riza-do

Jednostranný, někdy až příliš americký rozhovor, klasická Oprah, dala možnost i druhé straně říct to, co Palác mohl říkat celou dobu. Proto jsem za něj rád. Opravdu ale nemohu říct, že bych byl něčím z řečených věcí překvapen, snad až na utvrzení se, že Meghan působí jako naivní holčička. Její naivní představa svatby s Harrym je představa malé holky, která touží po princi na bílém koni, po pohádce od Disneyho. Zároveň si ale neuvědomuje, že přes veškerou pokrokovou část Královské rodiny, je tu stále ta po staletí zakrnělá stránka konzervativní monarchie, která si chrání své jméno a pověst. Přes svůj vliv, přes média, přes bulvár. Jsem za ně rád, že získali svobodu.

Každá generace asi potřebuje takovýto film. My měli Muzikál ze střední, dnešní děcka mají Muzikál z tábora. Nic nového, překvapivého ani jedinečného se nekoná — vše co už bylo dávno vytvořené. Buďto jsem z toho už prostě vyrostl (nejspíš, rozhodně), nebo to dřív uměli přecejen o něco lépe.

Od úplného začátku filmu jsme očekávali ty přespříliš kontroverzní scény, které udělali filmu tu největší reklamu. Když už jsme si byli skoro jisti, přišlo to úplně nejkontroverznější: "Chovej se jako komunista". Obecně vzato jde ale o svébytné pojetí uměleckého filmu, které se, přes všechny jeho nedostatky a plytkost, velmi povedlo.

Sandlerovi věřím všechny ty rodinné týpky a dokonce i šišlavé "idioty", ale pořád mu nedokážu uvěřit toho děvkaře. Jinak jde o typickou sandlerovku, lehkou nedělní komedii s plnou jemu běžných nekorektních vtipů.

Člověka až mrazí, že tohle není dávná historie, že je to jen pár let zpátky. Dlouho jsem přemýšlel co víc k tomu napsat. A pak jsem si řekl, že slova matky Heather Heyer říkají vše: Ona nebyla hrdinka, my nepotřebujeme hrdiny, potřebujeme jen lidi, kteří se nebudou bát postavit bezpráví.

Případ jsem znal už z jiných sérií, takže pro mě jen krásné shrnutí toho, co jsou volení zástupci (šerif) a policie schopni udělat jen pro uzavření případů, které nejsou schopni sami vyřešit.

Druhá série mě donutila přehodnotit tu první, o které jsem si zprvu myslel, že lepší to být nemůže. Může. Alespoň pro mne jako diváka, který sleduje tento příšerný počin bezmoci a neschopnosti (nebo spíš všehoschopnosti?) úřadu šerifa a vedení okresu Manitowoc/státu Wisconsin.

Není to žádná pecka plná akce, složitého příběhu a žhavých informací, ale o to je to krásnější příběh o přátelství plný nostalgických vizuálních skečů, které fungují dnes stejně tak dobře, jako fungovaly kdysi. Nemůžu si pomoct, ale cítím z toho účtu ke starým časům.

Tyhle parodie cestovatelských pořadů alá homevideo se spoustou pubertálních vtípků fakt nedávám..

Jelikož je mi problematika naprosto cizí, nezbývá než hodnotit alespoň jako jakýkoli jiný film. Však smutnost osudů není předmětem této stránky. Přes citlivé téma a kvalitu výkonů film divácky více než pokulhává. Příliš osobitý, divácky nezábavný, nedramatický, zdlouhavý (což byl nejspíš záměr) a přiznejme si to, první hodina a půl dost je velkým utrpením. Než se konečně na chvilku začne něco málo dít, aby následně přišel laciný závěr. To těch pár pokusů o humor, atmosféra ani soundtrack nezachrání, ale možná pár lidí sáhne po kartě a pošle svůj příspěvek.