Beatle

Někdy člověka napadne spásná myšlenka, na které postaví svoji kariéru, vydělá majlant, nebo získá všeobecné uznání. Mě zatím bohužel nic podobného nepotkalo...kromě obrovského impaktu, jenž na mě zanechal živý koncert Pearl Jam a především - Eddie Vedder.

Jak to všechno začalo?

Popravdě jsme s kamarádem (zde uživatel známý, jako Filisthin), vyprávěli tuhle historku několikrát. I v nejkratší verzi má asi 20 minut. Během dvou dní, jsme totiž společně prožili těch nejzběsilejších 48 hodin v našich životech. Ale hezky všechno popořadě...

Bylo to někdy v lednu,  kdy mi Filip volal naprosto nadšeně, že 2.července 2012, budou mít v Praze koncert Pearl Jam, jenž jsou už několik let jeho silně srdcovou záležitostí. Mě se do té doby kapela zas tak netýkala, znala jsem je především díky své sestře, a později právě skrze jejich charismatického, a naprosto okouzlujícího frontmana Eddieho Veddera, jenž byl už tehdy nějakou dobu populární jako samostatná složka díky soundtracku k filmu Into The Wild.

Eddieho hlas mě fascinoval, a jako správnou ženskou, se mě i líbí jako chlap. Osobě...on a Russell Crowe jsou můj typický typ :) Dlouhé vlasy, vousy, krásný hlas, talent a psí oči...Škoda, že takoví chlapi už se moc nevyrábí...

Mno...řekla jsem si tedy, proč ne? Eddie je prostě Eddie a toho musím za všechny prachy vidět. Samozřejmě, za sólový koncert bych si nechala urvat ruce, ale ty Eddie v Praze asi dělat nebude (snad zatím).

Lístek stál na stání nějakých směšných 1 190Kč, z toho část peněz byla věnována rovnou do Vitalogy Foundation, což je charitativní organizace, kterou členové PJ založili. Bylo hezké si koupit lístek a nesobecky se při tom přesvědčovat, že je to na dobou věc, a ne jen pro vlastní zábavu. Koupili jsme lístky - v hospodě, přes terminál SAZKA, a už zbývalo jen čekat.

Čekat dlouhého půl roku.

...pokračování bude

Videoklip :) Jsem ho sem nějak zapomněla hodit. Ne zcela podle původního scénáře, ale znáte to. Někdy hold musíte ustoupit kvůli rozpočtu a požadavkům klienta. 

TŘETÍ ČÁST

Jak jsem již slíbila, malá ochutnávka něčeho, co oficiálně výjde 1.6. 2011. Ten scénárista, to jsem já :) Ale v reálu nevypadám tak blbě ;)

DRUHÁ ČÁST

Vždycky jsem věřila tomu, že abyste dosáhli svého snu, stačí vám jen trocha štěstí a především notná dávka talentu. Aneb jak radí staré dobré úsloví: "Nestačí chtít, musíš začít".

Poté, co jsem si zažila před rokem svou existencionální krizi, kdy jsem si prožívala své úžasné nálady poskakující mezi depresí k totálnímu klidu, začal se můj svět točit trochu smysluplnějším směrem. Ukončila jsem VŠ, která mě ubíjela a začala jsem se naplno věnovat tomu, čemu jsem dle mého byla předurčena.

Může to znít arogantně, ale pokud chcete prorazit (a že já zatím tak daleko stejně nejsem), musíte se umět ohnodnotit, dostat odvahu...a především cpát vaše představy lidem, kteří vám stále nevěří, že jste něčeho schopní, protože pak se budou velice divit, když nakonec něčeho dosáhnete.

O této situaci bych mohla mluvit hodiny a hodiny. Především rodinné výčitky, že nic nedotáhnete do konce, a obliba omlacování vám o hlavu vaši starší sestru, která má BcA. titul, trvalý vztah, pravidelnou práci a studuje navazující magisterské studium ve Francii. Nemluvě o prarodičích, kteří vám do očí řeknou, že by jednou taky chtěli říct: "A moje vnučka Eva udělala tohle..."

Jenže dokud jste looser, raději vás zatají.

Byť reálná představa mého budoucího života vypadá spíše jako Bridget Jonesová (na druhou stranu, s Colinem Firthem bych to brala taky), dala jsem si pro rok 2011 předsevzetí, že se přestanu plácat ve srabu a konečně se se svou scénáristickou kariérou někam pohnu. A najdu si práci, což se mi taky úspěšně povedlo.

Dva měsíce jsem dělala idiota v McDonald's (NIKDY VÍCE!), takže když mě vyrazili, byla jsem vlastně spokojená. Teď dělám na poloviční úvazek v obchodě se značkovým oblečením, mám o 15 Kč na hodinu víc, než v McDonald's, a mám čas i na jiné aktivity.

Totální obrat v mém životě přišel někdy kolem 25. ledna, kdy mě můj známý, Christopher Gilliland, přestavil portugalskému režiséru a scénáristovi, jménem António Pedro Nobre. Prvotní otázka následující po tom, že chci být scénárista, samozřejmě byla: "A jakou studuješ školu? FAMU?"...a moje odpověď: "Žádnou, jsem na pracáku." To nejednoho profesionála vyděsí, ale postupem času se začalo ukazovat, že moje existence asi není na této geoidovité planetě tak marná, jak se na první pohled zdálo.

Žijeme ve světě, kdy kontakty jsou to nejdůležitější. Hned potom peníze. A jestli někdo bude tvrdit, že nejdůležitější je láska, ukousnu mu hlavu.

A António byl člověkem, který mi tyto kontakty pomohl zprostředkovat, proto mám teď možnost se vám za 14 dní (tj. 1.6. 2011) pochlubit něčím, o čem se mé rodině zatím ani nesnilo. Nemluvě o všech projektech, ke kterým mě přizval a na kterých nyní pracuji. Ale nepředbíhejme událostem.

Prozatím dnešní deníček ukončím odkazem na v momentální době úspěšně rozjetý projekt, na kterém se podílím jako scénárista a produkční.

Jeden odkaz zde:

http://vimeo.com/21229002

A pokud někoho zajímá více informací, tak více zde:

http://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/cizinci-v-ostrave20110412.html

Nebo pak klasicky a typicky na facebooku zde:

http://www.facebook.com/profile.php?id=100002143579668&ref=ts

Ozvu se zase přístě, někdy na začátku června, abych vám přinesla více informací o mém tajnůstkářském úspěchu. Prozatím musím mlčet, neboť mne k tomu zavazuje smlouva.

Paradoxem je, že poslední dobou, když se vracím ke psaní, nebo se zpětně divám na všechno, co se za posledních pár měsíců událo, a částečně mi obrátilo život tím správným směrem, si stále opakuji jednu filmovou hlášku, kterou bych netušila, že si vůbec kdy budu schopná říct:

"Thank God I'm me."

(Jack Lucas, Terry Gilliam's "THE FISHER KING")

PRVNÍ ČÁST

Celý život sníte o tom, že jednoho dne možná dokážete něco, co změní váš svět a možná i svět kolem vás. Záleží na ambicích, které do své zmatené existence, na tělese terestrického typu, vkládáte.

Už od malička jsem se chtěla zabývat asi tak 300 různými profesemi, které se čas od času měnily, podle toho, jakou jsem měla zrovna náladu. Jsem opravdu pyšná, že jsem se vyhla podobným věcem jako "modelka", nebo "televizní hlasatelka". Nidky jsem nebyla moc dobrá v komunikaci. Tedy jen do doby, než jsem nastoupila na svou zázračnou střední školu.

Ale zpět k profesím.

Co si pamatuju, většina mých oblíbených "budoucích zaměstnání", se stahovala především k vědě a umění. Protože jsem tělem i duší věděc a umělec. Mezi astrofyzika, psychologa, geologa a patologa, jsem po čase zařadila i herce, fotografa (špatný nápad, který mě stál asi 30 naprosto zbytečně vyvolaných negativů), režiséra, ilustrátora, spisovatele.

Problém ale nebyl jen v nestálosti mých koníčků, které se měnily asi tak často, jako teploty v zimě během globálního oteplování, ale také to, že jsem se vždycky ponořila jen do jedné oblasti a tou jsem se zabývala tak dlouho, dokud nepřišlo mé periodické období, přejít zase na jiný koníček. Tuto úchlyku mám dodnes, což je možné třeba vypozorovat na tom, jak hodnotím a sleduji filmy.  Většinou mají ty filmy něco (herce) společné. Takže sleduji tyto filmy a když mě omrzí (herec), začnu sledovat zase jiné filmy. Svým způsobem je to výhoda. Dává mi to lepší pohled na jejich hereckou kariéru a pozoruji, jak si filmy vybírají, jaké charaktery nejčastěji vyhledávají. Prostě všechny takové ty věci, kterými se snažíte svým přátelům omluvit to, že jste v tu chvíli někým posedlí.

Já jsem teď momentálně posedlá Jeffem Bridgesem. Předtím to byl Russell Crowe a předtím Jim Sturgess. Ale viděla jsem spoustu dobrých filmů!

Ale zpátky k mému tragickému, nerozhodnému dětství. Čím jsem byla starší, tím rozmanitější druhy "budoucích povolání" jsem měla. Nakonec to dospělo až ke katastrofické krizi, kdy jsem vystřídala tři vysoké školy a ani jednu jsem nedokončila. Je to vlastně jednoduché. Třeba VŠ zaměřená na historii, vás učí jen o historii. A pokud máte na čtení denně asi patnáct-set knih, prakticky se nedostanete k ničemu jinému. Jste sice PhD. z historie, ale kdyby se vás někdo zeptal, co je kumulostratus, začnete přemýšlet, jestli je to latinský název kosti pánevní u neandrtálce. Do tohohle bodu jsem nikdy dospět nechtěla.

Po letech jsem si tak uvědomila, že jedinou možností, jak si vybrat své doživotní povolání, je mít je všechny. Což jednoduše znamená - stát se scénáristou (nebo spisovatelem).

Jako scénárista vdechujete život svým charakterům, kteří mohou být astofyzici, kvantoví mechanici, malíři, pianisti, či veterináři. A čím více se snažíte, abyste je udělali reálné, tím více studujete to, co dělají.

Jistě, když napíšete postavu "Jana Hrdličky, doktora s dvacetiletou praxí", a přečtete si k tomu "Domácího lékaře", težko budete moct přijít do nemocnice a vyoperovat slepáka. Ale minimálně se dozvíte, kde a co vlastně slepák je.

A tak více méně začala moje kariéra, která ač vypadala ze začátku jen jako sen, jde nyní pomalými kroky k vysněnému přání.