navazuje na hollywoodské klasiky jako Hawks nebo Sirk a nechává mnohem víc než jiní současní režiséři vyprávět mizanscénu. Současně se vzpírá konvencím klasických životopisných dramat, když se soustředí pouze na krátký úsek Ferrariho života a namísto vytváření umělých konfliktů skvěle dramatizuje všednodenní setkání a běžné byznysové úkony (vyplácení mezd, podepisování dokumentů, dohody s investory). Tento cit pro detail současně přispívá k uvěřitelnosti fikčního světa. Práce se přitom neustále konstruktivně nebo destruktivně střetává s osobním životem (Ferrari díky ní nachází řeč se synem a zároveň kvůli ní ztrácí svou ženu). Nejvíc emocí a vzrušení je příznačně přítomno ve filmařsky bravurních scénách závodů, které představují Ferrariho největší vášeň. Katarzi ale oproti jiným sportovním filmům nakonec nepřinášejí. Spíš vědomí křehkosti života (tehdejší závodní auta i díky vynikajícímu zvukovému designu fakt nepůsobí bezpečně) a poznání, že jakkoli se budete snažit mít vše pod kontrolou, určité události stejně předvídat nelze a nakonec vám nezbude, než je přijmout a nějak začlenit do svého životního příběhu. 90% (07.01.2024)

Krátký úsek ze života legendárního italského průmyslníka a zakladatele automobilky, v jejichž strojích by chtěl jezdit snad každý (a jen málokdo si to může dovolit :). Ale tady to ani tak není o těch nádherných mašinách s černým vzpínajícím se koněm na žlutém poli ve znaku, tady je to o člověku. Nějaké závody tu samozřejmě jsou, je tu i jedna neskutečně ztvárněná havárie (uff, to jsem nečekal, masakr), ale z velké části jde o drama člověka, který se ocitá na rozcestí... A je tu Adam Driver v titulní roli, a opět válí. Asi jsem také čekal více toho benzínu a burácení motorů, ovšem ani lidská stránka života Enza Ferrariho není bez zajímavosti. 75% (13.01.2024)

Mistrovské dílo, které se nebojí vypadat jako selhání. Michael Mann je režisér, jenž napříč desetiletími soustavně natáčel výtvarně provokativní, akcentovanými povrchovými vlastnostmi své textury zneklidňující snímky, které na jedné straně fungovaly jako modernistická dramata o vnitřních dilematech postav na pomezí různých světů a na druhé straně úspěšně budovaly dojem populárních, hollywoodské žánrové konvence následujících bijáků. Tentokrát nicméně druhý rys potlačil na úkor prvního, a tak natočil svůj nejpodvratnější, nejprovokativnější a dost možná nejodvážnější film. Film, k němuž na svém blogu po prvním zhlédnutí předkládám soubor dílem analytických, dílem interpretačních cinefilních postřehů... určených těm, kdo už jej viděli. (09.01.2024)

Mýma očima zdařilý životopisný kousek, líbilo se mi to, bavilo mě to, přesto jednu připomínku mám.. Přijde mi ohromná škoda, že si tvůrci vybrali ze života Enza Ferrariho jen jeden rok.. Umím pochopit, že to byl zlomový rok, odehrálo se toho fakt hodně a padla podstatná rozhodnutí pro existenci firmy Ferrari i osobní život Enza, jen mám neodbytný pocit, že to prostě je jen výsek, malá část, není to ucelené.. Nicméně Adam Driver zaslouží smeknutí klobouku, byl výborný a bezvadně s ním fungovala Penélope Cruzová, chemie mezi nimi je úchvatná, ať už jde o lásku či nenávist, porozumění či hádky, stojí to za to.. (09.02.2024)