Enšpígl

A bude se chválit a hodně chválit. Tomuhle totiž říkám poctivá filmařina. Nejsem sice žádnej odborník, abych dokázal definovat důvod svého tvrzení, ale z tohohle je cítit úcta a obdiv ke kinematografii až na Mars a Tarantule ji totálně užasným způsobem zakomponoval do Hanebných panchartů a za to má u mě velký lízatko. QT je naprosto geniální ve své stylové nečitelnosti. Ani u jedný scény jsem předem naprosto netušil jak dopadne, navíc QT do poslední chvíle nechává ve hře hned několik možných variant a to se to pak kouká, když je na co. Opravdu letos jsem si v kině ještě žádný film neužil víc jako tenhle. Bavil jsem se, bál jsem se o životy mých oblíbených postav, nemohl jsem se dočkat až se dovím tohleto, a tamhleto, s nadšením jsem poslouhal ty proklatě dobrý dialogy a třeba při záběrech na starý kino, kde se ručně mění písmenka názvů filmů, jsem ze samýho nadšení slastně přivíral oči. Paráda, tohle prostě byla PANÍ jízda a to ještě není všechno. Ještě musím zmínit herce i když nevím, jak to mám udělat, všichni tam totiž byli skvělý, nezapomenutelný, originální, zábavný, emotivní, wau to už je úplná grůpnláska. Já na to snad půjdu ještě jednou a ještě jednou a ještě jednou a nebo ještě líp . Já se v tom kinosále zamknu i s promítačem.

Scénář napsala asi veverka, která v dětsví dostala velkým žaludem po hlavě. Nebýt fantastických hereckých výkonů tria Chýlková, Kňažko, Nárožný dávám odpad. To se mě totiž snad ještě nestalo, abych vinou špatnýho způsobu vypravění, byl donucen znát pachatele proti své vůli a dřív než je ve finále odhalen. A největší bžunda je, že film dál dělá jako že je napínavej :-)

Pokud Turci s tímhle přístupem k ženám chtějí vstoupit do Evropské unie, tak s dovolením já jsem proti a rozhodně s nima nehodlám být za tyhle "zvyky" ve stejným společenství. Podobný způsob jednání se ženama je pro mě totiž naprosto nepřijatelný a zaklínadlo typu, to je naše tradice, tak se nám do toho, ty bílej tlustej středoevropane neser, protože my se ti taky neserem do tvýho života, v tomto případě neplatí a pokud se toto na Tureckém venkově skutečně odehrává, tak by vláda v Ankaře měla okamžitě a tvrdě zasáhnout. Turci nám servírují omáčku s pěkně ostrou příchutí. Velmi mile na mě působí fakt, že film je viděn tureckým okem, a vyprávěným tureckýmy ústy a myšlen tureckou mentalitou. To je totiž nejlepší a nejpádnější odpověď na mou počáteční kritiku. Film je sám o sobě silný jak když kopne bejk, ale sílu mého zážitku ještě umocnil fakt, že většina příběhu se odehrává na lodi, která pluje od jedné krásné zátoky ke druhé s krásně napnutýma plachatma do kterých to mydlí vítr o stošest a v neposlední řadě tu jsou hlavní hrdinové příběhu, kteří mají v sobě víc emocí než naše zem dluhů. Meryem je holčina, kvůli který bych šel do boje třeba proti celýmu Turecku, abych jí ochránil a profesor Irfan ?? Ach, víc takových lidí na tomhle světě !!!

Nádhera, opravdu paráda ani šlupka 220 voltů ze zásuvky by na mě nezapůsobila s větší intezitou. Poslouchat všechny ty kluky - surfařský legendy, vidět dokumentární surfařský záběry starý několik desítek let a přitom z toho všeho ještě cítit život plný radosti, vzájemného přátelství i strach ze smrti . Nechat se ohromovat nespoutaností oceánu a obrovskou odvahou všech těch kluků a holek, který jsou ochotný riskovat to nejcenější, protože surf se stal jejich životem. Tohle je prostě 100% natural life a současně to nejlepší, co jsem letos viděl, teda, až na holky, točený pivo a taliř plný smaženýho sejra ! Jo a zdravím draky a dračice z Nových mlýnů, hlavně bandu z F4 - speciálně Gagu, Bouřku a Sněhurku - Aloha, prknaři :) A ještě jeden dodatek hodně související s tímto dokumentem - Já původně chtěl napsat ten smažák před holky, ale znáte holky jak si všechno berou. Já tady napíšu na první místo smažáka před holky a pak, když dám nějáký kočce pozvánku do mý postele, tak mě bude schopná říct : "Víš co, zašukej si se smažákem, když ho máš radši."

Dobře, pane Wajdo, velmi dobře. Film prosím zavázat ozdobnou mašličkou a poslat současným oficiálním ruským místům, protože za zdůvodnění jejich společné "epizody" s nacisty " To byl strategický plán v boji proti nacistům" bych je nejradši nakopal do prdele. Bylo vidět, že Wajdovi na tom filmu hodně záleží, ještě aby ne, když v Katyni přišel o tatínka, jenže ta snaha byla právě ke škodě. Přesněji řečeno časově nesouvislé vyprávění příběhu. Z mého pohledu právě tohle rozmělění do dvou časových pásem, byť je od sebe dělí jen pár let, hrozně ubralo na celkové síle. Ale dobrý, absentující souvislá časová postupka je vlastně jediná výtka a kvůli tomu tenhle film nehodlám sestřelit. Naopak Katyň má pro nás všechny obrovskou vypovídající hodnotu a z hlediska dneška, kdy za slovem Katyň - následuje trapné mlčení nejen ze strany Ruska, ale i celého světa, považuju tenhle film za jasný hlas, kterýho si já osobně velmi cením. Stejně tak tleskám panu Wajdovi i za menší, ale velmi emotivní detaily - začátek, kdy společně přijedou jak největší kamarádi nackové a sověti, ukázka toho jak se "dělá" pravda, kdy nejdříve nacisti a za pár let sověti používají naprosto totožné metody jak "informovat" o Katyňi a i když tohle byla síla sama o sobě, tak na závěrečnou scénu ........... ufff to musí pozůstalý a zřejmě i ostatní Poláky fakt hodně bolet.

Na světě existují jenom dvě zaměstnání u kterých se člověk nikdy nedočká vděku. Dabovat do češtiny Louis de Funèse po smrti Františka Filipovskýho a pracovat pro CIA a právě Robert Redford jednu z těchto činností provozoval, kterou, to ponechám zahalený tajemstvím, ale řeknu, že po skvěle odvedené práci, si pak mohl, akorát tak zpívat písničku Jarka Nohavici - Jdou po mně jdou jdou jdou, na každém rohu mají fotku mou, kdyby mě chytli jó byl by ring, tma jako v pytli je v celách Sing-Sing. V dnešním přefízlovaným světě ve kterým vládnou tajný služby působí tenhle špinážní napínák mrazivěji než kdy dřív.

Na CSFD jsem registrovaný víc jak 5 let. Za tu dobu jsem profil filmu Prohnilí navštívil snad stokrát a pokaždý jsem hrozně moc chtěl napsat, jak moc tenhle film miluju, ale vždy to dopadlo stejně. Ubíhala minuta po minutě a já ze sebe nedostal ani slovo přitom mám v hlavě snad každou scénu, každej dialog i každý gesto, ale copak sem můžu dát jako komentář fotku svý krásný a chytrý hlavy ? No a postupně jsem vždy začal přemýšlet co sem vlastně napíšu a jak to sem vlastně napíšu a pak jsem se vždycky zarazil a říkal si, tohle je upřimnost ? Takhle se píše od srdce ? "Ne, to radši nepiš nic." odpověděl hlavě můj pocit a já to zase zabalil. Až teď, po včerejšku mě došlo jak je to snadné. Vlastně se stačí jen podělit o pocity, které zažívám už od roku 1984. Ty pocity jsou už 25 let pokaždé stejné. Je to jako, když se konečně dočkám polibku od holky, po který toužím už delší dobu. Na ten pocit nikdy žádnej kluk přece nemůže zapomenout a stejně tak nikdy nezapomenu na dva okouzlující sympťáky s policejní plackou a rošťáckým výrazem ve tváři, na oprýskaný baráky pařížského Montmartru a jeho svérazné obyvatele, na vlak který přiváží na pařížské nádraží nadšeného zajíce Thierry Lhermitteho, jako nového kolegu starého protřelého mazáka Philippa Noireta, na jejich první setkání, na všechny ty finty, fórky, sázky na koně, večeře v ruské restauraci, vtipné dialogy, romantické chvilky, na vznikající přátelství dvou skutečných chlapů. A na ten překrásný konec? Tak na něj budu vzpomínat snad i v hrobě. A po tomhle všem najednou začne hrát geniální hudba Francise Laie, vynoří se závěrečné titulky a já mám strašnou chuť žít - tomu se říká pocit absolutního štěstí.

Až budu umírat, přijde za mnou ďábel a řekne, "Dovolím ti, za tvé kecy na CSFD vzít si do pekla jeden film." Nebudu váhat ani vteřinu a nahlasím roháčovi " Vážený pane ďáble, do vaší říše se beru film Harley Davidson and the Marlboro Man, to proto, kdyby snad peklo trpělo nedostatkem frajerů." Až se totiž bude stavět pomník frajerství, tak na něm bude velkým zlatým písmem vvytesáno: moje, Belmondovo a Rourkovo jméno. Už jenom ten začátek, raní svítání, u okna stojí Mickey do půl těla nahý, nutno říci, že ta půlka fakt stojí za to, jedná se o tu horní půlku dámy, radši to upřesňuju, aby ste mě tady teď nezačaly předčasně slintat. Zapálí si cigáro, oblíkně si koženou bundu, ve dveřích se ještě naposled otočí směrem na postel, kde se spokojeně rozvaluje vysokojakostní kočka, vyjde ven, nastartuje davídka a zmízí za obzorem nekonečných amerických silnic. Je to jeden z posledních filmů éry 80let. Nenáročná, na nic si nehrající akční oddychovka, narvaná hláškáma pro kterou mám kvůli životnímu stylu hlavních hrdinů obrovskou slabost. Nikdy nezapomenu na scénu, jak se má jít Mickey porvat s dvoumetrovým tlustým hovadem, protože si zahrál na šoustanou z jeho ženou. Kámoši mu říkají "Nechoď tam, on tě zabije" a Mickey se jenom tak frajersky usměje a odpoví "Lepší umřít jako frajer než žít jako srab."

Ola lá, Andie MacDowell mě teda dala zabrat. Kvůli tý její nadpozemský kráse jsem si zapoměl nalít do skleničky vychlazenýho tonika a normálně jsem brčkem asi 10 minut nasával na prázdno než jsem to zjistil !!! To je fakt hrozný, co všechno dokážou ženský způsobit. Jinak Hudson Hawk je jako můj život. Nedává smysl, nemá žádný význam, ale je plný bláznivých nápadů a šílených situací, kvůli kterým ho miluju.

Co to jako mělo bejt ? On se Jedličkův ústav přestěhoval do hor ? Kdyby asistent režie kolem patý minuty filmu zapatlal objektiv kamery krví a pak před něj strčil fotku Kocába, vyděsilo by mě to k smrti, ale tohle......... :-( ??