charge

Dardennové se snaží, stejně jako v jejich ostatních dílech, bez příkras doslova vytrhnout realitu na filmový plátno a především pak úsek z ní, ve který se děje něco zcela znepokojujícího. Ať už se jedná o zajišťování výnosnýho zaměstnávání ilegálních imigrantů a rizika s tím spojený (Slib), těžkosti přežití v kapitalismu pro nejnižší sociální vrstvy (Rosetta), imbecilita a cynismus pouličního floutka (Dítě), nebo zde svazující trauma mistra odbornýho výcviku, kterýmu do učení nastoupí vrah jeho syna. Na vskutku věrným vyobrazení prostoru a času mají hodně zásluhy v první řadě tyto skutečnosti - divák podstatnou část filmu sleduje z pohledu hlavní postavy resp. jakoby jí byl metr za šíjí a provázel s ní tak každej krok, dále plynutí děje v sychravý atmosféře podzimních dnů, kdy se rychleji stmívá a divák tak vnímá čas v podstatě nastejno s tím svým a nakonec absence jakýhokoliv hudebního doprovodu. Zde nemám co bych vytknul. 100%.

Zajímavej a dobře zvládnutej film, kterýmu bych ani neměl co vytknout, akorát to donekonečna otravný heslo "Budeme na sebe hodní!" si mohli tvůrci odpustit.

Švédský filmaři uměj vážně kulový, nemůžu si vzpomenout jestli se mi od nich něco někdy líbilo, tohle je typickej příklad, ohromný množství nezajímavých postav, který akorát svou přítomností otravujou plus jejich profesní potíže, děj žádnej, vůbec se v tom nejde orientovat.

Gilliamovy absurdní nápady spolu s vedlejšími postavami jsou zde jako vždy geniální. Chyba ovšem je, že si na tom celej film zakládá a jen tím se snaží pobavit diváka. Brazil po celou dobu pokulhává nudným, roztahaným dějem a hlavní postavy mě zrovna taky nijak zvlášť nenadchly. Narozdíl od o dost lepšího Dobrodružství barona Prášila, je tohle docela slabota.

David Lynch a Jean-Luc Godard mají jedno společný - užívají symboliku, nad níž se má divák zamyslet, podle který se má ve filmu zorientovat a utvořit si tak podle ní příběh, ovšem zatímco Lynch svou symbolikou baví, Godard tou svou naopak nudí, a touto "metodou" nás má popostrčit k pochopení filmu. Ale děkuji, nechci.

Zachraň si, kdo můžeš (život) před výtvory Jean - Luc Godarda. Zn. nebezpečí psychické ujmy na zdraví.

Mladá žena se snaží po smrti svýho manžela najít klid na odlehlým sídle, kde žije se svým dospělým synem a kde nabírá síly a inspiraci pro svůj koníček - malování. Do kontaktu a následně do vztahu se dostane se záhadným mužem, který má zálibu v restaurování zrušenýho nádraží. Její syn ovšem se vztahem zásadně nesouhlasí. Až se divím, co všechno neznámýho, toho, co nikdy nevyplulo na povrch, u nás vyšlo na VHS a možná, že je to tak lepší, herci sice docela dobří, ale děj bídnej, nicovatej.

Skladníkovi zabjí v práci kolegu, ten se pak mstí velkoměstských budižkničemům kde jen může. Težkej kopírák Touhy smrti, akorát ne moc povedenej, i když aspoň ta všudypřítomná atmosféra osmdesatých let za něco stojí.

Nemůžu si pomoc, ale tyhle Delonovky hážu do jednoho pytle.... extrémně jednoduchej a nudnej děj s přechodem v trapnost hlavního hrdiny, zápletky a kdoví co všechno.... je to shit.

Na tomhle snímku je velice znatelná Evropa, přestože je vše natáčeno v americkým duchu. Kdyby podobnej film natočili tvůrci za velkou louží, stál by podle mě za hovno. Amíci by tam přidali chujoviny, který by film protahovaly a ubrali by akorát na tajemnu. Perfektní thriller s hororovým nádechem.