terunka003

Tenhle magnet pozornosti je stále ještě neomletý a dál láká davy diváků. I já se svojí rodinou jsme se nechali letos strhnout, podruhé. Minulý rok (únor 2010) jsme tuhle show zakusili poprvé, a po zjištění, že k nám tato taneční skupina opět zavítá jsme nečekali ani minutu a šli jim aplaudovat podruhé.

Irsko je mi osobně velmi blízké, a toto představení se musí líbit snad všem. V celé dvouhodinové „irské jízdě“ se objeví parta několika tanečníků, zpěvačka a dvě houslistky, ti se vzájemně propojují a vytváří tak příběh o Dobru, Zlu a Lásce. Taneční výkony nelze ani vyjádřit – od jemných ladných skoků tanečnic až po silové stepařské dovednosti tanečníků, kteří tancují jako o život. Do toho všude pobíhá zlatě oděný skřítek a dřímá v ručičkách kouzelný prášek a píšťalku.

Nečekejte, že vám ale na pódiu vyskočí v úvodní skladbě Michael Flatley a bude se vám tam promenádovat. Jsou dvě taneční skupiny, k vám nejspíš zavítá ta menší, přesto tančí, zpívají a hrají naprosto nezapomenutelně.

Pokud budete moci nenechte si to ujít! Já teď budu opět pár dní poslouchat soundtrack, a před zrcadlem budu tajně hopsat.

V sobotu jsem se se svojí rodinou vydala kulturně si užívat na koncert Abba – The Concert. Hala naplněná nebyla, což byla škoda, protože to byl zážitek. Abbu zná každý, ať už z filmu Mamma mia! nebo z rádií, je prostě všude, jejich písničky jdou do ucha, ale co vám to budu vysvětlovat.

Celá show začínala v 19h, a odcházeli jsme kolem 22.30h. Jednalo se o kompletní remake koncertu ve Wembley (1979). Kostýmy byly neskutečně dobové, včetně choreografie, pohybů i podoby hlavní „čtyřky“. Ostatní doprovodní vokalisti a hudebníci tvořili jakýsi mišmaš (Umpalumpák, Indián, Gotik), ale všichni byli Němci, takže dobrý. Písničky byly zpívané naživo, žádný playback! Kromě dvou písniček, které jsem neznala, se hráli ty klasické, takže ať jste se podívali na jakoukoli stranu v hledišti, vždycky se našel někdo, kdo zasněně zpíval spolu se zpěváky. Společně s nimi si ale na pódiu zazpívaly i děti, kteří vyhrály soutěž „Zpívejte s Abbou!“ (nebo tak nějak to bylo), to byl teda zážitek.

První polovina koncertu byla taková klasická, lidé si zpívali, kolíbali se do rytmu. Druhá polovina byla mnohem lepší. Začala jejich mini muzikálem z roku 1977. (To byl rozhodně můj nejlepší zážitek z večera – vypravěč, kostýmy, písničky, asi vyrazím do divadla..) A pak se to rozjelo – „Tancujte s námi“ – a lidé tančili, zvedali ruce, tleskali. Moc hezké to bylo, krásný večer!

Konečně! Zkouškové období mám za sebou a dnes jsem si mohla vychutnat zaslouženou odměnu. Tu jsem si sama sobě určila v podobě snímku Never let me go (http://www.csfd.cz/film/255017-never-let-me-go/). Na tento film jsem se těšila hned ze dvou důvodů – zajímalo mě, jak by se dala zfilmovat knižní předloha, a také kvůli jedné z představitelek Carey Mulligan, (http://www.csfd.cz/tvurce/54073-carey-mulligan/) která se stala mojí nejvíce obdivovanou herečkou (a to nejen kvůli tomu, že jsem se před půl rokem nechala ostříhat nakrátko, když jsem viděla jak moc jí to slušelo na předávání cen BAFTA).

Knížku “Neopouštěj mě“ od autora Kazuo Ishiguro jsem četla zhruba před dvěma měsíci a několikrát se k ní v myšlenkách vracím. Děj je celkem jednoduchý. Jedná se o sci-fi ze 60. let 20. století, kdy jsou v Británii instituce, třeba jako Hailsham, kde se vychovávají v izolaci od okolního světa děti, z kterých se stanou dárci orgánů. Jsou vychováváni tak, že netuší, jak má vlastně vypadat normální svět, protože oni jsou předurčeni k dárcovství. V 18-ti letech jsou ubytováni ve vesničkách, kde žijí s ostatními dárci pod jednou střechou a čekají, kdy jim přijde předvolání. Jediné co řeší, jsou vztahy, lásky, sex, a hrají si na svět „tam venku“. Když jsou zamilovaní, věří o povídačku o odkladu zamilovaným párům.

Filmové zpracování mě překvapilo. Představitelé dospělých i dětských rolí dali charakterům svých postav chladné emoce, žádné úsměvy, slzy a překvapené obličeje. Přesně tak, jako to bylo v knižní předloze. Vše se odehrává v celkem hezké anglické krajině, kde neustále fouká vítr a kde nikdy není takové teplo, aby se mohli procházet venku bez kabátů. To celé doladí hudba a kamera, zaměřená na detaily. Celý film tak plyne pozvolna, bez větší akce, hluchých míst. A to je děsivé. To, že je to reálné sci-fi z reálné doby.

Myslím, že jsem si odměnu vybrala parádní. Sice to není snímek moc pozitivní, ale kulturně jsem uspokojená.