Tom10000

   Budu zcela upřímný: ač uběhla již dlouhá doba od chvíle, kdy jsem pravidelně psával sem, do Deníčku, a zcela se rozplýval nad seriálovou tvorbou, nepřipadají mi uběhnuvší měsíce nikterak zbytečné. A rovněž zde platí ještě jedna maličkost: i když si už mohu na pomyslnou zeď zanedbávání připsat přibližně dvacátou "týdenní" čárku, jelikož poslední příspěvek byl zde pověšen v půli listopadu, důvod vyhýbání se osobnějšímu hodnocení je zcela prostý: ani jeden ze seriálů, zhlédnutých za posledních pět měsíců, mne nedokázal zaujmout do té míry, abych mu dal (nejen) byť jen 90 procent, a tím ho pomyslně "vynesl do výšin". Ale též, jelikož se jednalo o díla o maximálně osmi dílech s prahbídným dějem.

   S dnešním dnem se situace dramaticky mění. Po zhlédnutí Genu V, o němž se ještě rozpovídám, plánuji se koukat na mnohem hodnotnější díla, s nespočtem skvělých postav, jejichž příběhy, zejména v oblasti fantasy (ale i sci-fi) dokáží, a tím jsem si jist, o dost lépe zapadnout do mých priorit. Příklady seriálů, na něž se hodlám (asi s poloviční pravděpodobností) podívat po osmi dílech ze školního prostředí a superhrdinů, jsou Brave New World či Lockwood a spol. Případně Silo. Zřejmě se budu muset ještě rozhodnout...

   Ale zpátky k nejlepšímu dílu, jež mne velmi uhranulo, a kvůli němuž bych doslova a do písmene "vraždil". Tím narážím na Sama a Kate. Jejich společná cesta seriálem byla dosti těžká. De facto na sebe narazili až na konci série, a dosti pozdě (...). Celý seriál pojednává zpočátku o černošské dívce Marii. Je nutné poznamenat, že žijeme ve světě, kde jsou superchopnosti na denním pořádku, a k jejichž zdokonalení potřebujete navštěvovat jakoukoliv dostupnou akademii. Třeba tu Godolkinovu, již vede jistá milá děkanka.

   Chudá osmnáctiletá Marie, jež v dětství zabila rodiče, ovládá krev. Kvůli tomu je všemi (i mezi svými) považována za zrůdu. Ne však pro roztomilou blondýnu Emmu, k níž se na univerzitě nastěhuje. Emma se umí zmenšovat, a to skrze... zvracení. Nic moc, viďte? Ale snad právě proto se k sobě obě holky hodí. Tedy, hodily by se. Nebýt jejich vzájemného studu před druhou. A nenadálým okolnostem ve škole.

   Marie se chce přihlásit na oddělení boje proti zločinu. To vede profeosr Blink. Jenže ten ji odmítne. Během této doby se černošská dívka stane obětí jistého Golden Boye, čili Luka, jemuž se Marie pro její dovednosti zalíbí, a chce s ní (a se svými přáteli, čili nejlepším kamarádem Andréem a jeho holkou Kate!) vyrazit na oslavu (...). Po ní se však všechno zvrtne ještě více. Golden Boy Blinka zabije a poté spáchá sebevraždu (...).

   Všechno se hroutí ještě více. Marie se seznámí mimo Emmy ještě s Jordanem, poradci Blinka, (má v sobě dva lidi, dívku a kluka) do nichž se zamiluje, a též lépe se zbytkem Lukovy party. Kate umí ovládat mysl a vůli ostatních, André má schopnost manipulovat s předměty. Všichni mají jednu starost. Kdosi provádí pod školní budovou pokusy na studentech. Dosti nechutné. Jak s obětmi naložit? Zachránit je? Po dlouhých, ale zábavných šesti dílech přichází na řadu jasná rozhodnutí. 1) Za vše může děkanka školy. S ní si musíme poradit. 2) Chce zničit všechny nadpřirozené bytosti. Tomu musíme zabránit. 3) Máme u sebe Sama, bratra Luka, do nějž se zamilovala Emma. Je však nebezpečný. Ale pomůže nám.

   Co však hrdiny rozděluje, je způsob, jak se vším naložit. Navíc, Kate, dosud milá, odhalila tajemství. Spolupracovala s děkankou. Čili se Zlem. Ač nedobrovolně. Či ne? Prozření přichází vzápětí: dokud ji držela s léky, jednalo se o hodnou nevinnou dívku. Bez nich ale dala najevo svoji Temnou stránku. Zabila ji. A chce totéž provést i ostatním (...). Sam se s ní spojil, jelikož taktéž prožil mnoho utrpení, a to chce ze sebe dostat pomstou. Chybělo málo, a ještě by se ho vzdal. Nebýt Jí, Kate, jež mu "podala" pomocnou ruku, a díky níž přišel o emoce (...).

   Už víte, kam tém mířím? Samozřejmě. Ač se nejedná přímo o příběh na bázi Erity z Letopisů, či Clary z Lovců stínů, dává nám Kate, blonďatá mrcha, najevo vše, nač jsem opět dlouho čekal. Jako malá dívka trpěla. poté se spojila s mrchou, děkankou školy, a tu po dlouhé době zabila. Zbavila se léků, a tím dala svým schopnostem svobodu. A nálsedně si našla někoho, komu odebrala city (zřejmě narážka na Upíří deníky) a kdo jí může dobře posloužit. Ať už se schopnostmi, či sám se sebou.

   Sam už třeba nebude šílený, když nemá výčitky. Emmy se vzdal. A Kate je, upřímně, velice hezká. I když prohnaná. Navíc, a to je důležité, tím příběh neskončil. Za a) neprohráli, protože jim pomohl neznýmý hrdina. Možná se mu budou muset zavázat, možná ho ale společně zabijí a dostanou se ještě výše. Za b) dostali své nové nepřátele na kolena, čili zřejmě do Lesa. Za c) příběh skončil otevřený ve chvíli, kdy se dostali na vrchol slávy. Ještě z něj nespadli. A to hlavní, čili za d) čeká nás druhá série.

   To je to hlavní. Clary skončila na Světlé straně po třech či čtyřech dílech, a navíc na konci série. Erita v posledním díle seriálu (kvůli finanční a divácké krizi). Kate je na vrcholku v (prozatím) polovině seriálu. Druhé série je jasná. Tedy, zatím. Ještě nemá čas, kdy vyjde, ale zřejmě v průběhu tohoto roku. Budeme tedy jí (a Samovi) držet palce, ať se před námi ještě objeví. A zatím se podíváme na jiné seriály (...). Sam a Kate, dvě nejlepší postavy seriálu, na Temné straně viz. foto (vlastní tvorba)...

Mohl bych se zde zmínit jen krátce, stejně nemohu o ničem mluvit, prozože seriál nic neposkytl. Avšak, já učiním opak, a dám si záležet, abych všem sesumíroval své ne příliš nadšené myšlenky: všech šest epizod ze sebe vyplodilo asi tolik, čeho bychom se v jiných, mnohem lepších seriálech dočkali během dvou, maximálně tří dílů. Tam, kde jsem s hodnocením první sezóny končil nepříliš pozitivně, mohu v závěru druhé ještě více přidat na kritice: potenciál nově vydaných dílů se držel pouze na úplném počátku, a to jen od dřívějších. Od té chvíle, kdy "převzaly" zodpovědnost sami za sebe, poukázaly na (upřímně) mimořádnou slabost. Ani já sám nerozumím, kde se vlastně vzala. Ale popořádku.

   Sylvie měla velmi slušně našlápnuto. Stala se druhou hlavní postavou seriálu, druhým Lokim (však jím taky byla, v tom se mi velmi líbila). Jenomže s každým dalším pokračováním její role citelně slábla. Kdo ji v pátém a šestém díle považoval za zcela zbytečnou, měl pravdu. Obdobně mohu mluvit i o Mobiusovi. Jistě, dívat se na jeho skutečnou minulost, kde měl děti a prodával vodní skútry, to pobavilo, avšak v TVA? Kde se ztratila jeho zapálenost? Jediný, kdo doopravdy nezklamal, a dlouho se držel, byl Ouroboros. Jeho důležitost v pátém (či možná spíše čtvrtém) díle se zdála neotřesitelná. Avšak i on v posledním díle "zmizel".

   A všechna pozornost se upřela na Lokiho, na Boha lsti a falše, jenž se jí chopil svědomitě a s pílí sobě vlastní. To on strávil staletí učením mechaniky v TVA. To on nakonec obětoval sám sebe, aby zachránil přátele. Jeho vzpomínce patří naše čest (...). Aneb, seriál se sice svého jména skutečně držel, avšak k čemu vlastně? Kdo s radostí sleduje vtomto druhu kinematografické tvorby jedinou postavu? Kdo se chce cítit taktéž psychicky sám, jako Loki (myšleno, samozřejmě, z hlediska kvality tvorby)? Kdybychom alespoň nepřišli o jeho lásku k Sylvii. Kdybychom se vrátili k cestám do minulosti, a poznali i další dobré postavy.

   A především, kdybychom měli šanci poznat skutečné nebezpečí. Není přece na škodu sledovat, kterak se rozbije ve čtvrtém dále usměrňovač, aby další pokračování směřovalo k myšlence "vše v pohodě". A to zase navázalo na cestu do minulosti. Tímto způsobem se nic nevyřeší. Abychom se cítili v napětí, a to rázem povolilo. Či se jedná o novou formu zábavy, na motivy krátkého zaboření do křesla, kousající si nechty, a rychlého, pro někoho otráveného, pro někoho naopak úlevného vyšumění? Jedná se snad o příběh o ničem, jen na oddech? Berou snad tvůrci inspiraci v TikToku a Reels, kde se dočkáme malé dávky pomyslné drogy? Pokud sledují seriál náctiletí, což zcela určitě ano, pozitivním ohlasům se už ani nedivím.

   Já sám nemám nic z toho, co ostatní puberťáci, zejména nízce nastavenou laťku. A proto pokračování kritizuji, a následnou třeté sérii odsuzuji, pokud se tvůrci konečně nerozhodnou zabrat. Vrátit Sylvii slovo, a dodat ději trochu kreativity, pestrosti. Jinak i ostatním dojde, sam celé dílo směřuje, a namísto červených devadesátek se začnou objevovat modré padesátky, či ještě hůře (...). Loki a Sylvie proti sobě, symbol jiskry naděje, viz. foto (vlastní tvorba)...

   Krátce: co se nám v minulých dílech nelíbilo, co jsme považovali za až příliš zdlouhavé a nezáživné, jako malým švihnutím proutku téměř vymizelo v poryvu odpuštění. Vše, jako nějakým malým zázrakem, vynahradil za všechny nepovedené epizody osmnáctý díl, v němž se děj konečně posunul kupředu. Jestli se odehrála výměna scénáristů, netuším. Avšakzměna, jež se zcela jistě musela odehrát, určitě druhé sezóně jako takové přidala bonusové body. Tedy, jen částečně, samozřejmě. Čtyřicet minut omouvání a kájení se nikdy nedokáže zastoupit posledních pět šest hodin utrpení. Ale přesto se jednalo o krok kupředu, či ne?

   O čem vlastně celou dobu mluvím? Zaprvé: mohli jsme se stát svědky debat o přesunutí se v čase. Diana a Matthew našli Knihu života, a pokud jim vadí tři vytržené stránky, nemají na výběr než se usmířit s vědomím jejich zániku. Kelly, pravda, její ztracené kusy nakonec přenechal budoucnosti, avšak o tom hrdinové netuší, na rozdíl od Noxe, a nyní i Gerbera. Diana už v podstatě umí čarovat, zvývá jí už jen vytvořit desetinásobný uzel, aby potvrdila roli Tkadleny. A Matthew? Ten se pokusí omluvit Alžbětě I., královně Anglie, a nějak ji zalichotit.

   Zadruhé: Diana čeká dítě. Ano, je to velmi náhlé, a zpočátku i neuvěřitelné zjištění, avšak dokáže, alespoň minimálně, napovědět o třetí sérii. Pokud se budeme držet standartu typu Twilight sága, bude mít čarodějná blondýna dost práce, aby přežila, a aby také přivedl dítě na svět co nejpozději, a tím se příliš rychle neodhalila. Ano, jedná se o magickou bytost, ale kdo tvrdí, že musíme Stmívání kopírovat? Však tvůrcům se nepodařilo, o dva díly zpátky, ani řádně předvést lovecký zámeček Rudolfa II., u nějž hledali Kellyho a zmíněnou knihu. V Alpách Čechy stoprocentně nenajdete.

   A třetí novinkou jsou právě uzly. Diana jich vytvořila sedm, a při posledním, než se vše přerušilo, vyčarovala ptáka Ohniváka, či něco na ten způsob. Jeden z jejich elementů, Oheň, se, jak tomu bývá u Světlých čarodějek, vymkl kontrole, a ukázal Dianě sílu a svůdnost Temnoty. Jak jinak než lehce, s nádechem pokušení. Avšak, už u ní zůstane. A též se ještě jednou ukáže, když čarodějce hrozí smrt. V minulosti se totiž podařilo Louise, sestře Matthewa, již jsme už měli příležitost spatřit v jednadvacátém století, přesvědčit kamaráda jejího bratra, jež ho miluje, aby k ní Dianu přivedl.

   Poté ji chtěla zastřelit, ale dala šanci právě jemu. Ten se však neodvážil, dívčina slova, která měl sepsat do básně o několik let kupředu, jím zamávala. Louisa ho proto svalila na zem a sama se rozhodla zaútočit. Poprvé minula, aby v Dianě probudila hněv, a ten Zlo. Drak z ní vylétl rychlostí světla, a hned se ujal jejího příkazu vystašit je. Všemu přihlížela, a cítila se, soudě podle pohledu, velmi spokojeně. Temnota vždy probudí v tom, koho svádí, radost a rozkoš. A té se, troufám si říci, vydala Diana zcela.

   Ani později neměla dost, a zastavil ji teprve Matthew. To už je chtěl i zabít, krutě, a bez špetky slitování. V mých bujných snech by se opakovalo totéž: jaké následky by si odnesla? Stala by se stejně krutou, jako Matthew s Běsem? Či podobně jako Erita v Letopisy Rodu Shannara? Další seriál nám ukazuje to, co má. Další seriál však ukazuje dění díl před koncem série. Sice ne poslední, pravda, (na rozdíl od Shannary) a sice si na ni nebudeme muset počkat ještě rok dva, (jako u Zaklínače v případě Ciri) zato očekávám podobný pád kvality. Co nám může tento seriál předvést, je překvapení. Ale až po zklamání. A onen údiv už nikdy nedokáže zapříčinit spokojenost.

   Diana pravděpodovně svoji moc zkrotí. Louisa se bude příliš bát, než aby na ni znovu zaútočila. Musel by se objevit nový záporák. Gerber a Nox? Dva slaboši, co nezmůžou absolutně nic. Matthew? Ten sice bojuje s Běsem, ale pokavaď ji nedokáže skrze jejich pouto (kde už oba dva mají společné myšlenky a tělo) nějak svést, neočekávám zázrak. Okamžik pravdy se již ukázal, a ač oslnil, jak jsem už pravil, nenaplnil očekávání. Bohužel. Diana v roli potenciální Temné čarodějky, jako symbol předem udušené naděje, viz. foto (vlastní tvorba)...

   Bohužel, i přes nadějnou představu scénáristů převést polovinu děje do roku 1590, kde se pokouší mladá čarodějnice Diana najít způsob, kterak se naučit ovládat svoji divokou magii, a kde se upír Matthew znova oritentuje ve svých vybledlých vzpomínkách, nevyšla, jak měla. Některé charaktery překvapily, samozřejmě. Matthewův otec, ač se objevivší až v pátém díle, se jeví jako skutečně mazaný záporák. Dokázal s jejich vztahem pořádně zamávat, a navíc využil jedinečné šance navždy odstranit blonďatou čarodějku z života jeho syna.

   Její pomocnice, stará žena s bílými vlasy, jež jí částečně pomohla přijít na kloub magické síle, ale nikoli na její podstatu (určila pouze její místo mezi svým druhem, tedy tkadlenské) však příliš nezazářila, objevila se na chvíli, a silně pochybuji, jestli ji kdy ještě vůbec uvidíme. A v podstatě ani nikdo ostatní, snad vyjma jednotek vedlejších poostav, s nimiž však nikdo oslnit nedokáže, nic nepředvedl. Hlavní lákavá postava, Satu, vymiela ze scény, podobně jako Matthewova bývalá láska, zemřevší Dianinou rukou.

   Počet nadějných talentů klesl na tři kusy, či spíše jen dva, rozdělené mezi trojici postav. Dočkáme - li se Čech, může se nám dostat pohledu na Prahu, čímž nahradíme kulisy Phillipova hradu, věčné hdky, zdali se oba dva hrdinové spolu konečně vyspí, a podobně. Ne, nevadí mi jejich neshody, právě naopak. Vidět chhyby na jejich vztahu je důležité. Přeci jen, věčnost spolu rozhodně netráví, jak tvrdí, navíc se nacházíme v situaci, kdy na Matthewa tlačí jeho životní strach, a ke všemu si musí Diana nutně projít zkouškou síly, aby znovu málem nepropadla magickému zakletí jako v případě Satu.

   Přeci jen, Matthew není vždy po jejím boku, zvláště, když na něj, a on na ni, zakřičí, a z uraženosti před sebou zavřou dveře, jako kdyby k sobě nikdy nic nepocítili. Starý upír v sobě již nemůže držet tajemství Běsu. Pokud se bojí, že ho kvůli němu Diana opustí, asi skutečně, jak tvrdil Phillip, jejich vzájemnému poutu nechce dát vše. Čím více jí bude tajit skutečností, tím více se mu vzdálí. Tím více se z něj stane Temný syn svého otce, a z ní krutá zlá oběť lákavé, ale až příliš silné magie (...).

   Závěrem: děj se posouvá skokově a pomalu zároveň. Tedy dvěma zpsoby, jež se sice dají jednotlivě použít, ale společně tvoří ne příliš zdařilou, velmi riskantní kombinaci pro celý seriál jako takový. Nechat uplynout tři měsíce cesty, a následně se zmínit o dvanácti hodinách jako o dlouhé chvíli mi připadá až příliš nešťastné rozhodnutí. Scénátristům chybí opravdu dobrý nápad, či čerpají z té části knižní přelohy, jež více zkrátka nenabízí (...). Matthew se zmítá mezi neschopností vymáčknout ze sebe něco lepšího, Diana se chvílemi drží zpátky, a poté v nevhodný okamžik prudce vystřelí.

   Jedině Phillip jednal správně. Jedině on jest nyní tahounem seriálu. Ale nevydrží věčně. Seriál není o něm. A když ho znovu opustí, Bůh ví, jak moc klesne dějová síla tohoto dost pokulhávajícího díla. Matthew a Diana na cestě za Phillipem, již čekající nebezpečí, viz. foto (vlastní tvorba)...

   Krátce: ačkoliv jsem měl od konce první série veliká očekávání, opak se stal pravdou a z našich hrdinů se staly pouze karikaturní figurky sebe samotných z minulosti, tedy předchozích dílů. Pravda, na konci poslední části mi jejich vzájemný souboj, a následné políbení připadalo velmi povedené, snad i vhodné, i přesto jsem si ale neodpustil slovo "konečně". Čekat totiž na tuto scénu dalo zabrat.

   Ve své podstatě mi pátý díl velice překážel. Nejednalo se o nic jiného než o záplatu na náhle pošramocené myšlení scénáristů, jimž pravděpodobně, jako Pánovi času v závěrečných minutách šestého pokračování, došly plány a začaly se "hrabat v nose". Jinak si to nedokáži vysvětlit. Proč mi čtvrtý díl připadal jako neskutečně vtipný, a náhle se jakákoliv legrace vytratila? Dokonce i romantika, smysluplnost, a podobně? Kdyby k sobě Lokiho a Sylvii znovu nedostali, těžko by znovu přilákali moji pozornost.

    Závěr se naštěstí trefil do černého. Bohužel vyslal slepý náboj, a tím neumožnil divákovi těšit se na pokračování. De facto se mohlo jednat o konec. Sylvie vládne Toku času, zatímco se Loki objeví v cizí realitě, kde na něj nikdo nemá vzpomínky. No a co? Vše důležité se přeci stalo. Polibek jsme viděli, zemřít hlavního záporáka také, tudíž od Zla a Dobra trochu. Nač se dál namáhat? Tedy, pokud se nestane zázrak a tvůrci nehrábnou po dalších střelách, jimiž rozhřeší nepovedené přešlapy.

   V dvou dílech mi jako jediný světlý bod připadala vzájemná nevraživost a zalíbení obou hrdinů. Jinak zhola nic. A i tento krásný okamžik byl pohřben příliš krátkým pohledem na krutou Sylvii a nešťastným Lokim. Kdybychom tak věděli, jestli ho vlastně blodýna milovala, a jestli máme šanci jim dát naději v druhé sérii, vyjivší v pátek. Oba dva viz. foto (vlastní tvorba)...

  Ve filmu Avengers - Endgame, (od Marvelu) konkrétně na jeho počátku, umírá rukou nejmocnější bytosti, tedy Thanose, Bůh falše a lsti, bratr Thora, (ten vládne bleskům s pomocí magického kladiva, později sekery) jménem Loki. Všichni fanoušci čtveřice hrdinů, k nimž se postupně přidají i další, nad jeho smrtí zajisté truchlili. Jednalo se možná o zlou, prohnanou postavu, jež neustále tropila spoustu nepříjemností, ale též si našla mnoho skalních fanoušků. A možná i těch obyčejnějších, když na konci svého života chránil ostatní.

   Jenomže po změně minulosti se tato rovina (vlastně už od konce prvního Avengers filmu) logicky mění. Loki se dostal k Tesseraktu, namísto aby o něj přišel, a hned se chopí šance. Tím mění realitu. Neobjeví se ani v Thorovi: Ragnarok, ani neumře rukou fialového muže s vrásčitou bradou, vlastnící (tehdy ještě jen) jeden Kámen nekonečna.

   Namísto toho se objevuje jako Variant (narušitel správné reality, neboli Správného toku času) v podivném světě, kde musí podepsat vše, co kdy vyřkl, a poté se dostavit k soudu, kde ho vrátí zpátky tam, odkud přišel, aby se vše událo, jak mělo. Loki je v podstatě nevinný, pouze využil změny, jíž způsobili sami Avengers. Ti se ale údajně zachovali správně (logicky, jinak by zmizela půlka žijících bytostí). Černovlasý Bůh má ale štěstí - zastane se ho Mobius, jeden z agentů celé společnost (TVA).

   Ten mu nabídne spolupráci. Když dopadne dalšího Varianta, (kupodivu sama sebe, jen v jiné realitě) může žít svobodně. Jenže je tu jeden háček. Variantem je na první pohled mladá dívka, (ve skutečnosti 39 letá žena) která se sice narodila jako on, ale měla právo na Prvotní linii. O ní později. Loki se s ní seznamuje ve chvíli, kdy sám čelí Smrti tváří v tvář, a proto neváhá a přidá se k ní.

   Ze spoluprác, již si sám usmyslel, málem sejde. Sylvia, jak se Variantka s blonďatými vlasy nazývá, ho chce co minutu zabít. Má v plánu zničit TVA, ale na vlastní pěst. Teprve po mnoha ožehavých situacích, kdy ji a sebe přesune Loki na místo, kde se má odehrát v blízké době příšerná věc, (měsíc spadne na planetu) a kdy ji předvede plno svých triků, a tedy i důvodů, proč by ho měla vzít k sobě, Sylvia poleví. Brzy se Loki dozví krušnou pravdu.

   Teprve poté, co ji (Sylviu) TVA unesla z Asgardu, začaly vznikat další relity, z níž vyšel i on sám. Blondýna se mezitím ukrývala na různých světech, odkud ji až on dokázal stáhnout. Loki tedy rozhodně není prvním svého vlastního já. Jenomže na planetě, jež brzy zanikne, není čas na hlubší úvahy. Tedy, je, poté, co se nedokáží sami zachránit. Černovlasý Bůh lsti a falše, který nikdy nic necítil, se do ní, (a ona patrně i do něj) nyní zamiluje. Tím utvoří jinou realitu, a tím utečou smrti (...).

   Zpočátku mi seriál nepřipadal až natolik zajímavý, abych ho zařadil mezi TOP. A ještě ani nebude. Teprve až v momentě, kdy dokoukám první sérii, se rozhodnu, kam ho zařadím. Navíc, brzy vyjde i druhá. Zatím jen píši tento článek. A proč, vlastně? Protože Marvel seriál dostal "grády". Příběh, a hlavně dojemnost. Zvláště v momentě, kdy oba hlavní hrdinové seděli vedle sebe, čelící smrti, ale stále věřící v druhého, viz. foto (vlastní tvorba)...

   Pokud se seriál má vyvíjet přirozeným tempem, abych ho poté považoval za oslňující, musí splňovat jisté podmínky. Především se neustále zlepšovat, ačkoliv se třeba první série nezdá příliš dokonalá. Jenomže Čas Čarodějnic se vydal odvážnou, riskantní cestou: všechno vložil do prvních třech čtyřech dílů (a ještě šestého, nejlepšího) a poté jaksi"vypnul" a nechal se vést setrvačností.

   Bohužel, zrovna se nacházel na cestě do kopce, tudíž zpomalil dosti rychle. Pokud zase nezabere, a neřekoná vrchol, (tedy polovina až konec druhé série) hrozí mu zastavení a opětovný návrat na zem. Což nechce nikdo. Tedy zkráceně řečeno: první série mi připadá jako jakýsi nepochopitelný úmysl scénáristů vymáčknout z tenkého sešitu více, než se k němu hodí. Dostali deset stránek nápadů, a nyní je touží rozepsat do osmdesáti stran děje. Holý nesmysl.

   Kvůli této skutečnosti se dočkáváme mnoha minut objímání, desítek zdánlivě úžasně provedených romantických scén, kdy jim zkrátka nedokáži tak docela uvěřit, pakliže se nespojí s dojemnou či naopak dramatickou situací, a pouze parodují samy sebe, a poté, konečně, několika vteřin napětí, kdy se dozvíme, že Peter Nox je pouze ustrašený blázen, a Gerber nedokáže ani s jeho pomocí dosáhnout kýženého výsledku: zničit rod Clairmontů.

   Ne, nekritizuji všech osm dílů. Zpočátku se mi líbila linka, kdy se Diana dozvídá něco málo o Matthewově minulosti, a to pozoruhodnou formou vyprávění. Dokonce mi vyhovovala večeře s jeho matkou, kdy se paní Clairmontová chovala jako správná žena z dávných časů. A též mi vyhovovala role Juliet i Satu. Dostat Dianu do úzkých dokáží obě dvě. Jenomže nyní se situace dost zkomplikovala. A já vlastně ani nevím, jestli mám hádat, jak se napraví.

   Přesun v čase se nezdařil. Ostatně, už jen ukázka jednoho z nich mi připadala dosti nesmyslná. Nemohli se setkat se svými já, když je vlastně nahradili. Opravdu mají tvůrci za to, že tato teorie o cestování minulostí uchvátí? Ne. Prostě ne. Diana se dostala do šestnáctého století, Matthew zůstal v jednadvacátém, napospas Kongregaci. Jestli se setká mladá čarodějka s "minulým" upírem, jenž pro ni představuje vše... to by šlo. Ale znova se s ním seznamovat, to už by znamenalo potopení druhé série do hodně velkých hlubin.

   Pořád je tu šance na záchranu. Ale musí se jí využít. Zatraceně, seriál má veliký potenciál, a já jsem s to zapomenout na nezdary a znova se začít bavit. jenomže nyní trpím. Diana zůstává jediným světlým bodem v naprosté tmě. Gerber je stále ještě slabý záporák. Z Matthewa se vypařilo kouzlo, jímž mne předtím ohromoval. A ostatní? Satu se ukázala jen na chvíli, poté zase zmizela. Juliett rovnou pohřbili, takový talent! A další mi prostě připadají jako jakási mast na zaplácání děr, jichž celé toto dílo začíná býti plné.

   Závěrem? Na druhou sérii se podívám. Nepíši po takové době, protože se mi nechce znovu vidět hlavní hrdiny. Ale protože se nejedná o nic, kvůli čemu bych musel věnovat každý večer. Nedostává se mi napětí jako u Shannary, The Originals a dalších skvělých výtvorů. Snad se to změní, ale zatím pouze smutně přihlížím, jak se z Času Čarodějnic stává další nudný seriál. Diana, jedna jediná stále dobrá postava, v šestém díle, když ji Satu, další tehdy dobrá postava, lákala k Temnotě, viz. foto (vlastní tvorba)...

   Ač se mi chtělo zachovat atmosféru Zaklínače a jeho úžasného zpracování (i přes poslední sérii) co nejdéle, alespoň malinko sem přeci jen přetáhnu něco málo z nového seriálu, jež sleduji. Prozatím nesahá mistrvskému dílu s Ciri, Geraltem a Yennefer ani po paty, svým kouzelným zpracováním už ale nyní patří mezi TOP seriály.

   Příběh začíná v momentu, kdy Diana Bishopová, historička zabývající se zejména alchymií, otevře v knihovně v Oxfordu, kam se nedávno přestěhovala, Asmoleův rukopis 782. Ten pro všechny nadpřirozené bytosti představuje staletí ztracenou knihu ukrývající vznik jejich života, tedy nesmírně důležitý svazek. Sama Diana dost možná díky své nesmírně silné magii, již ale potlačuje, mohla onen svazek ootevřít jako jediná. Ihned se na ni proto valí pohroma za pohromou.

   Jako čarodějka by ji měla logicky předat svému druhu, tomu ale velí Nox, muž, toužící po vyhlazení všech ostatních druhů, tedy upírů i démonů. S tím mladá blondýna nesouhlasí. Už dříve se její knihy dožadoval i jistý Matthew Chairmont, upír žijící přes 1500 let. Odmítla ho, nyní ale pro něj představuje, po mnohém vyhrožování ze strany stárnoucího muže, jedinou oporu.

   Z ní se brzy stává zalíbení, potom přátelství, a nakonec láska hraničící až s posedlostí. Když společně prchají před sílícími hrozbami na hrad jeho matky, vše se prozrazuje. Upírnesmí milovat čarodějnici, ani naopak, jak praví tisíciletá dohoda zajišťující mezi dříve znesvářenými druhy alespoň mírné, ale fungující příměří. Nikdo ji doposud neporušil, nikdo si neodvážil podstoupit toto riziko. Až Matthew Clairmont.

   I on ale nakonec podléhá výhružkám, ačkoliv tím riskuje přinejmenším ponížení ze strany ostatních a dost možná i ztrátu Diany. Oba dva se moc milují, oba dva se teprve poznávají, ale už bez sebe nemohou existovat. Tedy, alespoň čarodějka bez upíra. Ví, že ji má též rád, jako ona jeho, a jen nechce riskovat. Jenomže v době, kdy cítí silnou potřebu s ním být, kdy je ještě moc naivní a cítí, že s ním je nejšťastnější, srdci neporučí (...). Zoufalá nešťastná čarodějka viz. foto (vlastní tvorba)...

   Nechtělo se mi podívat se na poslední díl 3.série Zaklínače, jelikož jsem v hloubi duše věděl, kam bude směřovat. Kéž by neexistoval, kéž by mi nemusel, znovu, ukázat hloupost scénáristů, neschopných vypořádat se s jednoduchým problémem: dát Ciri do vínku Ohnivou magii, aby jí podlehla, a aby se stala Zlou? Dodat seriál šťávu skrz ní, abychom mohli ve čtvrté sérii sledovat, kterak se Geralt spojí s Yennefer a pokusí se ji vysvobodit?

   Můhla by se přidat k Emhyrovi, proč ne. Mohla by bojovat po jeho boku, spalovat svými prsty nepřátele, a užívat si Temnoty. A, třeba, nakonec, i zničit vše, co jí bylo milé, tedy naději svých přátel. Aby poté znovu povstali, zkusili zaútočit, a třeba, i s nějakou psychickou obětí/újmou, ji přsvědčili, že Temnota není vše. Nevadilo by mi, kdyby se i Yennefer krátce přidala na její stranu. Ji by mihla vytáhnout z propasti Geraltova láska.

   Copak není možné, díky pár mým slovům, znovu přilákat diváky, říci jim, že touto zmíněnou cestou se seriál bude ubírat ve čtvrté sérii, a dodat jim alespoň malou naději na zlepšení pdmínek? Asi ne, a asi zůstane má teorie pod přikrývkounevědomí a opovržení. Ostatně, já sám začínám dosti pochybovat, jestli neexistuje na světě nějaká Věc, či prostě cokoliv, která plete tvůrcům dobrých děl hlavy, aby ji nakonec úplně zkazili.

   Mohu v sobě držet jen trochu víry. Mohli jsme vidět, kterak se Ciri stále vypořádává s touhou použít Ohnivou magii, že se jí nestačila zbavit. Že se možná skamarádila s Potkany, na tom mi až tak moc nesejde. Nikdo nedokáže zkrotti takto silné touhy, ani pár bojvníčků. Pokud se ale Ciri vydá samotářskou cestou, což, snad, učiní, může nakonec znovu propadnout šílenství, a kdesi daleko podlehnout Zlu. Bylo by, snad, zajímavé sledovat, jak se stává nejmocnější bytostí světa. Či ne?

   Je tu ještě poslední věc, na níž se nedá sice tak snadno přijít, ale která by, dost možná, mohla nakonec má přání skutečně splnit. V posledním okamžiku, kdy Ciri pronáší větu "pro vás Falka", můžeme vidět, kterak zavírá oči, z nichž poté vyteče slzy. Mohla tímto způsobem podlehnout Zlu? Zvláště poté,co zabila muže? Bylo by to skutečně zajímavé zjištění, pro mne velmi potěšující. Ciri, na dlouho dobu naposledy, možná už Temná, možná ne, viz. foto (vlastní tvorba)...

   To, na co jsem čekal už od počátku sledování Zaklínače, a užil si strašně málo ve Shannaře, se skoro vyplnilo. Ciri se málem zcela odevzdala svůdné Zlé Ohnivé magii, jež s ní dosti zamávala. A i když ji později v zoufalství odmítla, dostala se na místo, kde se s ní nebudou jen tak mazat jako tak činili Geralt s Yennefer. Přímo ke svému otci, do Nilfgardu.

   A co je hlavní, zatímco Letopisy rodu Shannara daly Eretrii prostor čítající jen jednu polovinu dílu, navíc úplně posledního před koncem celého seriálu, zde si nejenom můžeme stoprocentně užít další (ač za dva roky). Ona čtvrtá série ji má představovat jako tu nejhlavnější postavu ze všech. Jistě, i Zaklínač dostává pěkně zabrat, na rozdíl od již zmíněného, skoro deset let starého vyvrcholení příběhu o Elfech a Démonech, ale nemá o sedmdesát procent nižší sledovanost než dříve.

 Tedy, modleme se za skončení stávek v Americe a přejděme už na hlavní moment celého dílu. Když Ciri dopadla na poušť, uvědomil jsem sidvě skutečnosti: musí se z ní dostat pryč, než zemře žízní, a zároveň nebude mít jednoduchou cestu ven. Při procházce pláží a nespočtem nástrach napadla mne další skutečnost: zřejmě si ji Mololit zkouší, zdali je vhodná pro držení jeho magie. A jestli ano, kam se přikloní, tedy, na jakou stranu.

   Jednorožec zřejmě představoval jakési pojetí Světla, jež v ní dřímalo, s rostoucím zoufalstvím a strachem o život ale stále menší a menší. Ve chvíli, kdy bojovala s příšerou, se jí (nestvůře) jednorožec postavil na odpor, bohužel prohrál. A to, opět ze subjektivního pohledu, kvůli její závislosti na přátelích, bez nichž si úplně neví rady. Kůň umíral, a na řadu se dostala ona záhadná dívka z minulosti.

   Ta zase představovala jakousi Temnotu, dřímající hluboko v jejím (Ciřiném) nitru. Využila slabosti nezkušené blondýny, a nalákala ji k záchraně jejího jediného přítele, jež s ní cestoval de facto celou pouští. V návalu hněvu, zoufalství a zlosti, nechala se Cirilla zlákat všemi řečmi o své vlastní slabosti, a možnosti stát se lepší. A to díky Ohnivé magii. Když ji okusila, dal se na její tváři spatřit náznak radosti. Ano, Temnota se jí líbila. A to především, když ji strčila dávná "Démonka" do ohně.

   Kdyby ji lákala skrze pomstu svým nepřátelům, a nikoli i odmítnutí vlastní rodiny, možná by už Cirrila z Cintry, pokoušená čarodějka, neváhala ani chvíli a zcela se Temnotě vydala. Takto pouze vykonala hřích, jenž sice sám o sobě nic moc neznamená, ale přesto ji může stále svádět na scestí. Zejména, když se dostane do ruky svému otci, císaři Nilfgardu, který si, zcela určitě, přeje, aby se stala Zlou mrchou.

   Má Geralt, ležící na smrtelné posteli, a nebo Yennefer, nacházející se mimo dosah čerstvých zpráv, sama se potýkající s nepříliš příjemnou situací okolo vyhnaných čarodějů a čarodějek, odhodlání, a především čas zabývat se svojí "dcerou"? Geralt se možná probere, ale jak dlouho vydrží? A především, přijde včas,než se Ciri znovu vydá na pospas svůdné Ohnivé magii? Kdo ví. Ciri, v podstatě odevzdaná Temnotě, viz. foto (vlastní tvorba)...

   Dvoustý padesátý příspěvek. Válka mezi Nilfgardem/Redanií a čaroději právě začala. Nejprve jsme sice měli možnost v pátém díle třetí série vidět bál, na němž se Yennefer pokoušela na poslední možnou chvíli sjednotit své kolegy a koleganě pod jeden prapor, a to skrz zábavu, jež měla zahrnovat jakousi předehru ke Sněmu. Jenže na něj nedošlo. Svým způsobem stejně nemělo příliš cenu určit hlavního zrádce v Bratrstvu.

   Geralt s černovlasou čarodějkou sice předvedli úžasnou komedii, hlavní pachatel ale zůstal, naneštěstí, dost dlouho skrytý. Není jim totiž Stregobor, ten Půlelfky sice unášel, ale nekolaboroval s nepřítelem. Naopak, zcela nenápadný Vilgefortz, zdánlivě nestranný čaroděj, a přítel Tissaii, posečkal, dokud nepřijedou vojáci z Redanie, vedené sluhou Nilfgardského krále a Francescou, vůdkyní Elfů, a poté zmizel v nedohlednu, hledaje svůj cíl.

   Tím jest Ciri, jež sice stihla utéct prvotnímu nebezpečí, ale pouze, aby se poté dostala do spousty dalších. Setkala se s Yennefer, ale hned čelila popálenému muži s ohnivou magií. Zabil ho Geralt, dobře, ale hned následuje ten, kdo ji unesl. Ten se před ní vzdal, ale poté Ciri prchá pryč, jen aby se vystavila Vilgefortzovi, který si ji chce podrobit. Nakonec mladá blondýna všemu odolala, aby si pro sebe získala moc magického Monolitu, majícího až příliš mocnou sílu. Jestli se s ní naučí, a hlavně, jestli ji přežila, to zatím nevíme.

   Yennefer možná zachránila Tissaiu z příliš velkého pokušení všechny své nepřátele zabít, a tím i obětovat svůj život, brzy ale mohla pouze sledovat, jak se její domov, vlivem Ciri, rozpadá. A Geralt? Ten sice zabil Riensena, ohnivého muže, ale v boji s Vilgefortzem téměř padl. Od smrti ho dělilo jen utopení, naštěstí mu k životu dopomohla jeho a Ciriina kamarádka, Yennefeřina spolužačka s rezavými vlasy.

   Hlavní postavou, předpokládám, bude nyní Ciri a její souboj s magií, jíž celou věčnost potlačovala, aby se nyní vystavila ještě větší, ještě svůdnější, a dost možná i Temnější. Odolá? Kdo ví. Stále před ní stojí nezodpovězené otázky. Nemáme tušení, jestli se nestane Zlou, ale o tom rozhodnou zbylé dva díly. Ciri v pokušení viz. foto (vlastní tvorba)...

   Krátce: K třetímu a čtvrtému dílu třetí série se toho opravdu nedá mnoho říci. Kdybych mohl porovnat druhou a třetí sérii, nejenom ze strany vtipných a romantických scén, ale i vzhledem k "nevměšování" moderních trendů, musel bych skutečně velmi popřemýšlet, zdali se jedná pouze o poloviční úbytek kvlity, či i větší. Doopravdy, kam se vypařil onen elán?

   Ve třetím díle máme šanci vidět velmi vtipně provedenou scénu, kdy se blízký pobočník Redanského krále úspěšně pokusil o jeho zmanipulovaní skrze jeho mrtvou manželku. Že ji sám zabil, není divu. Též sledujeme opětovný vzestup blízkého spojence Nilfgardského krále, od odpadlíka k luxusu. Každá z těchto chvil přidávala seriálu trochu k dobru.

   Poté ale nastává naprostý zvrat a zlom, jasně jednoduše spatřitelný v odporně hnusném zavlečení Ciri do chrámu čarodějek. Jistě, zkoušku nervů a hlavně trpělivosti si musí mladá dívka vytrpět, aby se naučila ovládat svoji nekonečnou moc, jenže tímto způsobem? Nechat rozhádat dvě nejlepší postavy celého díla, Yennefer a Ciri? Černovlastá čarodějka opět ukázala, že v sobě stále umí vyvolat povahu rovnou té nejkrutější mrše. Bezbranná blondýna na sebe nechala plivat, dokud se opravdu nenaštvala.

   A ač je scénáristé a tvůrci seriálu ve čtvrtém díle znovu spojily dohromady, já, jakožto divák, je sice budu mít obě pořád rád, ale k oněm "vynálezcům" předchozího dílu začnu mít ještě větší zášť. Nehledě na opakování momentu, kdy Ciri prchá před přízraky. Jistě, vědět o nich pár dalších podrobností, třeba jejich zhmotnění, mi pomůže opět vnímat sílící napětí. Nebylo už ho ale dost? Plést Yennefer hlavu Geraltem mi nevadí (tedy, trochu ano, ale ne moc). Dát je k sobě dohromady mne fakticky těší.

   Ale dávat k sobě Marigolda a toho úchylného podlézače ulízlého "poradce" krále Redanie? Omezit chvíle, kdy si Yennefer a Geralt vyjadřují lásku, to nejdůležitější na seriálu, pro dlouhou sexy scénu obou teploušů? Ne, tyto praktiky Netflixu, jež prolezly snad všemi novodobými seriály, opravdu nesnesu. Šidit na obou hlavních hrdinech (z hlediska romantiky) mi připadá nanejvýš odporné. A nepomůže tomu ani jejich slušivé obléknutí.

   Co vlastně zdánlivě řešíme? Problém zrad a prolhanosti. Blížící se válku. Ciriinu nezkrotnou moc. A, ač už jen trochu, lásku mezi Geraltem a Yennefer. Co ale skutečně řešíme? Hloupý vztahový kruh Marigolda. Nějaké pitomé zpěváčky na lodi. Tisícátou příšeru. Povídačky a hry, jež Barta naplňují radostí, ale Ciri odvádí od hlavních potíží. Elfy a cintránského krále, kteří už mohli být odbití během deseti minut, ale jsou roztažení coby vedlejší kapitola do poloviny série. A především, Yennefeřino politikaření, jež k ní vůbec nesedí.

   Ne, nechci ji nějak urážet. I žena se musí prosadit, aby dokázala svoji sílu. Kde ale máme záběry, kdy se Ciri učí magii, Geralt a ona řeší vztahové problémy, zkrátka navázání na druhou sérii? Tato třetí úplně odbočuje, není snad ani součástí onoho úžasného seriálu. S ní jde vše do kopru, bohužel. Teď už pohlížím na pokračování, vydané za pár dní, s jistým odstupem. Mám od něj čekat znovuoživení pokaženého počátku, či snad něco ještě strašnějšího? Alespoň jeden pohled na oba hlavní hrdiny se nám ukázal, ač krátký, viz. foto (vlastní tvorba)...

   Ač se zatím třetí série teprve rozjíždí, už nyní mne první dva díly třetí série lehce znepokojují. Ne, děj se mi zdá zcela v pořádku, spíše jeho zpracování poněkud kazí mé naděje na zcela dokonalý seriál, jehož moc upoutávat diváka pevně do gauče se kousek po kousku vytrácí. Jak jinak, sláva jest pomíjivá, a následuje jí drtivý pád.

   Zatím si ale zachovávám vůči tomuto dílu velmi velký respekt. Nemám vztek ani na jednu z hlavníchpostav. Yennefer si i po déle než roce od skončení druhé série zachovává až okouzlující krásu (jak jinak, je přeci čarodějkou). Její znovu se navrátivší moc mne velmi těší, alespoň jeden ze snů se mi konečně splnil. Ciri se už přestala chovat dětinsky, nyní spíše reptá kvůli své vlastní moci, kterou stále není s to ovládat.

   A Geralt? Ten nikdy nezklame. Neodpustil Yennefer její hřích, což mi v současné chvíli nevadí. Není přece žádného důvodu okamžitě se ke své životní lásce vrátit aopět s ní sdílet lože. Stačí jen tu a tam oba hlavní hrdiny přitáhnout k sobě a trochu mezi nimi zažehnout vášeň. Zaklínač se následně vydá na vlastí cestu, a bruneta s princeznou též. Je již zcela jasné, že se k sobě vrátí. Doba odloučení trvala velmi dlouho, v podstatě více než sedm dílů.

   Velmi mne však provokuje jakási nepopsatelná chuť scénáristů neuvěřitelně nás nasycovat naprosto nevýznamnými dějovými odklony, ať už k dříve velmi krásné a mladé černošské čarodějce, jejíž jméno mne pro její malou roli neuvízlo v paměti, případně k plešatému starému chlapovi (se jménem mám problém taktéž), jehož vzrušuje bičováním zajímavá, ale povahou pro mne nesnesitelná mrcha. Poslední kapkou zdají se mi schůzky Marigolda s bratrem císaře Nilfgardu. Opravdu, tyto části mne nezajímají.

   Tyto části kazí celý můj dojem ze třetí řady. Má smysl je vůbec sledovat? Možná ano, možná ne. Dost pravděpodobně vyplňují minuty, u nichž už scénáristé ztrácejí dech. Dost možná se dějová linka, dle zpráv publikovaných na internetu dosti se držící předlohy, přeci jen ve filmové podobě divákovi jako mne zkrátka nehodí. Abych byl naprosto upřímný, pobavily mne (a zaujaly) jen tři následující věci: Yennefeřino psaní Geraltovi, jejich vzájemná vášeň (napůl) Ciřina moc (napůl) a nakonec i "druhá Ciri", o níž se další věci dozvíme příští díl.

   Pokud to ale takto se seriálem půjde dál, tedy z kopce, a pozitivní momenty skončí utopené pod tlakem zoufalé snahy o vnucování vedlejších postav, začnu mít obavy o jeho budoucnost. Jistě, čtvrtá řada je jistá, avšak Geralta tam má hrát někdo jiný. Představitelka Yennefer vyjádřila obavy, a já též. Zatím sleduji jen úpadek. Ten se může s další sezónou zhoršit. A kdo ví, třeba už na pátou řadu ani nedojde...

   Abych ale neměl jen negativní pohled: To, že Yennefer ukázala Ciri svoji minulost, mi sice nepřipadalo až tak poutavé, její návrat na místo, kde vyrůstala, ale ano. Jistě, vidět znovu její zohyzděnou tvár mi moc krásné nepřipadalo, její současná vážnost, přátelství s Ciri, a především její krása, myslím, už nikdy nikoho neodradí, viz. foto (vlastní tvorba)...

   Poslední díl 2.série nás tak trochu mohl vyvést z míry. Nikdo by totiž nečekal, jak moc se náhle Yennefer dokázala změnit ze zlé mrchy na dobrou a vychovanou holku, velmi věrnou svým bývalým spojencům. Inu, aby se znovu dostala ke Geraltovi, jehož, tak trochu ze záhadných důvodů, znovu začala velmi vášnivě milovat, musela se začít snažit. Jenomže se tak trochu přestřelila. Geralt, její vysněná láska, naopak začal okatě předstírat až neuvěřitelný nezájem. Ve své snaze ochránit Ciri ji dokonce málem zabil. A to si ještě pár dílů zpět mohl třít slzy u očí.

   Ciri zde začíná zaujímat hlavní roli. To jest fakt nevyvratitelný, nepopiratelný. Namísto Zaklínače a Čarodějky, jež přišla o svoji moc, a jejich románku začínáme čím dál tím častěji na očích spatřovat bývalou Cintránskou princeznu. Zejména v tomto díle, kde se nechala nedobrovolně uvěznit Démonkou, a kde čelila svým největším přáním, znovu se vidět se svojí již zesnulou rodinou.

   Tedy skoro, ale o skutečnosti, že její otec stále žije, a navíc má v rukou coby císař Nilfgardu mnoho moci, nikdo moc zatím neví, a není tedy třeba se o ní zatím příliš zmiňovat. Ciri se tedy možná nakonec projevila jako slabá postava, stále věřící v zázraky, a tedy nevhodná pro roli Zaklínačky, v níž by o své emoce přišla, a mohla tedy dosti ztratit ze své podstaty. Yennefer však překvapila, když se odhodlala vzít na sebe starosti s Démonkou.

   Nebýt ale zase princezny, kdoví, jako dlouho by byla bruneta schopná odolávat nátlaku ze strany Démonky. Moc asi ne, a to bychom poté měli možná čest bojovat s ještě větším nepřítelem. Přeci jen, po oběti, kterou vykonala, její oči hned zfialověly, a vrátila se jí moc. Vidět v záporné roli Ciri není pěkný pohled. Ale Yennefer? Mohla by se s ní, s Démonkou, spojit, pokavaď by si ji přizpůsobila. A zabít dvě čarodějné mouchy jednou ranou, to by byl oříšek i pro Geralta s Ciri. Yennefer, opět se svojí mocí, (krásný pohled) ale též poznamenanou Démonkou, viz. foto (vlastní tvorba)...

   Situace se velmi rychle vyvijí, jak se blíží konec 2.série a též i, velmi pravděpodobně, závěr malého osmidílného příběhu o chtivé a nezkrotné Yennefer, starostlivém otci Geraltovi a naivní chudince Ciri, prahnoucí po uznání. Alespoň tímto způsobem bych mohl skrze svoji cyničtější část zhodnotit počínání si třech hlavních postav během necelé hodinky.

   Buďme ale trochu emočnější. Ne příliš, ale též ne málo. V momentě, kdy se Yennefer vydala s Ciri na dlouhou cestu do Cintry, mi poskočilo srdce. Konečně se černovlasé čarodějce, TOP 1 postavě dle mého mínění, splní sen. Stane se znovu mocnou, znovu se nechá pohltit svými touhami a začně nezastavitelně řádit. A dost možná utvoří s Geraltem perfektní pár. Jenomže během výpravy na Yennefer dopadalo mnoho vjemů.

   Zaprvé: blonďatá princezna má dobré, laskavé srdce. Skutečně naivně věří, že se dle slov jejího doprovodu setká s Geraltem, že tam na ni čeká s otevřenou náručí. Navíc, ona sama (tedy Ciri) poznala, jak moc ve skutečnosti Zaklínače miluje, a s její pomocí by z něj nemusel býti takový mrzout a nemluva. Ve více než stoleté dívce zahořel plamen lítosti. Opravdu chce, aby ji musela, jak už nyní víme, obětovat? Nikoli jen využít?

   Před branani Cintry na Yennefer dolehne volání staré nesmrtelné uvězněné Zaklínačky, slibující ji vše, o co v posledních měsících prahla. Ne, není s to se své Temné stránce bránit, magie jest příliš opojná a krásná, dodává jejímu smutnému a osamocenému životu slast. Jak sama pravila k Ciri, když si přála, aby jim spravila rozbitou lávku, ač magie bolí a sužuje, ona bolest není ledasjaká. Je velmi krásná, dodává rozkoš. Právě proto po ní tolik touží.

   Ciri však nevidí, zatím, žádné účinky svého čarování. Nesestavila onu lávku, z pocitu zoufalství a utrpení je pouze přesunula na druhou stranu. Geralt pro ni představuje vše, otce i pomocnou ruku. I proto se znovu naštve, aby poté omylem vyvolala poplach na hradbách Cintry a aby pro ni Geralt přijel. Jenmže zde máme další potíž.

   Nejen v podobě samotného Zaklínače, jenž už má Yennefer plné zuby a přeje si ji na místě useknout hlavu mečem. Jistě by si nakonec na poslední chvíli rozmyslel, kým pro něj je, splněním všech snů, křehká, ale tvrdohlavá, nešťastná, dokonce již bývalá čarodějka. Snad by mu ani nemusela ukazovat důvod své cesty. Ona bytost, nacházející se v chaloupce, uvězněná Zaklínačka, totiž dosáhla po mnoha tisíciletích svého snu: Získala dost bolesti, aby se osvobodila.

   Sama skončí, s její magickou mocí, přímo uvnitř Ciri. Ta ji nedobrovolně přijme, a stává se tak (v podstatě) Démonkou. Zde máme úžasnou paralelu na Letopisy Rodu Shannara, v případě Erity a jejího přijetí Temnoty. Zdá se mi to, a nebo se tvůrci seriálu inspirovali (či rovnou okopírovali) metodu, kterak přichází Zlo do nevinných obětí? Žluté oči, poryv částeček, les, koně? Zatraceně, někomu zde asi hrozí porušení autorských práv...

   Kažpopádně, my zůstaneme hlavně u Yennefer. Nesmí zemřít, jinak by ztratil seriál velikou a velmi důležitou postavu. Uvidíme. Třeba zemře, a znovu ožije. Případně po ní zbyde jen pár vzpomínek, kde se objeví, jako tomu bylo u Eleny v Upířích denících. Snad se Geralt rozmyslí. Snad ji odpustí, a třeba dá ještě jednu šanci. Oba dva viz. foto (vlastní tvorba - Pozor! Úprava fotky, aby se v ní nenacházelo moc jiných rušivých elementů, tedy i snížení kvality!)...

   Konečně se splnily veškeré mé sny od chvíle, kdy se od sebe mí dva nejoblínenější (z hlediska milostného páru) hrdinové velmi vzdálili, a každý si šel svojí vlastní cestou. Inu, kouzlo lásky dokáže vyprchat značně rychle, zcelit bolestné rány však trvá nesmírně dlouho. Zatímco se tedy Geralt vydal za Ciri, a poté s ní strávil mnoho času na Kaer Morhen, Yennefer se několikrát vystavila nebezpečí smrti, jednou dokonce málem zemřela, a navíc ztratila svoji moc.

   Nyní se ale karty zdánlivě obracejí a mladá nesmrtelná čarodějka znovu nachází k dlouhověkému Zaklínačovi cestu. A to skrze Bílý plamen, a především přes Ciri. Jedině její magická moc, jíž stále nerozumí, může Yennefer navrátit ztracenou sílu. Zdali kvůli ní hodlá princeznu využít, či zneužít, zatím není jasné. Čím si už ale můžeme být bezpodmínečně jistí, to jest dívčina (čarodějčina) dosti podlá zrada. Ačkoliv nečekala Geraltovu přítomnost, a probudila se v ní po jejich setkání dávná vášeň, její cíl zněl stále jasně: Unést Ciri a ovládnout ji.

   Proto dokázala úspěšně oklamat Geralta svojí něhou a krásou, po níž nešťastný osamocený Zaklínač toužil, proto se snažila, ač už v posledí chvíli, přesvědčit a povzbudit Ciri, aby poprvé za svj život oužila svoji magii, když oběma dívkám hrozilo smrtelné nebezpečí, a proto se s ní také teleportovala náhle velmi vhodně (pro Yennefer) vytvořeným portálem. Bůh ví, kde se nyní obě nachází, v podstatě na tom ani nezáleží. Teď má Yennefer v rukou mocnou zbraň. Když si s ní trochu pohraje, získá zpět svoji magii. A podlehne - li Bílému plameni, cesta k Temnotě a Ohnivé moci nebude příliš dlouhá.

   Stále zde však zbývá pár prvků, s nimiž se může čarodějka stále vrátit na cestu Světla. Není ztracená, jen dosti pokoušená. Geralt pro ni tvoří, svým způsobem, záchytný bod, jakousi kotvu, díky níž ještě nemusí nutně propadnout velmi svůdnému Zlu. Dlouho zkoušená Yennefer se též může nechat přesvědčit od Ciri, ač v tuto variantu nevěřím. A poslední možnost? Vezme si sice její moc, na poslední chvíli za ní ale přijde právě Geralt (se svým kouzlem od Džina ji svede a podobně). Buďto ho zabije, když ji bude bránit v použití Ohnivé magie, a vydá se za svými krutými sny, či se ještě vzchopí.

   Máme zde tedy mnoho možností, jak se může příběh dále vyvíjet. Zatím ale ještě můžeme  v klidu zůstat u momentu, kdy se spolu Geralt a ona setkali, kdy ještě nikdo (hlavně Zaklínač, čarodějka už možná ano) nic netušil, kdy mezi dvěma hlavními hrdiny zůstával krásný, ničím nerušený mír. Dle mého názoru je Yennefer chudák, nechala se zviklat Bílým plamenem, ač už měla jistě mnohaleté zkušenosti s všemožnými obdobnými situacemi. Pokud by mu odolala, mohla by třeba zůstat čistá, v náruči Zaklínače i spokojená. Magie přece není vše, hlavní je láska. Alespoň to tedy platí v momentu, kdy jsou Yennefer a Geralt spolu, po velmi dlouhé době, viz. foto (vlastní tvorba)...

   Zatímco se představený přeživších Zaklínačů dozví o důležité roli princezny Ciri, jež může se svojí krví Starších zachránit ubývající počty jeho druhů, a během doby, kdy Geralt upře mladé dívce vytoužené přání stát se jednou z nich, kdesi daleko prchá Yennefer nejen z Aretuzy a z blízkosti svých bývalých přátel, ale též se opět ocitá na pokraji života. Její volba najít Barta, s nímž se viděla po dlouhé době jen krátce, smíšená s přáním znovu získat moc tvoří nebezpečnou směs.

   Poté, co se jí dostalo pozornosti ze strany představených všech Čarodějů, čelí Yennefer z Venterbergu obvinění z kolaborace s Nilfgardem. Jenže jak prokázat nevinu, když její jediný důkaz tvoří ztráta moci? Tím by na sebe navalila ještě více potíží. Proto, poté, co má zabít Nilgardského vězně před zraky všech králů Severu, s ním rychle utíká pryč. Na cestě do Cintry (kam se v podobnou dobu vydal i Geralt) se setká s Bartem. jedině on ji může přepravit do bezpečí, k Elfům a dalším.

   Jenže i když zůstává vězeň na svobodě, a na lodi dopluje až do Cintry, Yennefer volí jnou cestu, tedy zachránit Barta, jenž se opět svojí hloupostí dostal do maléru. Tento krok ji skoro stojí život. Uvěří, i přes mnoho desetiletí na světě, potulné děvce, a ta ji dostane do spárů nebezpečných rytířů. Bez své moci zůstává zoufale odkázána na jeden jediný hlas, hlas (hloupé a blbé, naprosto v tomto příběhu nepotřebné) Baby Jagy.

   Ta ji láká, aby si Chaos, tedy onu magickou sílu, uzmula násilím. Lze vůbec tento čin provést? Netahá ji do pasti? Jedinou výhodu, již krádež může (pro naše účely) dost možná představovat, je Temnota, která Yennefer jednoduše pohltí. Představit si bezcitnou a krutou mrchu není těžké. Jen, aby se naopak nechytila stále na pohled mladá dívka do pasti. Uvidíme.

   Ještě jeden dodatek: Z Baby Jagy se stal v podivném světě Myšlení Ciri. Jak ta souvisí s její mocí? Nevíme. Bude se s ní muset Yennefer utkat? Případně setkat? A tedy i s Geraltem, svojí "nevysněnou" láskou? Kdo ví. Obě dvě dívky, jež se sice "setkaly", ale přitom nikdy neviděly, viz. foto (vlastní tvorba)...

   První tři díly druhé série, až na několik výjimek, bohužel příliš nezaujaly. Scénáristé seriálu se zaměřili namísto skutečných a velmi dramatických okamžiků protkaných láskou, kdy naše nejoblíbenější postava často skoro zemře a nebo naopak stráví romantické chvíle s Geraltem, a sám Zaklínač svádí veliké bitvy s monstry, spíše na oddechové a legrační chvíle, kdy se ze Zaklínače Geralta stává přebytečná a dosti otravná postava představující starostlivého a bojácného otce a z Ciri holka toužící po nemožném - tedy po síle bojovnice.

   Yennefer zde, překvapivě, představuje jedinou světlou stránku jinak zbytečně zkaženého děje, v němž se dá, samozřejmě vyjma pár nechutných momentů, kdy Geralt pitvá zavražděnou stromovou příšeru, najít dosti "dětských" prvků. Kam zmizely sexuální okamžiky? Jaktože se vlastně, popravdě, vypařila z celého nadějného díla láska? Dokonce i city, abych se vyjádřil úplně. Samozřejmě, nemohu kritizova úplně. Proč?

   Osmdesát procent důvodů, proč mám tento seriál doopravdy rád, představuj stále vzezřením mladá dívka, usilující o jediné: Získat zpět svoji magii. Tu ztratila v Sodennu, kde užila zakázanou Ohnivou magii. Ačkoliv se svým způsobem obětovala (mnozí ji po jejím zajetí Nilfgarďany považovali za mrtvou) a v jednom okamžiku ji od smrti dělilo jen pár slov, dostala se zpět do Aretuzy, a alespoň Tissaia ji znovu spatřila živou, zdravou... jen bez své moci.

   Právě ona síla, na níž se Yennefer stala závislou, jí nyní způsobila mnoho utrpení. Bez ní dost možná navěky zůstane bezcennou, bez jakéhokoliv účelu, pokud tedy nezemře na stáří, což se také nedá vyloučit (podle mne, přesněji, v seriálu se o této dosti podstatné věci nezmínili). Jenže Yennefer nemusí jen trpět. Může se stát i obětí svých vnitřních démonů. Jak víme, doposud vždy pomáhala.

   Co kdyby ale obrátila, co kdyby se nechala vést pokušením, pro ni prozatím představující neznámý hlas stařeny, a pomalu kolem sebe bez vlastního vědomí utáhla silnou smyčku? S návratem magie by se mohla třeba chtít všem pomstít. Kdo ví, jak se jí mohla líbit Ohnivá magie. Třeba více, než by ona sama doposud tušila. Inu, uvidíme, co si pro nás tvůrci připraví.

   Zaklínač se pomalu posouvá směrem, kde ho chci mít. Na každou hlavní ženskou postavu (Yennefer, a dokonce i Ciri) mající možnost mít magické schopnosti pomalu doléhá nám známá Temná strana. Ciri mi velmi připomíná Eritu, Yennefer zase Clary. Obě vždy chtěli to nejlepší. Obě na pár okamžiků skončili podmaněné Zlem. Třeba se i zde dočkáe tolik potřebných vzácných okamžiků, jež umí dost zlepšit mé mínění o daném díle.

   Samozřejmě, teprve spekuluji. Zkuste si ale představit Ciri, jak se z ní stává nezastaviteln a nezkrotná Temná holka bojující vůči Geraltovi a třeba i celému Kontinentu. Zkuste si představit Yennefer, jak dokáže máchnutím ruky spalovat své nepřátele, nebo je naopak (pokud bychom uvažovali v obecném měřítku) pomořila svět do ledu či do noci. Yennefer, zatím stále dobrá, viz. foto (vlastní tvorba)...

   První série definitivně došla ke svému konci. Jelikož se toho v sedmém díle opravdu mnoho nestalo, - upřímně, scéna, kdy se Yennefer setká se svým starým kamarádem, tu si mohli nechat ujít, o Geraltovi nemluvě, snad jen ta Ciri ukázala své nadání v pravé podobě - rozhodl jsem se zde komentovat, více otevřeně a osobně, osmý díl. Díl plný napětí, kde jste si nebyli jisti, zdali vás Yennefer navěky neopustí.

   Právě o ní zde chci mluvit. Její ochota vydat se na obranu posledního útočiště před Nilfgarďany mne upřímně překvapila. Ostatně, stejě tak i ochota navštívit v sedmém díle Akademii, kde dlouho trpěla, a tam se znovu vydat na pospas "vyšší moci". Proč by tak Yennefer, jež v předchozích několika dílec pracovala na vlastní pěst, a nikým se nenechala zastaršit, vůbec hodlala činit? Copak jí už doopravdy dlouhý život omrzel, aby se ho chtěla zbavit?

   Ochránit v malém počtu ještě menší, a navíc starou kamennou pevnost bez jakýchkoliv prostředků, snad vyjma několika šípů a kopí není nic moc. Navíc, když na ni míří milionová horda sebevražedných vojáků... Nevím. Yennefer se drží velm zkrátka, hodlá stát na věži a naslouchat ostatním, vlastně vůbec "nevytáhnout paty". Nejhorší je, co se stane poté. Nad tím jen valím oči.

   Dříve, když ji napadl stopař, kdy chránila královnu a sotva narozené dítě, si se zraněním poradila. Možná dostala zásah do ramene, ale i přesto se v podstatě okamžitě vyléčila. Nyní ji, díky červům ovlivňujícím myšlení, napadla Sabrina, trochu zlá, ale i přesto věrná holka bojjící na stejné straně. Nůž zabodla do jejího boku, a co se nestalo! Yennefer se málem sesypala k zemi, skoro už nebyla s to bojovat.

   Naštěstí poté využila svého hněvu, aby plamenem sežehla polovinu nepřátelské armády. Konečně se zbavila svých zábran a vypustila to, co měla už předtím. Jenže pravidla určovala Rektorka, a tu musela Yennefer prostě poslouchat, stůj co stůj. Proč, to nevím, a asi se už nedozvím. Či raději nechci, bůh ví, co by z ní ještě vyšlo za nesmysly.

   Každopádně, Yennefer se vystavila dvěma možnostem, jež jí můžou pronásledovat. Respektive, třem. Buďto se s ní nic nestane, pouze získá více moci, a trochu se "vzpamatuje". Vrátí se za Geraltem, jemuž vylije své srdece a s nímž bude chránit Ciri. Toť trochu optimistická, romantická a ne moc dobrá alternativní představa. Druhá: můžou si ji přivlastnit Nilfgarďané. Jejich vedoucí, či spíše zástupkyně, ji může svést na scestí. Využít jejich zážitků, když popustila uzdu svému hněvu a Temnotě, a  jejich pomocí si ji získat.

   Poté už bude záležet jen na tom, dali se Yennefer pořádně předvede, a zdali nezíská vůdčí pozici v boji za Nilfgard, v boji proti ostatním. A bude jen na Geraltovi, aby ji vysvobodil z náručí Zla, či aby se nakonec přidal k ní. Inu, ten boj bych viděl sice rád, jen by se ale musel odehrát. Třetí možnost je též lákavá, jen by se zde čarodějka odevzdala Temnotě sama, bez nátlaku nepřátelských vojsk.

   Hlavní je, aby se ještě někdy setkala s Geraltem. Bude ale mít tu možnost? Kde vlastně nyní je? Nikdo ji neviděl od chvíle, kdy projevila své schopnosti naplno. Nebudou mít nějakou cenu, následky? Žije ještě vůbec Yennefer? Abych tu nemluvil na prázdno. Její poslední chvíle před projevem magie, tedy v době, kdy ještě byla víceméně "čistá", bez možných budoucích střetnutí se Zlem, viz. foto (vlastní tvorba)...

   Velmi krátce: Ačkoliv se již mohlo zdát, že se naše sny, přesněji, jedny z mnoha, konečně vyplnily, a že se Gerald zamiloval do Yennefer, stejně jako ona do něj, opak jest tvrdou pravdou. Vzhledově stále mladá, a úchvatně krásná čarodějka, vlmi lstivá, podlehla laskavému a statečnému Zaklínači. Jistě, nejprve před ním hrála i na druhou stranu.

   A to v momentě, kdy se spolu setkali v hospodě před (v tu dobu již jistou) společnou výpravou do hor, s cílem zabít draka, a kdy si Yennefer obalila kolem prstu fanatického bláznivého rytíře, ve skutečnosti obyčejného ubožáka. Gerald se ani nemohl zachovat lépe, když na její dráždění nijak nereagoval a normálně rozmlouval (všemi svými silami, tedy jen trochu a skoupě) s ostatními členy výpravy, dělící se na čtyři skupiny.

   Nereagoval ani na jeho zvláštní smrt, kdy by se mohl, jako šílenec, radovat. Nežárlil, nejásal, a možná z těhto důvodů mu nakonec dala Yennefer trochu prostoru. Později musel Gerald sledovat, jak umírá velitel jeho družiny, a rozhodl se proto odhodit zbytek svých zábran a v podvečer navštívit svoji vytouženou.

   Až příliš ochotně se mu vydala, až příliš odvážně vedle ní ráno seděl, a až příliš podezřele spolu poté čelili hrozbě, s níž měli stát po boku, za ochranu draka, jehož měli zabít. A též si i navzájem chránili život. Velmi hezké, ano, ale též nezvyklé, až moc utopistické. Právě proto nakonec vyšla najevo pravda: Gerald si vše vysnil. Požádal Džina o laskavost, aby s ním dívka strávila čas.

   A nyní toho může velmi litovat. Ani doposud neví, jak. Může se Yennefer po tomto zážitku zlomit srdce? Možná ještě bude s to navštívit znovu Geralda, ale za jakou dobu? Třeba si v průběhu času najde jinou dívku, a sama Yennefer pohled na ni a na něj nesnese. Od Temnoty jí v tu chvíli bude dělit jen krůček. Aby ho neučinila. A nebo ano? Nevím. Nejsem si jist, jestli se chci rozloučit s veškerou nadějí na jejich vášeň, viz. foto (vlastní tvorba)...