Tezuka

MDB je jak jsem se mohl již podruhé přesvědčit velmi silný a poutavý film. Na rozdíl od všech boxerských filmů, co jsem zatím zhlédl, se nesoustředí jen na cestu na vrchol, ale ukazuje nám i odvrácenou stranu boxu. Když německá soupeřka o titul mistryně světa poslala Hilary Swank zbaběle a nedovoleně po zaznění gongu k zemi a ona nešťastným způsobem padla na hranu židle, bylo jasné, že je konec. Ochrnula na celé tělo a dýchat musela za pomoci přístrojů. Jako bojovnice se narodila a chtěla si vybojovat i odchod ze světa. Prosila o pomoc svého trenéra Frankieho (Eastwood), který to nejprve odmítal udělat, ale když se následně Hilary dvakrát pokusila zabít tím, že si prokousla jazyk, pochopil, že to musí udělat, aby se dál netrápila. Film nám prakticky ukazuje, jak tenká hranice je mezi životem a smrtí a mezi slávou a strastí. Ústřední trojice Eastwood, Swank a Freeman byli bravůrní a Hilary zaslouženě gratuluji k Oscarovi, byla moc prima.

Naprosto geniální dílo. V poslední době už moc kvalitní hudbu, která by mi rozechvěla všechny ušní kůstky neslýchám, ale občas se objeví nějaká světlá výjimka. Přirostla mi k srdci od prvního poslechu v traileru HTTYD3.

S tím "holandským kormidlem" na konci mě hodně rozsekal :DD

Na tomto filmu zejména oceňuji, že vše co se v tomto filmu událo, bylo natočeno přesně podle skutečné události rakouského horolezce Heinricha Harrera, který se seznámil se současným dalajlálem Tenzinem Gyatsem a naučil ho mnoha věcem. Tibeťanům také představil bruslení a postavil zde promítací kino. Dále oceňuji pravidvý historický sled událostí, týkající se vztahů a konfiliktů Tibetu s Čínou, a všech politických okolnostní kolem tohoto zrůdného činu. Čína by se měla stydět za to, že se nepoučila ze zvěrstev, které na nich páchali za II. světové války Japonci a sami se k úchylili k takovým praktikám. Tak to dopadá, když jeden Mao vládne všem. Brad zde na mě zapůsobil velmi dobře, na árijského chlapíka se hodí dokonale.

Hlavní motivací zhlédnutí Top Gunu se pro stal nádherný titulní song. Mohu opravdu říct: "That song took my breath away a zaslouženě vyhrál Oscara." Co se týče samotného filmu, tak na pětku to určitě není, bylo by to asi na 75 %, což je hlavně zásluhou Toma, Kelly a téhle písně.

Alex III. (Veliký) Makedonský byl bezesporu největší dobyvatel starověku. To co dokázal na bitevním poli v rámci jedné výpravy už nikdo po něm nezopakoval. Celkem na svém vojenském tažení napříč Asií strávil nějakých 10 let a prošel se svými vojáky desítkou bitev. Samotný film musím ohodnotit kladně z hlediska hereckého obsazení, tvář Colina Farella se mi vryla už navždy do tváře Alexe kdykoliv si s ním něco spojuji a Angelina Jolie už pro mě navždy bude reflektovat jeho matku Olympiadu. Stopáž filmu je zhruba 170 minut, což je sice dost, ale ani tak to nestačí k tomu, aby zde byla zachycena celá jeho výprava, což bohužel v mých očích ztrácelo na věrohodnosti. Po první půlhodině, kdy nám představili jeho mládí a dospívání, jsme se najednou ocitli už v bitvě u Gaugamél v dnešním severním Iráku, která se odehrála v roce 331 př. n. l. a představovala rozhodující bitvu celé války s Perskou říší, když Alex svoji geniální vojenskou taktikou šikmých nájezdů jezdectva rozrušil pozice perské armády, ve které se následně vytvořily trhliny. Potom už nebyl problém provést celkové obklíčení a ve spolupráci s falangy nepřátele zničit a poslat na útěk. Bohužel ve filmu tato genialita nebyla vůbec patrná a Alex mi připadal spíše jako krvelačný berserk než geniální stratég. Nicméně neviděli jsme ani ň z jeho počátků, např. bitvu u řeky Gráníkos v Turecku či bitvu u Issu, což byly také velice tvrdé souboje. Následně strávil 7 měsíců dobýváním města Týros v dnešním Libanonu, 3 měsíce obléháním Gazy na Sinaji a posléze se v Egyptě nechal prohlásit faraonem. Tohle všechno bylo přeskočeno a myslím si, že alespoň slovní zmínka tam zaznít mohla. Vždycky jsem byl obdivovatelem města Babylon, a proto mě těšilo, že jej Alexandr vyhlásil svým hlavním městem. Následně táhl přes Írán, Afghánistán až na území tehdejší Indie, kde se střetl ve své poslední velké bitvě u řeky Hydaspes, kterou se svojí jízdou takticky obešel, aby mohl nepřítele napadnout z boku, přičemž polovina jeho armády zůstala za řekou, aby nepřítel nevěděl o jeho úmyslu. Co se týče této bitvy, tak ve filmu bylo vše špatně. Přišlo mi, že to chtěli rychle uzavřít, tak nezmínili ani slovo o jeho taktice, rovnou se objevili vojáci mezi stromy jak bojují s indickými slony, které jsou nad jejich síly a dokonce těžce Alexandra poraní. Takhle se to nestalo. Alexandr si s plachými slony poradil velmi dobře a po vyhrané bitvě ocenil indického krále Póra za jeho statečnost a uzavřel s ním doživotní přátelství. Po této bitvě už se na žádost svých vyčerpaných vojáků stahuje zpět do Babylonu, kde v roce 323 př. n. l. umírá. Přes všechny tyto chyby zde bylo i dost pravdivých zajímavostí z jeho života, jako náznaky bisexualismu, protože měl silný vztah se svým generálem Hefaistionem, nebo jeho až osobní vztah ke každému vojákovi, což posilovalo morálku jeho armády či jeho sňatku s afghánskou princeznou Roxanou, která mu porodila syna Alexandra IV., jenž byl v mladém věku zabit jedním z alexandrových generálů ve válce diadochů. Podtrženo, sečteno, dávám 4*.

Nemůžu ani uvěřit tomu, co jsem viděl. Už se mi hrozně dlouho nestalo, že bych se do něčeho tak hluboce ponořil a úplně zapomněl na svět kolem. Po poslední zhlédnuté epizodě mě zachvátil totální záchvat stesku, protože jsem si ke každé postavě, a to myslím doslova, vytvořil tak silné pouto, že jsem si připadal, jako bych se s nimi doopravdy musel loučit. Chtěl bych toho tolik napsat, ale asi bych tu popsal tisíc řádků superlativy, tak se pokusím shrnout ty hlavní dojmy. Prakticky od první epizody mě uchvátila myšlenka světa, ve kterém žijí 4 národy zastupující všechny 4 elementy života (oheň, vodu, vzduch a zemi), což nás trošku nasměřovalo k buddhistickým a dalším východoasijským prvkům. V takovém světě žije i 1 osoba, avatar, který je schopen ovládat všechny 4 elementy technikou zvanou bending, přičemž příslušost avatara k určitému národu se střídá v pravidelném cyklu. Náš hlavní hrdina Avatar Aang je poslední přeživší člen národa zvaného Air Nomads, po 100 letech v zamrzlém ledu jej objeví úžasní hrdinové z vodního klanu Katara a Sokka. Úkol je jasný, naučit Aanga ovládat všechny elementy a porazit ohnivý národ v otevřené válce, kterou před 100 lety rozjel Fire Lord Sozin. Ještě teď mě fascinuje jaké pocity ve mě jednotlivé postavy vyvolaly. Silný vztah jsem si vytvořil i k ohnivému princi Zukovi, který musel padnout až na samé dno, aby z něj opět mohl vyjít silnější a moudřejší. Po celou dobu ho věrně doprovázel jeho strýc Iroh, který mu de facto nahrazoval roli otce a snažil se jej nasměrovat tak, aby si zvolil svůj vlastní osud, ne osud který mu předurčil někdo jiný. Po celých 61 epizod téhle série se ve mě střídaly všechny možné pocity a nálady co vůbec existují, smích, smutek, napětí, vztek, radost, zejména v posledních dílech jsem to prožíval takovým stylem, že mě to nutilo i křičet. Jsem rád, že to i Aangovi nakonec vyšlo z hlediska lásky, protože mu zpočátku moc nebylo přáno. Avatar: The Last Airbender vám opravdu ukáže, že rovnováha je podstatou všeho, když dojde k tomu, že se misky vah začnou převažovat, začnou vznikat problémy, které se stále více a více prohlubují, dokud nedojde k totálnímu selhání. Bez rovnováhy prostě není života, ani vesmír by nemohl existovat bez rovnováhy. Nikdy bych si nemyslel, že se od USA dočkám takové vynikající tvorby, až je mi líto, že něco takového nepřišlo z Japonska, protože by to z hlediska východního cítění dávalo větší smysl. Uvidíme jak si povede pokračování Korry. Každopádně tohle budu rozdejchávat ještě dlouho. Drama mezi jednotlivými epizodami, zejména ve třetí sérii se dalo opravdu krájet nožem, proto se mi stávalo, že jsem byl schopen jet i 10 epizod v kuse.

Nedokážu si představit, že takhle obtížnou záchrannou misi se v realitě doopravdy podařilo vyřešit. Všechna čest posádce Apolla 13 a celého týmu v Houstonu za to, jak v takové krátké době a tísnivé situace dokázali s tak omezenými prostředky vymyslet plán, který pomohl ušetřit dost energie a kyslíku na 300 000km návrat na Zemi. Jim Lovell je jediný astronaut, který dvakrát letěl k měsíci (poprvé na Apollu 8) a ani jednou na něm nepřistál. Poprvé to ani v plánu nebylo, ale podruhé už ano a zkazila mu to technická porucha. Row Howard se filmu zmocnil mistrovsky, do hlavní role obsadil nejlepšího adepta co vůbec mohl, i když vzhledově se kapitán Lovell podobá více Kevinu Costnerovi než Tomu Hanksovi. Podstatná ale je hraná složka, kterou Tom splnil báječně i s celou posádkou. Vesmírné podmínky zde byly prezentovány mistrovsky a drama se s časem více a více stupňovalo, protože bylo potřeba čelit stále složitějším problémům. Rád bych vysekl i poklonu skvělému Edu Harrisovi, který odhodlaně, tvrdě a správně vedl celý tým NASA k tomu, aby se posádka vrátila na Zemi v živém stavu. Gary Sinise si zopakoval roli s Tomem po veleúspěšné spolupráci ve Forestu Gumppovi, ale tentokrát už se všemi končetinami :D

Tom Hanks mě prostě nikdy nepřestane překvapovat. Ať se objeví v jakékoliv roli, vždycky tam nechá 110 % a udělá z daného filmu megafilm. Ani Philadelphia nebyla výjimkou. Ztvárnil zde nadějného právníka Andrewa Becketta, který se kolem roku 1984 nakazil virem HIV (první zdokumentovaný případ teprve v roce 1981) v pornografickém kině pro homosexuály. V té době ještě ani nemohl vědět, že je něco takového přenosné. Hlavním tématem je žaloba na jeho zaměstnavatelskou právnickou firmu za nezákonné propuštění, které má být iniciováno právě jeho nemocí, o které se nezmínil. I když sám je brilantním právníkem, tak se obrátí na jiného skvělého právníka, kterého ztvárnil legendární Americký gangster Denzel Washington. Oceňuji, že se film věnoval této tematice a názorně prezentoval, jak tato nemoc postupuje a jak se na člověku může projevit. Tom Hanks vyloženě stárnul před očima a vypadal vážně, jako by tou nemocí doopravdy trpěl. Trošku mě mrzelo, že ho nedaboval Vladimír Dlouhý, jehož hlas s Tomem splývá jako jedno tělo a duše, avšak Jiří Dvořák na mě také nepůsobil špatným dojmem. Dalším důvodem, abych film hodnotil plným počtem je i píseň Bruce Springsteena - The Streets of Philadephia, kterou poslouchám už nějakou dobu a mám s ní spojené vzpomínky na pěkné i krušné životní situace. Palec nahoru!

Vztah hyen skvrnitých s lidmi v etiopském Hararu je prostě úchvatný, všeobecně je tohle zvíře prezentováno jako symbol zlého ducha, ale jedná se jako ve většině případů o nesmyslné předsudky, které vyvolávají mezi neznalými lidmi strach a nenávist, což přírodě neprospívá. Když Spielberg natočil svůj příšerný film Čelisti, málem svojí prezentací lidožravých žraloků vyhubil většinu žraloků bílých, jejichž populace na východním pobřeží Severní Ameriky klesla o 50 % během několika let od uvedení toho filmu. Sám autor knihy se později vyjádřil, že kdyby věděl, co tím způsobí, nikdy by ji nenapsal a po zbytek života se věnoval kampani pro ochranu žraloků. Základním nezbytným pravidlem by mělo být informovat lidi pravdivě a pokud natáčím takový film, tak alespoň na závěr uvést vše na pravou míru, protože někteří lidé si myslí, že co vidí je nutně skutečnost. V tohle dokumentu se mi líbili i vychcaní makakové rhesusové, languři šedí a mýval severní, který snášel svoje mládě po okapu 10m mrakodrapu. Na závěr krásná vize do budoucnosti o tom, jak by mohlo vypadat soužití člověka s přírodou na příkladu města Singapur, kde v šedesátých letech vznikl projekt "zahradního města". Dnes je zhruba 10 % Singapuru zalesněno parky a různými přírodními skleníky. Tento díl je bohužel poslední, což mě strašně mrzí, protože záběry byly naprosto úchvatné a sami nikdy něco takového nebudeme moci pozorovat, proto mnoho díků autorům tohoto projektu a doufám, že se někdy v budoucnosti dočkáme třeba i III. pokračování.