Martin0392

Trojúhelník smutku má rozhodně velice specifický humor, na který musíte být psychicky připravení (tedy minimálně v náladě). Zapříčiňuje to hlavně fakt, že zde se humor především staví na bázi velmi pasivních (avšak geniálních) vtipů (vtip zde není naservírován v podobě mluveného slova, ale podle vtipné události). Naprosto skvělý byl hlavně moment kdy ruský obchodník zvolal na lodi poplach. Nechybí tu ani pár do mozku zarytých hlášek: „In der Wolken“. Švédský režisér Ruben Östlund se rozhodně předvedl (v tom dobrém), kameru dává do velmi rozmanitých poloh, většinou si u něho počkáte, protože především vsází na long shoty, které nádherně dodávají scéně dramaticko-satirický styl (vyhrává si taktéž s celkovou kompozicí scény). Hrozně moc to jde vidět ve scénách kapitánské večeře. Östlundovi se rozhodně podařilo vytvořit i skvělý (především velmi originální) dramaticko-satirický scénář, který si především dělá srandu z novodobých problémů a vystavuje bohaté lidi do nepříjemných situací (nádherně taktéž podává divákovi fakt, že peníze opravdu nejsou všechno). Stejně tak skvělé jsou i dialogy, které mě rozhodně bavili a nepůsobili zbytečně. Začátek je lehký, rozhodně nás jako diváka dostává do pozice, kdy od filmu nevíme co čekat. Po poznání našich postav se ocitneme na lodi, kde se to dost zhurta proplétá a rozjíždí (snad nejvíce vtipná část filmu). Ovšem na ostrovu nám tempo prudce klesne (i s celkovou záživností), máme zde větší důraz na dramatičnost, i přesto, to ale neznamená, že zde nejsou směšné scény. Zde nám taktéž Östlund vpálí myšlenku, že můžete mít miliony na účtu, ale pokud jste ztroskotali, klíčovými prvky jsou hlavně umět přežít, ironií je právě to, že to celé dokázala pouze uklízečka. Z celého pohledu mi snad vadil jen konec, dost unáhlený, jako by si Östlund řekl, že už je to moc dlouhé. Rozhodně ale nejde o nějak výrazně „špatný“ konec; určitě je překvapivý a mírně i napínavý. Výborné jsou i herecké výkony, kde stěží najdete „špatné“ herecké výkony, za zmínku stojí výše zmíněná scéna kdy Zlatko Burić vyhlásí do rozhlasu „poplach“; nebo taktéž i skvěle zahrané dialogy mezi Zlatkem Burićem a Woodym Harrelsonem, debaty o socializmu byli prostě skvělé a stojí rozhodně za zmínku. Samozřejmě se mi líbila i Charlbi Dean a Harris Dickinson, avšak nejvíce se mi líbili momenty výše zmíněné. Z celkového hlediska, film, který si rozhodně získal mou pozornost. 4/5

(Spoilery) Black Panther rozhodně oproti Thor: Love and Thunder, mile překvapil! Lépe specifikováno; rozhodně to není takový propadák jak jsem čekal. Příběh je zde celkem klišé, Marvel ho zde podává typem - hrdina vs záporák, kdy zde dostáváme pár trapných zvratů jen aby se neřeklo, ale prakticky vždy vyhraje hrdina, jak nečekané. První třetina filmu mě rozhodně bavila, máme zde sice trošku pomalejší rozjezd, avšak oproti zbytku mě to snad nejvíce bavilo. Ryan Coogler jako režisér spíše vsázel na jistotu, takže kamera nijak neuchvátí ale ani neurazí (rozhodně zde nečekejte hrátky s ostřením, kompozicí, apod.). Avšak střihově je to vcelku bídné, momenty kdy se vracíme do minulosti/budoucnosti se spíše chovají jako by se to dělo aktuálně na jiném místě (špatné prezentování scén), dostáváme zde totiž vcelku zbrklé střihy (nijak nepodložené). Po stránce scénáře je to vcelku dobré; dostáváme zde méně „vtípků,“ které jsou zde spíše pasivnější (tzn. je to mířeno na nějakou věc která vyzní vtipně), takže zřídka uslyšíte až trapný vtip. Nicméně dost mě překvapilo podání celého dialogu (Především Shuri jak se bavila s ostatními), které bylo dost jízlivé (odpovídalo pubertálnímu chování), avšak efektivní a přirozené. Scénáristé se (ne)rozhodli, že nechají Black Panthera umřít, to se dosti promítlo, hlavně v začátku, kdy jsem sledoval dosti ukvapené „rozhodnutí,“ jakoby scénáristé nevěděli jak by měl příběh začít. Taktéž se příběh ze začátku dost upíná na příběh postav a celkového rozvinutí příběhu (jak, proč). Druhá třetina filmu by mohla být klidně kratší, vidíme zde celkový rozvoj příběhu (subjektivně mohu říct, že za mne byl tah s mladou vědkyní docela nadsazený), celkově i rozmanitou akci (naháněčka s CIA). Samozřejmě konec nebyl nijak překvapivý, od scény s lodí se to začíná pekelně rozjíždět, graduje to, dokonce vidíme nějaký ten pokus o zvrat (Wakanďané dostávají přesilu), pochopitelně i přes to, to naše hrdinka zvládne (řekl bych že až trapně), celkový konec byl spíše prázdný, bez emocí a postrádal napětí. Ovšem abych to alespoň trochu porovnal s předchozím Black Pantherem, tento měl větší důraz na akci, i přesto bych ale řekl, že jednička mne bavila o něco více. Nejspíše to bude i tím, že jedničku dost nadcenil i Chadwick Boseman, který zahrál svou roli opravdu dobře, nechci úplně říci, že zde jsou špatné herecké výkony, avšak rozhodně bych je neoznačil za oscarové (dost tápe i Letitia Wright). Taktéž mě dost zarazilo CGI - (nejenom) scéna kdy rakev letí nahoru mi přišla hrozně zpracovaná. Stejně tak špatně zpracované mi přišli masky (v závěru především). I přesto je ale nejsilnější stránka filmu hudba i zvuk, tento bod bych asi nejvíce zveličil, protože toto Marvel umí, epická hudba která vás doprovází celým filmem prostě dodává ten šmrnc, ovšem pokud nemáte čemu ten šmrnc dát tak to nevyvolá tak skvělý pocit. Abych to shrnul, Black Panther 2 mi přijde jako jeden z těch slabších blockbusterů od Marvelu (možná právě proto, že je to blockbuster, bych od toho čekal více), avšak mnohem lepší než předchozí Thor. 3+/5

K tomuto dílu mám poněkud vágní vztah, již od začátku jsem měl tu čest obdivovat hned několik aspektů tohoto poctivého řemesla Martina Scorseseho. Za zmínku rozhodně stojí celkový kamera movement, zde si Scorsese hodně pohrává a kupodivu mu to více než dobře vychází. Kompozičně dokázal vytvořit skvěle harmonizující dílo. Robert De Niro v roli taxikáře rozhodně nebyl špatný tah. Avšak výtku mám k scénáři, dialog byl místy skvělý, ale leckde opravdu zbytečný, do příběhu nepřínosný a zbytečně natahující, stejně tak ve mne vytváří dojem, že v něm část příběhu chybí. Celková myšlenka filmu se mi líbila, nutnost změnit „Prohnilé město“ nás do jisté míry ztotožňuje a vytváří v nás děsivý až depresivní pohled. Scorsese se tak snaží aby jsme se do protagonisty vcítily a celý film „žily“ s ním. Toto se hlavně projevuje když se Travisovi nedaří s nikým se sblížit - rande s Betsky, záchrana Iris která o záchranu nestojí. Propadne tak svým hněvem který se potom obrací v násilí a odplaty, prosté. Rovněž pěkná je i Herrmannova hudba, která přesně souvisí s tématem. Taxikář rozhodně není nejlepší dílo Martina Scorseseho, ovšem myslím si, že stojí za to film vidět. 4-/5

Quentin Tarantino nám tu servíruje opětovně skvělý příběh, tentokrát z prostředí Hollywoodu. Avšak nejspíš bych se přiklonil k tomu, že (nejen) příběhově je to slabší než obvykle, tedy až na konec, ten byl opravdu geniální, satiricky vybalancovaný, a rozhodně se vyplatí si na něj počkat. Tarantino si zde hraje s doplňkovými scénami, vidíme „filmy“ laděny do tématiky Hollywoodu, příjemné zpestření, avšak mne tyto scény osobně moc nebavily. Leonardo DiCaprio opětovně zazářil, není to sice „To nejlepší herectví, co jsem v životě viděl,“ ale dokázal svou roli zahrát opravdu skvěle. Avšak v duu s Bradem Pittem bych čekal opravdu něco nevídaného, bohužel se nic takového nestalo, to ale neznamená, že společně nevytvářejí skvělé duo. Společně s Margot Robbie je to precizně systematický. Kamerově je to rozhodně slabší než předchozí Tarantinovky, celkově mi přišlo, že zde Tarantino chce vytvořit jedinečný pohled, avšak někdy tápe. Hodně zde například od svého slavného crash zoomu využívá jump cut, který krásně ozvláštňuje scénu. Taktéž hodně vsází na delší scény (kamera na autě; scéna kdy Cliff odjíždí s autem...). Ve filmu taktéž hodně rychle skáčeme z přítomnosti do budoucnosti či minulosti nebo taktéž z přítomnosti do přítomnosti (vynechá se nějaká část příběhu), tento prvek se mi líbí a vytváří širší perspektivu jak k příběhu tak k postavám (hrozně se mi líbila část kdy se rozhoduje zdali Cliffa přijmou jako kaskadéra; nevidíme rozhodnutí). Scénář mi popravdě nejmíň vadil, začátek a celkový průběh měl sice slabší tempo (utahanější scény), avšak v poměru s výborným dialogem se to negovalo. Za zmínku taktéž stojí celkové postavení k vytváření vztahu k postavě, kdy nám Tarantino nedává jasný pohled na postavu (nevíme zdali Cliff opravdu zabil svou přítelkyni, atd). Taktéž se mi nesmírně líbil „drzejší“ přístup - scéna v autě: „Mám tě za jízdy vykouřit?“; apod. Samozřejmě zde očekávejte taktéž skvělou hudbu, a celkového soundesignu dle Tarantina: při posouvání kamery vůči zářivce můžeme slyšet čím dál více „Bzučení“ zářivky, atd. Příjemné byli i odkazy na jiné filmy, které mě opravdu bavily (tenkrát na západě, apod.). Z mého pohledu to rozhodně nebyl ten nejlepší „Šluk“ od Tarantina, ale rozhodně si svou pozornost zaslouží. 4/5

Úsměv rozhodně překvapil. Již od začátku lze pozorovat jak se Parker Finn převážně soustředí na budování napětí z naprosto žádné hudby, to převážně spojuje s nějakým klamem na diváka (divák očekává nějaké vyvrcholení v jumpscare, avšak ho nedostane), tím se napětí mezi scénami ještě více zvyšuje, převážně poté dostáváme přechod do jiných scén v podobě tichá scéna - rušná scéna (př. do ulice, startování auta apod.), dokáže tím vytvořit pro některé diváky malý „jumpscare". Co se týče jumpscaru, vyděsily mě přesně 1x, v poměru s většinou novodobých hororů opravdu zázrak, většina jumpscarů je laciných; tichá scéna - hlasitá hudba, avšak většina jumpscaru dokážou i slušně překvapit, nenáročný diváky i slušně vyděsit. Kamerově se mi líbilo vkusné ostření, zde si Parker Finn opravdu vyhrál, stejně tak jako záběry s rotací kamery, avšak nevkusně vybírá kamerové úhly a celkovou stavbu scény. Myšlenka celého filmu je za mě výborná, z traileru jsem si myslel, že film nebude tak děsivý, právě díky ní. Nečekejte zde žádný oscarový scénář, konec je špatný, čekal bych zvrat, boj, cokoliv, ale konec byl stejný jako s její pacientkou, stejně tak nechápu celkový smysl konce (chování postav apod.). Emoce jsou v jednotlivých scénách špičkové, od prostředí (temné, nebezpečné) až po herce (hlavní postava - zdeprimovaná, strach, frustrace (nikdo jí nechce pomoc, myslí si že je blázen), bezmoc, extrémní nervozita (scéna kdy si kousala nehty)). Parker Finn jako režisér si myslím, že ještě překvapí, jeho debut zvládl dobře, avšak z hlediska režie to není nic speciálního. Sosie Bacon to zde zahrála vcelku dobře, v některých scénách mi sice trošku přišlo, že už přehrává, ale většinu zvládla výborně. Jako Parkerův první velkofilm opravdu úspěch. 3+/5

Zahler nám dokázal naservírovat brutální film z vězeňského prostředí. Hned na první pohled mi kamera padla do očí, nekomplikované, a přesto to vzbuzuje přesně to, co to vzbuzovat má. Zahler zde volí i méně střihů, a tak se více zaměřuje na postavy. Především kamera na začátku (příjezd k jeho domu), vzbuzuje chaos, vztek který proudí ze scény, nádherně podtržen kamerou z ruky a výbornými hereckými výkony Vince Vaughna. To vše se děje bez absolutně žádné hudby, prosté, ale opravdu dobře to funguje. Expozice má slabší tempo, avšak není nudná. Při nástupu do vězení se tempo prudce zrychlí. Dokážu ocenit i celkovou stylizaci scény (kamery), někdy je sice opravdu přesvícená, špatná, avšak více vzbuzuje vězeňský prostor: špínu, samotu, bezmoc. Na začátku nás i protagonistu „připravuje“ na vězeňský prostor: příliš moc světla - později moc málo světla. Film má i skvělý sound design, od praskání kostí, až po samotný požitek, vtahuje nás do dění: první scéna v cele, slyšíme pouze nářek, toaletu... Poukazuje na samotu protagonisty a my se tak do něj dokážeme lépe vcítit. Příběh zde nečekejte nijak „speciální,“ film se tváří jako každý druhý film o věznici, neřekl bych úplně klišé, má i svou originální část. 4+/5

Famózní podívaná, novodobí režiséři hororů učte se! Preciznost Johna Carpentera je opravdu vidět, hlavně při finálních scénách, skvělá kamera, která odhalovala jen to, co divák potřeboval vidět a vzbuzovala extrémně (ne)příjemné napětí, které výtečně vyvrcholilo, příkladem je finální souboj. Ale scén kde je napětí/vyvrcholení výborné je ve filmu více. John Carpenter neunudil ani jumpscary, propracované, precizně vymyšlené, avšak příliš slabé pro lidi kteří hledají velkou „lekačku“, na rozdíl od novodobých hororů, zde neuvidíte (neuslyšíte) jumpscary tvořeny pomocí zvuku, tzn. vysoké hlasitosti. Hudba je zde velmi příznivá, ale možná bych ocenil o něco více skladeb, které by po čas filmu hráli. Nejslabší článek filmu je příběh, nečekejte nic přeborného, přeci jenom je to horor. 4+/5

Skvělý scénář, režie. Krásná hudba nás doprovází vynikajícími hereckými výkony, především se dá ocenit Paul Newman. Filmu nelze vytknout takřka nic, snad jen můj subjektivní pohled k příběhu. Popravdě, příběh mě nezaujal až tak moc, expozice děje slabší, avšak když se poté příběh rozjede, nezastavuje. Celková kompozice filmu se mi nesmírně líbila. Konec je originální, nečekaný, a celkové zpracování opravdu výborné. 5-/5

Constantine se mi začal nelíbit již od začátku, bohužel mě film nezaujal ani po zhlédnutí. Film má za mě několik nedostatků, celková atmosféra dost kolísá, celkový nepoměr „kecacích“ scén ku záživnějším scénám. Film někdy dost kolísá v dialogu, ale většina scénáře mi až tak nevadí. Režie mě hodně zaujala, kamera i střih byly propracované. Hudba taktéž neurazila. Keanu Reeves a Rachel Weisz odvedli skvělou práci a tvoří skvělé filmové duo. 3/5

Dokonalý trik, film který je sám o sobě trik a účelově klame diváka. Mě osobně nedokázal natolik okouzlit jako jiné Nolanovi filmy. Méně mě bavil především příběh, bavila mě propletenost filmu - přítomnost/minulost, bavil mě i celkový Nolanův přístup, kamera, přístup k celé scéně. Celková kompozice je opravdu výborná. Christian Bale a Hugh Jackman v rolích “vypravěče” kde nás představovali pomalu ale jistě dokonalému triku, nádhera, zde Jonathan Nolan opětovně dokázal jak výborný scénárista to je. 4/5