Amputace

Z reálných podkladů čerpající příběh Johna Nashe, geniálního matematika, je sám o sobě dosti poutavý a přináší nám další z portrétů studie géniů doby dnešní i milulé. Jak lze očekávat, námět bude vycházet především z "podivuhodnosti" ústředního hrdiny, ztvárněného skvělým (i když místy přehrávajícím) Russelem Crowem. Howard, mistr životopisných příběhů, přináší na své poměry neobvykle mnohostranný příběh, jehož podoba (a především podoba hlavní postavy) se každou chvíli mění. Motiv schizofrenie je vyobrazen až epizodně, alespoň na mě tak působí - nemá být pointou, nemá být překvapením, je zkrátka pouhou pasáží, úsekem složitého života. Ed Harris, představující dějově opomenutelnou postavu, mohl dostat mnohem více prostoru, takhle se z něho stává jen nevyužitý doplněk, což lze říci také o Paulu Bettanym, který se mi však svou rolí zapsal do paměti mnohem výrazněji. Magickou atmosféru snímku v neposlední řadě dotváří také jedna z nejoriginálnějších kompozic (a že bylo na čase) Jamese Hornera. V celkovém součtu šlo o dokonalý zážitek, kterému k mému pozitivnímu hodnocení však značně domohla již samotná atraktivnost motivu genialita vs okolní svět.

Několik krátkých postřehů k režijnímu stylu: Falešné hlediskové záběry – divák si nemůže být jistý, zda je vrah přítomen nebo nikoli - postava jdoucí po chodníku je zabírána z dálky a postupně se kameře přibližuje, čímž je hrozící nebezpečí vyvráceno. Tyto záběry jsou v kontrastu s momenty, kdy se vrah reálně zjevuje – ty jsou náhlé a krátké, zatímco scény, ve kterých divák pouze tuší vrahovu přítomnost, jsou dlouhé a pomalé (většinou záběry bez střihu). --- Vrahovo hledisko bývá nedovršeno – i když je slyšet vrahův dech, vidíme rovněž vraha (když pozoruje svoji první oběť, slyšíme jeho dech a myslíme si, že vidíme jeho očima, pak však vstoupí do záběru). --- Je-li více postav pohromadě, kamera je přirozená, dochází k prostřihům, jakmile je však postava sama, kamera získává voyeurský charakter. --- První detail vrahovy tváře/masky přichází až ve druhé polovině filmu – drží telefonní sluchátko, což je vzhledem k tomu, že za celý film ani jednou nepromluví, paradoxní a komické. --- - Explicitní nahota – první dvě zavražděné ženy mají odhalené poprsí – značný důraz na ztotožnění vzrušení a strachu, což souvisí s cílovým publikem (teenagerové), kterému byly slashery původně určeny.

Celý příběh, který disponoval mnohem větším potenciálem, než jaký byl nakonec prezentován (předlohu jsem doposud nečetl), se zredukoval na nepříliš záživné vyšetřování vyvraždění dvou rodin, které spáchal sic zajímavý a podivínský, avšak pojetím svých zločinů a zásad ne zrovna precizní a invenční (což však nepovažuji za přítěž; Buffalo Bill také nebyl příliš vynalézavý) člověk odsunutý na okraj společnosti. Hlavní problém házející tento film pod hranici nadprůměru se dá nazvat přílišnou schématičností a násilnou snahou zakomponovat do děje Hannibala. Ten je zde absolutně k ničemu a jeho pomoc kdykoli si vyšetřovatel Graham neví rady, snad nemohla být myšlena vážně - nejlepší Lecterovou scénou tak zůstává hned samotný úvod a kratičký dialog se šéfem ústavu. Co mě také velice iritovalo, že se neustále mluvilo o Grahamově nedozírné fantazii, kterou jsem však ani jednou během celé stopáže nevypozoroval. To bylo k záporům, teď bych se chtěl dostat ke kladům, které tento film činí koukatelným. Jsou to klady hned dva - Ralph Fiennes a Emily Watson. Jejich part je úžasný a tak moc uvěřitelný, že se mi tají dech. Milostná linie tohoto typu prakticky nemá obdobu. Sledujeme, jak se psychopatický vrah věřící v jakousi nadpřirozenou moc, člověk evidentně scizofrenický a sociopatický, zamiluje do slepé dívky naopak zdánlivě neposkvrněné zlým vlivem okolí, avšak bojující proti stejnému problému jako on, sice proti totální společenské vyčleněnosti. Člověka, kterého bychom měli nenávidět a opovrhovat jím, v momentě, kdy musí opustit svou životní lásku pro své "vyšší dobro" litujeme. A ani na chvíli nezapochybujeme o pravosti jejich vztahu. Takhle nějak si představuji opravdu originální a přitom nesamoúčelné vyobrazení osudové lásky. Je veliká škoda, že přichází až po tak dlouhé době a to jen na krátkou chvíli, jinak bych byl schopen film opakovaně vynášet do nebe, takhle bohužel zbyla jen snůška nesmyslů se zajímavým okrajovým motivem.

Absolutně nejlepší filmové zpracování komiksu, kterého jsem byl kdy svědkem. I oproti velice silnému a potenciálem nabytému prvnímu dílu je zde mnohem více akce, zapamatovatelných momentů a hudby. Záporáci nemají chybu a exteriéry vánočního Gothamu už vůbec ne. A znova; ta hudba! Elfmanova vůbec nejlepší kompozice a nejlepší Burtonův film.

Film, který je narozdíl od Zuřícího býka, Rockyho, nebo třeba Wrestlera, především o daném sportu. Ron Howard věděl, že v tomto případě (narozdíl od Čisté duše) nemůže vsázet na scénář, který je plný tradičního amerického klišé, a proto se pustil do rutiny, kterou ověnčil tou nejvěrnější přehlídkou boxerských klání (Zuřícímu býkovi se tímto omlouvám), jakou jsem kdy viděl. Veškeré scény z ringu jsou natolik autentické, že i navzdory očekávatelnému závěru, vyvolávají v divákovi notnou dávku napětí. Russell Crowe zde předvádí, že bojové typy obivuhodných hrdinů mu jdou na výbornou, ačkoli zdaleka nehraje nad rámec svých možností. Renée Zellweger je mu ideálním protikladem a musím smeknout před jejím dojemným výkonem, přestože mi jako herečka není zrovna dvakrát po chuti. No a nesmím zapomenout na Paula Giamattiho, který dokazuje, že je jedním z nejtalentovanějších herců posledních let. Snímek je to mistrně natočený (jak je u řemeslníka Howarda zvykem), ale až přespříliš patetická příběhová struktura mi nedovoluje sáhnout k plnému hodnocení. 80%

Z Trainspottingu dělají kultovní záležitost hned tři prvky: 1) Nezapomenutelné charaktery postav, 2) Obzvláště dobré herecké výkony, 3) Tragicko-komické pojetí depresivní tematiky. Nejlepší film o drogách, který byl kdy natočen. Má nadhled a přitom je sžíravě skutečný.

Zde se neubráním srovnání s Trainspottingem, protože spolu s ním tvoří vrchol drogové tematiky ve filmu. Začnu tím, že depresivní stránku zvládá výborně. Zvláště závěrečná klipová sekvence za doprovodu Mansellovy hudby, která působí jako by každičký její tón vznikal přímo souměrně natáčení jednotlivých obrazů (ano, až tak je padnoucí), je dechberoucí a filmařsky (když vynechám Triera, Kieslowského a Coeny) natolik vybroušená, že mám sto chutí říct: nic lepšího jsem nikdy neviděl. Potom tady máme herecký výkon Ellen Burstyn, kterou měla Akademie zaslouženě odměnit, ale nestalo se, jak již vícekrát. Ellen předvádí vývoj postavy přesně tak, jak jsem si ho vysnil. Přestože na začátku je konzumní, průměrná, do kolektivu skvěle padnoucí žena, před závěrečnými titulkami je z ní (ne)chodící kus několikrát přežvýkaného masa a ani kousíček jejího vývoje nepůsobí nepřirozeně. Celý příběh její postavy je precizně vystavěný a krásně ukazuje, že ač drově závislé neustále odsuzujeme, sami máme svůj individuální typ závislosti, který kdybychom zahnali trochu více do extrému, dopadneme stejně jako ten feťák. Zde výčet kladů bohužel končí. Jared Leto a Jennifer Connelly sice tvoří poměrně sympatický pár, ale jejich přítomnost na plátně nudí, stejně tak postava Marlona Wayanse. A zde se dostávám k onomu srovnávání s Trainspottingem. Zatímco Trainspotting se snaží být ve zobrazování drogové problematiky jiný, atypický, Requiem až moc vsází na obecné povědomí o drogách, které stupňuje k nesnesitelným výšinám. To je hlavní rozdíl mezi těmito kulty - Trainspotting variuje, experimentuje, Requiem stupňuje. Nebýt Ellen Burstyn a dějové části její postavy a úchvatného závěru, je Requiem for a dream pouze průměrným filmem. Shrnu to takhle - za skvělou hudbu jednu hvězdu, za Burstynovou dvě hvězdy, za závěr také dvě, za všudypřítomnou nudu a neustále opakovaný motiv absťák - droga - absťák jednu ubíram = 4*.

SPOILER!! Motiv Dostojevského Zločinu a trestu je variabilní a i z dnešního pohledu stále velice diskutabilní. Krzysztof Kieslowski využil depresivně působícího prostředí socialistického Polska a právě v něm rozehrál svou vlastní variaci na Zločin a trest._Zakřiknutý mladík Lazar Jacek postrádající jakýkoli významnější smysl života se bez konkrétního záměru toulá ulicemi a potkává stejně nicotné lidi, jako je on sám. I přes minimum dějových prostředků, jsou divákovi sdělovány jasná fakta o Jacekově přístupu nejen ke světu, ale i k sobě samému; až příliš dobře si uvědomuje svou bezvýznamnost (dialog s malířem na náměstí), bezprostřední pasivitu vůči okolí (dva muži mlátící třetího) a zlomyslnost (scéna s holuby, kamenem, nebo fanouškem na toaletě). Nevýrazné, avšak pro částečné objasnění motivu následné vraždy stěžejní, situace, do kterých je stavěn, jsou prolínány s denním stereotypem arogantního taxikáře a příběhem mladého perspektivního a morálně silného právníka. Vypravovací struktura není založena ani tak na obsahu (jež je až děsivě minimalistický), jako spíše na užití kamerových filtrů a masek. Každý myšlenkový pochod jednoho ze tří hrdinů je doprovázen sugestivním kamerovým efektem. Kieslowski dosahuje naprostého divákova souznění s postavou (zda je v depresi postava, je v depresi také divák), jelikož nepřenáší její psychologii do příběhu, který plyne pod vlivem samostatně budovaných náhod, ale přímo do způsobu snímání jednotlivých scén._Egocentrický taxikář vyžívající se ve své vlastní škodolibosti je unikátním archetypem vrahovy oběti. Přestože je to osoba představující přerostlé dítě, má svůj život pevně pod kontrolou. Jeho naprostým opakem je mladý začínající právník, jež právě překonal řízení o přijetí do právní komory. Je navzdory svému mládí uvědomělý, přesto by však chtěl změnit svět k lepšímu, což se mu nikdy nemůže podařit._Střet ústředních hrdinů, jejichž životy se diametrálně liší, přichází prostřednictvím absurdní situace, kde se opět projeví Jacekova zlomyslnost (stavěná do opozice taxikářově náhlé ohleduplnosti - zastaví na přechodu a nechá projít skupinu dětí). Ta však není v porovnání s explicitním pojetím následné vraždy zdaleka tak podstatná. Celý akt jedné z nejnaturalističtějších filmových smrtí vůbec, působí jako odtažitý sdělovací prvek; avšak čím déle se taxikář smrti brání, tím patrněji jsou v dané chvíli cítit náznaky lidskosti. Jacek je komplikovaností usmrcovacího procesu zaskočen a jeho zdárné dokončení mu dodá pocit úlevy, následně však přece jen příval emocí neunese (zapnutí a následné zlikvidování rádia)._Fáze vyšetřování a soudního líčení je z filmu vypuštěna, divák se tak do příběhu vrací až v momentě, kdy je mladý vrah odsouzen k trestu smrti. Zároveň je z pochmurného prostředí plného minimalistických a bezeslovných scén vržen do prostředí moralistického (dilemata trestu smrti). S přerodem děje se mění i režisérský přístup, který nabírá na subjektivitě - přesto se člověku nesnaží sugerovat svůj názor - a přejímá plnou zodpovědnost za příběh, kterému se věnuje mnohem důkladněji, než v první polovině. Na otázku trestu smrti nahlíží neosobně (příprava popravčí místnosti), ale zároveň odhaluje Jacekovu emocionální stránku (poslední rozhovor); podle předešlého schématu je natočena i samotná poprava._Herci jsou precizní a v konečné fázi filmu autentickou procítěností ještě podtrhují charakterové vývoje svých postav. Miroslaw Baka v roli Lazara Jaceka předvádí bezpochyby svůj životní výkon; stejně tak Krzysztof Globisz. Především díky vhodně zvoleným hercům a úsporné režii v nás film zanechá mnoho rozporů a neobjasnitelných otázek, na které bychom nejraději odpovědi vůbec nehledali.

Opravdu jsem nečekal, že tak zajímavý námět, jakým Parfém bezesporu je, pohřbí neuvěřitelná režijní impotence, unuděnost a především tupý, ale SKUTEČNĚ tupý závěr. Nápad pojmout akt vraždění tak nějak lyricky je vítán, ale pokud se nikam nevyvíjí, zůstává jen u toho, že oceníme audiovizuální stránku a zbytek nás bude uspávat (což by vraždy rozhodně neměly). Chápu, co chtěl Tykwer říct, chápu, co chtěl říct ten romantický obal a ten teatrální závěr, ale to je bohužel vše. Jedna hvězdička za skvělý úvod z pařížských tržnic, v tomhle duchu bych uvítal celý příběh, vím, že by se pak nevyjímala jeho "originalita", ale to vem čert, byl by to pořád nadprůměrný film, i když řadový, tohle je nic.

Koloristicky i dějově rozpůlený příběh o rasistovi, kterého nepříjemná zkušenost zbavila veškerých iritací vůči svému okolí. Myšlenka se může zdát oprýskaná a dávno zapomenutá ve sběrnici filmových klišé, ale přitom je základem snímku, který ukazuje, že radikální a nezvratná proměna člověka je možná. On nejen že nám to ukazuje, představuje, on přímo sugeruje svůj postoj (za což je některými kritizován) a činí tak citovou rozdvojeností: 1) na začátku zprostředkovává zrod sympatického hrdiny (Edwarda Nortona), který je společensky neadekvátní, 2) vytváří k němu protiklad v podobě zlem doposud tolik nepostiženého bratra, tomu ovšem dává nejvíce prostoru až v nepřítomnosti druhého bratra (Dereka), kdy sám prochází negativně směřovanou proměnou osobnosti, 3) pobyt ve vězení Dereka změní, zatímco jeho bratrovi poměrně anarchistická, neurčující výchova umožňuje to jediné, co lze v pleťově nejednostranné čtvrti dělat - bojovat za svou rasu, 4) Derek a jeho bratr tak stojí proti sobě, aby se k závěru jejich názory ustálily na společném bodě. Příběh, jak vidno, si nás vodí přesně tam, kam potřebuje. Neužívá k tomu nikrak novátorský řemeslný kabát, dokonale si vystačí se střídáním černobílého a barevného odlišení obrazu a citovými útoky, u kterých není zcela zřejmé, k jakému postoji nás podněcují. Chci říct; je účelem například scény basketbalového zápasu (za doprovodu vynikající hudby Anne Dudley) dosažení sympatizace s rasisty? Nutí nás příjmout tuto komunitu? Nebo prezentuje její hierarchii, pravidla a cíle jen za účelerm následné moralitní montáže, která ji zboří jako domeček z karet? Nejspíše jde snímku právě o to, abychom se cítili stejně zmateně, zrazeně a poníženě, jako Derek ve vězeňských sprchách, chce ukázat, jak snadné je propadnout něčemu, o čem ještě v zárodku víme, že je špatné a takto činí prostřednictvím nás samotných, nás diváků! Protože jak jinak si pak můžeme vysvětlit, že je nám Derek tolik sympatický, když křičí po své rodině (a ví přesně, co říká, má názor, který si obhájí jako málokdo), když skrze basketbalový zápas bojuje proti černým "tiranům", když organizuje přepadení obchodu? Co do proměny člověka je Kult hákového kříže jednoznačně to nejlepší, co jsem kdy viděl a Mise se může v tomhle ohledu jen závistivě pošklebovat (ona má zase své vizuální trumfy, takže to vyrovná).