Vojteco

Parazit coby vítěz Cannes bere diváky na nekontrolovatelnou horskou dráhu zásadních emocí smíchu, hořkosti, napětí i uvědomění. Bong John-ho se opět projevil jako naprosto suverénní DJ filmových žánrů a představil velmi divácký, tempem i režií precizní film, který na pozadí jemných, ale přesně utkaných detailů popisujících současnou Jižní Koreu (školství, internet, medicína) vytváří originální žánrové varianty. Ačkoliv některé přechody působily malinko rušivě, celková kompozice, vrcholení děje a řada tvůrčích estetických rozhodnutí tyto (ne)dodastky kompenzuje do sytosti. Kang-Ho Song opět ukázal mistrovské herectví “všedních” postav. Bongův velký návrat, od vzniku Vzpomínek na vraha je to jeho nejlepší film. V životě jsem během projekce v kině nezažil tolik diváckého ruchu, stenání a úžasu. Bezpochyby jeden z nejitenzivnějších, nejzábavnějších a nejlepších filmů roku. 90% #KVIFF2019

Sžíravý debut polského režiséra Jana P. Matuszynkého se odklání od klasické narace životopisného filmu a prostřednictvím odměřené, analyticky-dokumentární kamery vytváří stísněné sociální drama bez předpisu konkrétní interpretace, jehož největší předností je režisérův cit pro emocionální kontinuitu. Poslední rodina, sledující skutečný osud rodiny Beksinských, tak pootevírá dveře žánrové variabilitě a buduje volnou návaznost s významnými filmovými proudy, jakými byly Kino morálního neklidu nebo Dokument kreacyjny. Více zde https://kocarnik.blog.respekt.cz/jan-p-matuzsynski-posledeni-rodina/

Ben Bradlee jednou řekl, že „dobrý novinář se pozná ne podle toho, že ví, jakou strukturu má mít článek, ale prostě proto, že je chytrý.“ To samé by se dalo říct o celém The Post a stejně tak i o Spielbergově režii. Film je klidný, nefantazíruje, nepřehání, nesnaží se o epickou podívanou se zlým Nixonem na jedné a hodnými novináři na druhé straně. Klíčový boj je mnohem skromnější, protože se odehrává v myslích a konfrontacích novinářů, kteří jsou jen obyčejní smrtelníci a přirozeně i oni panikaří, mají strach apod. Fakt, že Spielberg nevymýšlí nic navíc a nesnaží se za každou cenu oslnit originalitou obrazu nebo sdělení, svědčí jen a jen o jeho uzrálosti a pro mě osobně to znamená jednu z nejlepších zpráv z Hollywoodu za poslední dobu, jejíž sdělení spočívá v tom, že stále existuje chladná hlava a racionální uvažování – co se historických snímků týče. Kromě pozitiv jsou zde i drobná negativa, jako například tempo, které bude vyhovovat mainstreamovému divákovi, ale které se odklání od reality zobrazovaného, protože je možná až příliš jasné dopředu a je až příliš srozumitelné (např. v Oscarovém Spotlightu je největší předností snímku reálné zobrazení žurnalistické profese, včetně všech slepých uliček během investigace, čímž film „dokumentárně“ nastiňuje nelehké, avšak pravdivé postupy novináře bez přikrášlování a stranění – na druhou stranu ale právě proto nudí mainstreamové publikum). Zdánlivě chaotická první půlhodina v sobě obsahuje skvělou dynamiku (otevírá se více scén najednou, paralelní se slévá v chronologické a divák v rychlém sledu vidí redakci, domov Kay, jednání bankéřů, domov Bena, konkurenční NY Times apod., přičemž tyto sekvence jsou přesně vyměřené a střih je výborně načasovaný. Jinými slovy, expozice a první bod obratu jsou zvládnuty rychle a tak, že vtáhnou diváka do děje, aniž by na něco důležitého zapomněli (jako např. v konkurenční Nejtemnější hodině, kde chaos znamená chaos). Hlavní postavy v podání Hankse (jeho angažmá mimo jiné svědčí i o tom, jak velkou laťku této roli nastavil Jason Robarts ve Všech prezidentových mužích) a Streep jsou promyšlenější, než se na první pohled může zdát. Prostřednictvím neustálé změny prostředí (chvíli redakce, chvíli dům Bradleeho, chvíli dům Kay) pozorujeme jejich psychologické profily – Bradlee je dominantní v redakci, ale v domácím prostředí se tolik necítí, Kay to má naopak. Postupem děje je to právě ona, kdo dostává více prostoru, ale kdo – protože jde o víc a víc – stále více váhá. Kdyby šlo o fikci, působil by boj ženy proti maskulinní společnosti trochu pateticky a jako cliché, ale vzhledem k tomu, že jde o historickou rekonstrukci faktu, Spielberg nemohl použít nikoho lepšího a povolanějšího (Streep už pár chlápků uzemnila, např. v roli M. Thatcher v Železné lady). Přínos filmu, který zaujme asi především novináře, spočívá i ve vyobrazení jejich práce paralelně s jejich všedním životem (viz perfektní scéna, v níž si malé děti hrají s balónkem, zatímco ve stejné místnosti řeší Ben a Kay, zdali publikace ohrožuje národní bezpečnost a jestli půjdou do vězení). Váhání a nejistota se tu protínají nejen s profesní, ale především se sociální stránkou věci a nahlížejí na otázku, kam až má novinář zajít a jestli má ohrozit svoje bezpečí a rodinu kvůli blahu národa apod. Dobře stavěné dialogy potvrzují dobrý scénář, který si ale – spolu se Spielbergem – mohl odpustit závěrečný tlak na emoce v podobě přehnaného patosu (napjaté očekávání na verdikt soudu, potlesk, euforie a odůvodnění „tisk má sloužit lidu a ne politikům“ zdůrazňuje americký patriotismus; hrdost a kapesníček ze Spielberga jen čiší). Oproti jiným už mě nefascinují záběry novinového tisku, protože je to asi v každým „novinářským“ filmu. Nicméně i tak zůstává The Post vysokým nadstandardem potvrzujícím pravidlo, že méně je někdy více.

“Sbohem, synu” čínského režiséra Wanga popisuje třicetiletou historii jedné rodiny na pozadí kulturní revoluce, politiky jednoho dítěte i soudobého hyperkapitalismu. I přes pompézní tříhodinovou stopáž jde ve své podstatě o rafinovanou, patos redukující, ale nesmírně silnou výpověď. Slogan filmu “Některá setkání jsou krátká, ale některá loučení zaberou celý život” je v tomto případě mimořádně trefný. Neskutečně mě bavila nelineární struktura i “životně přirozená” fluktuace především vedlejších postav...Voyeristické prvky “mlčenlivé” kamery, mnohdy sledující mlčenlivé hrdiny, upomněly na snímky Roma i Poslední rodina. Prozatímní film roku (v osobním žebříčku přeskočil Parazita, Tenkrát v Hollywoodu, Bílý bílý den i Devadesátky). 95%

Příliš neholduji severským detektivkám (pár drobných výjímek představuje Jo Nesbø) a už vůbec ne jejím filmovým adaptacím (strašný Hypnotizér i zpackaný Sněhulák). Složka 64 je moje první setkání s Q oddělením a nutno říci, že toto setkání se vydařilo na výbornou. Dvě paralelní dějové linie mají velmi slušný timing, scénář si hraje s diváckým očekáváním do poslední chvíle a film sám se nebojí mixovat žánry: zatímco první polovina je ryze detektivní, ta druhá se posouvá k vítaným branám áčkového thrilleru (závěrečné plot twisty budují kontrast mezi “línou, blínem zpomalenou lodí a podmanivou akcí uvnitř estetického interiéru červenobílé kliniky). Režijně to šlape ještě více: Boe se zaměřuje na obličejové herectví obou detektivů a ponechává jim volnou ruku v řeči těla; zaměřuje se na detaily (nosy detektivů, až láskyplný záběr na točené pivo). Chemie funguje podstatně více než v post zhlédnutém Vzkazu v lahvi, není zde potřeba budovat patetický rozpor v otázkách otcovství nebo víry. Skvělá mizanscéna a černo-modré podbarvení pak dodávají filmu onu severskou krutost, avšak naprosto nenásilným způsobem. ...jsem rád i za závěrečné titulky a mrazivou statistiku #témazaloženonaskutečnosti 90%