SajmuneKk

Na tendence českého filmu pecka. Formální práce s žánrem moderního sci-fi je v Bodu obnovy na výborné úrovni, dle mého názoru dosud v českých podmínkách neviděná. Co se týče příběhu a postav, tam jsem čekal něco trochu víc inovativnějšího, než typickou zápletku kriminálky/sociálního dramatu pro boomery běžící na ČT. 4*/5.

Český sen meets Dabing street. Skvělý zaháčkování skrze plotwist aka "Je to jenom film" - který překvapivě není udělaný kýčovitě a prvoplánově ale naopak působí lehce, vtipně a posouvá snímek do nových významových rovin v rámci čecháčský sebelítosti. Takhle se má vyrovnávat s naším traumetem z moderní historie - ne točením debíních Masaryků a Šarlatánů. Plus filmařskej humor - Loved it.

Řemeslně a atmosféricky velice povedený animák se stylem Pana Lišáka. Scénář občas pokulhává v dávkování - například v části po dostání se do nebe je spousta irrelevantních informací, které s dějem moc nesouvisí, jako ta čistička. Na můj styl by mohlo být občas míň infantilní (vím, je to dětský film ale ze svých dětských let vím, že animáky nemusí být nutně jen pro děti) - např. myška, co se bojí, to by mému osmiletému já přišlo možná trochu trapný - ale třeba bych v tu dobu už byl moc stará cílovka. Nicméně toto film dohání svoji nejsilnější stránkou a to je jeho schopnost pracovat s tématem smrti, v rámci dětského diváka. Téma je podáno dospěle, upřímně a zároveň nepůsobí traumaticky ale jako něco přirozeného, s čím se budeme muset setkat jednoho dne všichni. Za to má ode mě velký palec nahoru a přiznávám, že jsem na konci brečel jako želva.

Turínský kůň je existencionalistický snímek, který svým unikátním zpracováním tvoří obraz absolutního pekla. Film nám perfektně dokazuje, že na znázornění utrpení a předřazenost postav nepotřebujete vydloubávání očí lžící a umírající rolníky v krvi a exkrementech (viz. Marhoulovo Afektované ptáče) - ale stačí na něj prostě neustále opakující se stejná, ponurá hudba, odebrat jakýkoliv dynamický střih (nebo vlastně skoro jakýkoliv střih) a minimum dialogů. Proč taky? Jaký má smysl se držet filmových pravidel, když jsou filmaři ve výsledku předřazení jako ten Turínský kůň? Snímek svým zpracováním nevědomky přenáší peklo i na diváka, z části chce divák aby film už skončil. Ví, že na jeho konci ho nic nečeká a film svůj existencionalismus přenese na něj. Cítíte se prostě po tom na prd, bez jakéhokoliv konkrétního důvodu – nevíte proč se tak cítíte. A to je síla filmové řeči Bély Tarra a Agnes Hranitzky.

Bastardi ve mě vyvolává zvláštní maglajz emocí. Neskutečně zlá obrazová stránka filmu, která je sterilní i na to že byla točena v low-budget prostředí, ve mě vyvolává zvratky, což ve výsledku ale funguje báječně a celý požitek je pak o to drastičtější. Magnusek ve filmu hraje roli chodící morálky, která občas svou přehnanou dramatičností působí až vtipně. Což společně s komickou stránkou filmu (která se fakt povedla a je to highlight) docela funguje, jenom v opačném smyslu než bylo zamýšleno. Obecně si myslím že hlavní jádro námětu by fungovalo docela dobře – učitel se chce pomstít třem žákům, přestoupí na jejich školu aby je víc mohl poznat a následně je zabil – kdyby to nebylo tak neskutečně přitažený za vlasy. Skoro všechno co se ve filmu děje je těžko uvěřitelný, ať už ze strany postav nebo okolního světa. Člověk se do filmu nemůže moc vžít a chce z něj spíš utéct. Tři hlavní záporáci jsou bez motivace, jsou prostě jenom bastardi. Na to, co by se z nich dalo vytěžit, jsou vytvořeni děsně lacině a prostě tam jenom existujou. Jsou jako NPC ve videohře. Navíc c’mon, v sedmý třídě? Tohle působí ještě víc k smíchu než když se američani snaží zahrát středoškoláky 25-letejma týpkama. Taky bych chtěl mít takhle vysvalovaný ruce ve 13-ti letech. Když jsem se koukal na Bastardy teď zpětně, v celku mě překvapil motiv náboženství (,,Proč se roděj takový zmrdi, jako jsem já?”) – to filmu dodává zvláštní podkontext, který je udělaný přesně tak jak by měl být – nenápadný a nekonkrétní. To totiž filmu taky chybí, nekonkrétnost. Až moc se spoléhá na dialogy. Ale jinak docela kultovní film, u kterého jakožto filmař cením Magnuskovo nasazení, které při tvorbě svého filmu vynaložil v rámci svých, tehdy ještě amatérských, možností. Podařilo se mu vytvořit dost celistvou mozaiku o sociálních problémech v zapadlejších koutech Česka, která je podpořena černým humorem a autentickými postavami – primárně neherci. Tyto tři důvody jsou hlavním tahounem Bastardů a je vcelku škoda, že v ostatních rovinách (scénář, kamera, zvuk) film tolik strádá.

Od roku vydání tohoto filmu neslyším nic jiného jak nadávání na nové Krotitelé Duchů a jak ženské herečky přišly posrat celou franšízu. Tehdy mi to ale přišlo dost zabarvené. Nevěřil jsem tomu, že je to tak špatné a spíš jsem tu nenávist k ženským představitelkám přisuzoval tomu, že oni jistí nadávající nerdgeekové mají takzvaný NBS (No bitches syndrome). O šest let později, poté co mi byla dána možnost parazitovat na účtu HBO Max mého staršího bratra, jsem se konečně odhodlal k tomu, abych na danou skutečnost pohlédl svýma očima. Jelikož jsem na film koukal se svojí partnerkou, No bitches syndrom mi nemohl nijak zatemnit vidění a toto je, co jsem zpozoroval: Film absolutně nepracuje s podstatou, se kterou divák, který se jde podívat na Krotitelé Duchů, počítá. Původní film pracoval se spolíháním se na osmedesátkové sci-fi, které je prolínáno s hororem a následně, velice razantně, s komedií. Tak s tím se tady rozlučte, protože z Krotitelů Duchů se stalo Jumanji a funguje jenom na bázi té komedie, která bohužel, není moc vtipná, spoléhá se až moc na slapstick a nechuťárnovský humor a zoufale se nám snaží prodat to, že ženy dokáží být vtipné, jako muži. K tomu mám dvě věci: 1. Kdo řekl, že nejsou? a za 2. Proč se mi to snažíte prodat tím nejlacinějším, nejtypičtějším a samoúčelným komediálním scénářem od SONY? Chvíli jsem měl pocit, že místo Krotitelů koukám na Hotel Transylvánie, či Emoji ve Filmu. Kamerová stránka filmu je nijaká – prostředí New Yorkských ulic se opakuje a nic z toho nepůsobí jako zapamatovatelná lokace. Vizuální efekty duchů jsou po vizuální stránce nenápadité a laciné, působící až dětinsky. A to je možná ten problém: cílovka filmu je mířena na celou rodinu, kdežto původní Krotitelé jsou pro teenagery a výš. Proto pak taky vzniká takovýto pelmel, který nemá s původním filmem (možná díkybohu) nic společného.

Expoziční dialog: The movie, cvičení na filmový dialog či zfilmovaný podcast - tak by se dala popsat filmová forma tohoto seriálu. Absolutní nuda, která nikam nevede a neprobíhá zde jakákoliv obměna, či dynamika v rámci odlišnosti postav. Nepracuje se tu s ničím jiným než výpovědí daného pacienta, která není ani nijak zajímavě odsnímaná, či zpracovaná v rámci filmové řeči nebo hudební dramaturgie. Na druhé straně pak sedí Karel Roden, který jen vegetačně přikyvuje a nikam děj absolutně neposouvá. Ordinace pro hipstery, která by se dala poslouchat klidně na pozadí, ve sluchátkách, bez vidění obrazu. Plus jednoduchý, po grafické stránce odporný plakát, který o filmu nic nevypovídá a Roden tam vypadá jak rozplizlý ufoun.