Kunderion

Rád bych po těch letech viděl znovu - pamatuju si, že to na mě jako na čerstvýho příznivce Gellnera, Šrámka a spol. hodně zapůsobilo - ale komanči to nějak zařízli, protože se jim nezdál bohémsky zobrazenej způsob života čítankových hrdinů. Od tý doby marně čekám na znovuuvedení...

K tomuhle filmu můžu dodat jen tolik, že jsem ho viděl památného 17. listopadu 1989 v chomutovském kině Kolčugino, dnes už neexistujícím, a že mě v něm tehdy nejvíc zaujala Katarzyna Figura...

Pro mě osobně nejlepší film od Antonioniho. Typ filmu, jaký miluju: dostatečně pomalý, černobílý pocitový drama... nádherný šedesátky, který se nemusejí kašírovat jako dnes ty neuvěřitelný retra v HD kvalitě. Jeanne Moreau to sluší jako nikdy předtím ani potom, Marcello je jasnej, příběh dostatečně pomalinku plyne k tomu závěrečnýmu zoufalýmu dialogu mezi ním a Jeanne. Nádhera... pro mě jeden z mý TOP desítky filmů. Jo, takhle jo !!!!!

Tahle adaptace Páralovy knihy je neprávem opomíjená. Je to snad kvůli Štaidlově hudbě? Nechápu... Mistrovský výkony Brejšky, Cupáka i Vyskočila... atmoška ústecký chemičky, čtyřicátnická krize bejvalejch milenců, romantický nadšení Břéti Laboutky (Pokroutky), úryvky z Moby Dicka… a tragický finále, ze kterýho mrazí. Podle mýho nejlepší zfilmovanej Páral...

Pamatuju ještě z dětství, kdy jsem čítával detektivky. Dnes už je nečtu. Ale tuto vynikající adaptaci nejslavnější prózy božské Agáty miluju. Čas od času si ji pustím z DVD. Výborná atmosféra, skvělá hudba... a hlavně herecký koncert tehdejších filmových hvězd, dodnes nepřekonaných. A nejlepší Hercule Poirot v podání Alberta Finneyho. Co víc si přát?

Pro nás, co nám v tý době bylo kolem třiceti, je tenhle film dokonalej kult. Viděl jsem ho aspoň padesátkrát, rozebíral jsem ho, když jsem se tehdy hlásil na FAMU. Nedám na kluky - Jakuba s Radkem - dopustit, a Aňa byla tehdy ještě normální; dnes už si hraje na herečku a nemá na to. A kdo rozumí, co je mít "jednu ruku dlouhou", tak tomu nemusím nic vysvětlovat. Je to generační záležitost...

Kdysi pro mě film No1, pak se ale ke mně dostalo DVD s přihlouplým dotočeným komentářem hlavního hrdiny Tomáše (Hanáka) a veškerý kouzlo filmu šlo do kopru. Kdo tuhle zhůvěřilost Vorlovi poradil? Dnes mám sice DVD, ale neodvážím se na něj kvůli tomu komentáři koukat, neboť by mi to zkazilo náladu. A tak budu vzpomínat na kdysi na VHS kazetu natočenou kopii z ČT2, kterou jsem sjížděl až do roztrhání, a citovat si v duchu hlášky otce hlavního hrdiny (v podání Boříka Procházky): "Co je, vole? Jdeme zkratkou, ne?"

Na přelomu změny režimu, krátce před přechodem ze socíku do kopytálismu, vzniklo několik filmů, které neprávem zapadly. Zvířata ve městě jsou jedním z nich. Příběh několika třicátníků v kulisách zoologické zahrady, jejich tužeb po návratu k přírodě v kontrastu s postupujícím společenským rozkladem, můžeme sledovat i dnes jako výbornou alegorii o tom, kdo je vlastně za mřížemi a kdo svobodný? Kde je ta hranice? Vedle bručouna, "medvěda" Koubka, zde zazářila Ivana Chýlková v jedné ze svých nejlepších filmových rolí...

Úsměvy smutných mužů jsou spíš společenskou událostí než filmovým zážitkem. Stáli jsme v půlce léta v Kadani šílenou frontu na vstupenky a do sálu jsme dorazili až pár minut po začátku. Nejprve jsem si myslel, že se koukáme na upoutávku, až teprve po čase mi došlo, že tahle upoutávka nikdy neskončí. Byl to prostě film sám. Zmatenej, s efektní kamerou a neuvěřitelnejma hereckýma výkonama. Tou neuvěřitelností mám pochopitelně na mysli fakt, že jsem nechápal, co tam ti herci dělají a hlavně - proč to všechno dělají. Proč vlastně hlavní hrdina v podání nesympatickýho Davida Švehlíka začal chlastat? To jsem se pochopitelně za celej film nedozvěděl. A o těch ostatních postavách ani nemluvě - vždy se jen na chvíli odkudsi vynořily a pak zase zmizely. Což možná v knižní předloze Pepy Formánka nevadí, ale jeho a Svátkův společnej film by odpovědi na podobný otázky snesl. Zkrátka: špatnej scénář, zmatená režie, rozporuplný herecký výkony. A pak najednou byl konec, naprosto bez varování, a lidi v kině vstávali a pochvalně pohupovali hlavama. Jen já a moje žena jsme v ten samý okamžik utrousili: "škoda peněz za takovouhle slátaninu".

Pro nás, co jsme Jako jed viděli tehdy krátce po svých dvacetinách a díváme se něj dodnes, tato mistrná love story stárnoucího úředníka a jeho temperamentní spolupracovnice z východní Slovači neuvěřitelně dozrála. Teď už jsme všichni v letech Pavla Hnyka a umíme docenit fakt, že se "stařec" do mladší ženy úplně zblázní a hodí všechno za hlavu. Je tu jen jedno zamyšlení navíc: zatímco tehdy byl "hrdina" za svoje "opomenutí" přeložen kamsi do archívu, dnes by asi skončil jako bezdomovec. Tak si, chlapi, dávejme bacha...