Scintila

Už od kombinace barev v úvodních titulkách (která se následně zopakuje v obydlí hlavní postavy) se filmem táhne otravnost a taková až zarputilá nepěknost. Nejenom, že se musím koukat na svět, ve kterém všechno (postavy, oblečení, prostředí, kamerové zámery...) vypadá jako z levné nápodoby Bravíčka, ale ještě všichni mluví jako by jim bylo patnáct a vzájemně se znali tak dva dny. Mumblecore s Gretou Gerwig nebo Markem Duplassem si většinou dokážu užít, tady mě to minulo.

Extrémně superroztomilé a přitom velmi citlivé, vtipné a přemýšlivé. Tady se vážně povedlo skloubit všechno. Obzvlášť jsem si ve filmu užívala, jak celý ten nutně zmenšený životní prostor malé mušličky zvětšuje prožitek z tolika věcí - ať už z kapky vody, počítačové klávesnice nebo proudění vzduchu vlastním tělem.

Jemné jako pavučinka, něžné, natočené lehkou rukou. Film, ktery nenápadnými prostředky dokáže vyvolat silné dojmy a emoce. Pro mě byl však místy až příliš neuchopitelný, a to se v různých snových filmech docela vyžívám. Například v obdivované scéně "Under Pressure" jsem bezmocně mrkala mezi záblesky ve snaze pochopit, co se tam vlastně reálně děje a místo silného zážitku jsem byla akorat frustrovaná. Uzavřela jsem si to s tím, že jsem prožila to, co Sophie, když se snažila pochopit, co se dělo s jejím otcem. Nicméně i tak byl kvůli tomu můj celkový dojem z filmu mírně neuspokojivý.

Osm rozhněvaných žen rozhoduje o svém osudu. Docela příjemně se na to koukalo, sledujeme diskuzi, ve které není těžké se přidat na stranu diskutujících obětí a být rozhněvaný spolu s nimi, prostředí Mennonitů tomu všemu dodávalo nádech exotiky a romantična. A v tom tkví i hlavní nedostatek filmu - na povrchu se tváří jako oduševnělé konverzační drama, které jde na dřeň, ale přitom je bezpečný, drží se v zajetých kolejích. Nezazní tam nic, co by naštvalo, překvapilo, donutilo změnit postoj - třeba jen na chvíli. Už to ústřední dilema - odejít či bojovat - je vlastně celkem slabé a bezpečné. Na tom hlavním - odsouzení útoků a odhodláním bránit se - se diskutující ženy shodnou. Pokud jsem se dočetla správně, tak skuteční Mennonité byli mnohem víc promíjející a zpracování takového - pro většinu z nás nepřijatelného postoje - tam naprosto chybělo. Ale nezáleží na tom, "jak to bylo doopravdy". Film prostě trochu působí názorově ploše, jednoduše, uhlazeně. Celý dojem z filmu pro mě zosobňovala panenko-mariánská postava Ony (Rooney Mara), která byla naprosto nenapadnutelná a tím pádem zcela nezajímavá až otravná. U filmu i Ony mi chyběla nějaká nelíbivost, opravdovost, schopnost dát prostor těm názorům a lidským stránkám, které jinak potlačujeme a odsuzujeme - tak jak se to například podařilo jinému filmovému rozhněvanému osazenstvu.