kinej

Mezi vlky je chvílemi až nečekaně dobrý. Od režiséra Carnhama bych po A-Teamu nečekal nic kloudného. Například pád letadla první chvíle po havárii jsou opravdu dobrou filmařinou. Bohžel si ale tvůrci neodpustili některé akční vsuvky. Ty počáteční autentickou atmosféru nabourávají a devalvují. Zdolávání propasti například už je ve stylu Vertical limit, nenadále vlčí útoky místy jak z béčkového hororu. Škoda, že se tvůrci více nedrželi reailistického trendu z počátku filmu, výsledek pak mohl být mnohem lepší.

Dle mého názoru je Melancholie povedenou a realistickou studií rozdílných charakterů v kulisách krizové situace. Žánr, v tomto případě sci-fi, je jak je u tohoto režiséra zvykem, jen prostředkem pro navození kýžených podmínek, v nichž pak nechá své postavy trpět. Justine je očividně reflexí samotného režiséra stíhaného silnými depresemi a v jejím popisu jde skutečně až na dřeň. Kirsten Dunst překvapila, od ní bych takový prožitý herecký výkon nečekal. Jediné co bych možná vytknul je neúměrně dlouhá úvodní svatební část, která mě sice díky skvělým hercům bavila, ale v porovnání s druhou polovinou zabírá až příliš prostoru. Von Trier mě opět nezklamal a těším se na jeho další počin.

Nákaza je vlastně hodně podobná filmu Traffic: Nadvláda gangů s tím rozdílem, že hlavním činitelem chaosu je zde virus a nikoliv drogy. Avšak efekt na lidstvo je podobný, absolutní nejistota v čemkoliv, orieantace v protichůdných informacích, panika atp. Díky popisu osudů různých postav získá divák opravdu dojem globálnosti epidemie. Sorderbergha moc nemusím, považuji ho za přeceňovaného tvůrce, ale tento film mu sednul. Nevyskytují se zde žádné patetické emoce, dojemné hrdinství, naopak režisér je až chirurgicky chladnokrevný, což dotváří pocit naprosté izolace a jednotlivců od ostatních. Film disponuje nádhernou kamerou a excelentním hudební doprovodem Cliffa Martineze. Plný počet nedám jen pro přílišnou emociální sterilitu, díky níž film diváka tolik nevtáhne.

Byť se v Nebezpečné metodě nestane vlastně nic ohromujícího, nemá nijak zvlášť dramatický děj, rozhodně jsem se nenudil. Zábavnost tohoto filmu totiž tkví v jeho postavách a hlavně v jejich rozhovorech. Učené dialogy mezi Freudem a Jungem jsou tak chytlavé, že bych snad ani nepotřeboval příběh. Obzvlášť když jejich profesní přátelství nabírá směr k zániku, vychutnával jsem si nejen dobré herecké projevy obou hlavních představitelů, ale především obsah rozhovorů, do nichž je často nenápadně zkódováno více sdělení o skrývaných neurózách obou velikánů. Když se vrátím k ději, tak bych skoro řekl, že právě v jeho domnělé nezáživnosti také spočívá půvab Nebezpečné metody, neboť jsou to právě různorodé analytické přístupy jednotlivých postav k životním situacím, jež tento film obohacují. Např. to jak filosofie postavy Vincenta Cassela, jakkoliv jednoduchá, ale artikulovaná ve věděckém duchu, úsměvně zkomplikuje život C. Junga stojí za to. Jediný slabší článek filmu je tak, hlavně na začátku, herecký projev Keiry Knightley, jež mě úplně nepřesvědčila, že do takovéhoto filmu patří.

Tento dokument/záznam Neila Younga koncertu je hudebně slabší. Le Noise je sice skvělé album, ale Neil je nejlepší buď s aktusitckou kytarou, nebo hlavně s doprovodnou kapelou, kdy může sólovat. Tehdy nejvíce vynikne jeho virtuozita. V Journeys hraje na elektriku jak nové kousky, tak i staré (Ohio) a dle mého názoru se nejdená o úplně vydařené verze. Navíc hudební vrchol filmu se odehraje hned v prvních minutách, při geniální minimalistické skladbě Peaceful Valley Boulevard. Dokumentární prostřihy nejsou nijak zvlášť zajímavé, takže ty bych klidně oželel. Jinak Neil má v tomto dokumentu naprosto skvělou image ala starý šedý vlk.

Zásluhou této verze Conana je, že jsem si uvědomil jak skvělý je Barbar Conan Johna Miliuse. Je také dokladem že ani speciální efekty, které dokáží zobrazit téměř cokoliv, co si režisér umane, neudělají film dobrým. Tím asi tak výčet kvalit končí.

Mimořádně nenáročná komedie, která ve mě zanechala dojem, že takový film bych snad dokázal napsat dokonce i já. Většina komiky filmu spočívá v tom, že mimozemšťan mluví a jedná vulgárně. Vzpomněl jsem si na profláklé huličské tričko, kde je mimozemšťan s nápisem: Take me to your dealer. Paul v sobě nemá víc invence než tohle tričko. Film také cituje spoustu kulturních sci-fi fenoménů, ale opravdu se jedná spíš o citace, než o jejich parodii. Také je zde přítomný geek humor, jenomže Pegg ani Frost zkrátka budou vždycky vypadat jako anlgáni pivaři, a ne jako nerdi. Takže pokud se chcete pobavit v podobném duchu, pusťte se raději znovu nějakou oblíbenou epizodu IT, nebo Big Bang. Na druhou stranu Paul nijak neurazí a pořád je koukatelnější než jiní americké komedie.

Pokud bych měl hodnotit hudbu a vlastně i celkově kapelu Pearl Jam, nikdy bych nemohl přemýšlet o nižším, než maximálním hodnocení. Tato kapela je svá, originální, progresivní a nemusí se stydět za žádnou deskum kterou kdy natočili a Eddieho považuju za jednoho z nejlepších rockových zpěváků vůbec. Tento dokument mě ale nějak neodrovnal. Osobně bych si dokázal představit systematičtější přístup k popisu historie kapely. Cameron Crowe to vzal hodně stručně a spousta událostí je zde jen povrchně zmíněna, jakoby předpokládal, že historii kapely každý důvěrně zná. A právě některé události by zasluhovaly větší pozornost. Čistě hudebně se ale jedná o lahůdku. Nadchly mě obzvlášť záznamy starých koncertů, to jsou exploze energie, vidět je tenkrát na vlastní oči, to muselo být něco. Jinak si letos splním jeden ze životních hudebních snů, protože je konečně uvidím livě.

Film Pina dokázal nemožné, totiž bavit mě, coby člověka který tanci zrovna nefandí. Ale díky tomuto snímku jsem si uvědomil, jak úzký pohled jsem na tento druh umění měl. Nejvíce vystihující je věta, kterou pronesl jeden z aktérů, cosi o vyjadřování pocitů, na které nelze najít slova a že v takové chvíli je na řadě tanec. A skutečně film komunikuje emoce, které nelze verbálně uchopit a přesto tam jsou a jsou velice silné. Asi nejvýmluvnější ukázkou toho je pasáž, kdy na archivním záznamu tančí sama Pina Bausch. Její pohyby jsou neverbálním vyjádřením strachu, úzkosti a mnoha dalších nepojmenovaných emocí. Protože jak je řečeno jinde, tance lze krásně vyjádřit smutek, štěstí i vztek. Tento snímek považuji za geniální, ale upřímně myslím, že Wenders na tom až takovou zásluhu nenese. Je totiž geniální proto, že zobrazuje tance geniální choreografky. I když zážitku pomáhá i krásná kamera a podmanivá hudba.

U digitálních animáků mi většinou vadí, že postavy a prostředí postrádají osobitost. To ale není případ filmu Rango. Ten je po vizuální stránce opravdu originální a skvěle provedený. Postavičky jsou opravdu jako živé. Ale technická dokonalost je bohužel tím nejvýraznějším kladem filmu. Zamrzí, že tahle krása nestojí na nějakém propracovanějším nápadu. Upřímně musím říct, že jsem film tak nějak nepobral. Asi jsem na půlně jiné vlně. Často mi humor nesedí, ale zde jsem ani nepochopil čemu bych se měl smát. Třeba tomu, že se Rango objeví v dámských šatech? Potencionální hlášky mi přišly úplně mimo a navíc mi přišel film nepoměrně násilný na to, že se jedná film hlavně pro děti. Tím nechci říct, že by mi to nějak vadilo, ale působilo to na mě dojmem, že Verbisnki neví kterým směrem jít. Po tom co se postavičky srandovně perou na voze na jednu z nich spadne kus skály. A one není rozpláclá a nenafoukne se zpátky, je prostě mrtvá. Přijde mi to trošku asociální. Jako celek na mě film působil stejně jako Piráti z Karibiku, krásně propraocované žánrové nic.