Charlinka

I když to vypadá, že se děj nikam neposunul tak myslím, že tahle episode byla hrozně důležitá. Doteď jsme měli jen velmi malou a omezenou představu o tom jak se v tomto novém apocalyptickém světě žije. Myslím že snad každý seriál tohoto typu potřebuje příběh Billa a Franka, aby ten svět trochu víc přiblížil a ukázal že neexistuje jen QZ, ale že po celém světě jsou místa kde se lidé nějakým způsobem ubránili a adaptovali na nové podmínky. Zároveň jen proto, že nastala apokalypsa neznamená, že najednou vymizí takové nemoci jako je rakovina či alzheimer a že se lidé přestanou zamilovávat včetně queer lidí. Protože queer lidé tu vždycky byli a vždycky budou. Myslím že tento jeden příběh nám ihned zkomplexnil celý svět ve kterém se pohybujeme a člověk si může začít klást otázky jak se v takovém světě vlastně žije lidem co nadále onemocňují běžnými nemociemi, mají třeba nějaké postižení. Jak se s něčím takovým vypořádali třeba ve vysokých horách někde v Tibetu kde je hustota obyvatelstva malá. Zkrátka myslím že příběh jako byl ten Franka a Billa je potřeba pro doplnění toho tzv. worldbuildingu.

"Bylo to dobrý ale bylo to tak dobrý jako Mad Max: Fury Road?" - ptám se sama sebe po každém akčním filmu, který jsem viděla. Já obyčejně na akčňárny moc nejsem, protože se v té akci většinou ztrácím a příběh je taky většinou nic moc. Právě proto mi přijde Mad Max: Fury Road tak skvělý. Naprosto dokonale sestříhané scény, které vás neustále na té horské dráze vozí nahoru a dolu takže se nikdy nezačnete nudit. Akce se drží uprostřed obrazu takže se v tom nikdy neztrácíte. Krásně barevené což je oproti té desaturaci ve většině akčních filmech krásná změna (nicméně ono i ta chromová verze skvěle obstojí). Výprava a kostýmy jsou do detailu vypracované a skvěle vytváří svět ve kterém se film odehrává. No a tématicky mi to jde přesně do ruky.

Chápu, že české diváky tento film neosloví. Ale pro mě je to film, který mě hluboce zasáhl a reprezentuje vše co si od filmu přeju. Inspiruje se u filmů režiséra Wong Kar Wai, ale je více přímočarý než asijská kinematografie, která se často příliš soustředí na metafory a to co je nevyřčené. Zároveň ale Barry Jenkins nechává svůj film dýchat, nechává vás vtáhnout do děje, nesnaží se vás emocionálně vydírat. Narozdíl od britského sociálního realismu, který se vyznačuje pesimistickou šedobílostí je tento film nádherně barevný. Pro mě je tento film poezie.