Betlanderka

Můžeš se přemisťováním dostat pryč z tohohle sklepa?“ zeptal se Dobbyho, který přikývl, až mu uši hlasitě
zapleskaly.
„A můžeš s sebou odnést i pár lidí?“
Dobby znovu přikývl.
„Výborně, Dobby. Popadni Lenku, Deana a pana Ollivandera a odnes je – odnes je…“
„K Billovi a Fleur!“ vyhrkl Ron. „Do Lasturové vily
na okraji Plechové Lhoty!“
Skřítek přikývl potřetí.
„A pak se sem vrať,“ dodal Harry. „Dokážeš to, Dobby?“
„Samozřejmě, Harry Pottere,“ šeptl maličký skřítek.
Spěšně přistoupil k panu Ollivanderovi, který se sotva
držel při vědomí. Chytil výrobce hůlek jednou rukou a
druhou natáhl po Lence a Deanovi, ti se však ani nehnuli.
„Chceme ti pomoct, Harry!“ zašeptala Lenka.
„Nemůžeme vás tady takhle nechat,“ přidal se Dean.
„Běžte, oba už zmizte! Sejdeme se u Billa a Fleur.“
Sotva to dořekl, rozbolela ho jizva ještě pekelněji a
několik vteřin neklouzal očima k výrobci hůlek, ale k
jinému muži, stejně starému a hubenému jako Ollivander,
který se pohrdavě smál.
„Tak mě tedy zabij, Voldemorte, smrt pro mne bude
vítaným vysvobozením! Nepřinese ti ale to, po čem toužíš… Je příliš mnoho věcí, kterým nerozumíš…“
Cítil Voldemortův zběsilý vztek, když ale Hermiona
znovu zaječela, vypudil ho z hlavy a vrátil se do kobky,
do své vlastní hrůzné přítomnosti.
„Běžte už!“ pobídl Lenku a Deana. „Běžte! Přijdeme
za vámi, tak už zmizte!“
Oba se chytili skřítkových natažených prstů a s dalším
hlasitým prásk Dobby i s Lenkou, Deanem a Ollivanderem zmizeli.
„Co to bylo?“ rozkřikl se jim nad hlavou Lucius Malfoy. „Slyšeli jste to? Tu ránu dole ve sklepě?“
Harry s Ronem se po sobě podívali.
„Draco – anebo ne, zavolej Červíčka! Ať tam jde on a
podívá se, co se děje!“
Nahoře nad nimi zapochodovaly něčí kroky a pak zavládlo ticho. Harrymu bylo jasné, že všichni v přijímacím
salonu teď poslouchají, jestli se ze sklepa neozvou nějaké
další zvuky.
„Budeme po něm muset skočit a pokusit se ho odzbrojit,“ šeptl Harry Ronovi. Neměli na vybranou; věděli, že
jakmile někdo vejde a zjistí, že tři vězňové zmizeli, budou ztraceni. „Nech ta světla svítit,“ dodal ještě Harry a
pak už slyšeli, jak někdo schází po schodech dolů. Přimáčkli se po obou stranách dveří ke zdi.
„Ustupte,“ ozval se Červíčkův hlas. „Pryč od těch
dveří! Přicházím.“
Dveře se rozlétly dokořán. Zlomek vteřiny Červíček
nechápavě hleděl do zdánlivě prázdné kobky zalité světlem tří miniaturních sluncí, jež visela pod stropem. Vzápětí se na něj Harry s Ronem vrhli. Ron ho popadl za
ruku, v níž držel hůlku, a zkroutil mu paži vzhůru, Harry
mu zacpal ústa a nedovolil mu vykřiknout. Mlčky spolu
zápasili, pak z Červíčkovy hůlky vylétl roj jisker a prsty
stříbrné ruky se Harrymu sevřely kolem krku.
„Co se tam děje, Červíčku?“ volal shora Lucius Malfoy.
„Nic!“ křikl Ron a podařilo se mu vcelku slušně napodobit Červíčkův chraptivý hlas. „Všechno v pořádku!“
Harry už skoro nemohl dýchat.
„Chceš mě snad zabít?“ zachrčel a snažil se kovové
prsty odtrhnout. „Po tom, co jsem já tobě zachránil život?
Jsi mým dlužníkem, Červíčku!“
Stříbrné prsty povolily. Harry to vůbec nečekal, užasle
se vykroutil z jejich sevření a ruku přimáčkl Červíčkovi
na ústa. Viděl, jak se malé uslzené oči mužíka s krysím
obličejem zvětšily strachem a překvapením. Zdálo se, že
počínání vlastní ruky, ten chvilkový milosrdný, zato
zrádný popud, ho zaskočil stejně jako Harryho. O to zuřivěji teď bojoval dál, jako by chtěl tu chvilkovou slabost
odčinit.
„A tohle si vezmeme,“ šeptl Ron a z druhé ruky vytrhl
Červíčkovi hůlku.
Když si Pettigrew uvědomil, že bez hůlky je proti nim
bezmocný, zorničky se mu rozšířily hrůzou. Sklouzl očima z Harryho obličeje na jinou věc: prsty stříbrné ruky se
nezadržitelně kradly k jeho vlastnímu hrdlu.
„Ne…“
Harry se nerozmýšlel a pokusil se tu ruku odtáhnout,
už ale nebyla k zastavení. Stříbrný nástroj, který Voldemort nejzbabělejšímu ze svých služebníků věnoval, se
obrátil proti svému odzbrojenému a bezmocnému majiteli. Pettigrew sklízel ovoce svého zaváhání, svého chvilkového soucitu – ruka se ho chystala přímo před jejich
očima uškrtit.
„Ne!“
Ron už také Červíčka pustil, oba se teď snažili odtrhnout kovové prsty, které Červíčkovo hrdlo svíraly drtivým stiskem, klidně si ale mohli ušetřit námahu. Pettigrew začínal modrat.
„Relashio!“ přikázal Ron a namířil na stříbrnou ruku
hůlkou, nic se ale nestalo. Pettigrew padl na kolena a v
tomtéž okamžiku k nim shora dolehlo Hermionino drásavé kvílení. Červíčkovy oči se v nachově zrudlé tváři protočily v sloup, nešťastník sebou naposledy zaškubal a
znehybněl.
Harry s Ronem si vyměnili pohled, pak nechali Červíčkovo mrtvé tělo ležet, rozběhli se po schodech nahoru
a zamířili spoře osvětlenou chodbou k přijímacímu salonu. Opatrně se plížili při zdi, dokud nedospěli k jeho dveřím, které byly otevřené dokořán. Naskytl se jim jasný
výhled: Belatrix stála nad Griphookem, který v rukou s
dlouhými prsty svíral Nebelvírův meč, a Hermiona ležela
Belatrix u nohou a sotva se hýbala.
„Tak co?“ štěkla Belatrix na Griphooka. „Je to ten
pravý meč?“
Harry čekal, zadržoval dech a zápasil s bolestí, která
mu vystřelovala v jizvě.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Griphook. „Je to padělek.“
„Víš to jistě?“ zachrčela Belatrix. „Stoprocentně jistě?“
„Ano,“ ubezpečil ji skřet.
Obličej se jí rozzářil úlevou a veškeré napětí z něj
zmizelo.
„Výborně,“ vydechla a nedbalým švihem hůlky vyryla
skřetovi do tváře další hluboký šrám; Griphook zaječel a
zhroutil se jí k nohám. Odkopla ho stranou. „A teď,“
oznámila hlasem, z něhož čišela vítězoslavná pýcha,
„přivoláme Pána zla!“
Vykasala si rukáv a ukazováčkem se dotkla Znamení
zla.
Harryho jizva se vmžiku rozpálila takovou bolestí, jako by se rána pod ní znovu otevřela. Přijímací salon zmizel – Harry byl nyní Voldemortem a ten kouzelnický
kostlivec se mu vysmíval bezzubým smíchem – navíc ho
rozzuřilo, že ho volají. Varoval je, zakázal jim, aby ho
přivolávali kvůli čemukoli jinému než kvůli Potterovi.
Jestli se zmýlili…
„No tak mě zabij!“ dorážel na něj stařec. „Nezvítězíš,
nemůžeš zvítězit! Ta hůlka nikdy, nikdy nebude tvoje…“
A Voldemort popustil uzdu své zuřivosti. Vězeňskou
celu ozářil paprsek zeleného světla, křehké staré tělo se
pod nárazem kletby vymrštilo do vzduchu a bez života
dopadlo zpět na tvrdé lůžko. Voldemort se vrátil k oknu a
stěží ovládal vztek… Pokud nemají skutečně dobrý důvod
k tomu, že ho volají, ponesou následky jeho zloby…
„A myslím,“ slyšel už zase Belatrix, „že se můžeme
zbavit té mudlovské šmejdky. Jestli chcete, Šedohřbete,
vezměte si ji.“
„Neeeeeeeee!“
Ron se vřítil do přijímacího salonu. Šokovaná Belatrix
se ohlédla a okamžitě otočila hůlku Ronovi do obličeje…
„Expelliarmus!“ zaburácel a mířil na ni Červíčkovou
hůlkou v ruce; Belatrixina hůlka vylétla do vzduchu a
Harry, který do místnosti vpadl Ronovi v patách, ji chytil. Lucius, Narcisa, Draco a Šedohřbet se prudce otočili.
„Mdloby na tebe!“ zařval Harry a Lucius Malfoy se před
krbem zhroutil k zemi. Z Dracovy, Narcisiny a Šedohřbetovy hůlky vylétly proudy světla, ale Harry před nimi
padl na podlahu a odkutálel se za pohovku.
„Ani hnout, nebo zemře!“
Harry zadýchaně vykoukl zpoza pohovky. Belatrix
podpírala bezvládnou Hermionu, která zřejmě ztratila
vědomí, a u krku jí držela svůj krátký stříbrný nůž.
„Odhoďte hůlky!“ zasípala. „Odhoďte je, nebo se na
vlastní oči přesvědčíme, jak špinavou má krev!“
Ron stál jako vytesaný z kamene a v ruce svíral Červíčkovu hůlku. Harry s Belatrixinou hůlkou se napřímil.
„Řekla jsem odhodit hůlky!“ vřískla Belatrix a přitiskla čepel k Hermioninu krku. Harry viděl, jak se jí na kůži
objevilo několik kapek krve.
„Dobrá!“ křikl a upustil hůlku k nohám na podlahu.
Ron s Červíčkovou hůlkou učinil totéž. Oba zvedli ruce
do úrovně ramen.
„Výborně!“ ušklíbla se Belatrix. „Seber ty hůlky, Draco! Pán zla přichází, Harry Pottere! Blíží se tvoje smrt!“
To věděl Harry i bez ní. Jizva mu div nepraskla bolestí, cítil, že se Voldemort řítí oblohou odněkud zdáli nad
tmavým rozbouřeným oceánem, věděl, že za chviličku
bude dost blízko, aby se k nim mohl přemístit, a neviděl
jedinou možnost úniku.
„A teď,“ pokračovala Belatrix tichým hlasem, zatímco
Draco spěchal s hůlkami k ní, „myslím, Cissy, že bychom měli ty dva malé hrdiny zase spoutat, a Šedohřbet
se postará tady o Miss Mudlovskou šmejdku. Po tom, co
jste dnes večer udělal, nepochybuji, že vám Pán zla tu
holku s radostí dopřeje, Šedohřbete.“
Při jejích posledních slovech se odkudsi shora ozval
jakýsi podivný skřípot. Všichni pohlédli ke stropu právě
ve chvíli, kdy se křišťálový lustr nejprve zachvěl, zavrzalo v něm a pak začal se zlověstným cinkáním padat. Belatrix přímo pod ním pustila Hermionu, vykřikla a uskočila stranou. Lustr se zřítil na podlahu, ozval se ohlušující
rachot rozbíjejícího se křišťálu a pukajících řetězů a tříšť
zasypala Hermionu i skřeta, který stále v ruce svíral Nebelvírův meč. Třpytivé křišťálové střepy se rozlétly na
všechny strany, Draco se zlomil v pase a oběma rukama
si zakrýval zkrvavený obličej.
Zatímco se Ron rozběhl k Hermioně a vyprošťoval ji z
trosek, Harry využil svoji příležitost. Přeskočil křeslo,
vykroutil Dracovi z rukou všechny tři hůlky, namířil je
na Šedohřbeta a zařval. „Mdloby na tebe!“ Trojitá kletba
udeřila do vlkodlaka takovou silou, že se vznesl do vzduchu, vylétl až ke stropu a zřítil se na podlahu.
Narcisa se vrhla k Dracovi a táhla ho do bezpečí, Belatrix ale okamžitě vyskočila a s vlasy rozevlátými se
rozháněla stříbrným nožem. Narcisa však namířila hůlkou ke dveřím.
„Dobby!“ zaječela tak, že to i Belatrix přimrazilo. „To
ty? Tys shodil ten lustr…?“
Maličký skřítek vběhl do salonu a roztřeseným prstem
ukazoval na svoji někdejší paní.
„Harrymu Potterovi nesmíte ublížit!“ vypískl.
„Zabij ho, Cissy!“ zavřeštěla Belatrix, do toho zaznělo
další prásk a také Narcisina hůlka vylétla do vzduchu a
dopadla na opačnou stranu místnosti.
„Ty špinavá malá opice!“ rozkřikla se Belatrix. „Jak
se opovažuješ vyrazit čarodějce hůlku z ruky, jak se opovažuješ postavit se svým pánům?“
„Dobby nemá žádného pána!“ zapištěl skřítek. „Dobby je svobodný skřítek a Dobby přišel, aby zachránil
Harryho Pottera a jeho přátele!“
Bolest v jizvě Harryho téměř oslepovala. Matně si
uvědomoval, že do Voldemortova příchodu už zbývají
jen okamžiky, pouhé vteřiny.
„Chytej, Rone, a zmiz!“ křikl a hodil Ronovi jednu z
hůlek, pak se sklonil a vytáhl zpod trosek lustru Griphooka. Přehodil si sténajícího skřeta pevně třímajícího
meč přes rameno, popadl Dobbyho za ruku a na místě se
otočil, aby se přemístil.
Než se ponořil do tmy, naposledy se rozhlédl po přijímacím salonu. Zahlédl bledé a strnulé postavy Narcisy
a Draca, ale i záblesk rudé barvy vlasů mizejícího Rona a
stříbrnou šmouhu nože, kterým po nich Belatrix přes celý
salon mrštila…
K Billovi a Fleur… do Lasturové vily… k Billovi a
Fleur…
Propadl se do neznáma; nezbývalo mu už nic jiného
než opakovat název cíle a doufat, že to postačí, aby se
tam dostali. Bolest mu z čela projížděla celým tělem,
prohýbal se pod skřetovou váhou a vnímal, jak mu do zad
buší čepel Nebelvírova meče. Pak ucítil škubnutí Dobby-
ho ruky, kterou svíral. Napadlo ho, že se skřítek možná
chce ujmout řízení další jejich cesty, aby je správně nasměroval, a snažil se mu stiskem prstů naznačit, že proti
tomu nic nemá…
A pak dopadli na pevnou zemi a ucítili slaný vzduch.
Harry padl na kolena, pustil Dobbyho ruku a snažil se
Griphooka co nejšetrněji položit na zem.
„Jak jste na tom?“ zeptal se, když se skřet zavrtěl,
Griphook ale jen tiše zasténal.
Harry se přimhouřenýma očima rozhlížel ve tmě. Měl
dojem, že nedaleko vidí pod širou hvězdnatou oblohou
nějaké stavení, a zdálo se mu, že před ním zahlédl nějaký
pohyb.
„Je to Lasturová vila, Dobby?“ zeptal se šeptem a
pevně svíral obě hůlky, které si přinesl od Malfoyových,
připraven k boji, kdyby bylo třeba. „Jsme tady správně?
Dobby?“
Ohlédl se. Malý skřítek stál jen kousek od něj.
„Dobby!“
Skřítek se nepatrně zapotácel a v široce rozevřených
lesklých očích se mu zatřpytil odraz hvězd. Pohledy obou
sklouzly na střenku stříbrného nože, která trčela Dobbymu z těžce oddechující hrudi.
„Dobby… ne… Pomoc!“ zahulákal Harry směrem k
domu a k lidem, kteří se tam pohybovali. „Pomoc!“
Nevěděl a nezáleželo mu na tom, jsou-li to kouzelníci
nebo mudlové, přátelé nebo nepřátelé. Důležitá byla jen
zvětšující se tmavá skvrna na Dobbyho hrudi a to, že k
němu skřítek vztahoval tenké ruce v úpěnlivě prosebném
gestu. Harry ho zachytil a položil na bok do chladné trávy.
„Dobby, ne, neumírej, ty nesmíš umřít…“
Skřítkovy oči si ho našly a rty se mu zachvěly úsilím
zformovat pár slov.
„Harry… Potter…“
Pak sebou nepatrně trhl a znehybněl. Odteď jeho oči
nebyly víc než obrovské skelné koule poseté světlem
hvězd, které už neviděly.
kapitola dvacátá čtvrtá
Výrobce hůlek
Měl pocit, jako by se propadl do staré známé noční
můry – malou chvíli znovu klečel u Brumbálova těla pod
nejvyšší věží bradavického hradu, ve skutečnosti ale strnule hleděl na drobné tělíčko stočené v trávě, s hrudí
proklátou Belatrixiným stříbrným nožem. Stále ještě hlasitě opakoval „Dobby… Dobby…“, věděl ale, že se už
skřítek odebral tam, odkud ho nemůže přivolat zpět.
Přibližně za minutu pochopil, že přece jen dorazili na
správné místo, protože ho – ležícího nad skřítkem – obklopili Bill, Fleur, Dean i Lenka.
„A Hermiona?“ vyhrkl najednou. „Kde je Hermiona?“
„Ron ji odnesl dovnitř,“ odpověděl Bill. „Dostane se z
toho.“
Harry se znovu zadíval na Dobbyho. Natáhl ruku a vytrhl ze skřítčího těla ostrou čepel, pak ze sebe serval bundu a přehodil ji přes Dobbyho jako přikrývku.
Někde dost blízko se tříštily o skály mořské vlny. Harry se zaposlouchal do jejich hukotu, zatímco ostatní se
bavili o věcech, které ho absolutně nezajímaly, a rozhodovali, co dál. Dean odnesl zraněného Griphooka do domu a Fleur spěchala za nimi. Bill právě navrhoval, jak by
měli skřítka pohřbít, a Harry s tím souhlasil, aniž by si
doopravdy uvědomoval, jaké to byly návrhy. Když opět
sklopil oči k drobnému tělíčku, vystřelila mu z jizvy palčivá bolest a jednou částí mysli vzdáleně sledoval – jako
by se díval do opačného konce dlouhého dalekohledu –
jak Voldemort trestá všechny, které zanechali v Malfoyově sídle. Plál strašlivým vztekem, Harry truchlící nad
skřítkovou smrtí jej však vnímal tlumeně, jen jako vzdá-
lenou bouři zuřící daleko od něj, za širým mlčenlivým
oceánem.
„Musím to udělat, jak se sluší a patří,“ zněla první, už
zase plně vědomá Harryho slova. „Bez kouzlení. Máte tu
někde rýč?“
A krátce nato se dal do práce, sám a vlastníma rukama
kopal hrob na místě, které mu Bill ukázal mezi keři na
opačném konci zahrádky. Vrážel rýč do země s jakousi
zarytou zuřivostí, plně se oddával manuální práci a vychutnával dřinu nepodpořenou kouzly, protože každou
kapku potu a každý puchýř považoval za dar skřítkovi,
který jim všem zachránil život.
Jizva ho pálila, byl ale pánem vlastní bolesti. Cítil ji a
zároveň ji odsouval někam mimo sebe. Konečně se mu
dařilo ovládat vlastní mysl, dařilo se mu ji uzavřít před
Voldemortem přesně tak, jak si Brumbál přál, aby se to
naučil od Snapea. Stejně tak, jako se Voldemortovi nepodařilo zmocnit se Harryho mysli, když ho stravoval žal
nad Siriusovou smrtí, nedokázaly si k němu černokněžníkovy myšlenky najít cestu ani teď, kdy oplakával
Dobbyho. Žal byl zjevně tím, co bylo silnější než Voldemort… i když Brumbál by nepochybně tvrdil, že je to
láska…
Harry kopal a kopal, hloubil v tvrdé prochladlé zemi
stále hlubší jámu, utápěl smutek v potu a nevpouštěl si do
těla bolest z jizvy. V tmě tmoucí, v níž mu nedělalo společnost nic kromě vlastního dechu a rozvlněného moře,
se k němu vracely vzpomínky na všechno, co se stalo u
Malfoyových, vybavovalo se mu všechno, co slyšel, a z
té tmy tmoucí pomalu vykvetlo pochopení…
Pravidelný rytmus rukou jako by udával takt i myšlenkám, jež se mu honily hlavou. Relikvie… viteály…
relikvie… viteály… Ta nepřirozená utkvělá touha v něm
však už nehořela. Její plamen zadusil pocit ztráty a stra-
chu. Připadal si, jako by ho někdo políčkem probral ze
spánku.
Stále hlouběji se nořil do vykopaného hrobu a uvědomil si, kde Voldemort dnes v noci byl, věděl, koho to v
nejvyšší cele Nurmengardu zabil i proč ho zabil.
Vzpomínal také na Červíčka, který zemřel kvůli jedinému malému a podvědomému záchvěvu milosrdenství… Brumbál to předvídal… Co všechno ještě věděl?
Harry ztratil pojem o čase. Uvědomil si jen, že tma,
jež ho obklopovala, ztratila něco ze své neprostupnosti,
když se k němu opět připojili Ron s Deanem.
„Jak je Hermioně?“
„Už je to lepší,“ sdělil mu Ron. „Stará se o ni Fleur.“
Pro případ, že by se ho ptali, proč prostě nevytvořil
dokonalý hrob mávnutím hůlky, měl už Harry připravenou odpověď, vůbec ji ale nepotřeboval. Oba seskočili do
vykopané jámy se svými rýči, a dokud jim nepřipadala
dostatečně hluboká, mlčky společně pracovali.
Harry skřítka důkladněji zabalil do své bundy. Ron se
posadil na okraj hrobu, zul si boty, stáhl si ponožky a
obojí položil ke skřítkovým holým nohám. Dean vytáhl z
kapsy vlněnou čepici, kterou Harry Dobbymu pečlivě
nasadil na hlavu a přetáhl přes netopýří uši.
„Měli bychom mu zavřít oči.“
Harry vůbec neslyšel, že k nim ve tmě došli i ostatní.
Bill na sobě měl cestovní plášť a Fleur velkou bílou zástěru, z jejíž kapsy vykukovala nějaká láhev. Harry podle
nálepky poznal, že je to kostirost. Hermiona byla zachumlaná do vypůjčeného županu, v obličeji byla bledá a
na nohou se držela poněkud nejistě; Ron ji objal kolem
pasu a podepřel ji, když k němu došla. Lenka, která se
choulila v jednom z Fleuřiných kabátů, si dřepla, jemně
položila prsty na skřítkova víčka a přetáhla mu je přes
skelně vykulené oči.
„Tak,“ povzdechla si tiše. „Teď vypadá, jako by spal.“
Harry uložil skřítka do hrobu, narovnal mu drobné údy
tak, že se zdálo, jako by odpočíval, pak vylezl z jámy a
naposledy se na malé tělíčko zadíval. Musel zburcovat
všechny své síly, aby se nezhroutil, když si vzpomněl na
Brumbálův pohřeb, na ty nekonečné řady zlatých židlí a
na ministra kouzel, který seděl úplně vpředu, na vyzdvižení všeho, co Brumbál v životě vykonal, na majestátnost
jeho bílé mramorové hrobky. Měl pocit, že Dobby by si
zasloužil stejně velkolepý a důstojný pohřeb, a přitom tu
skřítek ležel v neuměle vykopané díře uprostřed křoví.
„Myslím, že bychom měli něco říct,“ pípla Lenka. „Já
začnu, smím?“
A zatímco se k ní stočily pohledy všech přítomných,
oslovila mrtvého skřítka na dně hrobu.
„Hrozně moc ti děkuji, Dobby, že jsi mě zachránil z
toho sklepení. Je strašně nespravedlivé, že jsi musel zemřít, když jsi byl tak dobrý a statečný. Nikdy nezapomenu, co jsi pro nás udělal. Doufám, že teď jsi šťastný.“
Otočila se a tázavě pohlédla na Rona, který si odkašlal
a chraptivě pronesl? „Jo… děkujeme, Dobby.“
„Díky,“ zamumlal Dean.
Harry polkl.
„Sbohem, Dobby,“ vymáčkl ze sebe. Víc říct nedokázal, Lenka to už všechno řekla za něj. Bill zvedl hůlku,
hromada vykopané zeminy vedle hrobu se vznesla do
vzduchu, úhledně jámu zakryla a vytvořila na ní nízkou
načervenalou mohylku.
„Nebude vám vadit, když tu ještě chvilku zůstanu?“
zeptal se Harry ostatních.
Tiše zamumlali něco, čemu nerozuměl, a na zádech cítil jejich konejšivé poplácávání. Pak všichni tiše zamířili
k domku a Harryho nechali u skřítkova hrobu samotného.
Rozhlédl se kolem: ležela tam spousta velkých, mořskou vodou ohlazených bílých kamenů, které sloužily k
ohraničení květinových záhonů. Popadl jeden z největších a položil ho jako polštář nad místo, kde nyní spočívala Dobbyho hlava. Pak sáhl do kapsy pro hůlku.
Nahmatal v ní hned dvě. Úplně ztratil pojem o tom, co
všechno se dělo, a nedokázal se upamatovat, komu tyhle
dvě hůlky patřily. Jen matně si vzpomínal, že obě někomu vytrhl z ruky. Vybral si tu kratší, která mu pohodlněji
seděla v ruce, a namířil ji na kámen.
Na jeho povrchu se podle Harryho tiše mumlaných
pokynů začaly pomalu objevovat hluboké vyryté čáry.
Věděl, že Hermiona by to udělala úhledněji a pravděpodobně i rychleji, chtěl ale to místo označit sám, stejně
jako chtěl vlastnoručně vykopat hrob. Když se napřímil,
byl do kamene vyrytý nápis:
Zde leží Dobby
svobodný skřítek
Ještě několik vteřin si svoje dílo kriticky prohlížel, pak
se odvrátil a odcházel. Jizva ho stále trochu pobolívala a
hlavu měl plnou věcí, které ho napadly, když stál na dně
hrobu, myšlenek, které dostaly konkrétní podobu ve tmě
a fascinovaly ho i děsily zároveň.
Když vešel do malé předsíňky, seděli všichni v obývacím pokoji a pozorně sledovali Billa, který jim něco vykládal. Místnost byla útulná, vymalovaná světlými
barvami a v krbu jasně plápolal malý oheň rozžehnutý z
naplaveného dřeva. Harry nechtěl nanosit na koberec
bláto, takže zůstal stát ve dveřích a poslouchal.
„…štěstí, že byla Ginny na prázdniny doma. Být v
Bradavicích, mohli ji sebrat dřív, než bychom se s ní stačili spojit. Takhle víme, že je i s ostatními v bezpečí.“
Rozhlédl se kolem dokola a spatřil, že Harry stojí mezi dveřmi.
„Zařídil jsem, aby z Doupěte všichni okamžitě zmizeli,“ vysvětloval. „Přestěhoval jsem je k Muriel. Smrtijedi
teď už vědí, že je Ron s tebou, takže se stoprocentně budou chtít mstít na rodině. Nemáš se zač omlouvat,“ zarazil Harryho, když si všiml výrazu v jeho obličeji. „Tak
jako tak to byla jen otázka času, taťka to tvrdil už celé
měsíce. Jsme totiž rodina těch největších krvezrádců na
světě.“
„Čím jsou chráněni?“ zajímal se Harry.
„Fideliovým zaklínadlem. Strážcem tajemství je taťka.
A tenhle náš domek je na tom stejně až na to, že tady
jsem strážcem tajemství já. Ani jeden z nás nemůže chodit do práce, ale to je teď sotva náš největší problém.
Jakmile se Ollivander a Griphook dostatečně pozdraví,
přestěhujeme je také k Muriel. Tady nemáme moc místa,
zatímco u Muriel je ho spousta. Griphookovy nohy už se
začínají vzpamatovávat, Fleur mu dala kostirost, takže
budou nejspíš oba schopní přepravy tak za hodinu nebo…“
„Ne,“ skočil mu do řeči Harry a Bill se zatvářil překvapeně. „Potřebuju, aby tu zůstali. Musím s nimi mluvit. Je to důležité.“
Slyšel ve vlastním hlase autoritu, přesvědčení a rozhodnost, všechno to, co v něm vzklíčilo, když kopal
Dobbymu hrob. Všichni se teď otočili k němu a v očích
měli nechápavý údiv.
„Musím se umýt,“ sdělil Billovi a sjel pohledem na
svoje ruce, stále ještě umazané blátem a Dobbyho krví.
„Pak za nimi hned zajdu.“
Odkráčel do malé kuchyňky a postavil se k dřezu pod
oknem, z něhož byl výhled na moře. Zatímco si myl ruce,
venku začalo svítat, obzor se barvil perleťově růžovou s
nepatrným nádechem zlata a Harryho myšlenky se opět
zatoulaly k tomu, o čem uvažoval v temné zahradě…
Dobby už jim nikdy nebude moci prozradit, kdo ho do
sklepení k Malfoyovým poslal, Harry byl ale přesvědčen,
že ví, co viděl. Z úlomku zrcátka na něj pronikavě pohlédlo modré oko a za okamžik přišla pomoc. V Bradavicích se vždy dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.
Harry si osušil ruce, ale předjitřní krásu za oknem ani
nezřetelný hovor v obývacím pokoji nevnímal. Hleděl
přes oceán kamsi do dáli a připadal si za dnešního svítání
blíž – mnohem blíž než kdykoli dřív – k pochopení všeho.
V jizvě mu bez přestání pulzovala bolest a Harry věděl, že i Voldemort se blíží stejnému cíli. Všechno teď
chápal, a zároveň nechápal vůbec nic. Instinkty mu napovídaly jednu věc, a mozek něco úplně jiného. Brumbál
v Harryho hlavě se usmíval a prohlížel si ho přes špičky
prstů, které měl sepjaté, jako by se modlil.
Poslal jste Ronovi ten zatemňovač. Rozuměl jste mu…
umožnil jste mu, aby se vrátil…
A rozuměl jste i Červíčkovi… věděl jste, že někde hluboko v jeho nitru je špetka lítosti…
A jestli jste rozuměl jim… Co jste věděl o mně, Brumbále?
Je snad mým posláním vědět, ale nehledat? Věděl jste,
jak pro mě bude něco takového těžké? Bylo právě to důvodem, že jste mi to tak zkomplikoval? Chtěl jste mi poskytnout čas, abych k tomu pochopení dospěl sám?
Harry stál absolutně nehybně s očima kalně zastřenýma a sledoval místo, kde nad obzor stoupal zářivě zlatý
okraj oslepujícího slunce. Pak sklonil hlavu, pohlédl na
své umyté ruce a na okamžik ho překvapilo, když zjistil,
že v nich drží ručník. Odložil ho a vrátil se do předsíně.
Sotvaže udělal pár kroků, pocítil, jak mu jizvou projela
palčivá bolest, a před jeho vnitřním zrakem se bleskově,
jako odraz letící vážky nad vodou, mihly obrysy budovy,
kterou neobyčejně důvěrně znal.
U schodů stáli Bill a Fleur.
„Musím mluvit s Griphookem a s Ollivanderem,“ prohlásil Harry.
„To nejde,“ zavrtěla hlavou Fleur. „Budeš musset počkat, Arry. Jssou oba nemocní a vyčerrpaní…“
„Promiň,“ zarazil ji klidným hlasem, „ale tohle nepočká. Musím s nimi mluvit okamžitě. Soukromě… a s
každým zvlášť. Je to naléhavé.“
„Co se sakra děje, Harry?“ chtěl vědět Bill. „Objevíte
se tady s mrtvým domácím skřítkem a polomrtvým skřetem, Hermiona vypadá, jako by ji mučili, a Ron mi právě
odmítl cokoli prozradit…“
„Nemůžeme vám říct, co děláme,“ prohlásil kategoricky Harry. „Jsi členem Řádu, Bille, takže víš, že nás
Brumbál pověřil jistým posláním. Nesmíme o něm ale s
nikým mluvit.“
Fleur si popuzeně odfrkla, Bill se však na ni nepodíval, protože neodtrhl oči od Harryho. Z jeho hluboce
zjizveného obličeje se nedalo moc vyčíst. „Tak dobrá,“
zahučel konečně. „S kým chceš začít?“
Harry zaváhal. Uvědomoval si, co všechno na jeho
rozhodnutí závisí. Sotva zbýval ještě nějaký čas, musel se
rozhodnout hned teď – viteály, nebo relikvie?
„S Griphookem,“ odpověděl. „Nejdřív si promluvím s
Griphookem.“
Srdce se mu rozbušilo, jako by běžel o závod a právě
překonal nějakou obrovskou překážku.
„Tak pojď,“ vyzval ho Bill a začal stoupat po schodech nahoru.
Harry udělal několik kroků, ale pak se zastavil a ohlédl přes rameno.
„Vás dva k tomu budu taky potřebovat!“ zavolal na
Rona a Hermionu, kteří se krčili ve stínu dveří obývacího
pokoje.
Oba teď vyšli na světlo s neobvyklým výrazem úlevy.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Harry Hermiony. „Byla jsi
fantastická – vymyslet si takovou historku ve chvíli, kdy
ti působila tak strašlivou bolest…“
Hermiona se chabě pousmála a Ron si ji jednou rukou
přitiskl k sobě.
„Co teď budeme dělat, Harry?“ zeptal se.
„Uvidíte. Pojďte.“
Harry, Ron a Hermiona vyšli za Billem po příkrém
schodišti na malé odpočívadlo. Z odpočívadla vedly troje
dveře.
„Tudy,“ ukázal Bill a otevřel dveře svého a Fleuřina
pokoje. I oni měli výhled na moře, teď za svítání bylo
poseté zlatými skvrnami. Harry přešel k oknu, otočil se k
té pozoruhodné scenérii zády, s rukama založenýma na
prsou čekal a v jizvě mu škubalo. Hermiona se posadila
do křesla u nočního stolku a Ron si přisedl na opěrku k
ní.
Znovu se objevil Bill s malým skřetem v náručí a opatrně ho položil na postel. Griphook mu huhlavě poděkoval, Bill odešel a zavřel za sebou dveře.
„Omlouváme se, že jsme vás vytáhli z postele,“ začal
Harry. „Co dělají nohy?“
„Bolí,“ odpověděl skřet, „ale už je to lepší.“
Stále ještě v ruce svíral Nebelvírův meč a přejížděl po
Harrym, Ronovi a Hermioně zvláštním pohledem – napůl
vzdorovitým a napůl zvědavě zaujatým. Harry si všiml
skřetovy sinalé pleti, dlouhých štíhlých prstů a černých
očí. Krátké nohy, z nichž mu Fleur stáhla boty, měl špinavé. Byl větší než domácí skřítek, ne ale o mnoho, jeho
šišatá hlava byla naopak mnohem větší než lidská.
„Asi se už nepamatujete…“ začal Harry.
„…že jsem to byl právě já, kdo vás uvedl k vašemu
trezoru, když jste poprvé přišel ke Gringottovým?“ dořekl za něj Griphook. „Vzpomínám si, Harry Pottere. Jste
velice slavný i mezi skřety.“
Harry se skřetem si hleděli do očí a vzájemně se snažili něco z nich vyčíst. Harryho jizva stále pobolívala.
Chtěl si tenhle rozhovor s Griphookem odbýt co nejrychleji, zároveň měl ale strach, aby něco neudělal špatně.
Stále ještě uvažoval, jak svoji prosbu formulovat nejlépe,
když skřet prolomil mlčení.
„Pohřbil jste toho skřítka,“ prohlásil nečekaně zahořklým tónem. „Viděl jsem to, díval jsem se na vás z okna
vedlejší ložnice.“
„Ano,“ přikývl Harry.
Skřet na něj úkosem pohlédl šikmýma černýma očima.
„Jste neobvyklý kouzelník, Harry Pottere.“
„V čem jsem neobvyklý?“ zeptal se Harry a mimoděk
si promnul jizvu.
„Vykopal jste mu hrob.“
„No a?“
Griphook neodpověděl. Harry z jeho slov usoudil, že
mu posměšně dává najevo, že se zachoval jako mudla,
bylo mu ale vcelku jedno, jestli Griphook se způsobem
Dobbyho pohřbu souhlasí nebo ne. Sebral odhodlání k
útoku.
„Musím se vás zeptat, Griphooku…“
„A také jste zachránil skřeta.“
„Prosím?“
„Odnesl jste mě sem. Zachránil jste mi život.“
„A co má být, předpokládám, že toho nelitujete?“
opáčil poněkud netrpělivě Harry.
„Ne, Harry Pottere,“ ujistil ho Griphook a jedním prstem si přitom nakrucoval řídké černé vousy na bradě,
„jste ale velice zvláštní kouzelník.“
„Když myslíte,“ zabručel Harry. „Teď ale – potřebuji
pomoc, Griphooku, a vy byste mi ji mohl poskytnout.“
Skřet neučinil žádné povzbudivé gesto, jen na Harryho
dál zamračeně a upřeně zíral, jako by nikoho jemu podobného v životě neviděl.
„Potřebuju se vloupat do jednoho trezoru u Gringottových.“
Harry neměl původně v úmyslu říct to takhle otevřeně.
Ta slova z něj vyletěla v okamžiku, kdy mu jizvou tvaru
blesku projela další palčivá bolest a před očima se mu
opět mihla silueta bradavického hradu. Neúprosně uzavřel svoji mysl, nejdřív se musel vypořádat s Griphookem. Ron a Hermiona na něj zírali, jako by zešílel.
„Harry…“ hlesla Hermiona, Griphook ji ale nepustil
ke slovu.
„Vloupat se do trezoru u Gringottových?“ opakoval po
Harrym a trochu se otřásl bolestí, když změnil polohu na
posteli. „To je nemožné.“
„Ne, není,“ odporoval mu Ron. „Někomu jinému už se
to podařilo.“
„Jo,“ přidal se Harry. „Právě toho dne, kdy jsme se
spolu poprvé setkali, Griphooku. O mých narozeninách
před sedmi lety.“
„Ten trezor, o kterém mluvíte, byl tehdy prázdný,“ vyštěkl skřet a Harrymu bylo jasné, že byť už Griphook u
Gringottových nepracuje, příčí se mu pomyšlení, že by
někdo dokázal překonat jejich bezpečnostní opatření.
„Byl jen minimálně zabezpečený.“
„No, ten trezor, do kterého se my potřebujeme dostat,
rozhodně není prázdný,“ ujistil ho Harry, „a řekl bych, že
bude zabezpečený velice mocnými ochrannými kouzly.
Patří totiž Lestrangeovým.“
Viděl, jak si Hermiona s Ronem vyměnili užaslý pohled, řekl si ale, že na to, aby jim všechno vysvětlil, bude
dost času, až získá Griphookovu odpověď.
„Nemáte šanci,“ prohlásil přesvědčeně Griphook.
„Nemáte sebemenší šanci. – Vstup, cizinče, leč pamatuj:
poklad, jenž nikdy nebyl tvůj…“
„…hledáš-li v našich sklepeních – Jo, já vím, vzpomínám si na to,“ ubezpečil ho Harry. „Jenže já se odtamtud
nechystám odnést žádný poklad, nechci vzít nic, co by mi
přineslo osobní prospěch. Jste schopen něčemu takovému
uvěřit?“
Viděl, jak ho skřet zkoumavě pozoruje přimhouřenýma šikmýma očima, a jizva na čele ho opět zabolela. Nevšímal si jí a odmítal vzít na vědomí bolest i to, k čemu
ho vybízela.
„Jestli někdy existoval kouzelník, kterému bych byl
ochoten věřit, že neusiluje o osobní prospěch,“ ozval se
konečně Griphook, „jste to vy, Harry Pottere. Skřetové
ani domácí skřítci nejsou zvyklí ochraně ani úctě, jakou
jste jim dnes v noci prokázal. Alespoň ze strany nositelů
hůlek ne.“
„Nositelů hůlek,“ opakoval po něm Harry. Byl to termín, který jeho uším zněl velice zvláštně. Jizva ho pálila,
jak Voldemort zaměřil své myšlenky k severu, zatímco
on sám se nemohl dočkat, až si promluví s Ollivanderem
ve vedlejší ložnici.
„Právo nosit hůlku,“ vysvětloval tiše Griphook, „je už
odedávna předmětem sporu mezi kouzelníky a skřety.“
„Skřetové přece umějí kouzlit i bez hůlek,“ namítl
Ron.
„To není podstatné! Kouzelníci se odmítají s ostatními
kouzelnými tvory podělit o tajemství hůlkové magie a
upírají nám tak možnost dalšího posílení našich schopností!“
„Jenže skřetové taky nejsou ochotní podělit se o svoje
kouzla a čáry,“ připomněl mu Ron. „Nechcete nás naučit
vyrábět meče a zbroj tak, jak to umíte jen vy. Skřetové
znají takové způsoby zpracování kovu, jaké čarodějové
nikdy…“
„Na tom teď nezáleží,“ skočil mu do řeči Harry, který
viděl, jak Griphookovi stoupá do tváří barva. „Tady nejde o boj kouzelníků proti skřetům ani kterýmkoli jiným
kouzelným tvorům…“
Griphook se ošklivě zachechtal.
„Ale ano, přesně o to tady jde! Čím dál stoupá moc
Pána smrti, tím víc se upevňuje nadřazené postavení vaší
rasy nad tou mojí! Gringottovi se museli podvolit kouzelnické nadvládě, domácí skřítkové jsou masakrováni, a
kdo z držitelů hůlek proti tomu protestuje?“
„My!“ štěkla Hermiona. Napřímila se v křesle a v
očích jí plál jasný oheň. „My protestujeme! A já jsem
zrovna takový štvanec jako kterýkoli ze skřetů nebo domácích skřítků, Griphooku! Jsem mudlovská šmejdka!“
„Neříkej si…“ zahučel Ron.
„Proč bych neměla?“ odsekla Hermiona. „Jsem
mudlovská šmejdka a jsem na to hrdá! Nemám v tomhle
novém režimu o nic vyšší postavení než vy, Griphooku!
Byla jsem to já, koho si tam u Malfoyových vybrali a
koho mučili!“
Za řeči si odtáhla od krku límec županu a odhalila
karmínovou tenkou řeznou ránu, kterou jí na krku udělala
Belatrix.
„Víte, že to byl Harry, kdo dal Dobbymu svobodu?“
dorážela na skřeta. „Víte, že se už léta zasazujeme za
osvobození domácích skřítků?“ (Ron se při těchto slovech na opěrce Hermionina křesla rozpačitě zavrtěl.)
„Nemůžete si porážku Vy-víte-koho přát víc než my,
Griphooku!“
Skřet si teď Hermionu prohlížel se stejným zvědavým
zaujetím jako předtím Harryho.
„Co čekáte, že v trezoru Lestrangeových najdete?“ zeptal se náhle. „Ten meč, který je tam uložený, je podvrh.
Pravý meč je tady.“ Zadíval se jim jednomu po druhém
do obličeje. „Řekl bych ale, že to už jste věděli i beze
mne. Tam ve sklepení jste po mně chtěli, abych lhal.“
„Jenže ten falešný meč není jediná věc, která je v tom
trezoru uložená, že?“ poznamenal Harry. „Neviděl jste
náhodou i to další, co obsahuje?“
Srdce mu bušilo ještě zběsileji než kdy dřív. Potřeboval dvojnásobné úsilí k tomu, aby překonal bolest v jizvě.
Skřet si už zase obtáčel pramínky vousů kolem prstu.
„Mluvit o tajnostech Gringottových je proti našim morálním zásadám. Jsme strážci pohádkových pokladů. Naší
povinností je střežit předměty, které nám byly svěřeny do
úschovy a které jsou v mnoha případech dílem jen našich
rukou.“
Přejel prsty po meči a jeho černé oči přelétly od
Harryho k Hermioně, k Ronovi a zase zpět.
„Tak mladí,“ povzdechl si konečně, „a bojujete proti
tolika nepřátelům.“
„Pomůžete nám?“ zeptal se Harry. „Nepomůže-li nám
někdo ze skřetů, nemáme šanci, že bude naše vloupání
úspěšné. Jste naše jediná naděje.“
„Musím… si to rozmyslet,“ odpověděl Griphook rozčilujícím tónem.
„Ale…“ vyjel popuzeně Ron, Hermiona ho však umlčela šťouchnutím do žeber.
„Děkujeme,“ zabručel Harry.
Skřet přikývl velkou šišatou hlavou na znamení, že jeho díky přijímá, a protáhl si krátké nohy.
„Mám dojem,“ uvelebil se okázale na Billově a Fleuřině posteli, „že už mě ten kostirost dal úplně dohromady.
Konečně snad budu schopen usnout. Omluvte mě…“
„Ano, samozřejmě,“ přikývl Harry, ještě než ale opustil ložnici, natáhl ruku a sebral Nebelvírův meč, který si
skřet odložil vedle sebe. Griphook neprotestoval, když za
sebou ale Harry zavíral dveře, měl pocit, že ve skřetových očích zahlédl záblesk nevole.
„Hajzlík jeden mrňavá,“ ulevil si šeptem Ron. „Těší
ho, když nám takhle brnká na nervy.“
„Harry,“ zašeptala Hermiona a odtáhla je oba ode dveří doprostřed dosud temného odpočívadla, „chceš snad
říct, co si myslím, že tím chceš říct? Chceš snad říct, že je
v trezoru Lestrangeových uložený jeden z viteálů?“
„Ano,“ přitakal Harry. „Belatrix byla k smrti vyděšená, když se domnívala, že jsme se tam dostali, byla strachy úplně bez sebe. Proč? Co myslela, že jsme tam viděli, o co jiného se bála, že jsme odtamtud mohli odnést?
Něco, co jí nahánělo šílenou hrůzu při představě, že by se
o tom Vy-víte-kdo dozvěděl.“
„Já ale myslel, že hledáme místa, kde Vy-víte-kdo
přebýval, místa, na kterých vykonal něco významného,“
namítl Ron a zatvářil se nechápavě. „Myslíš, že byl někdy v trezoru Lestrangeových?“
„Nevím ani, jestli vůbec někdy byl uvnitř Gringottovic
banky,“ připustil Harry. „V mládí tam rozhodně žádné
zlato uložené neměl, protože po nikom nic nezdědil. Určitě ale musel banku vidět zvenčí, hned když poprvé navštívil Příčnou ulici.“
Harryho jizva bolestně pulzovala, Harry to ale ignoroval. Chtěl, aby Ron i Hermiona pochopili, jak se na tu
záležitost s Gringottovými dívá, ještě než si půjdou popovídat s Ollivanderem.
„Myslím, že tehdy záviděl každému, kdo měl klíč k
některému trezoru u Gringottových. Myslím, že se na ten
klíč díval jako na skutečný symbol příslušnosti ke kouzelnickému světu. A nezapomínejte, že Belatrix i jejímu
manželovi důvěřoval. Před svým pádem v nich měl ty
nejoddanější služebníky, a když zmizel, oba po něm pátrali. Říkal to té noci, kdy se vrátil. Slyšel jsem ho to říkat.“
Promnul si jizvu.
„Neřekl bych ale, že Belatrix prozradil, že jde o viteál.
Luciusi Malfoyovi se také s pravdou o tom deníku nikdy
nesvěřil. Pravděpodobně jí jen řekl, že je to nějaká nesmírně cenná věc, a požádal ji, aby ji uložila do svého
trezoru. Hagrid říkal, že je to nejbezpečnější místo na
světě, když si chceš něco spolehlivě uložit… až na Bradavice.“
Když domluvil, zavrtěl Ron obdivně hlavou.
„Ty do něj vážně vidíš.“
„Jen částečně,“ opravil ho Harry. „Částečně… škoda
jen, že jsem aspoň stejně neviděl do Brumbála. No, uvidíme. Pojďte, jdeme za Ollivanderem.“
Ron s Hermionou se tvářili zmateně, ale zaujatě, když
mu šli v patách přes malé odpočívadlo, kde zaklepal na
dveře proti Billově a Fleuřině ložnici.
„Dále!“ vybídl je zevnitř slabý hlas.
Výrobce hůlek ležel na velké manželské posteli, odsunuté co nejdál od okna. Déle než rok ho drželi zavřeného
ve sklepě a Harry věděl přinejmenším o jednom případu,
kdy ho i mučili. Byl tak vyzáblý, že pod zažloutlou pletí
obličeje se mu jasně rýsovaly vystupující kosti. Velké
stříbrné oči jako by měl utopené hluboko v propadlých
důlcích. Ruce, které ležely na pokrývce, mohly klidně
patřit kostlivci. Harry se posadil na druhou, prázdnou
postel k Ronovi a Hermioně. Vycházející slunce sem
nesvítilo, z okna byl výhled na zahrádku na vrcholu skalního útesu a na čerstvě vykopaný hrob.
„Velice nerad vás vyrušuju, pane Ollivandere,“
omlouval se Harry.
„Drahý chlapče,“ odpověděl chabým hlasem Ollivander, „vždyť jste nás zachránili. Byl jsem přesvědčen, že v
tom sklepení zemřeme. Nikdy… nikdy vám nebudu
schopen… dostatečně poděkovat.“
„Udělali jsme to rádi.“
V Harryho jizvě tepala bolest. Harry věděl, byl si tím
naprosto jistý, že už jim nezbývá skoro žádný čas na to,
aby k cíli Voldemortova hledání dorazili dřív než on,
nebo se mu nějak jinak pokusili zhatit plány. Pocítil záchvěv paniky… Sám si ale tuto cestu zvolil, když rozhodl, že si s Griphookem promluví jako s prvním. Předstíral
proto klid, který ve skutečnosti necítil, ve váčku zavěšeném kolem krku nahmatal obě poloviny své zlomené
hůlky a vytáhl je.
„Potřebuju vaši pomoc, pane Ollivandere.“
„Samozřejmě. Udělám cokoli,“ zasípěl výrobce hůlek.
„Umíte to spravit? Je to vůbec možné?“
Ollivander natáhl třaslavou ruku a Harry mu obě
téměř oddělené poloviny vložil do dlaně.
„Cesmínové dřevo a pero z fénixe,“ konstatoval roztřeseným hlasem Ollivander. „Jedenáct palců. Pěkná a
poddajná.“
„Ano,“ přikývl Harry. „Umíte…?“
„Ne,“ šeptl Ollivander. „Je mi líto, hrozně líto, ale neznám žádný způsob, jak opravit hůlku, která utrpěla
takhle rozsáhlé poškození.“
Harry se v duchu na takovou odpověď připravoval,
přesto to pro něj byla těžká rána. Vzal obě poloviny hůl-
ky Ollivanderovi z ruky a zastrčil je zpět do váčku. Ollivander upřeně hleděl do míst, kde zničená hůlka zmizela,
a neodvrátil oči, dokud Harry nevytáhl z kapsy dvě hůlky, které sebral u Malfoyových.
„Poznáte, komu patří tyhle?“ zeptal se Harry.
Ollivander vzal do ruky první hůlku, přidržel si ji těsně u zapadlých očí, poválel ji mezi prsty s vystouplými
klouby a nepatrně ji prohnul.
„Ořechové dřevo a blána z dračího srdce,“ přikývl.
„Dvanáct a tři čtvrtě palce. Nepoddajná. Tahle hůlka patřila Belatrix Lestrangeové.“
„A tahle?“
Ollivander ji prozkoumal stejným způsobem.
„Hlohové dřevo a žíně jednorožce. Přesně deset palců.
Poměrně pružná. To byla hůlka Draca Malfoye.“
„Byla?“ opakoval po něm Harry. „Copak už mu nepatří?“
„Možná ne. Pokud jste mu ji sebral proti jeho vůli…“
„To ano!“
„…pak už patří možná vám. Záleží samozřejmě na
způsobu, jakým jste mu ji sebral. Hodně také záleží na
samotné hůlce. Obecně ale platí, že ztratí-li někdo hůlku
v boji, podvolí se hůlka jeho přemožiteli.“
V místnosti se rozhostilo ticho, rušené jen vzdáleným
hukotem moře.
„Mluvíte o hůlkách, jako by měly vlastní city,“ ozval
se Harry, „jako by uměly samy myslet.“
„Hůlka si vybírá kouzelníka,“ připomněl mu Ollivander. „To je skutečnost odjakživa známá nám všem, kteří
jsme studovali hůlkovou magii.“
„Ano, ale je přece možné používat i hůlku, která si vás
nevybrala,“ namítl Harry.
„Jistě, stojíte-li jako kouzelník alespoň za zlámanou
grešli, dokážete kouzla a čáry uskutečnit prostřednictvím
téměř kteréhokoli nástroje. Nejlepších výsledků se ale
dosahuje v případech, kdy mezi kouzelníkem a hůlkou
existuje nejsilnější pocit sounáležitosti. Spojení mezi
nimi je nesmírně složitá věc. Počáteční vzájemná náklonnost a potom společné získávání zkušeností, kdy se
hůlka učí od kouzelníka a kouzelník od hůlky.“
Moře se převalovalo sem a zase tam a v hučení vln zazníval žalostný tón.
„Tuhle hůlku jsem Dracovi Malfoyovi sebral násilím,“
ozval se Harry. „Můžu ji tedy bezpečně používat?“
„Domnívám se, že ano. Vlastnictví hůlek se řídí dost
složitými zákonitostmi, poražená hůlka se ale obvykle
podrobí novému pánovi.“
„Takže já bych měl používat tuhle?“ zeptal se Ron,
vytáhl z kapsy Červíčkovu hůlku a podal ji Ollivanderovi.
„Kaštanové dřevo a blána z dračího srdce. Devět a
čtvrt palce dlouhá. Křehká. Krátce poté, co mě unesli, mě
přinutili tuhle hůlku vyrobit pro Petra Pettigrewa. Ano,
pokud jste ji získal v souboji s ním, je pravděpodobné, že
vás bude poslouchat a že vám poslouží lépe než jiná.“
„A to platí pro všechny hůlky, je to tak?“ ubezpečoval
se Harry.
„Myslím, že ano,“ odpověděl Ollivander s velkýma
očima upřenýma do Harryho obličeje. „Kladete mi nesnadné otázky, pane Pottere. Hůlková magie je komplikovaným a tajemným oborem čar a kouzel.“
„Chcete-li tedy nějakou hůlku stoprocentně ovládnout,“ ptal se dál Harry, „není absolutně nezbytné jejího
předchozího majitele zabít?“
Ollivander těžce polkl.
„Nezbytné? Ne, neřekl bych, že je nezbytné ho zabít.“
„A přece kolují jisté legendy,“ pokračoval Harry a
zrychlil se mu tep, zatímco bolest v jizvě znovu nabrala
na úpornosti; byl si jistý, že se Voldemort rozhodl přejít
od plánů k činům. „Legendy o hůlce – nebo o hůlkách –
které přecházely z ruky do ruky vraždou.“
Ollivander zbledl. Na sněhově bílém polštáři měla jeho pleť světle šedý odstín a vystrašeně vyvaloval obrovské, krví podlité oči.
„Myslím, že jen o jedné,“ šeptl.
„A Vy-víte-kdo se o tu hůlku zajímá, že ano?“ vyptával se dál Harry.
„J-jak?“ zachroptěl Ollivander a úpěnlivě pohlédl na
Rona s Hermionou, jako by prosil o pomoc. „Jak to víte?“
„Chtěl, abyste mu prozradil, jak překonat spojení mezi
našimi hůlkami,“ pokračoval Harry.
Ollivander byl už úplně vyděšený.
„Mučil mě, pochopte to, prosím! Mučil mě kletbou
Cruciatus, ne-neměl jsem na vybranou… musel jsem mu
říct, co vím i co si myslím!“
„Já vás chápu,“ ujistil ho Harry. „Pověděl jste mu o
těch totožných jádrech? Poradil jste mu, aby si prostě
vypůjčil hůlku někoho jiného?“
Ollivandera zjevně děsilo a ohromovalo, co všechno
Harry ví. Pomalu přikývl.
„Jenže to nezabralo,“ pokračoval Harry. „Moje hůlka
tu jeho vypůjčenou stejně porazila. Víte, jak se to mohlo
stát?“
Ollivander zavrtěl hlavou stejně pomalu, jako předtím
přikývl.
„Nikdy… nikdy v životě jsem o ničem takovém neslyšel. Vaše hůlka tehdy večer předvedla něco zcela jedinečného. Spojení mezi dvěma hůlkami s totožným jádrem je neuvěřitelně vzácné, ale co způsobilo, že vaše
hůlka rozlomila tu vypůjčenou hůlku, to prostě nevím…“
„Mluvili jsme ale ještě o jiné hůlce, o té, která své majitele mění vraždou. Když si Vy-víte-kdo uvědomil, že
moje hůlka předvedla něco neobvyklého, vrátil se a začal
se na ni vyptávat, že ano?“
„Jak to víte?“
Harry neodpověděl.
„Ano, vyptával se na ni,“ zašeptal Ollivander. „Chtěl
vědět všechno, co mu můžu povědět o hůlce, která byla
známá pod různými jmény jako hůlka Smrti, hůlka Osudu nebo bezová hůlka.“
Harry koutkem oka pohlédl na Hermionu. Tvářila se,
jako by do ní uhodilo.
„Pán zla,“ pokračoval Ollivander tlumeným a vystrašeným hlasem, „byl s hůlkou, kterou jsem mu vyrobil –
tisové dřevo a pero z fénixe, třináct a půl palce – spokojený až do doby, kdy se dozvěděl o spojení mezi oběma
totožnými jádry. Teď pátrá po jiné a mocnější hůlce, kterou považuje za jedinou možnost, jak tu vaši porazit.“
„Brzy se ale dozví, pokud to totiž ještě neví, že ta moje je nenapravitelně poškozená,“ povzdechl si tiše Harry.
„Ne!“ vyjekla vystrašeně Hermiona. „To přece nemůže vědět, Harry, jak by se mohl dozvědět…“
„Priori incantatem,“ připomněl jí Harry. „Tvoje i ta
trnková hůlka zůstaly u Malfoyových, Hermiono. Když
je pořádně prozkoumají a donutí je opakovat kouzla, ke
kterým byly poslední dobou použité, zjistí, že tvoje hůlka
zničila tu moji, uvidí, že ses ji bezúspěšně pokoušela
opravit, a uvědomí si, že jsem od té doby používal jen tu
trnkovou.“
Ta trocha barvy, která se jí po příchodu do vily vrátila
do tváří, se opět vytratila. Ron po Harrym střelil vyčítavým pohledem. „Tím si teď nebudeme lámat hlavu…“
zahučel.
Pan Ollivander ho však přerušil.
„Pán zla už dnes bezovou hůlku nehledá jen proto, aby
vás dokázal zničit, pane Pottere. Je odhodlán získat ji,
protože věří, že s ní bude doopravdy nezranitelný.“
„A bude?“
„Majitel bezové hůlky musí být neustále ve střehu
před útokem,“ odpověděl Ollivander, „musím ale přiznat,
že představa Pána zla vyzbrojeného hůlkou Smrti je…
fascinující.“
Harry si náhle vzpomněl na to, jak si tehdy při prvním
setkání s Ollivanderem nebyl docela jistý, nakolik se mu
výrobce hůlek doopravdy zamlouvá. Dokonce i teď –
poté, co ho Voldemort uvěznil a mučil – se zdálo, že ho
představa spojení černokněžníka a bezové hůlky stejným
dílem vzrušuje i odpuzuje.
„Takže – vy se domníváte, že ta hůlka skutečně existuje, pane Ollivandere?“ zeptala se Hermiona.
„Samozřejmě,“ přitakal Ollivander. „Ano, je možné
zcela přesně vysledovat osud té hůlky v průběhu dějin.
Existují přirozeně četná mezidobí, a to poměrně dlouhá,
kdy mizí z dohledu a je dočasně ztracená nebo schovaná,
vždy se ale znovu objeví. Má určité charakteristické znaky, podle nichž ji kouzelníci zběhlí v hůlkové magii bezpečně poznají. Jsou k dispozici i písemné prameny, některé z nich tajemné a těžko srozumitelné, které jsme já i
další výrobci hůlek pečlivě prostudovali. Většina z nich
je zjevně pravá.“
„Nemyslíte… nemyslíte si tedy, že by mohlo jít jen o
pohádku nebo mýtus?“ vyptávala se Hermiona s nadějí v
hlase.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Ollivander. „Jestli je skutečně
nutné, aby měnila majitele pomocí vraždy, to nevím. Má
velice krvavou historii, to ale může být zapříčiněno pouze tím, že je to nesmírně žádoucí předmět a vzbuzuje v
kouzelnících silné vášně. Je neobyčejně mocná, nebez-
pečná v nesprávných rukou a nás všechny, kteří hůlky
studujeme, neuvěřitelně fascinuje.“
„Pane Ollivandere,“ ujal se znovu slova Harry, „vy
jste Vy-víte-komu řekl, že má bezovou hůlku Gregorovič, že ano?“
Přestože se to zdálo nemožné, Ollivander zbledl ještě
o něco víc. Těžce polkl a vypadal jako duch.
„Ale jak – jak to…?“
„Nezáleží na tom, jak to vím,“ odbyl ho Harry, na
okamžik zavřel oči, když mu jizvou projela bolest, a na
pouhých několik vteřin spatřil hlavní ulici v Prasinkách,
které ležely tak daleko na sever od nich, že tam ještě byla
tma. „Řekl jste Vy-víte-komu, že má tu hůlku Gregorovič?“
„Byla to jen nepotvrzená zvěst,“ zašeptal Ollivander.
„Fáma, která se roznesla před mnoha lety, dávno před
tím, než jste se narodil! Podle mého názoru ji rozšířil sám
Gregorovič. Jistě chápete, jak by to bylo dobré pro obchod, kdyby lidé věřili, že studuje a kopíruje vlastnosti
bezové hůlky!“
„Ano, to je mi jasné,“ přikývl Harry a vstal. „Jen ještě
jedna poslední věc, pane Ollivandere, a pak už vás necháme odpočívat. Co víte o relikviích smrti?“
„O – o čem?“ zeptal se výrobce hůlek a zatvářil se naprosto zmateně.
„O relikviích smrti.“
„Bohužel vůbec nevím, o čem to mluvíte. Je to snad
něco dalšího, co souvisí s hůlkami?“
Harry hleděl do propadlých tváří a věřil, že Ollivander
svoji nechápavost nehraje. O relikviích nic nevěděl.
„Děkujeme,“ řekl. „Moc vám děkujeme. Teď vás necháme odpočívat.“
Ollivander vypadal zničeně.
„Mučil mě!“ zachrčel. „Kletbou Cruciatus… neumíte
si představit…“
„Umím,“ ujistil ho Harry. „Až moc dobře. Odpočiňte
si, prosím. Děkuji, že jste mi to všechno pověděl.“
Odváděl Rona a Hermionu po schodech dolů. Koutkem oka zahlédl Billa, Fleur, Lenku a Deana, kteří seděli
u kuchyňského stolu a před sebou měli šálky s čajem.
Všichni vzhlédli a podívali se na něj, když se objevil ve
dveřích, Harry jim ale jen pokývl a vyšel i s Ronem a s
Hermionou do zahrady. Hromádka načervenalé hlíny,
která zakrývala Dobbyho, ležela přímo před ním, a když
k ní Harry znovu zamířil, bolest v jeho hlavě se krok od
kroku stupňovala. Musel teď vynakládat přímo kolosální
úsilí, aby uzavřel mysl před vidinami, které se do ní tlačily, věděl ale, že už jim bude muset vzdorovat jen chvilku.
Za okamžik se jim hodlal poddat, protože si potřeboval
ověřit, že je jeho teorie správná. Stačilo vydržet jen pouhou chviličku, aby mohl Ronovi a Hermioně vysvětlit
situaci.
„Gregorovič kdysi dávno skutečně bezovou hůlku
měl,“ začal. „Viděl jsem Vy-víte-koho, jak po něm pátrá.
Když ho ale konečně našel, zjistil, že už ji Gregorovič
nemá, ukradl mu ji totiž Grindelwald. Jak se Grindelwald
dozvěděl, že je hůlka u Gregoroviče, to nevím – pokud
byl ale Gregorovič opravdu takový hlupák, že to sám
rozhlásil, nemohlo to být příliš těžké.“
Voldemort stál před bránou Bradavic. Harry ho tam
viděl a viděl také lucernu, která poskakovala v předjitřní
tmě a neustále se blížila.
„Grindelwald potom bezovou hůlku využil k tomu,
aby se stal mocným černokněžníkem. Když byl na vrcholu moci, Brumbál si uvědomil, že je jediný, kdo ho dokáže zastavit, svedl s ním souboj, porazil ho a bezovou hůlku si vzal.“
„Brumbál že měl bezovou hůlku?“ užasl Ron. „Jenže
v tom případě – kde je teď?“
„V Bradavicích,“ odpověděl Harry a sváděl boj, aby s
nimi dokázal zůstal v zahradě na útesu.
„Tak na co čekáme?“ vyhrkl naléhavě Ron. „Musíme
se tam vydat a sebrat ji, Harry, dřív než to udělá on!“
„Na to už je pozdě,“ zabručel Harry. Už nebyl s to se
ovládnout a chytil se oběma rukama za hlavu, aby jí pomohl v odporu. „Ví, kde je. Právě tam dorazil.“
„Harry!“ zaryčel rozčileně Ron. „Jak dlouho už to víš?
Proč jsme promarnili tolik času? Proč jsi nejdřív mluvil s
Griphookem? Mohli jsme se tam dostat – ještě pořád
bychom mohli…“
„Ne,“ hlesl Harry a padl na kolena do trávy. „Hermiona má pravdu. Brumbál nechtěl, abych ji měl. Nechtěl,
abych si ji vzal. Chtěl, abych našel viteály.“
„Neporazitelná hůlka, Harry!“ zasténal Ron.
„Nebylo mým úkolem… mým úkolem je zničit viteály…“
A náhle bylo všude chladno a temno. Slunce se sotva
začalo objevovat nad obzorem, když kráčel vedle Snapea
do kopce přes školní pozemky k jezeru.
„Za chviličku za vámi přijdu do hradu,“ oznámil vysokým chladným hlasem. „Teď jděte.“
Snape v černém rozevlátém plášti se uklonil a vydal se
po pěšině k hradu. Harry šel pomalu dál a čekal, až se
profesorova postava ztratí ve tmě. Nestál o to, aby Snape
– a ostatně ani nikdo jiný – viděl, kam má namířeno. V
žádném z hradních oken se ale nesvítilo a navíc se mohl
skrýt… Ve vteřině se zamaskoval zastíracím kouzlem,
které ho skrylo i jeho vlastním zrakům.
Putoval dál podél břehu jezera a vpíjel se očima do
obrysů milovaného hradu, svého prvního království, svého dědičného práva…
A už se tyčila před ním – na břehu jezera, v jehož temných vodách se odrážela: bílá mramorová hrobka, naprosto zbytečná vada na kráse dobře známé krajiny. Znovu pocítil příliv toho potlačeného rozjaření, té opojné
radosti z cílevědomého ničení. Zvedl svou starou tisovou
hůlku: jak příhodné, aby právě tohle bylo jejím posledním velkým skutkem!
Hrobka pukla odshora až dolů. Rubášem zahalená postava byla stejně vysoká a hubená jako za života. Znovu
pozvedl hůlku.
Rubáš se rozevřel a sklouzl z těla. Obličej byl průsvitný, bledý a propadlý, přesto však téměř dokonale zachovaný. Pocítil záchvěv posměšného pobavení – na zahnutém nose mu nechali brýle! Ruce měl Brumbál složené na
prsou a pod nimi se v jeho pevném sevření skrývalo to, co
hledal a co pohřbili i s ním.
Domníval se ten starý hlupák, že mramor nebo smrt
hůlku ochrání? Myslel si, že se Pán smrti neodváží hrobku znesvětit? Pavoučí ruka se snesla k tělu a vytrhla hůlku z Brumbálova sevření. Když se jí zmocnil, vystřelila z
jejího konce sprška jisker a zasypala jejího předchozího
mrtvého majitele – hůlka byla připravena konečně sloužit
novému pánovi.
kapitola dvacátá pátá
Lasturová vila
Domek, v němž Bill a Fleur bydleli, stál o samotě na
vrcholu útesu nad mořem a zdi měl nabílené vápnem a
obložené lasturami. Byl to liduprázdný a líbezný kout. Ať
Harry v maličkém stavení nebo v přilehlé zahrádce zašel
kamkoli, všude k němu doléhalo nepřetržité šumění a
pulzování moře, podobné dechu nějakého obrovského
dřímajícího zvířete. Převážnou část následujících několika dnů si vymýšlel nejrůznější záminky, které mu umožňovaly vytratit se z přelidněného domku. Nejvíc času
trávil na skalnatém výběžku s výhledem na otevřenou
oblohu a širé prázdné moře, kde mu obličej ovíval chladný slaný vítr.
Kolosální rozhodnutí nesoupeřit s Voldemortem a nesnažit se dostat k hůlce dřív než on ho stále naplňovalo
obavami. Nepamatoval si, že by kdy v životě řešil nějaký
problém tím, že by se rozhodl něco neudělat. Byl plný
pochybností, které si navíc Ron, kdykoli se ocitl v jeho
společnosti, nedokázal nechat pro sebe.
„Co když Brumbál chtěl, abychom význam toho symbolu rozluštili včas a tu hůlku získali? Co když mělo být
jeho vyluštění důkazem, že máš na to, abys relikvie dostal? Jestli to doopravdy je bezová hůlka, Harry, jak teď k
čertu máme Ty-víš-koho porazit?“
Harry na jeho otázky nedokázal odpovědět. Zakoušel
naopak okamžiky pochyb, kdy byl přesvědčen, že nepokusit se Voldemortovi zabránit v otevření hrobky bylo
čiré šílenství. Neuměl ani uspokojivě vysvětlit, proč se to
rozhodl nezkusit. Pokaždé, když si připomněl své vnitřní
důvody, které ho k tomu vedly, zdály se mu samotnému
nakonec chabé a nepřesvědčivé.
Zvláštní také bylo, že stejně zmatené pocity jako Ronovy pochyby v něm vyvolávala Hermionina podpora.
Když teď musela Hermiona připustit, že bezová hůlka
skutečně existuje, začala tvrdit, že je to zlořečená věc a
že způsob, jakým se jí Voldemort zmocnil, je tak odporný, že by v Harryho případě vůbec nepřicházel v úvahu.
„Něco takového bys přece nikdy nemohl udělat, Harry,“ přesvědčovala ho znovu a znovu. „Do Brumbálovy
hrobky by ses určitě nikdy nevloupal.“
Jenže představa Brumbálovy mrtvoly Harryho neděsila ani zdaleka tolik jako možnost, že nesprávně odhadl
plány, které Brumbál zosnoval, ještě když žil. Měl pocit,
jako by stále tápal ve tmě – vybral si sice cestu, jíž se
hodlal ubírat, neustále se ale ohlížel zpátky, jako by si
nebyl jistý, jestli si nalezená znamení nevyložil mylně a
jestli se neměl vydat jiným směrem. Čas od času ho i
nadále přepadaly záchvaty vzteku na Brumbála, mohutné
jako vlny bušící do skal pod domkem, vzteku vyvolaného
tím, že mu Brumbál před smrtí nesdělil svoje úmysly.
„Je ale doopravdy mrtvý?“ zapochyboval Ron třetího
dne poté, co do Lasturové vily dorazili. Harry právě strnule hleděl přes zeď oddělující zahrádku od skalnatého
útesu, když ho Ron s Hermionou objevili. Z toho, že za
ním přišli, neměl žádnou radost, protože se mu nechtělo
vstupovat do jejich sporu.
„Ano, máš pravdu, Rone, nezačínej s tím znovu, prosím!“
„Podívej se na fakta, Hermiono,“ přesvědčoval ji Ron
a mluvil přes hlavu Harrymu, který se dál díval k obzoru.
„Ta stříbrná laň. Ten meč. Oko, co Harry viděl v tom
zrcátku…“
„Harry sám přiznává, že si to oko možná jen představoval! Nemám pravdu, Harry?“
„Možné to je,“ připustil, aniž by na ni pohlédl.
„Ale nemyslíš si to, že ne?“ dorážel na něj Ron.
„Ne, nemyslím,“ zahučel Harry.
„Tak vidíš!“ vyhrkl Ron dřív, než stačila Hermiona
něco říct. „Jestli to nebyl Brumbál, tak mi vysvětli, jak se
Dobby dozvěděl, že jsme v tom sklepení!“
„To vysvětlit neumím – umíš ale ty vysvětlit, jak ho za
námi mohl Brumbál poslat, když leží v Bradavicích v
hrobce?“
„Nevím, třeba to byl jeho duch!“
„Brumbál by se sem určitě nevrátil jako duch,“ poznamenal Harry. Nebylo toho tolik, čím si byl ještě
ohledně Brumbála jistý, tohle ale věděl docela určitě.
„Byl by pokračoval dál.“
„Co tím myslíš – pokračoval dál?“ zeptal se Ron.
Než ale Harry stihl cokoli říct, ozvalo se za nimi: „Arry?“
Z domku vyšla Fleur a dlouhé stříbrné vlasy jí vlály ve
větru.
„Arry, Grrip-úk by s tebou chtěl mluvit. Je v té nejmenší lošnici, ršíká, še nechce, aby vás někdo slyšel.“
Skutečnost, že ji skřet využívá jako poslíčka, se jí
zjevně nezamlouvala. Když kráčela zpět k domu, tvářila
se popuzeně.
Griphook na ně čekal, přesně jak Fleur říkala, v nejmenší ze tří ložniček, v níž přespávaly Hermiona s Lenkou. Přes okno, za nímž po jasném nebi pluly drobné
obláčky, přetáhl červené bavlněné závěsy, takže místnůstka na rozdíl od jinak vzdušného a prosvětleného
domku působila dojmem rozžhavené pece.
„Už jsem se rozhodl, Harry Pottere,“ oznámil skřet,
který seděl se zkříženýma nohama v nízkém křesle a protáhlými prsty bubnoval do opěrek. „Přestože to skřetové
u Gringottových budou považovat za hanebnou zradu,
rozhodl jsem se, že vám pomůžu…“
„To je skvělé!“ zaradoval se Harry a obrovsky se mu
ulevilo. „Děkujeme, Griphooku, vážně moc…“
„…samozřejmě,“ dořekl rozhodným tónem skřet, „za
náležitou odměnu.“
Harry trochu zaraženě zaváhal.
„Kolik chcete? Nějaké zlato mám.“
„Žádné zlato,“ zavrtěl hlavou Griphook. „Zlata mám
dost.“
Černé oči se mu leskly a vůbec v nich nebylo vidět
bělmo.
„Chci ten meč. Meč Godrika Nebelvíra.“
Harryho nadšení rázem vyprchalo.
„Ten vám dát nemůžu,“ odmítl. „Je mi líto.“
„V tom případě,“ odvětil tiše skřet, „máme problém.“
„Můžeme vám dát něco jiného,“ nabízel ochotně Ron.
„Vsadím se, že mají Lestrangeovi v trezoru spoustu pokladů, můžete si vybrat, co budete chtít, až se dostaneme
dovnitř.“
Zjevně měl raději mlčet, protože Griphook rozčileně
zrudl.
„Nejsem zloděj, chlapče! Nechci žádné poklady, které
by mi právem nenáležely!“
„Ten meč je ale náš…“
„Není váš,“ přerušil ho skřet.
„Jsme z Nebelvíru a meč patřil Godriku Nebelvírovi…“
„A komu patřil před Nebelvírem?“ vyjel na něj skřet a
napřímil se v křesle.
„Nikomu,“ bránil se Ron, „ukovali ho přece pro něj,
ne?“
„Ne!“ zaječel skřet a vztekle na Rona ukázal dlouhým
prstem. „To je jen další důkaz kouzelnické nafoukanosti!
Ten meč patřil Ragnukovi Prvnímu a Godric Nebelvír ho
o něj připravil! Je to ztracený poklad, mistrovská ukázka
skřetí práce! Patří skřetům! Je to cena, kterou požaduji za
svoje služby, a nehodlám smlouvat!“ provrtával je zlobným pohledem.
Harry se podíval na svoje přátele. „Musíme si o tom
promluvit, Griphooku,“ řekl pak, „jestli vám to nevadí.
Můžete nás na pár minut omluvit?“
Skřet se zakyslým úšklebkem přikývl.
V prázdném obývacím pokoji v přízemí přešel Harry
ke krbu. Čelo mu brázdily vrásky úsilí, jak mocně se snažil vymyslet nějaké řešení.
„Vysmívá se nám,“ prohlásil za jeho zády Ron. „Ví,
že mu ten meč dát nemůžeme.“
„Je to pravda?“ otočil se Harry k Hermioně. „Skutečně
Nebelvír ten meč ukradl?“
„Nevím,“ odpověděla nešťastně. „Dějiny čar a kouzel
často neuvádějí příliš dopodrobna, co kouzelníci provedli
jiným kouzelným rasám, a rozhodně si nevzpomínám na
nic, z čeho by vyplývalo, že Nebelvír ten meč ukradl.“
„Určitě to bude jedna z těch skřetích báchorek o tom,“
uvažoval Ron, „jak na ně kouzelníci v jednom kuse chystají nějaké podrazy. Nejspíš bychom měli být rádi, že si
neřekl o jednu z našich hůlek.“
„Skřetové mají dobré důvody k tomu, proč kouzelníky
nemají rádi,“ prohlásila Hermiona. „Chovali jsme se k
nim v minulosti dost brutálně.“
„Však sami taky nejsou žádní roztomilí plyšoví králíčci, co?“ namítl Ron. „Spoustu kouzelníků zabili a o podrazy přitom z jejich strany nebyla nouze.“
„Jenže když se budeme s Griphookem dohadovat, čí
rasa je zákeřnější a krvelačnější, těžko ho tím přesvědčíme, aby nám pomohl, nemyslíš?“
Na chvíli se všichni tři odmlčeli a pokoušeli se přijít
na něco, čím by svůj problém vyřešili. Harry se podíval z
okna k Dobbyho hrobu. Lenka právě k náhrobnímu kameni stavěla sklenici s rozkvetlými limonkami.
„No dobrá,“ ozval se Ron a Harry se opět otočil k němu. „Co třeba takhle? Povíme Griphookovi, že ten meč
budeme potřebovat, dokud se nedostaneme do trezoru, a
pak že si ho může vzít. V trezoru je jeho falešná kopie,
ne? Prohodíme je a dáme mu ten padělek.“
„Vždyť Griphook rozdíl mezi nimi pozná líp než my,
Rone!“ připomněla mu Hermiona. „Byl to přece on, kdo
přišel na to, že v trezoru je podvrh!“
„Jo, ale třeba bychom stačili pláchnout, než si uvědomí…“
Zarazil se, když viděl, jak se na něj Hermiona dívá.
„To je odporné,“ prohlásila tiše. „Požádat ho o pomoc
a pak ho podrazit? Ještě pořád nechápeš, proč skřeti nemají rádi kouzelníky, Rone?“
Ronovi zčervenaly uši.
„No dobrá, prosím! Nic jiného mě prostě nenapadlo!
Cos vymyslela ty?“
„Musíme mu nabídnout něco jiného, něco stejně vzácného, jako je ten meč.“
„Geniální! Hned dojdu pro další z našich nesčetných
historických skřetích mečů a ty mu ho můžeš zabalit a
převázat mašličkou!“
Všichni tři se znovu odmlčeli. Harry si byl zcela jistý,
že se skřet nespokojí s ničím jiným než s Nebelvírovým
mečem, i kdyby mu mohli nabídnout něco stejně cenného. Jenže meč byl zároveň jejich jedinou a nepostradatelnou zbraní proti viteálům.
Na okamžik zavřel oči a zaposlouchal se do šumění
moře. Představa, že Nebelvír mohl svůj slavný meč
ukrást, se mu ani trochu nezamlouvala; vždycky byl na
příslušnost k jeho koleji hrdý. Nebelvír byl zastáncem
čarodějů z mudlovských rodin a byl to právě on, kdo se
postavil Zmijozelovi a jeho teoriím čisté rasy…
„Možná lže,“ prohlásil, když zase otevřel oči. „Myslím Griphooka. Možná ten meč Nebelvír neukradl. Jak
máme vědět, že je právě skřetí verze té historie správná?“
„Záleží na tom?“ zeptala se Hermiona.
„Díval bych se na to všechno jinak,“ odpověděl Harry.
Zhluboka se nadechl.
„Řekneme mu, že ten meč může mít, až nám umožní
dostat se do toho trezoru – dáme si ale záležet, abychom
mu neřekli, kdy přesně ho může mít.“
Ronův obličej se pomalu roztáhl v širokém úšklebku,
zato Hermiona se zatvářila poplašeně.
„Harry, nemůžeme…“
„Může ho mít,“ pokračoval Harry, „až ho použijeme
ke zničení všech viteálů. Osobně pak dohlédnu na to, aby
ho dostal. Svoje slovo dodržím.“
„To ale může trvat roky!“ namítla Hermiona.
„To já vím, zato on to vědět nepotřebuje. Vlastně to
ani nebude lež.“
Pohlédl jí do očí s výrazem, v němž se mísil vzdor se
zahanbením. Vzpomněl si na slova, která byla vytesaná
nad bránou Nurmengardu: Pro větší dobro. Rychle tu
vzpomínku zaplašil. Co jiného jim zbývá?
„Nelíbí se mi to,“ poznamenala Hermiona.
„Mně taky moc ne,“ připustil Harry.
„Já zase myslím, že je to geniální,“ prohlásil Ron a
vstal. „Pojďme mu to říct.“
Vrátili se do nejmenší ložničky, kde Harry přednesl
svůj návrh a formuloval ho opatrně tak, aby z něj nevyplýval žádný konkrétní okamžik předání meče. Hermiona
po celou dobu klopila hlavu k podlaze, což Harryho rozčilovalo, protože se bál, že je tím prozradí. Griphook ale
neměl oči pro nikoho než pro něj.
„Mám tedy vaše slovo, Harry Pottere, že když vám
pomůžu, dáte mi Nebelvírův meč?“
„Ano,“ přikývl Harry.
„Tak platí,“ souhlasil skřet a napřáhl k Harrymu ruku.
Harry se jí chopil a potřásl jí. Byl by rád věděl, jestli
ty černé oči neviděly v jeho vlastních nějaké pochybnosti. Pak ho Griphook pustil a spokojeně si zamnul ruce.
„Dobrá,“ prohlásil, „pojďme na to!“
Jako by znovu připravovali plán, jak nepozorovaně
proniknout na ministerstvo. Usadili se k práci v nejmenší
ložničce za záclonami, které na Griphookovu žádost zůstaly zatažené a vytvářely uvnitř poloviční tmu.
„Trezor Lestrangeových jsem navštívil jen jednou,“
sdělil jim Griphook, „bylo to právě tehdy, když mě požádali, abych do něj uložil ten falešný meč. Je v jednom ze
sklepení vybudovaných v nejdávnějších dobách. Nejstarší kouzelnické rodiny schovávají své poklady v nejhlubším patře, kde jsou největší a nejlépe chráněné trezory…“
V místnůstce sotva větší než šatní skříň setrvávali
každý den celé hodiny. Dny se pomalu protahovaly v
týdny. Neustále naráželi na další problémy, které bylo
třeba vyřešit, mimo jiné i na to, že jejich zásoby mnoholičného lektvaru se povážlivě ztenčily.
„Je ho už vážně tak málo, že vystačí jen pro jednoho z
nás,“ povzdechla si Hermiona, když přidržela hustý bahnitý lektvar proti světlu.
„To bude stačit,“ ubezpečil ji Harry, který zkoumal
Griphookův rukou kreslený plánek chodeb v nejnižším
patře.
Vzhledem k tomu, že Harry, Ron a Hermiona vycházeli z ložničky jen k jídlu, museli ostatní obyvatelé
Lasturové vily nutně vytušit, že se něco chystá. Nikdo se
na nic neptal, i když si Harry často uvědomoval, že si je
Bill u stolu všechny tři zkoumavě a ustaraně prohlíží.
Čím víc spolu trávili času, tím zřetelněji si Harry uvědomoval, že se mu skřet příliš nezamlouvá. Griphook byl
nečekaně krvežíznivý, otevřeně se smál při představě
bolesti nižších tvorů a zjevně ho těšila možnost, že budou
muset ublížit jiným kouzelníkům, aby se do trezoru
Lestrangeových dostali. Harry viděl, že stejnou nechuť k
němu pociťují i oba jeho kamarádi, žádný z nich o tom
ale nemluvil. Griphooka prostě potřebovali.
Skřet se jen neochotně uvolil, že bude stolovat společně s ostatními. Ačkoli se mu nohy už zhojily, vyžadoval,
aby mu stejně jako dosud slaboučkému Ollivanderovi
nosili jídlo do pokoje, až za ním jednoho dne Bill (po
Fleuřině rozčileném výbuchu) zašel nahoru a sdělil mu,
že to tak dál nepůjde. Od té doby se tísnil se všemi u společného stolu, odmítal ale jíst to, co ostatní, a dožadoval
se kusů syrového masa, kořínků a různých hub.
Harry měl pocit, že je za to všechno odpovědný. Byl
to koneckonců on, kdo trval na tom, že skřet musí zůstat
v Lasturové vile, aby ho mohli vyzpovídat, byla to jeho
vina, že se celá rodina Weasleyových musela skrývat a že
Bill, Fred, George a pan Weasley nemohli chodit do práce.
„Promiň,“ omlouval se Fleur jednoho bouřlivého dubnového večera, když jí pomáhal s přípravou večeře.
„Rozhodně jsem ti nechtěl přidělat takovou spoustu starostí.“
Fleur právě pověřila několik nožů, aby nakrájely steaky pro Griphooka a pro Billa, který si od té doby, co ho
Šedohřbet pokousal, navykl jíst je trochu krvavé. Zatímco jí nože za zády porcovaly maso, poněkud podrážděný
výraz jejího obličeje změkl.
„Zachrránil jsi život mé sestrrše, Arry. Nezapomněla
jssem na to.“
Nebyla to tak docela pravda, Harry se ale rozhodl nepřipomínat jí, že Gabriele žádné opravdové nebezpečí
nehrozilo.
„Tak či onak,“ pokračovala Fleur a namířila hůlkou na
hrnec s omáčkou, který stál na sporáku a okamžitě začal
probublávat, „pan Ollivander dnes večerr odchází k
Murriel. Tím se vššechno dost usnadní. Ten sskrršet,“
zamračila se trochu při zmínce o Griphookovi, „se můše
prršestěovat do prršísemí a ty s Rronem a Deanem půjdete do jeho pokoje.“
„Klidně můžeme dál spát v obýváku,“ ujistil ji Harry,
protože mu bylo jasné, že by se Griphookovi příliš nezamlouvalo, kdyby musel spát na pohovce. A starat se o
Griphookovu spokojenost bylo pro jejich plány životně
důležité. „S námi si starosti nedělej. Rona, Hermiony i
mě se ostatně už taky brzo zbavíš,“ dodal ještě, když viděl, že se chystá něco namítnout. „Už se tu nebudeme
muset dlouho zdržovat.“
„Co tím prroboha chceš rršíct?“ zamračila se na něj a
hůlkou zdviženou napůl do vzduchu mířila na připravované jídlo. „Samosrršejmě, še tady mussíte zůstat. Jste
tady prršece v bezpečí!“
Nápadně se při těch slovech podobala paní Weasleyové a Harrymu se ulevilo, když zaslechl, jak se v tom
okamžiku otevřely zadní dveře. Vešli Lenka a Dean s
vlasy zvlhlými deštěm a s plnými náručemi naplaveného
dřeva.
„…a maličká ouška,“ říkala právě Lenka, „táta tvrdí,
že se trochu podobají hroším, až na to, že jsou jasně rudá
a chlupatá. A když je chceš přivolat, musíš jim zanotovat.
Nejradši mají valčík, nic moc rychlého…“
Dean, který se tvářil poněkud rozpačitě, pokrčil rameny, když procházel kolem Harryho, a následoval Lenku
do obývacího pokoje spojeného s jídelnou, kde Ron a
Hermiona prostírali k večeři. Harry využil příležitost, jak
uniknout dalším Fleuřiným otázkám, popadl dva džbánky
s dýňovou šťávou a spěchal za nimi.
„…a jestli k nám někdy přijdeš na návštěvu, budu ti
moct ukázat ten roh. Táta mi o něm psal, ale ještě jsem
ho neviděla, protože mě Smrtijedi unesli přímo z bradavického spěšného vlaku, takže jsem se domů na Vánoce
vůbec nedostala,“ vykládala Lenka a připravovala s Deanem oheň v krbu.
„Už jsme ti říkali, Lenko,“ zavolala na ni od stolu
Hermiona, „že ten roh vybuchl. Byl to roh třaskavce, ne
muchlorohého chropotala…“
„Ne, byl to jednoznačně roh chropotala,“ ubezpečila ji
poklidně Lenka. „Táta to říkal. Teď už bude zase nejspíš
celý, dokážou se totiž samy hojit, víš?“
Hermiona zavrtěla hlavou a dál pokládala na stůl příbory, když se objevil Bill, který pomáhal ze schodů panu
Ollivanderovi. Výrobce hůlek stále vypadal neobyčejně
zesláble a pevně se držel Billovy paže. Bill ho jednou
rukou podpíral a v druhé nesl objemný kufr.
„Bude se mi po vás stýskat, pane Ollivandere,“ povzdechla si Lenka a přistoupila ke staříkovi.
„Mně po vás také, moje milá,“ přikývl Ollivander a
poklepal ji po rameni. „Byla jste mi na tom strašlivém
místě nepopsatelnou útěchou.“
„Tak tedy au revoir, pane Ollivanderre,“ rozloučila se
Fleur a políbila ho na obě tváře. „A chtěla jsem vás poprrosit, jestli byste mi neprrokázal službičku a neprršedal
Billově tetičce Murriel tenhle balíček. Ještě jsem jí nevrrátila tu čelenku.“
Vytáhla z kapsy ohmatané sametové pouzdro, otevřela
je a ukázala čelenku Ollivanderovi. Ve světle nízko visící
lampy se celá jen třpytila a blýskala.
„Měsíční kameny a diamanty,“ konstatoval Griphook,
který vklouzl do pokoje, aniž by si ho Harry všiml. „Nepochybně práce skřetů, že?“
„A zaplacená penězi kouzelníků,“ dodal tiše Bill, a
skřet po něm střelil kradmým a zároveň vzdorovitým
pohledem.
Do oken domku se opřel silný poryv větru, když se
Bill s Ollivanderem vypravili do tmy. Všichni ostatní se
vmáčkli ke stolu a kvůli stísněnému prostoru se s lokty
přitisknutými k tělu pustili do jídla. V ohništi za nimi
praskalo dřevo a šlehaly plameny. Harry si všiml, že se
Fleur v jídle na talíři jen bezmyšlenkovitě nimrá a co
chvíli vyčkávavě zírá k oknu. Bill se ale vrátil, ještě než
dojedli první chod, a dlouhé vlasy měl zcuchané větrem.
„Všechno šlo jak po másle,“ ujistil Fleur. „Ollivandera
jsme uložili, mamka a taťka vás pozdravují. Ginny vám
všem posílá pusu. Muriel už z Freda a z George úplně
šílí, zařídili si u ní v zadním pokoji soví zásilkovou službu. Trochu ji ale potěšilo, že jsme jí vrátili tu čelenku. Už
si prý myslela, že jsme ji ukradli.“
„No jistě, tvoje tetička je moc charmante dáma,“
utrousila nabroušeně Fleur, mávnutím hůlky sklidila ze
stolu špinavé talíře a narovnala je ve vzduchu na sebe.
Popadla je a rázně vyšla z pokoje.
„Táta taky vyrobil čelenku,“ ozvala se Lenka. „Vlastně spíš korunu.“
Ron zachytil Harryho pohled a ušklíbl se. Harry věděl,
že si vzpomněl na tu komickou ozdobu hlavy, kterou
viděli na návštěvě u Xenofiliuse.
„On se totiž pokouší vytvořit repliku ztraceného havraspárského diadému. Je přesvědčený, že už odhalil
většinu jeho nejdůležitějších součástí. A když přidal křidélka rotulice…“
Vtom se ozvalo zabušení na domovní dveře a všichni
k nim okamžitě otočili hlavu. Fleur vyběhla z kuchyně a
tvářila se vystrašeně. Bill vyskočil a namířil na dveře
hůlkou a Harry, Ron i Hermiona udělali totéž. Griphook
tiše sklouzl ze židle a zmizel pod stolem.
„Kdo je?“ zavolal Bill.
„Já, Remus John Lupin!“ překřičel hlas za dveřmi kvílení větru. Harrym projel záchvěv strachu – jaká katastrofa se zase přihodila? „Jsem vlkodlak, manžel Nymfadory
Tonksové, a ty, strážce tajemství Lasturové vily, jsi mi
prozradil její adresu a dovolil jsi, abych se na tebe v případě nutnosti obrátil!“
„Lupin,“ zahučel Bill, rozběhl se ke dveřím a spěšně
je otevřel.
Lupin vpadl přes práh dovnitř. V obličeji celý bílý, byl
zachumlaný v cestovním plášti a prošedivělé vlasy měl
rozevláté větrem. Napřímil se, rozhlédl se po místnosti,
aby se přesvědčil, kdo všechno tam je, a pak zařval jako
na lesy: „Je to kluk! Dali jsme mu jméno Ted, po Dořině
otci!“
Hermiona vypískla.
„Co…? Tonksová – Tonksová má miminko?“
„Ano, ano, už má mimino!“ hulákal Lupin. Ze všech
stran stolu se teď ozývaly potěšené výkřiky a úlevné
vzdechy. „Gratulujeme!“ zapištěly jednohlasně Hermiona
a Fleur. „Tyjó, miminko!“ zahučel Ron, jako by něco
takového v životě neslyšel.
„Ano, ano – je to kluk!“ opakoval Lupin, který jako
by nemohl uvěřit vlastnímu štěstí. Přešel kolem stolu a
objal Harryho; k hádce ve sklepě domu na Grimmauldově náměstí jako by nikdy nedošlo.
„Půjdeš mu za kmotra?“ zeptal se, když Harryho pustil.
„J-já?“ zakoktal Harry.
„No ty, samozřejmě – Dora je jednoznačně pro – nikoho lepšího bychom si nemohli…“
„No – tak jo, panečku…“
Harry se cítil přemožený úžasem a nadšením. Bill mezitím odběhl pro láhev vína a Fleur přesvědčovala Lupina, že si s nimi musí připít.
„Nemůžu se ale zdržet dlouho, musím se vrátit,“
omlouval se a rozzářeně se po všech díval. Vypadal o
mnoho mladší, než jak ho Harry celá ta léta znal. „Děkuji
vám, díky ti, Bille.“
Bill měl za okamžik všechny poháry nalité. Vstali a
zvedli je k přípitku.
„Na Teddyho Remuse Lupina,“ pronesl slavnostně
Lupin, „na budoucího velkého kouzelníka!“
„Po kom se vyvedl?“ vyptávala se Fleur.
„Já tvrdím, že se podobá Doře, Dora si ale myslí, že
spíš mně. Nemá moc vlasů, ale když se narodil, zdály se
být černé, a ať se propadnu, jestli se během hodiny nepřebarvily do zrzava. Než se vrátím, bude z něj nejspíš
blonďák. Andromeda říká, že Tonksové začaly vlasy
měnit barvu hned ten den, co se narodila.“ Dopil zbytek
vína v poháru. „No dobrá, nalij, dám si ještě jeden,“ dodal celý rozzářený, když k němu Bill opět přistoupil s
lahví.
Prudký vichr otřásal malým domkem, oheň v krbu
praskal, plameny šlehaly do výše a Bill za chviličku otevíral další láhev vína. Zpráva, kterou Lupin přinesl, jako
by je vytrhla z jejich niterných problémů, takže si alespoň na okamžik nepřipadali jako v obležení; příchod
nového života na ně působil přímo opojně. Jedině na
skřeta se ta náhlá slavnostní nálada zjevně nepřenesla –
po chvíli se nenápadně vytratil do ložnice, kterou teď měl
sám pro sebe. Harry se domníval, že je mezi přítomnými
jediný, kdo si jeho odchodu všiml, potom ale viděl, že
Griphooka po schodech nahoru sledují i Billovy oči.
„Ne… ne… vážně už se musím vrátit,“ ubránil se Lupin dalšímu nabízenému poháru vína. Vstal a znovu se
zachumlal do cestovního pláště. „Sbohem, sbohem, pokusím se za pár dnů zase stavit a přinést nějaké fotky –
všichni budou mít hroznou radost, až jim řeknu, že jsem
se tu s vámi viděl…“
Zapnul si plášť a se všemi se rozloučil. S ženami se
objal, s muži si potřásl rukou, a stále ještě se šťastným
úsměvem ve tváři se znovu vnořil do zuřící noci.
„Budeš kmotrem, Harry!“ zaburácel Bill, když spolu
zamířili do kuchyně, aby pomohli sklidit ze stolu. „To je
opravdová čest! Gratuluju!“
Když Harry položil prázdné poháry, které do kuchyně
nesl, zavřel za sebou Bill dveře a umlčel tak halas ostatních, kteří pokračovali v oslavě i po Lupinově odchodu.
„Abych pravdu řekl, Harry, chtěl jsem si s tebou promluvit o samotě. Není to nijak snadné, když je dům
takhle plný lidí.“
Zaváhal.
„Něco spolu s Griphookem chystáte, Harry.“
Bylo to konstatování skutečnosti, nikoli otázka, a Harry se to ani nesnažil popřít. Jen se na Billa díval a čekal.
„Já skřety znám,“ pokračoval Bill. „Pracuju u Gringottových od té doby, co jsem odešel z Bradavic. Pokud
vůbec může mezi kouzelníky a skřety existovat přátelství, můžu říct, že mám mezi skřety přátele – nebo přinejmenším je pár skřetů, které dobře znám a které mám
docela rád.“ Znovu zaváhal. „Co po Griphookovi chceš,
Harry, a co jsi mu na oplátku za to slíbil?“
„To ti nemůžu říct,“ zavrtěl hlavou Harry. „Nezlob se,
Bille.“
Dveře kuchyně se za nimi otevřely. Fleur chtěla
dovnitř donést další prázdné poháry.
„Počkej chviličku,“ požádal ji Bill. „Jenom minutku.“
Couvla a Bill znovu zavřel dveře.
„V tom případě ti musím něco říct,“ pokračoval Bill.
„Pokud jsi s Griphookem uzavřel nějakou dohodu a
zejména pokud je předmětem té dohody nějaká cenná
věc, musíš postupovat neobyčejně obezřetně. Skřetové
takové pojmy, jako je vlastnictví, platba a splátky dluhu,
neposuzují stejně jako lidé.“
Harry pocítil drobné bodnutí nejistoty, jako by se v
něm zavrtěl malý hádek.
„Jak to myslíš?“ zeptal se.
„Mluvíme o dvou naprosto odlišných rasách,“ vysvětloval Bill. „Dohody uzavřené mezi kouzelníky a skřety
jsou už po celá staletí plné falše a svárů – to ale všechno
víš z dějin čar a kouzel. Vinu na tom nesou obě strany,
rozhodně bych si nikdy nedovolil tvrdit, že kouzelníci
byli vždy jen nevinnými oběťmi. Měl bys ale vědět, že
mezi některými skřety – a ti, kteří pracují u Gringottových, jsou toho možná nejlepším příkladem – je rozšířený názor, že kouzelníkům nelze věřit v ničem, co se týká
zlata a pokladů, že kouzelníci vůbec nerespektují vlastnická práva skřetů.“
„Já respektuju…“ začal Harry, Bill ale zavrtěl hlavou.
„Nechápeš, o co jde, Harry, nemůže to pochopit nikdo, kdo mezi skřety nějakou dobu nežil. Z hlediska
skřetů je skutečným a právoplatným majitelem každého
předmětu jeho výrobce a ne ten, kdo ho koupí. Skřetové
jsou přesvědčení, že všechno, co kdy vyrobili, po právu
patří jim.“
„Když to od nich ale někdo koupí…“
„…v takovém případě to považují pouze za pronajaté
osobě, která za příslušný předmět zaplatila. Nesmírně se
jim ale příčí představa, jak předměty skřetího původu
přecházejí z jednoho kouzelníka na druhého. Viděls, jak
se Griphook tvářil, když jsme si tu čelenku předávali
přímo před jeho očima. Neschvaluje to. Zastává podle mě
názor, který hlásají ti nejzapálenější příslušníci jeho druhu, že by se po smrti původního kupce měl předmět vrátit
do vlastnictví skřetů. Naše zvyky, podle nichž předměty,
které vyrobili skřetové, přecházejí od jednoho kouzelníka
k druhému bez další platby, považují za sotva lepší než
krádež.“
Harryho se zmocňovala zlověstná předtucha; zajímalo
by ho, jestli si Bill nedomyslel víc, než dává najevo.
„Chci ti jen říct,“ ukončil svoje varování Bill a položil
ruku na kliku dveří do obývacího pokoje, „že bys měl být
hrozně opatrný, když něco skřetům slibuješ, Harry. Nesplnit slib, který jsi dal skřetovi, by bylo nebezpečnější,
než kdyby ses pokusil Gringottovy vykrást.“
„Jasně,“ přikývl Harry, když Bill otevřel dveře, „rozumím. Díky. Budu na to pamatovat.“
Když vykročil za Billem mezi ostatní, napadla ho ironická myšlenka, nepochybně zrozená z vína, které vypil.
Bylo mu zřejmě souzeno být Teddymu Lupinovi stejně
nezodpovědným kmotrem, jakým byl jemu Sirius Black.
kapitola dvacátá šestá
U Gringottových
Plány měli dopracované, přípravy dotažené do konce a
v nejmenší ložničce ležel na krbové římse v malé skleněné lahvičce stočený jediný dlouhý a hrubý černý vlas
(našli ho na svetru, který měla Hermiona na sobě, když
byli u Malfoyových).
„Navíc budeš mít její hůlku,“ připomněl jí Harry a
ukázal na hůlku z ořechového dřeva, „takže počítám, že ji
sehraješ docela přesvědčivě.“
Hermiona se zatvářila, jako by měla strach, že ji hůlka
uštkne nebo pokouše, až si ji bude chtít vzít.
„Nenávidím ji,“ postěžovala si tiše. „Doopravdy ji nenávidím. Připadá mi celá divná a špatně se mi s ní zachází… mám pocit, jako by v té hůlce byl kus z ní.“
Harry si mimoděk vzpomněl, jak se mu Hermiona vysmívala, když tvrdil, že nenávidí ukořistěnou trnkovou
hůlku, přesvědčovala ho, že si jen namlouvá, že nefunguje stejně dobře jako jeho vlastní hůlka, a tvrdila, že s ní
prostě musí cvičit a zvyknout si na ni. Rozhodl se ale
neoplácet jí stejnou mincí; předvečer chystaného vpádu
ke Gringottovým mu nepřipadal jako vhodný okamžik k
tomu, aby ji něčím popudil.
„Nejspíš ti ale pomůže vžít se do role,“ usoudil Ron.
„Jen pomysli na to, co všechno už ta hůlka udělala!“
„Vždyť to mám právě na mysli!“ otřásla se Hermiona.
„Právě tahle hůlka mučila Nevillovy rodiče a bůhvíkolik
dalších! Tahle hůlka zabila Siriuse!“
Na to Harry vůbec nepomyslel. Sklopil k hůlce oči a
zmocnilo se ho zuřivé nutkání popadnout ji a přelomit ji
vejpůl, přeseknout Nebelvírovým mečem, který stál
vedle něj opřený o zeď.
„Stýská se mi po mé hůlce,“ povzdechla si utrápeně
Hermiona. „Kdyby tak pan Ollivander mohl vyrobit jednu i pro mě!“
Pan Ollivander toho dne ráno poslal Lence novou hůlku. Lenka právě byla na trávníku za domem a v pozdním
odpoledním slunci zkoušela, co všechno s ní dokáže.
Dean, kterému sebrali hůlku lapkové, ji s poněkud pochmurným výrazem sledoval.
Harry sklonil hlavu a pohlédl na hůlku z hlohového
dřeva, která donedávna patřila Dracu Malfoyovi. Ke
svému překvapení, zároveň však i potěšení zjistil, že se
mu s ní zachází přinejmenším stejně dobře jako předtím s
Hermioninou. Vzpomněl si, co jim Ollivander prozradil o
tajemstvích fungování hůlek, a pomyslel si, že nejspíš ví,
v čem je Hermionin problém. Nezískala poslušnost ořechové hůlky, protože ji nesebrala její majitelce Belatrix
osobně.
Otevřely se dveře a do ložnice vešel Griphook. Harry
instinktivně sáhl po jílci meče a přitáhl ho blíž k sobě,
okamžitě ale svého gesta zalitoval – na skřetovi bylo vidět, že si jeho pohybu všiml. Aby tuhle nepříjemnost
něčím zamaskoval, vyhrkl: „Právě probíráme poslední
drobnosti, Griphooku. Řekli jsme Billovi a Fleur, že zítra
odcházíme, a požádali jsme je, aby nevstávali a nechodili
nás vyprovodit.“
V tom posledním bodu byli zcela neoblomní, protože
Hermiona se musela ještě před odchodem přeměnit v
Belatrix, a čím méně toho Bill a Fleur o jejich chystaném
podniku věděli nebo tušili, tím lépe. Vysvětlili jim také,
že už se do Lasturové vily nevrátí. Protože té noci, kdy je
chytili lapkové, přišli o stan, půjčil jim Bill jiný. Ten byl
nyní sbalený v korálkové kabelce, kterou se Hermioně k
Harryho úžasu a obdivu podařilo před lapky uchránit tím
nejjednodušším způsobem – strčila si ji do ponožky.
Přestože si uvědomoval, že se mu bude stýskat po Billovi, Fleur, Lence i Deanovi, nemluvě o pohodlí domova,
jemuž se posledních několik týdnů těšili, nemohl se už
Harry dočkat, až uniknou ze stísněného prostředí Lasturové vily. Unavovalo ho muset neustále dohlížet na to,
aby je neslyšel nikdo nepovolaný, unavovalo ho trčet
pořád zavřený v maličké temné ložničce. Ze všeho nejvíc
se ovšem těšil na to, že se zbaví Griphooka. Jak a kdy se
ale se skřetem rozejdou, aniž mu předtím odevzdají Nebelvírův meč, to zůstávalo otázkou, na niž Harry dosud
neznal odpověď. Bylo nemožné domluvit se, jak to provedou, protože skřet jen zřídkakdy nechal Harryho, Rona
a Hermionu o samotě déle než pět minut. „Mamka by se
od něj mohla učit,“ bručel podrážděně Ron, když se skřetovy dlouhé prsty po bůhvíkolikáté objevily na dveřních
veřejích. Harry měl na paměti Billovo varování a podezíral Griphooka, že se tak jistí proti případnému podrazu z
jejich strany. Hermioně se jejich plánovaný malý podvod
natolik příčil, že se Harry vzdal veškerých dalších pokusů
získat od ní v tomto ohledu nějakou radu. Ron se v oněch
vzácných okamžicích, kdy se jim podařilo na pár minut
Griphooka nějak zbavit, nezmohl na nic lepšího než na:
„Nějak to prostě budeme muset zaonačit, kamaráde.“
Harry tu noc mizerně spal. Dlouho do noci ležel, nemohl usnout, vzpomínal si, jak se cítil večer před tím, než
se potají vypravili na ministerstvo kouzel, a uvědomil si,
že byl tehdy plný odhodlání a téměř radostného vzrušení.
Tentokrát ho naopak přepadaly záchvaty nervozity a hlodavých pochyb; nemohl se zbavit strachu, že se všechno
katastrofálně zvrtne. Znovu a znovu si opakoval, že je
jejich plán dobrý, že Griphook ví, co mohou čekat, a že
jsou připraveni na všechny překážky, na které by mohli
narazit, přesto se ale cítil mizerně. Jednou dvakrát zasle-
chl, jak se Ron zavrtěl, a nepochyboval o tom, že je také
vzhůru, protože s nimi ale v obývacím pokoji spal i Dean, raději na sebe nepromluvili.
Byla to úleva, když se konečně ohlásila šestá hodina a
oni mohli vyklouznout ze spacích pytlů, v polotmě se
obléknout a potichu se vykrást do zahrady, kde se měli
sejít s Hermionou a s Griphookem. Ráno bylo chladné,
ale aspoň už teď v květnu téměř nefoukal vítr. Harry
zvedl oči ke hvězdám, které se dosud bledě mihotaly a
třpytily na tmavé obloze, a zaposlouchal se do šumění
moře a nárazů vln na skaliska. Věděl, že tyhle zvuky mu
budou chybět.
Z načervenalé hlíny na Dobbyho mohylce už vyrážely
první malé zelené výhonky – znamení, že za další rok
bude celá pokrytá kvítím. Bílý kámen se skřítkovým
jménem už začínal získávat patinu omšelosti. Harry si v
tu chvíli uvědomil, že by pro Dobbyho poslední odpočinek sotva našli nádhernější místečko, přesto ho bolestně
bodlo u srdce, že ho tady nechávají.
Sklopil oči k mohylce a znovu mu zavrtalo hlavou, jak
se skřítek dozvěděl, kam je má přijít zachránit. Prsty mu
bezmyšlenkovitě zajely k malému váčku, který měl stále
pověšený kolem krku. Přes kůži, z níž byl ušitý, nahmatal
ostrý střípek zrcátka, v němž spatřil – jak byl přesvědčený – Brumbálovo oko. Pak ho vrznutí dveří přimělo, aby
se otočil.
Přes trávník k němu rázným krokem v Griphookově
doprovodu mířila Belatrix Lestrangeová a za chůze si
zastrkovala malou korálkovou kabelku do vnitřní kapsy
dalšího ze starých hábitů, které si odnesli z domu na
Grimmauldově náměstí. Přestože Harry dobře věděl, že
ve skutečnosti se k němu blíží Hermiona, nedokázal potlačit nenávistné zachvění. Byla vyšší než on, po zádech
jí v dlouhých vlnách splývaly černé vlasy a ve zdánlivě
ospalých očích, jimiž na něj pohlédla, se zračilo pohrdání. Když ale promluvila, slyšel v Belatrixině hlubokém
hlase Hermionu.
„Chutnala přímo odporně, hůř než ten lichokořen! Tak
Rone, pojď sem, ať tě můžu předělat…“
„Jasně, pamatuj ale, že ty vousy mi nemáš dělat tak
dlouhé…“
„Prokristapána, nechystáš se přece na žádnou módní
přehlídku…“
„O to nejde, ale překážejí mi! A nos bych rád o něco
kratší, zkus ho udělat asi tak jako posledně.“
Hermiona se s povzdechem dala do práce a polohlasně
mumlala jakási zaklínadla, jimiž přeměňovala Ronův
vzhled. Měl mít úplně falešnou totožnost a spoléhali na
to, že ho zlovolná aura vyzařující z Belatrix ochrání. Harry s Griphookem měli být na rozdíl od něj schovaní pod
neviditelným pláštěm.
„A je to,“ skončila Hermiona. „Jak vypadá, Harry?“
Pod pozměněnou podobou se daly matně rozpoznat
Ronovy rysy, Harry byl ale přesvědčen, že je vidí jen
proto, že ho tak dobře zná. Vlasy měl teď Ron dlouhé a
vlnité, měl hustý hnědý plnovous a knír, žádné pihy,
krátký široký nos a výrazné tmavé obočí.
„No, můj typ to není, ale jinak ujde,“ usoudil Harry.
„Takže vyrazíme?“
Všichni tři se ohlédli na Lasturovou vilu, jež se krčila
temná a tichá pod blednoucími hvězdami, potom se otočili a zamířili těsně za zahradní zídku, kde přestávalo
působit Fideliovo zaklínadlo a odkud se mohli přemístit.
Když prošli brankou, ozval se Griphook.
„Asi bych si měl na tebe vylézt, že, Harry Pottere?“
Harry se sklonil, Griphook se mu vyškrábal na záda a
rukama se ho chytil kolem krku. Nebyl nijak těžký,
Harrymu však byla nepříjemná jak samotná skřetova pří-
tomnost, tak překvapivá síla, jíž se ho držel. Hermiona
vytáhla z korálkové kabelky neviditelný plášť a oba jím
zakryla.
„Výborně,“ zahučela poté, co se sehnula a zkontrolovala Harrymu nohy. „Vůbec nic nevidím. Jdeme.“
Harry se s Griphookem na zádech otočil na místě a
veškerou silou vůle se soustředil na Děravý kotel, hostinec, za nímž byl vchod do Příčné ulice. Skřet se k němu
přitiskl ještě pevněji, když se vnořili do tísnivé tmy. O
několik vteřin později Harry cítil, že se jeho nohy dotkly
chodníku, a když otevřel oči, díval se na Charing Cross
Road. Kolem proudily davy mudlů s nerudným výrazem
typickým pro časné ráno; nikdo z nich neměl o existenci
malého hostince ani potuchy.
Lokál Děravého kotle byl téměř prázdný. Přihrbený
bezzubý hostinský jménem Tom leštil za barovým pultem sklenice a dva kouzelníci, kteří se v protějším koutě
o něčem polohlasně bavili, pohlédli na Hermionu a okamžitě se stáhli do stínu.
„Madame Lestrangeová,“ zamumlal Tom, když kolem
něj Hermiona prošla, a podřízeně sklonil hlavu.
„Dobré ráno,“ pozdravila Hermiona a Harrymu, který
se s Griphookem na krku kradl pod pláštěm za ní, neušel
Tomův překvapený pohled.
„Jsi moc zdvořilá,“ pošeptal Hermioně do ucha, když
vyšli z hostince na malý zadní dvorek. „Musíš se k lidem
chovat, jako by ses jich štítila!“
„Dobrá, dobrá!“
Hermiona vytáhla Belatrixinu hůlku a poklepala na
jednu cihlu v zdánlivě docela obyčejné zdi před sebou.
Cihly se okamžitě začaly otáčet a rozestupovat, uprostřed
se objevil malý otvor a rychle se rozšiřoval a okamžik
nato už před nimi byl klenutý průchod do úzké uličky
zvané Příčná.
Ulice byla tichá a klidná, obchody po ránu sotva začaly otevírat a na chodnících nebyli téměř žádní zákazníci.
Křivolaká ulička dlážděná velkými balvany se vůbec
nepodobala té rušné a přelidněné nákupní tepně, kterou
Harry navštívil před tolika lety, když nastupoval do prvního ročníku bradavické školy. Stále víc obchodů bylo
zavřených a zatlučených prkny, i když se od jeho poslední návštěvy objevilo i několik nových podniků s potřebami pro černou magii. Četné výkladní skříně byly přelepené plakáty, z nichž se na Harryho díval jeho vlastní
obličej, vždy opatřený nápisem Nežádoucí číslo jedna.
V mnoha domovních dveřích se krčily hloučky otrhaných ubožáků. Slyšel, jak kvílivými hlasy volají na
nemnohé kolemjdoucí, prosí je o zlato a přesvědčují je,
že jsou doopravdy kouzelníci. Jeden muž měl oko překryté zakrváceným obvazem.
Když kráčeli Příčnou po chodníku, nemohli si žebráci
nevšimnout Hermiony. Vypadali, jako by se před ní chtěli rozplynout, přetahovali si přes obličeje kápě a prchali,
jak nejrychleji mohli. Hermiona je udiveně pozorovala,
dokud se jí muž se zakrváceným obvazem vrávoravě nepostavil do cesty.
„Moje děti!“ vykřikl a ukázal na ni prstem. Měl přerývaný pisklavý hlas a zdál se být úplně bez sebe. „Kde
jsou moje děti? Co s nimi udělal? Vy to víte, určitě to
víte!“
„Já – já vážně…“ zakoktala Hermiona.
Muž se na ni vrhl a chtěl ji popadnout za krk, vzápětí
se však rozlehla rána, záblesk rudého světla ho odmrštil a
muž v bezvědomí padl na záda. Ron měl vedle Hermiony
hůlku dál připravenou a ve vousatém obličeji se mu usadil šokovaný výraz. Z oken po obou stranách ulice se
vykláněly zvědavé tváře a skupinka zámožných kolemjdoucích si přitáhla hábity těsněji k tělu a kvapem se
snažila zmizet.
Svým příchodem na Příčnou ulici mohli jen stěží způsobit větší poprask. Harry na okamžik zauvažoval, jestli
by nebylo rozumnější raději ihned odejít a pokusit se
vymyslet nějaký jiný plán. Než se ale stačili pohnout
nebo se poradit, ozvalo se za nimi zvolání.
„No ne, madame Lestrangeová!“
Harry se prudce otočil a Griphook mu ještě pevněji
omotal paže kolem krku. Rozhodným krokem k nim mířil
jakýsi vysoký hubený kouzelník s věncem rozcuchaných
šedivých vlasů a dlouhým ostrým nosem.
„To je Travers,“ sykl skřet Harrymu do ucha, Harry si
ale v tom okamžiku nedokázal vybavit, co je Travers zač.
Hermiona se vypjala do plné výše a zeptala se, jak nejpřezíravěji dokázala: „Přejete si?“
Travers se zjevně urazil.
„Je to jeden ze Smrtijedů!“ vydechl Griphook, Harry
se posunul bokem k Hermioně a pošeptal jí to do ucha.
„Měl jsem jen v úmyslu se s vámi pozdravit,“ odpověděl chladně Travers, „pokud vám ale moje přítomnost
není milá…“
Teď už Harry jeho hlas poznal. Travers byl jedním ze
Smrtijedů, které k sobě domů přivolal Xenofilius.
„Ne, ne, vůbec ne, Traversi,“ vyhrkla Hermiona a snažila se napravit chybu, jíž se dopustila. „Jak se daří?“
„Nu, přiznávám, že mě poněkud překvapuje, když vás
tu vidím promenovat se po ulici, Belatrix.“
„Vážně? A pročpak?“ chtěla vědět Hermiona.
„Totiž,“ odkašlal si Travers, „slyšel jsem, že všichni
obyvatelé Malfoyova sídla mají domácí vězení, po tom…
po tom útěku.“
Harry se silou vůle snažil Hermionu přimět, aby zachovala rozvahu. Pokud to byla pravda a Belatrix se nesměla ukazovat na veřejnosti…
„Pán zla odpouští těm, kteří mu v minulosti nejvěrněji
sloužili,“ napodobila Hermiona obdivuhodně přesně Belatrixino pohrdavé vystupování. „Možná u něj nejste zapsán tak dobře jako já, Traversi.“
Přestože se Smrtijed zatvářil uraženě, zdálo se, že tím
zaplašila jeho podezření. Pohlédl na bezvědomého muže,
kterého Ron omráčil.
„Co vám to zvíře provedlo?“
„Na tom nezáleží, už se to nebude opakovat,“ ujistila
ho chladně Hermiona.
„Někteří tihle bezhůlkové dokážou být hrozně otravní,“ prohlásil Travers. „Pokud jenom žebrají, nic proti
tomu nemám, ale jedna z nich měla minulý týden tu drzost, že po mně chtěla, abych se jí na ministerstvu zastal.
Jsem čarodějka, pane, opravdu jsem čarodějka, dovolte,
abych vám to dokázala!“ napodoboval pisklavě její hlas.
„Jako by myslela, že jí dám do ruky svoji hůlku… Mimochodem,“ zeptal se zvědavě, „čí hůlku momentálně
používáte vy, Belatrix? Slyšel jsem, že tu vaši vám…“
„Svoji hůlku mám u sebe,“ zarazila ho povýšeně
Hermiona a zvedla Belatrixinu hůlku. „Nevím, jaké nesmyslné pověsti jste slyšel, Traversi, ale zjevně máte velice špatné informace.“
Traverse to zřejmě poněkud zaskočilo, takže se raději
obrátil k Ronovi.
„Kdo je váš přítel? Myslím, že ho neznám.“
„To je Dragomir Despard,“ představila Rona Hermiona. Došli k závěru, že bude nejbezpečnější, bude-li se
Ron vydávat za nějakého zcela vymyšleného cizince.
„Mluví jen velice špatně anglicky, ale je to horlivý za-
stánce cílů Pána zla. Přicestoval až z Transylvánie, aby se
seznámil s naším novým režimem.“
„Vážně? Těší mě, Dragomire.“
„Mě potěší taky,“ zahučel Ron a napřáhl ruku.
Travers natáhl dva prsty a potřásl Ronovi rukou, jako
by měl strach, že se zašpiní.
„A co vás a vašeho… hmm… sympatizujícího přítele
přivádí v tak časnou hodinu do Příčné ulice?“ zeptal se
Travers.
„Musím zajít ke Gringottovým,“ odpověděla Hermiona.
„Bohužel i já tam musím,“ přikývl Travers. „Zlato, to
špinavé zlato! Nemůžeme bez něj žít, i když přiznávám,
že se mi nutnost spolupracovat s našimi dlouhoprstými
přáteli nesmírně příčí.“
Harry cítil, jak se mu Griphookovy sepjaté ruce na
okamžik sevřely kolem krku.
„Půjdeme?“ zeptal se Travers a pobídl Hermionu
kupředu.
Hermiona neměla na vybranou, byla nucena srovnat s
ním krok a jít po jeho boku křivolakou dlážděnou ulicí k
místu, kde se nad okolními malými krámky tyčila sněhobílá banka. Ron se přidal a kráčel vedle nich a Harry s
Griphookem je následovali.
Ostražitý Smrtijed byl tím docela posledním, co potřebovali, a nejhorší ze všeho bylo, že s Traversem kráčejícím po boku ženy, kterou považoval za Belatrix, neměl
Harry jakoukoli možnost se s Hermionou nebo s Ronem
na něčem dohodnout. Až příliš brzy dorazili k mramorovému schodišti, které vedlo vzhůru k velkým bronzovým
dveřím. Jak je Griphook předem varoval, livrejované
skřety, kteří obvykle stávali po obou stranách vchodu do
banky, nahradili dva kouzelníci s dlouhými tenkými zlatými hůlkami v rukou.
„Ach bože, zase ty sondy solidnosti,“ povzdechl si
strojeně Travers, „tak primitivní – ale účinné.“
Vyrazil po schodech nahoru a kývl vpravo i vlevo na
oba kouzelníky, kteří zvedli zlaté hůlky a projeli mu jimi
nahoru a dolů podél těla. Harry věděl, že jsou sondy určeny k odhalení utajovacích kouzel a skrytých kouzelných předmětů. Uvědomoval si, že mu zbývá jen několik
vteřin, namířil Dracovou hůlkou nejprve na jednoho a
pak na druhého strážného a dvakrát zamumlal „Confundo“. Travers, který už se díval bronzovými dveřmi do
vnitřní haly, si nevšiml, jak sebou oba strážní lehce škubli, když je matoucí kouzlo zasáhlo.
Hermioniny dlouhé černé vlasy vlály ve větru, když
stoupala po schodech za Traversem.
„Okamžik, madam,“ křikl jeden strážný a zvedl sondu.
„Vždyť jste mě už zkontroloval!“ vyštěkla Hermiona
Belatrixiným panovačným, povýšeným hlasem. Travers
se ohlédl a tázavě zvedl obočí. Strážný se zatvářil zmateně. Sklopil oči k tenké zlaté sondě a pak pohlédl na svého
společníka, který poněkud omámeným tónem přitakal:
„Jo, zrovna jsi je zkontroloval, Mariusi.“
Hermiona s Ronem po boku nadutě vyrazila kupředu a
Harry s Griphookem na zádech je ve skrytu pláště následoval. Na prahu se Harry ohlédl a viděl, jak se oba kouzelníci rozpačitě škrábou na hlavě.
Před vnitřními dveřmi, které byly ze stříbra a nad nimiž se vyjímalo veršované varování potenciálním zlodějům před neblahými následky krádeže, měli stráž dva
skřeti. Harry vzhlédl k veršům a rázem se mu vybavila
fotografická vzpomínka – přesně na tomtéž místě stál
toho dne, kdy oslavil jedenácté a nejbáječnější narozeniny svého života, vedle něj byl Hagrid a říkal: „Jak jsem ti
povídal, musel bys bejt na hlavu, kdybys to tu chtěl vykrást.“ Gringottovi mu tehdy připadali jako pohádkový
zázrak, začarovaná skrýš zlatého pokladu, který mu patřil
a o jehož existenci neměl do toho dne ponětí, a ani v tom
nejbláznivějším snu by si nepomyslel, že se sem jednoho
dne vrátí jako zloděj… Po několika vteřinách už ale stáli
v obrovské mramorové dvoraně banky.
U dlouhého pultu seděli skřetové na vysokých židlích
a obsluhovali první zákazníky toho dne. Hermiona, Ron a
Travers zamířili ke starému skřetovi, který právě hodinářskou lupou zkoumal jakousi tlustou starou minci.
Hermiona pod záminkou, že Ronovi ukazuje uspořádání
dvorany, pustila Traverse před sebe.
Skřet odhodil minci, kterou držel v ruce, ledabyle
stranou, zahučel neadresně „leprikónské zlato“ a pozdravil Traverse. Vzal si od něj malý zlatý klíček, pozorně si
ho prohlédl a vrátil mu ho.
Pak přistoupila k pultu Hermiona.
„Madam Lestrangeová!“ vyhrkl překvapeně skřet. „To
jsou mi věci! Co – co pro vás dnes mohu udělat?“
„Potřebuji si zajít do trezoru,“ odpověděla Hermiona.
Starý skřet sebou nepatrně škubl. Harry se rozhlédl.
Teď už je nesledoval jen Travers, který postával opodál a
čekal, ale i několik dalších skřetů zvedlo oči od práce a
zvědavě Hermionu pozorovalo.
„Můžete doložit svou… totožnost?“ zeptal se skřet.
„Totožnost? Co to – ještě nikdy jsem tady totožnost
prokazovat nemusela!“ namítla Hermiona.
„Vědí to!“ zasyčel Harrymu do ucha Griphook. „Určitě je varovali, že by se za ni mohl někdo vydávat!“
„Úplně bude stačit vaše hůlka, madam,“ ujistil skřet
Hermionu. Natáhl k ní poněkud roztřesenou ruku a Harry
si v tom strašlivém okamžiku uvědomil, že jsou skřetové
u Gringottových o krádeži Belatrixiny hůlky nepochybně
informováni.
„Udělejte něco, honem!“ šeptal mu Griphook do ucha.
„Kletbu Imperius!“
Harry pod pláštěm zvedl hlohovou hůlku, namířil ji na
starého skřeta a poprvé v životě zašeptal: „Imperio!“
Paží mu projel zvláštní pocit, jakési šimravé teplo.
Tryskalo jako by z jeho mysli a rozlévalo se šlachami a
cévami, a ty ho spojovaly s hůlkou i s kletbou, kterou
právě vyslala. Skřet se chopil Belatrixiny hůlky, pozorně
si ji chvíli prohlížel a pak poznamenal: „Hmm, vidím, že
jste si nechala udělat novou hůlku, madam Lestrangeová!“
„Co prosím?“ vyhrkla Hermiona. „Ne, ne, to je moje…“
„Novou hůlku?“ zamračil se Travers a znovu přistoupil k pultu. Všichni skřetové kolem zaujatě přihlíželi.
„Jak jste si ji ale mohla nechat udělat, u kterého výrobce
jste si ji objednala?“
Harry zareagoval bez rozmýšlení. Namířil hůlku na
Traverse a ještě jednou zamumlal: „Imperio!“
„Hmm, ano, vidím,“ přikývl Travers s pohledem
upřeným na Belatrixinu hůlku, „ano, moc pěkná. A funguje dobře? Vždycky říkám, že hůlka potřebuje chvíli na
zacvičení, nemyslíte?“
Hermiona se tvářila absolutně nechápavě, k Harryho
obrovské úlevě se ale nepustila do žádného vysvětlování.
Starý skřet za pultem tleskl a přivolal jednoho z mladších kolegů.
„Budu potřebovat kováříčky,“ sdělil svému pomocníkovi, který okamžitě odběhl, za malou chvíli se vrátil s
koženým vakem zjevně plným hlasitě cinkajícího kovu a
podal ho nadřízenému. „Výborně, výborně! Půjdete-li
nyní laskavě se mnou, madam Lestrangeová,“ vyzval
starý skřet Hermionu, seskočil z židle a ztratil se jim z
očí, „dovedu vás k vašemu trezoru.“
Po chvíli se znovu objevil na konci pultu a spokojeně
k nim zamířil s cinkajícím koženým vakem v ruce. Travers teď stál jako solný sloup, s pusou nechápavě otevřenou dokořán. Ron navíc při tomto neobvyklém výjevu
přitahoval pozornost tím, že si Traverse zmateně prohlížel.
„Počkat – Bogrode!“
Kolem pultu k nim ustaraně přibíhal další skřet.
„Máme jisté pokyny,“ oznámil a uklonil se Hermioně,
„prosím za prominutí, madam Lestrangeová, ale ohledně
vašeho trezoru byly vydány zvláštní příkazy.“
Nato cosi naléhavě šeptal Bogrodovi do ucha, skřet
ovládaný kletbou Imperius ho ale setřásl.
„Beru ty příkazy na vědomí. Madam Lestrangeová si
přeje navštívit svůj trezor… velice stará rodina… dávní
klienti naší banky… tudy, prosím…“
A Bogrod s řinčícím koženým vakem spěšně zamířil k
jedněm z mnoha dveří vedoucích z dvorany. Harry se
ohlédl na Traverse, který dosud stál, jako by vrostl do
země, a tvářil se neobyčejně tupě, a bleskurychle se rozhodl: lehce pokynul hůlkou Traversovi, aby šel s nimi.
Travers poslušně vykročil, všichni došli ke dveřím a vešli
do chodby s hrubě otesanými kamennými stěnami, kde
plály pochodně.
„Máme problém, podezírají nás,“ konstatoval Harry,
jakmile se za nimi dveře hlasitě zabouchly, stáhl ze sebe
neviditelný plášť a Griphook mu seskočil ze zad. Travers
ani Bogrod neprojevili sebemenší překvapení, že se mezi
nimi tak náhle objevil Harry Potter. „Jsou pod kletbou
Imperius,“ řekl na vysvětlenou a předešel tak Hermioniným i Ronovým zmateným dotazům ohledně Traverse a
Bogroda, kteří s prázdným výrazem nehybně stáli vedle
nich. „Myslím ale, že jsem nepoužil dost silné zaklínadlo,
takže nevím…“
A vtom se mu vybavila další vzpomínka, tentokrát na
skutečnou Belatrix Lestrangeovou a na to, jak na něj ječela, když se poprvé pokusil použít jednu z kleteb, které
se nepromíjejí: „Musíš ji myslet vážně, Pottere!“
„Co budeme dělat?“ zeptal se Ron. „Neměli bychom
vypadnout, dokud to ještě jde?“
„Pokud to ještě jde,“ opravila ho Hermiona a ohlédla
se ke dveřím do hlavní dvorany. Mohli se jen domýšlet,
co se za nimi děje.
„Když už jsme tak daleko, měli bychom v tom asi pokračovat,“ mínil Harry.
„Výborně!“ souhlasil Griphook. „Bogroda budeme
potřebovat, aby řídil vozík, protože já už k tomu pravomoc nemám. Pro toho kouzelníka ale místo mít nebudeme.“
Harry ukázal na Traverse hůlkou.
„Imperio!“
Kouzelník se otočil a rychlým tempem zamířil temnou
chodbou pryč.
„Co jste mu přikázal?“
„Aby se někam schoval,“ odpověděl Harry a namířil
hůlku na Bogroda. Skřet hvízdnutím přivolal malý vozík,
který vyjel z temnoty a po kolejích dorachotil až k nim.
Harry si byl jistý, že slyší z hlavní dvorany za sebou hlasitý křik, když se všichni vmáčkli do vozíku – Bogrod s
Griphookem dopředu, a on s Ronem a Hermionou jako
sardinky vedle sebe dozadu.
Vozík se škubavě rozjel a začal nabírat rychlost. Prohnali se kolem Traverse, který se právě snažil vecpat do
praskliny ve stěně, pak začal vozík zatáčet, proplétal se
nepřehledným labyrintem chodeb a nepřetržitě klesal pod
zem. Přes rachocení jeho kol Harry vůbec nic neslyšel.
Vlasy měl celé rozevláté, když kličkovali mezi stalaktity
a nořili se hloub a hloub do útrob země, neustále se ale
ohlížel přes rameno. Právě tak po sobě mohli nechávat
obrovské otisky nohou; čím víc o tom přemýšlel, tím
pošetilejší mu připadalo, že se Hermiona vydává za Belatrix a má s sebou Belatrixinu hůlku, přestože Smrtijedi
dobře vědí, kdo ji ukradl…
Byli už ve větší hloubce, než v jaké Harry u Gringottových před lety byl. Krkolomnou rychlostí vybrali vlásenkovitou zatáčku a pouhých pár metrů před sebou spatřili vodopád zalévající koleje. „Ne!“ zaslechl Harry Griphookův výkřik, vozík ale nebylo možné zbrzdit, takže
prolétli vodní stěnou. Harry měl ústa i oči plné vody,
nemohl dýchat a nic neviděl, pak sebou vozík ošklivě
škubl, převrátil se na bok a všechny je vymrštil do vzduchu. Harry slyšel, jak se o stěnu chodby roztříštil napadrť, zaslechl, jak Hermiona ječivě vykřikla, a cítil, že
se lehce jako pírko snáší k zemi, až bezbolestně dopadl
na kamenitou podlahu chodby.
„Po-polštářové kouzlo,“ vyprskla z úst vodu Hermiona, když jí Ron pomohl vstát, Harry však ke svému zděšení viděl, že už nemá Belatrixinu podobu. Stála před
nimi v příliš velkém hábitu, promočená až na kůži a byla
zase starou známou Hermionou. Ron měl opět své rusé
vlasy a přišel o falešné vousy. Oba si to při pohledu na
sebe uvědomili a osahávali si obličej.
„Zlodějova zhouba!“ zabědoval Griphook, když se vyškrábal na nohy a ohlédl se na potopu na kolejích, kterou
– jak už teď bylo Harrymu jasné – nezpůsobila obyčejná
voda. „Smývá všechna zaklínadla, odhaluje všechno, co
kouzla a čáry skryly! Teď už vědí, že jsou u Gringottových vetřelci, a uvedli v činnost všechna obranná opatření!“
Harry viděl, jak Hermiona kontroluje, jestli má stále u
sebe korálkovou kabelku, a honem také strčil ruku pod
bundu, aby se přesvědčil, že neztratil neviditelný plášť.
Pak se otočil a spatřil, že Bogrod zmateně kroutí hlavou –
Zlodějova zhouba zjevně zrušila i působení kletby Imperius.
„Potřebujeme ho,“ připomněl Griphook. „Bez skřeta
pracujícího pro Gringottovy se do trezoru nedostaneme.
A potřebujeme i kováříčky!“
„Imperio!“ vykřikl znovu Harry. Když se jeho hlas
ozvěnou nesl kamennou chodbou, pocítil opět tu opojnou
sílu, která mu z mozku proudila do hůlky. Bogrod se i
tentokrát podrobil jeho vůli, zmatený výraz vystřídala
maska zdvořilého nezájmu a Ron se honem rozběhl pro
kožený vak s kovovými nástroji.
„Myslím, že slyším někoho přicházet, Harry!“ ozvala
se Hermiona, namířila Belatrixinou hůlkou na vodopád a
vykřikla: „Protego!“ Viděli, jak štítové kouzlo prolétlo
proudem začarované vody a pokračuje dál chodbou vzhůru.
„Dobrý nápad,“ pochválil ji Harry. „Veďte nás, Griphooku!“
„A jak se potom dostaneme ven?“ zajímal se Ron,
když rázovali za skřetem do tmy a Bogrod za nimi oddechoval jako přestárlý pes.
„To budeme řešit, až to bude nutné,“ prohlásil Harry.
Snažil se pozorně naslouchat, protože měl dojem, že se
odněkud zblízka ozývá jakési chřestění a šustění. „Jak je
to ještě daleko, Griphooku?“
„Už jsme blízko, Harry Pottere, hned tam budeme…“
Zabočili za roh a naskytla se jim podívaná, na kterou
se Harry předem připravoval, ale která je přesto všechny
donutila zastavit.
K zemi byl před nimi připoután obrovitý drak, který
bránil v přístupu ke čtyřem nebo pěti nejhlouběji uloženým trezorům. Šupiny měl netvor po dlouhých letech
strávených v podzemním vězení vybledlé a rozpraskané,
oči mléčně růžové a obě zadní nohy zakuté v těžkých
okovech, od nichž vedly řetězy k masivním kůlům zaraženým hluboko do kamenité podlahy. Velká zahrocená
křídla měl složená podél těla, ale kdyby je roztáhl, zaplnila by celou podzemní kryptu, a když k nim drak otočil
ošklivou hlavu, zařval tak mocně, až se skály kolem zatřásly, otevřel tlamu a vychrlil ohnivý proud, kterým je
úprkem hnal vyhledat si úkryt v chodbě za sebou.
„Je částečně slepý,“ vysvětloval udýchaně Griphook,
„a o to zuřivější. My jsme ale vybavení k tomu, abychom
ho zvládli. Naučil se už, co může čekat, když se k němu
blíží kováříčci. Podejte mi je.“
Ron předal Griphookovi vak a skřet z něj vytáhl několik malých kovových nástrojů, které – když se jimi zatřáslo – řinčely tak, jako když na kovadlinu dopadají údery miniaturních perlíků. Griphook je rozdal všem, dokonce i Bogrod si jeden pokorně vzal.
„Víte, co máte dělat,“ řekl Griphook Harrymu, Ronovi
a Hermioně. „Až ten řinkot uslyší, bude očekávat bolest.
Stáhne se do kouta a Bogrod musí ke dveřím trezoru přiložit dlaň.“
Znovu zabočili za roh, třásli před sebou kováříčky, jejichž řinčení se od kamenných zdí odráželo ozvěnou tak
silnou, až měl Harry pocit, že mu vnitřek lebky vibruje v
jejím rytmu. Drak znovu chraptivě zařval a začal před
nimi ustupovat. Harry viděl, jak se celý roztřásl, a když
se k němu přiblížili ještě víc, všiml si jizev, jež se mu
táhly přes tlamu jako připomínky hlubokých zuřivých
ran. Domyslel se, že ho naučili, aby měl při zvonění kováříčků strach z rozžhavených mečů.
„Poručte mu, aby přimáčkl ruku ke dveřím,“ vybízel
Griphook Harryho, který znovu namířil hůlku na Bogroda. Starý skřet poslechl, přitiskl dlaň na dřevo, dveře trezoru zmizely a za nimi se objevil otvor podobný jeskyni
ve skále, od podlahy až po strop přeplněný zlatými mincemi a poháry, stříbrnou zbrojí, kůžemi neznámých podivných zvířat, z nichž některá měla záda s protáhlou
páteří a jiná zase splývavá křídla. Byly tam lektvary v
čutorách vykládaných drahými kameny a lebka, na níž
dosud spočívala vladařská koruna.
„Hledejte, honem!“ vyzval Harry všechny, když se
nahrnuli do trezoru.
Popsal Ronovi a Hermioně, jak vypadá pohárek Helgy
z Mrzimoru, pokud byl ale ve zdejším trezoru uložen ten
druhý, neznámý viteál, vůbec nevěděl, jak bude vypadat.
Sotva měl ale čas rozhlédnout se kolem, když to za nimi
tlumeně žuchlo – znovu se objevily dveře a uvěznily je
uvnitř trezoru, takže se rázem ocitli v úplné tmě.
„Nic se neděje, Bogrod nás zase pustí ven!“ uklidňoval je Griphook, když Ron poplašeně vykřikl. „Rozsviťte
přece hůlky, a pospěšte si, máme hrozně málo času!“
„Lumos!“
Harry si po trezoru posvítil rozžehnutou hůlkou. Její
záře dopadla na blyštící se klenoty – vysoko na polici ve
změti řetězů spatřil podvržený Nebelvírův meč. Ron s
Hermionou už si také rozsvítili hůlky a zkoumali nyní
hromady pokladů, které je obklopovaly.
„Harry, nemohl by tohle… Auu!“
Hermiona zaječela bolestí a Harry se k ní otočil s hůlkou připravenou v ruce právě včas, aby viděl, jak jí z
ruky vypadl drahokamy vykládaný pohár. Jak ale padal,
rozštěpil se a proměnil se v celou spršku pohárů, takže o
vteřinu později se podlaha s hlasitým rachotem pokryla
navlas stejnými poháry kutálejícími se na všechny strany,
mezi nimiž absolutně nebylo možné rozeznat ten původní.
„Popálil mě!“ postěžovala si Hermiona a strčila si prsty plné puchýřů do úst.
„Přidali k ochranným opatřením kletby Gemino a
Flagrante!“ konstatoval Griphook. „Všechno, na co sáhnete, se rozpálí a mnohonásobně zmnoží, kopie jsou ale
bezcenné. Pokud se ovšem budete tím pokladem dál přehrabovat, dřív nebo později vás narůstající váha zlata
rozdrtí!“
„Dobrá, tak tedy na nic nesahejte!“ rozkázal zoufale
Harry, ještě ale ani nedořekl, když Ron nechtěně o jeden
ze spadlých pohárů zavadil nohou. Okamžitě se objevilo
dvacet dalších a Ron poskakoval bolestí na jedné noze,
přičemž na druhé mu rozžhavený kov spálil kus boty.
„Stůj klidně, nehýbej se!“ napomenula ho Hermiona a
pevně ho popadla.
„Jen se dívejte kolem, nic víc!“ vybízel je Harry.
„Pamatujte, že je to maličký zlatý pohárek s rytinou jezevce a se dvěma oušky… A ještě se dívejte po něčem,
co by mělo znak Havraspáru, orla…“
Svítili si hůlkami do každého koutku a do každé skulinky a opatrně se otáčeli na místě. Bylo ale nemožné
občas o něco nezavadit – Harry zasypal podlahu vodopádem falešných galeonů, které se tam smísily s poháry, až
měli sotva kam stoupnout. Z rozžhaveného zlata navíc
sálal žár, takže bylo v trezoru jako v peci. Světlo Harryho
hůlky přejíždělo po štítech a přílbicích skřetí výroby,
uložených na policích, které se tyčily až ke stropu. Svítil
si paprskem stále výš, až náhle světlo ozářilo hledaný
předmět: jakmile jej spatřil, zastavilo se mu srdce a roztřásla ruka.
„Támhle je! Támhle nahoře!“
Ron s Hermionou k němu také zvedli hůlky, takže se
malý zlatý pohárek třpytivě zaleskl jako ve světle tří reflektorů – tentýž pohárek, který kdysi patřil Helze z Mrzimoru a později přešel do vlastnictví Hepziby Smithové,
jíž ho ukradl Tom Raddle.
„A jak se kruci máme tam nahoru dostat a ničeho se
přitom nedotknout?“ chtěl vědět Ron.
„Accio pohárek!“ zkusila to Hermiona, která ve svém
zoufalství zjevně zapomněla, co jim říkal Griphook, když
akci plánovali.
„To nejde, tady ne!“ zavrčel skřet.
„Tak co máme dělat?“ vyjel na něj Harry a střelil po
něm zlostným pohledem. „Jestli chcete ten meč, Griphooku, budete nám muset poskytnout větší pomoc než jen –
Počkat! Můžu se těch věcí dotýkat Nebelvírovým mečem? Dej ho sem, Hermiono!“
Hermiona zastrčila ruce pod hábit, po chvilce hledání
vytáhla korálkovou kabelku, několik vteřin se v ní přehrabovala a pak z ní vylovila nablýskaný meč. Harry ho
popadl za jílec vykládaný rubíny a špičkou čepele se dotkl opodál ležícího stříbrného džbánu. Žádné další džbány se neobjevily.
„Kdyby se mi jen podařilo prostrčit špičku meče jedním ouškem – jak se tam nahoru ale dostanu?“
Na poličku, na níž byl pohárek uložený, ani jeden z
nich nedosáhl, dokonce ani Ron, který byl nejvyšší. Ze
začarovaného pokladu k nim stoupaly vlny horka a
Harrymu stékaly po tvářích i po zádech pramínky potu,
když se usilovně snažil vymyslet nějaký způsob, jak se
nahoru k pohárku dostat. Pak zaslechl z druhé strany dveří trezoru dračí řev, doprovázený stále hlasitějším řinčením.
Teď byli doopravdy v pasti. Z trezoru kromě dveří nevedla žádná jiná cesta a vypadalo to, že se k nim z druhé
strany blíží tlupa skřetů. Harry pohlédl na Rona a Hermionu a viděl v jejich tvářích děs.
„Hermiono,“ hlesl Harry, zatímco řinčení venku sílilo,
„musím se tam nahoru dostat, musíme se ho zbavit…“
Zvedla hůlku, namířila ji na Harryho a tiše pronesla:
„Levicorpus.“
Zavěšen ve vzduchu za kotník narazil Harry do rytířského brnění, z něhož se jako doběla rozpálená těla okamžitě vysypaly do prostoru jeho repliky. Rona, Hermionu
i oba skřety křičící bolestí to odmrštilo stranou, kde narazili do dalších předmětů, které se také začaly množit.
Napůl pohřbení v narůstajícím přívalu žhavých pokladů
ječeli a zoufale zápasili, zatímco Harry prostrčil meč
ouškem mrzimorského pohárku a navlékl ho na čepel.
„Repellentus!“ zaječela Hermiona, aby ochránila před
pálícím kovem sebe, Rona i skřety.
Pak ten nejstrašnější výkřik přiměl Harryho, aby shlédl dolů. Ron a Hermiona byli po pás zasypaní poklady a
zoufale se snažili udržet Bogroda, aby ho příval zlata
nestáhl pod sebe, Griphook už jim ale do něj zapadl před
očima a Harry zahlédl jen špičky několika dlouhých prstů.
Popadl je a zatáhl. Popálený a bolestí ječící skřet se
kousek po kousku vynořoval z laviny.
„Liberacorpus!“ křikl Harry, oba se zřítili dolů, s třeskem dopadli na vršící se hromadu klenotů a meč vyletěl
Harrymu z ruky.
„Chyťte ho!“ zaburácel Harry a bojoval s bolestí horkého kovu, zatímco Griphook se mu vyškrábal na ramena, odhodlán vyhnout se bobtnající mase doruda rozpálených předmětů. „Kde je meč? Byl na něm ten pohárek!“
Sílící rachot na druhé straně dveří byl ohlušující – bylo příliš pozdě…
„Támhle!“
Byl to Griphook, kdo meč spatřil, a byl to také Griphook, kdo po něm skočil – a Harry v tom okamžiku
pochopil, že skřet vůbec nepředpokládal, že by hodlali
svůj slib dodržet. Jednou rukou se pevně přidržoval
Harryho vlasů, aby nespadl do rozbouřeného moře žhavého zlata, druhou popadl jílec meče a zvedl ho vysoko,
kam Harry nedosáhl.
Malý zlatý pohárek, který sklouzl po čepeli až k jílci,
teď vylétl do vzduchu. Se skřetem na ramenou se po něm
Harry vrhl a chytil ho. Přestože cítil, jak se mu škvaří
kůže na ruce, nepouštěl ho, dokonce ani když mu ze sevřené ruky vytryskl hotový vodopád mrzimorských pohárků a zasypal mu nohy v okamžiku, kdy se vchod do
trezoru znovu otevřel. To už ho valící se lavina horkého
zlata a stříbra zcela bezmocného unášela i s Ronem a s
Hermionou do komory před trezorem.
Nesen vlnou množících se pokladů si ani neuvědomoval bolest z popálenin, které měl po celém těle. Zastrčil
pohárek do kapsy a vztáhl ruku, aby se znovu chopil meče. Griphook už ale zmizel, v prvním příhodném okamžiku z Harryho sklouzl a prchal se skrýt mezi okolní
skřety. Mával přitom mečem nad hlavou a z plných plic
hulákal: „Zloději! Zloději! Pomoc! Zloději!“ Ztratil se
mezi skřety, kteří se valili kupředu, všichni mávali dýkami, na nic se ho neptali a prostě ho přijali.
Harry na horkém kovu uklouzl a namáhavě se vyškrábal na nohy. Bylo mu jasné, že jediná úniková cesta vede
skrz přibíhající skřety.
„Mdloby na vás!“ zařval a Ron s Hermionou se k němu připojili. Z jejich hůlek vytryskly do skřetího davu
paprsky rudého světla a někteří se zhroutili, další se ale
tlačili kupředu a Harry zahlédl, jak zpoza rohu vybíhá
několik kouzelnických strážných.
Připoutaný drak hlasitě zařval a vychrlil přes hlavy
skřetů proud ohně. Kouzelníci se přikrčili a nahrbeně
prchali zpět, odkud přišli, a Harryho v tu chvíli napadla
geniální či spíše šílená myšlenka. Namířil hůlkou na tlus-
té okovy, které poutaly dračí obludu k podlaze, a zařval:
„Relashio!“
Okovy se s hlasitým rachotem rozevřely.
„Za mnou!“ zavelel Harry, dál metal po skřetech
omračující kouzla a tryskem se rozběhl ke slepému drakovi.
„Harry – co to děláš – Harry?“ ječela Hermiona.
„Dělejte, vylezte nahoru, honem…!“
Drak si ještě nestačil uvědomit, že je volný. Harry nohou nahmatal ohbí obludné zadní tlapy a vyškrábal se mu
na hřbet. Šupiny byly tvrdé jako ocel a drak ho zřejmě
vůbec necítil. Harry natáhl ruku dolů, Hermiona se jí
chytila a vysoukala se nahoru, a Ron vylezl hned za ní. O
vteřinu později drakovi došlo, že už není připoutaný.
S ohlušujícím řevem se vzepjal. Harry se k němu přitiskl oběma koleny a co nejpevněji se chytil zubatých
šupin, zatímco obluda roztáhla křídla, smetla ječící skřety
jako kuželky a vznesla se do vzduchu. Harry, Ron a
Hermiona se mu pevně přitiskli k hřbetu, a když se drak
rozlétl k ústí chodby, drhli zády o strop. Pronásledující
skřetové vrhali po drakovi dýky, které se mu neškodně
odrážely od boků.
„Ven se nikdy nedostaneme, je moc velký!“ ječela
Hermiona, drak ale rozevřel tlamu a vychrlil další ohnivý
jazyk, jímž chodbu sežehl tak, že podlaha i strop popraskaly a rozdrolily se. Drak si prorážel a klestil cestu ven
čirou brutální silou. Harry pevně zavřel oči před horkem
a vířícím prachem. Ohlušen rachotem pukajících kamenů
i dračím řevem nemohl dělat nic jiného než jako klíště se
držet hřbetu a čekat, že ho obluda každou chvíli shodí.
Potom ale zaslechl Hermionin výkřik: „Defodio!“
Zatímco se drak probíjel vzhůru k čerstvému vzduchu
a pryč od ječících a soptících skřetů, Hermiona mu pomáhala zvětšit chodbu do výšky i do šířky a drtila velké
kusy stropu. Harry s Ronem se k ní přidali a rozbíjeli
strop dalšími drticími kouzly. Když prolétli nad podzemním jezírkem, zdálo se, že ten obrovitý vrčící netvor pod
nimi už ucítil svobodu a volný prostor. Chodba za nimi
byla ještě plná jeho ostnatého, zuřivě tlukoucího ocasu,
poletujících balvanů a obrovských zpřerážených stalaktitů, ale řinčivá vřava skřetů postupně zanikala v dáli. Díky
dračímu ohni postupovali zaručeně vpřed.
A pak se konečně dočkali: spojeným působením svých
kouzel a drakovy hrubé síly se probourali z chodby do
mramorové dvorany. Skřetové i kouzelníci se rozječeli
hrůzou a prchali někam do úkrytu, takže drak měl konečně dost místa, aby mohl úplně roztáhnout křídla. Otočil
rohatou hlavu k chladnému vzduchu za vstupními dveřmi, zamířil k nim a s Harrym, Ronem a Hermionou přitisknutými ke hřbetu si prorazil cestu na svobodu. Zohýbané a pokroucené zbytky kovových dveří nechal viset
ve veřejích, vypotácel se na Příčnou ulici a vznesl se k
obloze.
kapitola dvacátá sedmá
Poslední skrýš
Směr letu nemohli nijak ovlivnit. Drak sám neviděl,
kam vlastně směřuje, a Harrymu bylo jasné, že kdyby
ostře zatočil nebo se za letu převrátil na záda, rozhodně
by se na jeho širokém hřbetu neudrželi. Zatím ale neustále nabírali výšku, Londýn se pod nimi roztahoval do dáli
jako šedozelená mapa a Harry v sobě neměl místo na jiné
pocity než na vděčnou úlevu, že se jim podařilo uniknout
zdánlivě nevyhnutelné katastrofě. Tiskl se k netvorovu
krku a pevně se držel kovově lesklých šupin. Čerstvý
větřík mu chladil popálenou a puchýři rozpraskanou kůži
a dračí křídla vířila vzduchem jako lopatky větrného
mlýna. Ron za ním bez ustání hlasitě klel, nebylo ale jasné, zda je to ze strachu, anebo z opojení, a Hermiona
zřejmě tiše vzlykala.
Asi tak po pěti minutách z Harryho částečně spadly
neodbytné obavy, že je drak shodí; zdálo se totiž, že mu
nezáleží na ničem jiném, než aby se dostal co nejdál od
svého podzemního žaláře. Stále je však děsilo, jak a kdy
se jim podaří z dračího hřbetu sesednout. Harry neměl
sebemenší ponětí, jak dlouho dokážou draci letět bez
přistání, ani jak tenhle konkrétní drak, jemuž sotva slouží
oči, najde vhodné místo, kde by se mohl spustit na zem.
Neustále se rozhlížel a měl pocit, že se mu v jizvě opět
ozývá bolest…
Jak dlouho může trvat, než se Voldemort dozví, že se
vloupali k Lestrangeovým do trezoru? Jak rychle dokážou skřetové od Gringottových informovat Belatrix o
tom, co se stalo? Jak brzy si uvědomí, co bylo vlastně
ukradeno? A co potom, až se zjistí, že chybí zlatý pohá-
rek? Voldemortovi bude konečně jasné, že jdou po viteálech…
Drak se očividně nemohl nabažit čerstvého chladného
vzduchu. Stoupal výš a výš, takže nyní prolétali mezi
chomáči mrazivě studených obláčků a Harry už dole na
zemi nerozeznával pohyblivé barevné puntíky neboli auta
směřující do hlavního města, ale i z něj. Letěli nyní nad
venkovskou krajinou rozčleněnou na zelené a hnědé
plošky, přes silnice a řeky vinoucí se krajem jako matné
lesklé stužky.
„Kam myslíte, že má namířeno?“ zahulákal Ron, zatímco uháněli stále dál na sever.
„Nemám tušení!“ křikl stejně hlasitě Harry. Ruce měl
zkřehlé zimou, neodvažoval se ale ani na okamžik pustit
a pokusit se přehmátnout jinam. Už nějakou dobu přemýšlel o tom, co si počnou, jestliže se před nimi objeví
čára pobřeží, má-li drak namířeno nad širé moře. Byl
prochladlý do morku kostí a raději ani nemyslel na strašlivý hlad a žízeň. Docela by ho zajímalo, kdy naposledy
měla ta dračí obluda něco k jídlu. Brzy se přece i ona
bude potřebovat nakrmit. A co když si v té chvíli uvědomí, že jí na hřbetě sedí tři lidičkové k zakousnutí?
Slunce na obloze, která nabyla barvy indigové modři,
se už začalo sklánět k obzoru, drak ale letěl dál a dál.
Střídavě se pod nimi objevovala a zase mizela města i
vesnice a obrovský dračí stín se po zemi sunul jako velký
temný mrak. Harryho už bolelo celé tělo z nadměrného
úsilí, aby se na dračím hřbetu udržel.
„Zdá se mi to jen,“ ozval se Ron po dlouhé chvíli ticha, „nebo doopravdy ztrácíme výšku?“
Harry pohlédl pod sebe a spatřil tmavozelené lesnaté
hory a jezera, která se měděně leskla v záři zapadajícího
slunce. V krajině, na niž se přimhouřenýma očima díval
přes dračí bok, nabývalo vše větších a prokreslenějších
obrysů a Harryho napadlo, že drak možná v záblescích
odražených slunečních paprsků vytušil pitnou vodu.
Drak se ve velké krouživé spirále snášel stále níž a
zdálo se, že jeho cílem je jedno z menších jezer.
„Myslím, že bychom měli seskočit, až bude dost nízko!“ zavolal Harry přes rameno na Rona a Hermionu.
„Rovnou do vody, než si uvědomí, že jsme tady!“
Oba souhlasili, byť Hermiona jen váhavě a přidušeným hláskem. To už Harry viděl, jak se na zvlněné hladině jezera zrcadlí drakovo široké žluté břicho.
„Teď!“
Sklouzl mu po boku a nohama napřed zčerstva padal k
jezerní hladině. Byli o něco výš, než odhadoval, když
skočil, takže dopadl do vody jako hozený kámen a ponořil se hluboko do ledového zeleného světa, plného vodních řas. Vykopl nohama, vyplul na hladinu, a když se
vynořil a pracně lapal po dechu, viděl, jak se z míst, kam
dopadli Ron s Hermionou, šíří vlny ve dvou obrovských
kruzích. Drak si zjevně ničeho nevšiml, byl už patnáct
metrů od nich, snesl se těsně k hladině a zjizvenou tlamou nabíral a chlemtal vodu. Pak se nad vodou objevili z
hlubin jezera i Ron s Hermionou, prskali a chraptivě oddechovali. Drak se znovu zvedl o něco výš, mocně máchl
křídly a po chvíli konečně přistál na vzdáleném břehu.
Harry, Ron a Hermiona zamířili na opačnou stranu jezera. Nebylo zřejmě nijak hluboké, protože po chvíli už
vlastně neplavali, ale spíše si klestili cestu rákosím a
bahnem, až konečně vylezli na břeh a celí promočení,
zadýchaní a vyčerpaní se zhroutili do kluzké trávy.
Hermiona zůstala bezvládně ležet, kašlala a celá se
třásla. Harry by se byl také nejraději stočil do klubíčka a
usnul, vrávoravě se ale vyškrábal na nohy, vytáhl hůlku a
začal kolem vytvářet bariéru obvyklých ochranných kouzel.
Když byl hotov, připojil se k oběma přátelům. Poprvé
od okamžiku, kdy uprchli z trezoru, si je mohl důkladně
prohlédnout. Oba měli obličeje i paže plné ošklivých
rudých popálenin a oblečení na mnoha místech propálené
a ohořelé.
Sykali bolestí a natírali si četná zranění esencí třemdavy. Hermiona podala lahvičku s třemdavou Harrymu a
vytáhla z korálkové kabelky tři láhve dýňové šťávy, jimiž
se zásobila v Lasturové vile, a pro všechny i čisté a suché
hábity. Převlékli se a pak dychtivě vypili šťávu.
„No, měli jsme štěstí,“ ozval se konečně Ron, který
seděl a sledoval, jak mu dorůstá nová kůže na rukou, „že
jsme našli ten viteál. Naopak smůla je…“
„…že jsme přišli o meč,“ procedil Harry mezi zuby,
které zatínal bolestí, protože si propálenou dírou v džínsech právě kapal třemdavu na hrozivě vyhlížející popáleninu.
„Přišli jsme o meč,“ opakoval po něm Ron. „Ta zákeřná, podlá mrňavá zmije…“
Harry vytáhl z kapsy bundy, kterou si právě svlékl,
ukořistěný viteál a položil ho do trávy před sebou. Pohárek se třpytil v paprscích slunce a přitahoval jejich pohledy, když si zavdávali z lahví se šťávou.
„Alespoň ho tentokrát nemusíme nosit na kůži, vypadalo by to trochu divně, kdybychom ho měli pověšený
kolem krku,“ poznamenal Ron a otřel si ústa hřbetem
ruky.
Hermiona se dívala přes vodu na protější břeh, kde se
drak dosud napájel z jezera.
„Co myslíte, že s ním teď bude?“ zeptala se. „Nestane
se mu nic špatného?“
„Ty už mluvíš jako Hagrid,“ zabručel Ron. „Je to
drak, Hermiono, a ti se o sebe dokážou postarat. Spíš si
musíme dělat starosti sami o sebe.“
„Jak to myslíš?“
„No, sám nevím, jak bych ti to měl šetrně sdělit,“ zaváhal Ron, „ale tak trochu se bojím, aby se náhodou neprovalilo, že jsme se vloupali ke Gringottovým.“
Všichni tři se rozesmáli, a jakmile se jednou začali
smát, nemohli vůbec přestat. Harryho bolela všechna
žebra, hlava se mu točila hlady, bezmocně se ale svalil do
trávy pod rudnoucí oblohou a chechtal se, až ho pálilo v
krku.
„Co si teď ale počneme?“ zeptala se Hermiona, když
nakonec přece jen přemohla škytavý smích a zatvářila se
opět vážně. „Teď už mu to bude jasné, že ano? Vy-vítekdo bude vědět, že víme o jeho viteálech!“
„Třeba budou mít strach mu to říct,“ zadoufal Ron.
„Třeba to budou chtít ututlat…“
Obloha, pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, to vše
rázem zmizelo, když Harryho hlavu rozpoltila bolest jako
rána mečem.
Stál ve spoře osvětlené místnosti, čelem k půlkruhu
kouzelníků, a na podlaze mu u nohou klečela drobná rozklepaná postava.
„Cos to říkal?“ Mluvil vysokým a chladným hlasem,
v nitru ho ale spalovala zuřivost a strach. Jediné, čeho se
kdy obával – nemohla to ale přece být pravda, vůbec nechápal, jak by…
Skřet se vyděšeně třásl a neodvažoval se pohlédnout
vzhůru do rudých očí.
„Zopakuj to!“ zahučel Voldemort. „Tak dělej!“
„M-můj pane,“ koktal skřet a černé oči měl vypoulené
hrůzou, „m-můj p-pane… chtě-chtěli jsme je za-zarazit…
b-byli mas-skovaní, můj p-pane… vloupali… vloupali se
do – do trezoru Le-Lestrangeových a…“
„Maskovaní? Jak byli maskovaní? Myslel jsem, že
Gringottovi vědí, jak odhalit maskované vetřelce! Co byli
zač?“
„Byl to… byl to… ten P-Potterovic k-kluk a s ním ještě d-dva…“
„A co vzali?“ vyštěkl zvýšeným hlasem a zmocnil se
ho děsivý strach. „Mluv! Co si odnesli?“
„J-jen m-malý zlatý po-pohárek… m-můj pane…“
Zuřivý, nevěřící řev se mu vydral z prsou, která jako
by patřila někomu jinému. Běsnil a šílel vzteky. To se
přece nemohlo stát, bylo to zcela nemyslitelné, nikdo o
tom nikdy nevěděl – jak tedy mohlo dojít k tomu, že ten
kluk jeho tajemství odhalil?
Bezová hůlka zasvištěla vzduchem a místností prolétl
paprsek zeleného světla, klečící skřet se mrtvý svalil na
podlahu a přihlížející kouzelníci se před ním vyděšeně
rozprchli na všechny strany. Belatrix a Lucius Malfoy
nechali v úprku ke dveřím všechny ostatní za sebou, jeho
hůlka však metala další a další zelené blesky a ti, kteří
zbývali, jeden po druhém umírali, všichni museli zemřít
za to, že mu přinesli tuhle zprávu, že slyšeli o existenci
zlatého pohárku…
Přecházel mezi mrtvými zuřivě sem a tam a všechno
mu v duchu defilovalo před vnitřním zrakem – jeho poklady, jeho pojistky, pevné záruky jeho nesmrtelnosti.
Deník byl zničen a pohárek ukraden. Co když, co když
ten kluk věděl také o ostatních? Je snad možné, že se o
nich dozvěděl, že po nich cílevědomě pátrá a že už dokonce našel některé další? Byl snad zdrojem toho všeho
Brumbál? Brumbál, který ho odjakživa podezříval,
Brumbál, kterého na jeho rozkaz zabili, Brumbál, jehož
hůlka teď patřila jemu, který k němu ale navzdory potupné smrti vztahoval ruce prostřednictvím toho kluka, toho
kluka…
Kdyby ale ten kluk některý z jeho viteálů zničil, on,
lord Voldemort by o tom přece musel vědět, byl by to
přece cítil! On, největší kouzelník všech dob, nejmocnější černokněžník, přemožitel Brumbála a nesčetných dalších bezvýznamných a bezejmenných ubožáků! Jak by
lord Voldemort mohl nevědět o tom, že jeho samotného,
nejdůležitější a nejvzácnější osobu na celém světě, někdo
napadl a zmrzačil?
Pravda, když byl zničen ten deník, necítil vůbec nic,
domníval se ale, že tomu tak bylo, protože neměl tělo,
které by mohlo něco cítit, protože byl méně než duch…
ne, ostatní viteály jsou nepochybně v bezpečí… ty zbývající jsou určitě nedotčené…
Musí se o tom ale přesvědčit, musí to vědět jistě…
Přecházel po místnosti, a když míjel skřetovu mrtvolu,
odkopl ji stranou. Obrázky v jeho kypícím mozku splývaly a rozmazávaly se: jezero, chatrč, Bradavice…
Pomalu se začal uklidňovat a jeho vztek chladl. Jak by
ten kluk mohl vědět o prstenu, který schoval v Gauntově
chatrči? Nikdo přece nikdy nezjistil, že je s Gauntovými
spřízněn, podařilo se mu jejich příbuzenský vztah utajit,
nikdo netušil, že za těmi vraždami stál on. Prsten tam je
nepochybně v bezpečí.
A jak by se ten kluk nebo kdokoli jiný mohl dozvědět
o jeskyni a proniknout jejími ochranami? Představa, že
by někdo ukradl jeho medailonek, je směšná…
A pokud jde o školu, jedině on sám přece ví, kam v
Bradavicích viteál uložil, protože jedině on pronikl do
nejhlubších tajemství tamějšího hradu…
A ještě pořád je tu Nagini, kterého teď musí držet
blízko sebe, nemůže už ho pověřovat samostatnými úkoly, musí ho naopak chránit…
Aby si ale byl jistý, stoprocentně jistý, bude se muset
ke všem svým skrýším vrátit, bude muset zdvojnásobit
ochranná kouzla střežící jeho viteály… A to je věc, které
se stejně jako pátrání po bezové hůlce bude muset zhostit
on sám osobně…
Kterou skrýš by měl navštívit jako první, které hrozí
největší nebezpečí? Tělem mu projel záchvěv staré,
dobře známé nejistoty. Brumbál znal jeho druhé křestní
jméno… není tedy vyloučeno, že si je dal do souvislosti s
Gauntovými… Jejich opuštěný dům byl možná nejméně
bezpečnou skrýší, tam by se měl jít podívat nejdřív…
Jezero nikdo nepochybně objevit nemohl… přestože
existovala jistá nepatrná možnost, že se Brumbál o některých z jeho dávných prohřešků dozvěděl prostřednictvím
sirotčince.
A Bradavice… Byl si však naprosto jistý, že tam je jeho viteál v bezpečí, protože bylo zcela nemožné, aby se
Potter nepozorovaně objevil v Prasinkách, o škole samotné už vůbec nemluvě. Přesto by asi bylo rozumné
upozornit Snapea, že by se ten kluk mohl pokusit do hradu nějak proniknout. Prozrazovat Snapeovi důvod jeho
návratu by samozřejmě bylo pošetilé. Dopustil se vážné
chyby, když důvěřoval Belatrix a Malfoyovi. Není snad
jejich pitomost a neopatrnost jasným důkazem toho, jak
nerozumné je komukoli za jakýchkoli okolností věřit?
Tak dobrá, nejprve tedy navštíví Gauntovu chatrč a
Naginiho vezme s sebou, propříště už nedovolí, aby ho
něco od hada odloučilo… Rázně vyšel z místnosti a prošel halou do temné zahrady se zpívající fontánou. Zavolal
hadím jazykem na Naginiho, který se k němu připlazil
jako dlouhý stín…
Harry se silou vůle přinutil k návratu do vlastní přítomnosti a otevřel oči dokořán. Ležel ve světle zapadajícího slunce na břehu jezera, Ron s Hermionou se nad ním
skláněli a zkoumavě si ho prohlíželi. Podle jejich ustaraného výrazu i podle toho, jak mu jizva pulzovala bolestí,
mu bylo jasné, že si jeho krátkého výletu do Voldemortovy mysli povšimli. Namáhavě se postavil, roztřásl se,
poněkud překvapeně si uvědomil, že je stále promočený
až na kůži, spatřil pohárek, který před ním nevinně ležel
v trávě, a jezero, do jehož tmavomodré barvy se v zapadajícím slunci mísily zlaté skvrny.
„Už to ví.“ Po Voldemortově pištivém ječení mu
vlastní hlas připadal nezvykle hluboký. „Ví to, rozhodl se
zkontrolovat, jak jsou na tom ostatní, a ten poslední, který hledáme,“ to už stál na nohou, „je v Bradavicích. Já to
věděl. Věděl jsem to.“
„Cože?“
Ron na něj užasle zíral, Hermiona se tvářila ještě ustaraněji.
„Cos ale viděl? Jak to můžeš vědět?“
„Viděl jsem ho, když mu pověděli o tom pohárku, byl
– byl jsem v jeho hlavě, je…“ Harry si vzpomněl na
všechny ty mrtvé, „je rozzuřený k nepříčetnosti, ale taky
má strach. Nechápe, jak jsme se o něm mohli dozvědět, a
teď se chce přesvědčit, že jsou ostatní viteály v bezpečí.
Začíná prstenem a ten v Bradavicích považuje za nejbezpečněji ukrytý, protože tam má Snapea a protože bude
hrozně těžké dostat se tam nepozorovaně. Myslím, že si
ho nechá až na konec, i tak by tam ale mohl být už za pár
hodin…“
„Viděls, kde přesně ten bradavický je?“ zeptal se Ron,
který už se také honem zvedal z trávy.
„Neviděl, soustředil se na to, že musí varovat Snapea,
nemyslel na to, kde přesně je schovaný…“
„Počkat, počkat!“ vyhrkla Hermiona, když Ron popadl viteál a Harry znovu vytáhl neviditelný plášť. „Nemůžeme se jen tak splašit, nemáme žádný plán, musíme…“
„Musíme okamžitě vyrazit,“ přerušil ji rozhodným tónem Harry. Doufal, že bude mít čas se vyspat, těšil se, až
si zaleze do nového stanu, to teď ale nebylo možné.
„Umíš si představit, co asi udělá, až zjistí, že prsten i medailonek jsou pryč? Co když si usmyslí, že ten bradavický viteál není dostatečně v bezpečí, a přemístí ho někam
jinam?“
„Jak se ale dostaneme dovnitř?“
„Půjdeme do Prasinek,“ rozhodl Harry, „a pokusíme
se něco vymyslet, až se podíváme, jak vypadají ochranná
opatření kolem školy. Vlez si pod plášť, Hermiono. Tentokrát se musíme držet pohromadě.“
„Všichni tři už se ale pořádně ne…“
„Bude tma, nohou si nikdo nevšimne.“
Přes černou vodu se k nim doneslo zapleskání obrovských křídel – drak se už do sytosti napil a vznesl se do
vzduchu. Přerušili přípravy k odchodu a sledovali, jak
stoupá výš a výš, teď už jako černá skvrna na pozadí
rychle tmavnoucí oblohy, dokud jim nezmizel za nedalekou horou. Pak Hermiona postoupila o krok kupředu a
postavila se mezi oba kamarády. Harry přes všechny přetáhl neviditelný plášť co nejníž k zemi, rázem se otočili
na místě a ztratili se do dusivé temnoty.
kapitola dvacátá osmá
Zatoulané zrcátko
Harryho nohy se dotkly dlažby. Stál na důvěrně známé
hlavní ulici v Prasinkách, viděl neosvětlené výlohy obchodů, siluetu černých hor za vesnicí, silnici, která se jen
kousek před ním stáčela a mířila k Bradavicím, i rozzářená okna hostince U Tří košťat. Bolestně ho bodlo u srdce,
když se mu až nesnesitelně přesně vybavilo, za jakých
okolností se sem přemístil téměř před rokem a jak podpíral zoufale zesláblého Brumbála. To všechno mu teď
prolétlo hlavou v jediné vteřině po přemístění – a pak,
ještě než stačil pustit Ronovu a Hermioninu paži, se to
stalo.
Do ticha kolem se zařízlo zaječení připomínající
vzteklý řev, jímž Voldemort reagoval na zprávu o ukradeném pohárku. Harry cítil, jak se mu rozechvěl každičký nerv v těle, a hned věděl, že to vyvolala jeho přítomnost. Ještě než si stačil pod pláštěm vyměnit pohled s
Ronem a Hermionou, rozlétly se dveře Tří košťat dokořán a na ulici vyběhl tucet Smrtijedů v dlouhých pláštích
s kápěmi; v rukou všichni pohotově třímali připravené
hůlky.
Ron už také zvedal hůlku, ale Harry ho popadl za zápěstí. Nepřátel bylo příliš mnoho, aby je stačili všechny
omráčit, a kdyby se o to pokusili, prozradili by jim, kde
jsou. Jeden ze Smrtijedů mávl hůlkou a jekot ustal, jen
jeho ozvěna se k nim nesla od vzdálených hor.
„Accio plášť!“ zařval kterýsi Smrtijed.
Harry pevně chytil cípy neviditelného pláště, ten se ale
ani nehnul, přivolávací kouzlo na něj zjevně neplatila.