tombender

Zajímavý sitcom těžící z rozdílů mezi měšťáky a venkovany. Spousta úsměvných momentů a taky pár opravdu vtipných. Black Books to sice není, ale na ukrácení dlouhé chvíle vřele doporučuji. Jo a nevěděl jsem, že Dylan Moran je schopen takových láskyplných pohledů :)

Tohle veledílo jsem viděl zhruba v patnácti a dodnes si pamatuju závěrečnou scénu, kdy si chtěl hlavní hrdina odseknout svůj neposlušný úd. V poslední chvíli vtrhla do dveří jeho vyvolená a ať s tím prý počká, že by ho ještě mohli potřebovat... And live happily ever after : )

Arnie s dcerkou dovádějí ve vodě. Arnie a jeho dcerka krmí v lese srnku. Arnie jde s dcerkou na zmrzlinu. Najednou mu dcerku unese banda zločinců. A to teda neměli dělat! Vždyť s kým teď bude Arnie dovádět ve vodě, krmit srnky a baštit zmrzku? Takhle by to teda nešlo… Arnie teď použije své tvrdé bicepsy a ještě tvrdší angličtinu k tomu, aby je zlikvidoval jednoho po druhém a dostal svou dcerku zpět. A je úplně jedno, jak velkou mají přesilu – Arnie je přece komando! Navíc mu s hledáním dcerky pomůže sympatická pilotka, a co záleží na tom, že vlastně nemá vůbec žádnou motivaci Arniemu pomáhat, kromě toho, že viděla její fotku v Arnieho peněžence? Co na tom, že Arnieho všechny kulky minou nebo k němu radši vůbec nedoletí? Co na tom, že Arnie se trefí vždy i kdyby měl zavázané oči? Co na tom, že je to celé vlastně nesmysl, když je to tak skvělá zábava!

Když se na začátku filmu rozpovídala nějaká senilní nemocná babička, chvíli jsem si myslel, že jsem si spletl kinosál a chtěl jsem odejít. Ještěže jsem to neudělal, protože bych se ochudil o jeden z nejlepších filmových zážitků za poslední dobu. Stejně jako většina lidí jsem se ani já neubránil srovnávání s mým oblíbeným Forrestem Gumpem. A světe div se – Benjamin se Forrestovi nejenom vyrovnal, ale on ho naprosto převálcoval! Podivuhodný případ Benjamina Buttona mě zkrátka uchvátil svou hloubkou, lidskostí, naprosto dokonalým zpracováním i spoustou vtipných momentů, které spolu s těmi smutnými vytvořily úžasnou sladkobolnou mozaiku, kterou bych i při tak dlouhé stopáži dokázal se zatajeným dechem sledovat klidně další hodinu a půl. Výborné byly i herecké výkony. Oba hlavní aktéři si to u mě už definitivně „vyžehlili“ – Brad Pitt za Tróju a Cate Blanchett za Veroniku Guerin.

Rozhlasový psychiatr Frasier Crane zažívá krizi středního věku. Je po rozvodu, žádný nový vztah se nerýsuje a ještě k tomu se mu do bytu nastěhoval jeho otec – bývalý policajt a jeho excentrická ošetřovatelka Daphne. Život mu zpestřují jeho snobský a neurotický bratr Niles a kolegyně z práce lehce promiskuitní Roz. Takto by se dala shrnout základní kostra tohoto výborného a dle mého názoru jednoho z posledních inteligentních amerických sitcomů, který si na rozdíl od většiny ostatních dokázal udržet vysokou kvalitu po celých 11 sérií. Tvůrci dokázali z vtipných situací vytěžit opravdu maximum, k čemuž notnou měrou přispělo i herecké obsazení v čele s Kelsey Grammerem (Frasier), Johnem Mahonneym (otec) a vynikajícím Davidem H. Piercem (Niles). Jaká škoda, že na českých obrazovkách Frasier nikdy nedostal pořádnou šanci… Tuto smůlu nám však vynahrazuje VYNIKAJÚCI slovenský dabing.

Hvězdami Hollywoodu našlapaný film o tom, jak moc ruzně se dá chápat pojem "spravedlnost". Skvělý záporák James Cromwell, jehož Dudleymu jsem tu kulku do zad opravdu ze srdce přál. Jediné, co mě mrzí, je nedostatek prostoru pro Kevina Spaceyho, který jinak duo Pearce-Crowe celkem slušně válcoval.

Po všech těch krásných pokojských, svatbách mého přítele a podobných hovadinách působí tento romantický film jako balzám na duši.

Fantazie. Umělecký skvost. Pro mě nezapomenutelnou je scéna, kdy Hugh kráčí ulicí, pohroužen do svých chmurných myšlenek, a slyšet jsou pouze jeho kročeje - pouličnímu šramotu navzdory.

Rozhodně jeden z nejlepších filmů o boxu, jaký jsem kdy viděl. Krásná melancholická hudba dokreslující nejistou atmosféru konce první republiky a Marek Vašut ve své životní roli. Zároveň poslední film Jaroslava Soukupa před úrazem hlavy na přelomu let 1986 a 1987, který bohužel tak fatálně ovlivnil jeho pozdější tvorbu.

Tenhle film se mi líbil už když jse ho viděl v 96. jako devítiletý kluk. Teď po skoro 15 letech jsem se odhodlal k druhému zkouknutí a nestačil jsem se divit, jak moc dobře je natočený. Bravo, páni Svěrákové, vskutku zasloužený Oskar!