Rene.Artois

Na tento film jsem se těšil opravdu moc. Přípravy bylo v našich krajích možno sledovat takřka online, takže jsem si mohl projít celým tím procesem od fáze "Neužil?!? To jako vážně???" (za což se velmi omlouvám, neměl jsem tolik představivosti jako David Ondříček, Václav Neužil Zátopka nezahrál, on se jím stal) přes výběr lokací, přeměny Lužánek na dva olympijské stadiony, až po ukázky již natočeného, z nichž bylo jasné, že film je natočen vskutku velkolepě. Po technické stránce jsem byl naprosto spokojen. Jako člověk, který v deseti letech dostal pod stromeček knihu Olympijské hry v obrazech, abych z ní následující cca. 3 roky nevystrčil nos, znám prakticky nazpaměť všechny dostupné fotky ze Zátopkových olympijských závodů, vím jak vypadali jeho soupeři jako Gastón Reif, Alain Mimoun či Němec Shade. Tuto část jsem si opravdu užil, všechno bylo přesné, navíc jsem jako bonus v rolích Emilových soupeřů poznával některé kamarády a známé. Jak jsem již řekl, Václav Neužil byl výborný castingový tah, zvláště u scén z v období vrcholné slávy jsem chvílemi chvílemi zapomínal, že se nejedná o skutečného Zátopka. Ve starší verzi ta podoba nebyla až tak perfektní, no a patnáctiletého kluka asi na čtyřicátníkovi nenamaskuje ani kouzelník. Na jedničku bylo i ztvárnění Zátopkova způsobu běhu. Martha Issová se své role rovněž zhostila se ctí. Podoba byla sice na druhé koleji, pořád jsem v ní viděl Marthu a ne Danu,ale narozdíl od početného tábora haterů ji považuji za velmi dobrou herečku. Při jejích oštěpařských pokusech jsem sice poněkud trpěl, z toho odhodu z jedné nohy bolely oči, ale ono se tenkrát asi opravdu takhle házelo. Jediné, co se v oblasti castingu opravdu nepovedlo byl Stanislav Jungwirth. Sorry, ale takhle běžec opravdu nevypadá. Tohle byly aspekty, se kterými jsem byl opravdu spokojen.  Ovšem teď se dostáváme k samotnému příběhu a tady jsem vážně na rozpacích. Rozhodnutí jít na to jinak, než jen mechanicky převyprávět notoricky známý životní příběh manželů Zátopkových bylo jistě správné, uchopit jej z pozice návštěvy Rona Clarka v roce 1968 vypadalo nadějně a slibovalo trochu jiný vhled. Bohužel, připadá mi, že David Ondříček si s tímto motivem už od začátku tak trochu nevěděl rady a v závěru se mu úplně rozpadl pod rukama. Rovněž jeden z hlavních rozporů mezi manželi Zátopkovými, který si divák z filmu odnáší, tedy neshoda zda mít či nemít děti, je irelevantní, Dana ve skutečnosti děti mít nemohla a věděla to. Moje hodnocení je tedy na třech hvězdách, i když jsem si vědom, že film je po profesionální stránce na úplně jiné úrovni, než zbytek české produkce posledních let s výjimkou Nabarveného ptáčete. Ke čtvrté hvězdě nemá daleko, možná to ještě časem přehodnotím. Víte co, já tam tu čtvrtou hvězdu přece jenom hodím, kvůli Beatě Hlavenkové a její hudbě!

Film, se kterým jsem vyrůstal a který miluji dodnes. Vlastě bych měl psát v množném čísle, protože společně se sesterským filmem Cesta do hlubin študákovy duše se v mých očích jedná o dvojčata vpravdě siamská. Dříve mi částečně splývaly v jeden, u spousty scén jsem při vzpomínce nedokázal rozlišit, ze kterého vlastně jsou. Totéž platilo pro společné postavy Čuřil/ Kulík, Krhounek/ Mazánek a Holous/ Peterka. Ovšem více než čtyřicetiletým poctivým sledováním jsem se zorientoval velmi dobře. Proč mám vlastně tyto filmy tak rád? Při použití určitého odstupu by se na nich dala najít spousta nedostatků, ať již přílišná naivita, značně neotřelý casting, kdy mnoho studentů i profesorů hrají víceméně vrstevníci, atd. Ale o to vůbec nejde. Já ty filmy vnímám jako něco, co je tady se mnou celý život, jako jistota, která mě vždycky zaručeně pobaví. Ty filmy jsou totiž opravdu vtipné a mnohých směrech aktuální i dnes. A to není vůbec samozřejmé, vždyť studentských komedií v té době vzniklo vícero, ale žádná těmto dvěma nesahá ani po kotníky. A třeba legendární humor Vlasty Buriana působí z dnešního pohledu vysloveně dryáčnicky. Navíc bych upozornil na dobu vzniku, což byly velmi těžké časy, přesto to není poznat. Samozřejmě se dá těžko vyhnout vzájemnému porovnání kvalit obou filmů. Tady bych za sebe vydal poněkud diplomatické rozhodnutí, tj. že Cesta do hlubin študákovy duše má o něco lepší příběh, kdežto Škola základ života je o maličko lepší v hláškách, kterémuž slovu by se tvůrci nepochybně značně divili. Ten přílepek na konci je skutečně děsný, ale já jsem se ho naučil brát jako nechtěný humor. Vyvažuje to fakt, že žák Benetka provozuje stejný sport jako já, tedy skok o tyči:-) Takže Voříšku, jdeme na pružníky! (Pro případné hnidopichy- jsem si plně vědom, že zrovna tato hláška je z CDHŠD!)

Musím zde Denisi Villeneuvovi vyseknout velkou poklonu. Na film jsem se poměrně dost (a poměrně dlouho) těšil, protože svět Duny mám ve veliké oblibě, je to pro mě osobně jeden z nejzásadnějších románů, jaké jsem ve svém životě četl. Zároveň jsem měl i jisté obavy, vycházející z téměř nemožné zfilmovatelnosti, podstatná část se odehrává ve vnitřních monolozích a děje, který by se dal snadno vyjádřit filmovými prostředky, román příliš velké množství neobsahuje. Nad tím vším trčel jako červený vykřičník obrovský průšvih Davida Lynche, v podobě jeho tristního pokusu o filmovou adaptaci. Nechtěl jsem jít do kina sám, příliš mnoho milovníků Duny ve svém okolí taky nemám, tak jsem vylákal svou sedmnáctiletou dceru. Měl jsem pochopitelně obavy, že bez znalosti předlohy se jí nepodaří do děje proniknout, tak jsem jí vylíčil základní reálie a vztahy, přičemž jsem se přesvědčil, jak nesnadný úkol to je. Film samotný rozplynul mé obavy téměř ihned. Atmosféra, vizualizace, casting, všechno se velmi přibližovalo tomu, jak jsem si prostředí a postavy vždycky sám představoval. Neskutečný rozdíl proti Lynchově pokusu, tam je z mého pohledu špatně téměř všechno. Dobře, ztvárnění Lieta Kynese afroamerickou herečkou jsem úplně nepochopil, vzhledem k tomu, že se jedná o otce jedné z hlavních postav, tedy Chani. Navíc nemám pocit, že vzhledem k existenci Bene Gesseritu by román trpěl kdovíjakým nedostatkem silných ženských postav. Villeneuve celkem šikovně upozadnil některé hůře vysvětlitelné linie (např. mentati), aby děj příliš neztratil tah. Velmi pěkně předvedl funkci obranných štítů, různé technické vymoženosti, zejména ornitoptéry jsou vynikající. Zhruba od poloviny filmu jsem se začal modlit, aby autor film ukončil zhruba v tom místě, kde to doopravdy udělal, protože převést celý děj do jednoho filmu by byla sebevražda. Těm, pro než to bylo největší zklamání, můžu vzkázat jediné- věřte, že je to tak opravdu lepší! Zpočátku jsem měl strach, jestli se dcera, neznaje předlohy, nezačne nudit, nebo ztrácet v ději a postavách, ale obavy se ukázaly jako liché, naopak ještě ten samý týden na film vzala i svého chlapce! V závěru bych se chtěl vyjádřit k recenzím typu- "Knihu jsem nečetl, film je zajímavý, ale dost temný a rozvláčný, spoustě reálií nerozumím, a navíc to ještě končí v půlce!" Zkuste prostě dát šanci knize! Já jsem to po zhlédnutí zajímavého filmu podle knižní předlohy mnohokrát udělal a málokdy jsem litoval;-)

Kdyby tvůrci tak hrozně nepřepískli zkarikování jednotlivých postav, mohl být seriál o třídu výš. Tento díl byl o něco lepší díky upozadnění těch nejhůře napsaných, tedy dvojice Myšička- Beretová a Holub. Nad vodou to drží hlavně ženské postavy, obzvláště Jana Plodková: "Já ti udělám košer steak a ty ho sežereš!" Dokonce tam bylo pár vtipů, jejichž pointa nebyla jasná hned od začátku.

Celkem rozumím uživatelům, které tento film nezasáhl generačně, že jim může připadat uřvaný, otravný a kdoví co ještě. Jenže oni si stěží dovedou představit, jak STRAŠNĚ jsem, coby desetiletý kluk, o kterého spolužačky nejevily zájem, záviděl Jankovi, když si s ním Andula vyrazila a kukali na sebe v aleji. To zavření v jeskyni bych jí s radostí odpustil!

Tuhle knihu jsem jako kluk miloval, takže je asi jasné, jak na mě tato "adaptace" musela zapůsobit. Člověk může skousnout ledacos, ale tady jsem byl opravdu naštvaný! Když chce banda neumětelů s rozpočtem cca 150 dolarů natočit film, proč při tom použije název nějakého literárního díla, když jeho příběh vlastně vůbec nepoužijí? Tuhle hromadu s*aček jsem vypnul při příchodu první kreslené potvory, nutkání ke zvracení už bylo příliš silné.

I já bych chtěl retroslovakovi poděkovat za to, že mě zbavil traumatu, trvajícího téměř 40 let. Vysvětlím: Knižní předlohu jsem četl jako kluk a naprosto mě uchvátila. Svižně napsaný příběh, plný napětí i humoru, dobře popsané mimozemské reálie, dokonale stimulující klukovskou představivost. Velká poklona Jozefu Žarnayovi, v podstatě obyčejnému východoslovenskému učiteli! No, a někdy v sedmé třídě jsem v TV programu objevil, že budou vysílat pořad, nesoucí tento název. Neuměl jsem si představit, že by takovou látku někdo dokázal důstojně zfilmovat, ale co by to na druhou stranu mělo být jiného? Předsevzetí bylo jasné- to musím vidět! Dopadlo to samozřejmě tak, že jsem na to zapomněl... Druhý den jsem ve škole zjišťoval, zda film někdo neviděl. Přihlásila se jen jedna spolužačka, z jejího popisu jsem poznal, že se opravdu jednalo o TO Tajemství Dračí stěny, jinak mi ale nijak nadšená nepřipadala, což mi vůbec nešlo do hlavy. Dlouho jsem si představoval, jak úžasný filmový zážitek to musel být, stokrát jsem se zapřísáhl, že na další pokus si to už uniknout nenechám. Jenže další příležitost už nepřišla. Až teď, díky pracovní kopii na Youtube. Výsledek si, vzhledem ke zde popisovanému, vůbec netroufám ohodnotit. Je jasné, že natočit takovýto příběh formou padesátiminutové TV inscenace v košickém studiu je odvaha, hraničící se šílenstvím. Každopádně, moje zvědavost byla po mnoha letech ukojena, teď si budu po zbytek života představovat, jak by to vypadalo, kdyby byla kniha zpracována nějakou velkorysou holywoodskou produkcí. Zastávám názor, že ta látka je nosnější, než u mnoha úspěšných blockbusterů!

Řečeno s Jolandou- velký špatný! To je čiré zoufalství v mnoha ohledech. Nepřesvědčivá Čvančarová, Goldflam stylizující se patrně do Jardy Štercla, Kříž s nalepenými kabaretními vousy (profesor přece musí vypadat jako tajemník France Josefa, jinak by nebyl důvěryhodný), hudba jako při fúzi Blair Witch a Saw, kamera, která kdyby se zastavila, tak by asi kameraman dostal padáka... to jsou drobnosti, které mohou vadit jenom někomu, ale kdo proboha vymýšlí ty zápletky! Teď budu spoilerovat, ale to je u takového díla asi jedno. Na maturitním večírku je znásilněna a zavražděna dívka. Ožralí spolužáci na mobily dokonale natočí přesně to, co policie potřebuje později vidět, o zbytek se postarají městské i soukromé kamery s rozlišením vyšším než u špionážních družic. K tomu přidáme samozřejmou vlastnost každého elitního kriminalisty, to jest dokonalou znalost každého bezdomovce v Brně, no a můžeme si jít pro pachatele! Ale pozor, to by si divák za své koncesionářské poplatky nic neužil, takže to trochu zamotáme. Pachatel se přizná ke znásilnění, ale vrahem není, má alibi vycházející z času úmrtí. Tak šup, modrý majáček na střechu Hjundaje a fofrem do domu rodičů, otec znásilňovače byl taky na večírku, je totiž zároveň učitelem svého syna, jak taky jinak. U něj je ovšem shodou uvěřitelných náhod na pracovní návštěvě kolegyně, třídní učitelka inkriminované třídy. Ta, když se musí jít vychcat, najde na hajzlu za košem prsten zavražděné dívky. O tom, že všechny třídní učitelky dokonale znají kompletní obsah šperkovnic svých žákyň, snad nemusí nikdo pochybovat, takže tu máme vyvrcholení, policie vtrhne do domu asi 3 vteřiny před tím, než matka- skutečná vražedkyně, nebohou učitelku umlátí etruskou soškou. Při závěrečném výslechu se vyjeví, že znásilněná dívka se zachovala naprosto racionálně, takže po aktu běžela rovnou do domu toho, kdo jí to udělal, zvoněním vzbudila jenom matku, protože otec si vzal prášky na spaní. Ta se jí ujala, vyslechla, uvařila čaj, nechala vysprchovat, aby ji, pěkně umytou, mohla umlátit již zmíněnou soškou. Pak tělo odvezla a vhodila do rybníka, kde se v době znásilnění všichni ostatní spolužáci shodou dalších snadno uvěřitelných náhod spontánně vykoupali. Šaty zavražděné dívky pečlivě schová v garáži, kde taky jinde. Ve vysílacím okně zbyla před titulky ještě minuta času, kterou tvůrci využili pro roztomilou romantickou tečku- třídní učitelka v nemocnici navštíví (v závěrečné bitce o hajzlovou mísu zraněného) kolegu profesora, znásilňovačova otce a manžela vražedkyně. Ten má zbytek rodiny v lochu a je volný, takže si dvěma žhavými pohledy řeknou, že by další životní etapu mohli zkusit spolu. Happy end!!! WTF? Sorry jako, ale proti tomuhle je Cimrmanova Hodina pravdy seriózní vědecký dokument! Za takový scénář by se styděl i Ed Wood!

Na tomto filmu mi nejvíc vadí jedna věc- Abrams ho natočil tak, jako u nás momentálně vládne Andrej Babiš. Funguje to tak, že se něco řekne a pokud se proti tomu strhne kritika na sociálních sítích, rychle se z toho vycouvá. Mám na mysli hlavně nechutný hate nejsympatičtější postavy minulého dílu, Rose. Tvůrci zbaběle ustoupili řvaní pubertálních blbečků, kteří si kromě série SW libují v hovadinách o shoppujících středoškolských roztleskávačkách, a zajímavě rozehranou postavu úplně odstřihli jenom proto, že ji hraje nepříliš atraktivní asiatka, tedy méně chráněný druh, než jsou Černoši. Rovněž jsem nepochopil, proč je film v závěru zahlcen nepřehledným množstvím starých i nových postav, které rozjedou nějaké interakce, vzápětí vyznívající do ztracena. Ani při shledání po vítězné bitvě k žádné vztahové katarzi nedojde, což by ani nevadilo, kdyby k právě tomuto film nesměřoval. Trochu se bojím, že pašeračka, černoška na koni, nebo třeba nový droid, připomínající příďový podvozek od bombardéru, jsou do filmu nahozeni jenom kvůli případnému pokračování. Já bych se bez něj obešel.

Klasická komedie, obsazená nejlepšími herci své doby (i za cenu toho, že mnozí z nich hráli v obou částech různé postavy), záruka dobré zábavy, které se nedá nic vytknout... kromě toho, že prakticky vůbec nectí ducha své předlohy. Karel Steklý zhustil děj románu do dvou filmů- u prvního dílu žádný problém (chybí snad jen hledání polního oltáře po Vršovicích), ovšem další Osudy by si rozhodně zasloužily rozložit do dvou dílů, děje je prostě příliš mnoho. Vinou toho ve filmu vůbec nefigurují dvě klíčové postavy románu- jednoroční dobrovolník Marek (alter ego Jaroslava Haška) a sapér Vodička, tedy ten, s nímž si Švejk domluvil sraz "po válce v pět u Kalicha". Režisér tedy zcela vynechal (mimo jiné) Švejkovy příhody v Királyhidě, což je prostě obrovská škoda. Naproti tomu třeba Putimské epizodě je věnována podstatná část filmu, přičemž výraznou roli hraje třeba Pepek Vyskoč, tedy postava, jenž v románu samotném vůbec nevystupuje (pouze je o něm asi dvouřádková zmínka). Proč tohle všechno píšu? Oba filmy jsou výborně natočené, skvěle zahrané a opravdu vtipné, ale prostě nemohu souhlasit s všeobecně rozšířeným názorem, že tyto dva filmy jsou nedotknutelnou ikonou a jediným akceptovatelným zpracováním postavy Josefa Švejka. Skalní fanoušci si vůbec neuvědomují, že Haškův román (který mnozí z nich patrně ani nečetli) má úplně jinou, ne tak třeskutě vtipnou atmosféru, že má mnohem více vrstev. Nejvíce se to projevilo při nedávném ohlášení přípravy nového filmového zpracování, kdy byli tvůrci mnohými málem lynčováni, že je vůbec napadla taková drzost, pokusit se natočit novou verzi tak dokonalého filmu (ne románu, filmu!) Je dobré si uvědomit, že mezi filmy Dobrý voják Švejk/Poslušně hlásím Karla Steklého a román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška prostě nelze klást rovnítko.