bo.sch

Největší chybou Argylla dle mého názoru je, že celou dobu balancuje mezi běžnou akční komedií a čistou parodií na špionážní filmy. Scény, které jsou očividnou parodií, jsou upřímně opravdu zábavné a jsou to ty části filmu, které si v kině skutečně užijete. Na druhou stranu ostatní scény, které pravděpodobně měly film stáhnout na trochu vážnější notu a dát mu nějakou hloubku, poté působí až trapně a jaksi nezapadají do celkové atmosféry filmu. Tím se Argylle liší třeba právě od Kingsmana, který dokázal perfektně vyvážit skutečně dramatické scény s comic relief ústící ve velmi kvalitní akční komedii - to se bohužel o Argyllovi říct nedá. Jako viníka bych označila pravděpodobně scénáristu Jasona Fuchse, který neustále skáče z jednoho žánru do druhého a dialogy z většiny pokulhávají. Samotná hrubá kostra příběhu není vůbec k zahození, bohužel Matthew Vaughn se tady až příliš rozjel ve svém živlu a film má nakonec tolik nepotřebných přeplácaných zvratů, že si říkáte, jetsli to skutečně bylo všechno nutné??? Co ale zase musím hodnotit kladně je výkon Sama Rockwella, který je v poslední době už zárukou kvality, a tak trochu zde přebírá místo na výsluní Bryce Dallas Howard, která měla zastávat roli protagonisty. Rockwell je jednoduše zajímavější a zkušenější herec a je vidět, že si tuto roli skutečně užívá a akční/taneční scény ho neskutečně baví. Obecně bych film ohodnotila jako průměr - ano, jsou tam scény, u kterých si říkáte, proč tam vůbec jsou, ale nudit se u toho určitě nebudete a občas se i zasmějete.

Taika Waititi se se svým druhým marvelovským filmem jaksi "přetaikawaititioval". To, díky čemu byl Thor 3 tak humorný, originální, neotřelý a úspěšný, zde vyhrotil Waititi do krajnosti. je na papíře vtipnější, barevnější, akčnější, ambicióznější... Bohužel zde ale u všech klasických prvků Waititiho tvorby došlo k jakési kolizi a člověk už ani nestíhá pochytit všechny vtipy a narážky, které ve scénáři jsou, dramatičtější scény jde pak jen těžko brát vážně a extrémně jasnou barevnost najednou střídají černobílé záběry. Není se pak čemu divit, že přehlušený byl dokonce i talentovaný Christian Bale, který se sice snažil ze všech sil, ale ani on tenhle film nemohl zachránit. Největší chybou Thora 4 je pravděpodobně Waititiho nutkání udělat ze všech postav comic relief s nekonečnou zásobou one-liners, které někdy do situace sednou a jindy zas šlápnou kompletně vedle. To co fungovalo v Thorovi 3 - že dokonce i serióznější postavy jako Thor, Loki nebo Hella - sem tam hodili nějaký ten vtípek, bylo v Thorovi 4 konstantní a v polovině filmu má už člověk těhle vtípků dost a přeje si, aby tam byl taky nějaký normální kousek scénáře, ze kterého by se vlastně dozvěděl něco celistvého o samotné zápletce bez toho, aby byl přerušován další rádoby humornou hláškou...

Čtyři malí dospělí (2023) jsou perfektním příkladem současné progresivní kinematografie, která se nebojí zachytit moderní novodobé pohledy na lásku a romantické vztahy - konkrétně na polyamorii, a přitom nezapomíná na překážky a problémy, které s těmito vztahy přcházejí. Zejména mě velmi pozitivně zaujaly herecké výkony čtyřech protagonistů, kteří byli v naprostém souladu a harmonii. Skvěle se navzájem doplňovali a společně vytvořili celistvé vystoupení, kde nikdo nevyčníval či nepřehlušoval ostatní postavy - což by vzhledem k zápletce působilo dle mého nározu rušivým dojmem. Určitě oceňuji i obecně kladný přístup k polyamorii, který zahrnoval i skupiny, u kterých bychom kvůli dlouho zakořeněným předsudkům takový způsob života nečekali (jedna z hlavních postav je kněz, jeho manželka je vážená politička, rodiše středního věku atd.), díky čemuž tento film mění domněnky o tom, že tento způsob života se týká pouze mladé "nespoutané" generace. Díky těmto pokrokovým myšlenkám, celkově velmi pozitivnímu a poučnému posleství celého filmu a úžasným hereckým vykonům mohu tento film vřele doporučit jako neotřelý  originální snímek ze současné skandinávské filmové tvorby, který si rozhodně zaslouží i zahraniční pozornost!

Po přečtení synopse bylo jasné, že se tvůrci jistě budou pokoušet o dojemný srdceryvný film, který bude hrát na city diváků podobně jako např. Rainman (1988). Příběh o tom, jak si otec i přes různé výzvy a překážky snaží hledat cestu ke svému autistickému synovi s Aspergerovým syndromem, má ovšem hned několik chyb, z nichž největší je pravděpodobně zobrazení způsobu, jak se má k lidem s autismem přistupovat. Bohužel tento film pro mě osobně nebyl tím dojákem, kterým měl tak očividně být, ale naopak byl pro mě ukázkou toho, jak dvojice rodičů je neschopná se o svého syna starat, naslouchat a porozumět mu. Po většinu času se svým snem nekomunikují, nic mu nevysvětlí a jen vyhodí ruce do vzduchu a řeknou "ach s ním to je tak těžké, když má autismus" - místo toho, aby se snažili pochopit, jak jeho myšlení funguje a šli mu tak vstříc. Na konci filmu mě postava nesmypatického neschopného otce vytáčela natolik, že celkově měl na mě film opačný vliv, než bylo zamýšleno - z kina jsem odcházela naprosto zklamaná a rozčilená tím, jak ani jedna postava ve filmu nebyla vykreslena reálně, ale pouze v jakémsi snílkovském stylu, který nemá žádné kořeny ve sklutečném světě. Tím se pro mě stal tento film naprostou ztrátou času, protože jak jsem již zmiňovala na začátku - jediný důvod natočení tohoto filmu byla pro mne stereotypní hra na city ovšem bez nějakého opravdového pravdivého aspektu. Společně s tím, že obecně mi film přišel nesmírně zdlouhavý i přes svou délku 95 minut a montáž ze sportovních stadionů je klišé nejvyššího kalibru, musím bohužel říct, že jedno zhlédnutí mi bohatě stačilo.