RootEater

Seriál si mě získal hned prvním dílem, když jsem ho viděl poprvé asi před pěti lety. Několik detailů, jako byl proslov hlavní hrdinky Piper při nástupu do věznice o tom, že jistě nevypadá, jako typická vězenkyně a že si personál jistě musí říkat, co ta tady dělá, nebo její obava o správu jejich sociálních sítí po dobu výkonu trestu. To vše mě svou všedností vtáhlo do děje a přimělo mě sympatizovat a identifikovat se s Piper a dodnes si pamatuji, jak jsem její příběh prožíval, což se mi u seriálů neděje často. Od té doby jsem celý seriál sjel už alespoň čtyřikrát a nepřestal mě bavit. Vážné téma je zpracováno důstojně, citlivě, napínavě a protkané humorem všeho druhu včetně mé oblíbené repliky: "S dostatkem odvahy může být dildo cokoli."

Nevěřil jsem, že se vydržím dobrovolně dvě hodiny koukat na tygra a kluka, kteří jsou spolu uvězni na záchranném člunu vprostřed oceánu. Upřímně, nedokázal jsem si ani moc představit, jak to vydrží oni, aby jeden druhého nezabil a zároveň si film zachoval aspoň trochu logiky a uvěřitelnosti. Výsledek mě zkrátka nadchl. Nenudil jsem se ani minutu a díky celému tónu narativního i vizuálního vyprávění jsem byl ochotný odložit dostatek nedůvěry a přijímat koexistenci chlapce i tygra, přestože v reálném životě by to bylo přinejmenším velmi nepravděpodobné. Opravdové nadšení ve mne vyvolal však úžasně otevřený konec, který divákovi dovolí minimálně dvě plnohodnotné a legitimní pochopení celého příběhu. Mám rád otevřené konce, pokud jsou dobře uchopené a pravděpodobně jsem neviděl lepší použití otevřeného konce, než v tomto případě.

Upřímně řečeno, žádný dosavadní počin MCU ve mne nezanechal tak rozporuplné pocity, jako právě tento seriál. Až do posledních minut posledního dílu jsem si byl jistý, že tenhle seriál je jedna velká přehlídka nevyužitých nápadů a potenciálu celého narativu. Seriál nám mohl nabídnout vnitřní konflikt mezi tím, zda být dobrá právnička či profesionální superhrdina. Dále mohl být pojat jako řada příběhů o soudních sporech superhrdinů a mohl tak předkládat zábavné kauzy i zajímavá etická dilemata. Nebo, což jsem považoval za nejpravděpodobnější, nám mohl předhodit variaci na Ally McBealovou v novém, zeleném kabátku. Namísto toho je seriál zvláštním hybridem mezi vším zmíněným, který však v důsledku nedává dost prostoru ani jednomu. Výsledkem je tedy série nenaplněných očekávání, proložená zcela přehnaným prolamováním čtvrté stěny, které je navíc nekonzistentní, co se reakcí okolí týká.  Proto pro mne byl závěr posledního dílu první série opravdovým překvapením, (!!!MENŠÍ SPOILER ALERT!!!) díky němuž lze celý seriál pochopit, jako jakýsi meta-vesmír MCU. Sám jsem zvědavý, zda je to jen má interpretace, nebo mi dají další série za pravdu a budou propojovat a vysvětlovat nesrovnalosti v Marvel multiversu.

Cimrmanova pohádka "Jak chudák do ještě větší bídy přišel" by se měla, v porovnání s tímto filmem, co do bezútěšnosti, jít zahrabat. Requiem za sen je úžasným filmem pro ty chvíle, kdy máte chuť na pořádnou dávku kvalitní a artové deprese. Film nás provede příběhy lidí, kteří zpočátku nevedou možná nejlepší životy plné úspěchů, ale brzy nám dokáže, že tohle byla ta fajn část jejich životů.  Tento film opravdu miluju, ale přesto jsem se jen dvakrát v životě odhodlal, pustit si ho znovu, pokaždé jsem si to užil a vždy mi to na pár let stačilo. Skvělá kamera, střih, hudba... Za mne je to jeden z filmů, který ve mne zanechal ty nejhlubší stopy.

Čechy mají silnou tradici magické praxe. Od slovanských rituálů, přes často zmiňované období Rudolfa II, až třeba po četně se vyskytující hermetické lóže v období první republiky, z nichž některé přežily do dnešních dní. Přijde mi proto škoda, že česká filmová produkce se těmto tématům nevěnuje častěji a s větší vážností, než jen jako pohádkovým předlohám. Jsem proto opravdu nesmírně rád za tento počin pana režiséra Jiřího Stracha, který se tohoto úkolu zhostil opravdu se ctí. Přes místy nízkorozpočtové vizuální efekty (jako třeba v závěrečné scéně s křížem) je tento počin napínavý, poutavý strhující a přes magické prvky takřka uvěřitelný kriminální příběh s prvky magického realismu.

Tento film považuji za jeden z nejlepších kousků v oblasti kinematografie o lidech s handicapem. Téma nepříznivé sociální situace je zde zpracované citlivě, důstojně, ale přesto zábavně a s půvabně sarkastickým, místy až černým humorem. Jakožto člověk se svalovou atrofií velmi oceňuji herecké výkony Jamese McAvoye i Stevena Robertsona, jelikož svalová dystrofie i dětská mozková obrna jsou zde zahrány až neuvěřitelně uvěřitelně. Dle mého skromného soudu, až na scénu se zvedákem, kde Rory drží hlavu vzpřímeně bez opory, což by se svým handicapem neměl být schopný dělat, je film po této stránce zcela realistický.  Příslovečnou třešničkou na dortu je pak krásně šedivý konec, který diváka nechá rozhodnout se, jak optimisticky či smutně celý příběh skončil a kdo byl vlastně hlavní hrdina celého vyprávění.