ruminawi

Chápu, že mnohým, zvláště Písma neznalým, může film připadat jako takřka dvouhodinová nuda. Inu, ne každý tvůrce pojme film s biblickou či hagiografickou tématikou poeticky jako Zeffirelli, syrově a naturalisticky jako Gibson, případně kontroverzně a zcela odlišně jako Scorsese na Kazantzakisovu předlohu. Snímek není podoben ani některému dílu z cyklu Biblických příběhů, či jiným životopisným solitérům ze života mužů a žen víry. Pominu projednou výčitku, že se scénář striktně nedrží bilblických a historických pramenů, a mnoho událostí dramatizuje, případně rovnou fabuluje. Děj líčí Pavla, jak zde, uzavřen v kobce, v doprovodu a blízkosti pozdějšího evangelisty Lukáše, rekapituluje svůj život, zpytuje svědomí a v něm obsažené skutky milosrdenství i hříchů, selhání i odpuštění, ať jako zaslepený Šavel, nebo po obrácení jako Apoštol národů Pavel. Bilancuje své dílo, statečně a s pokorou přijímá svůj osud vězně odsouzeného na smrt a Lukášovi diktuje Skutky apoštolů i poslední epištoly do společenství, v nichž rozséval Evangelium. Z Pavlových cest zde však nevidíme nic. Krom Pavlových posledních dnů před popravou vidíme i velké obtíže a pronásledování prvních křesťanů za doby Neronovy, kde jsme však tím spíše svědky menších i velkých skutků hrdinství, statečnosti, víry a vzájemné lásky a sounáležitosti. Kéž by si křesťanství v následujících věcích po Ediktu milánském až podnes pamatovalo, že Bohu je nejblíže ten, kdo je nejmenší, jak to svým křestním jménem vyjádřil i sám Pavel, a že bohatství a moc spočívají v lásce a ne statcích a neomylnosti kléru...

Film je i přes podobný název a ústřední zápletku v mnohém odlišný od remaku z roku 1993. Máme tu sice rovněž tři zvířecí hrdiny - dva psy a jednoho kocoura - kteří se vydají na dlouhou cestu domů, narativní složka filmu je ovšem úplně jiná. Zvířata zde nemluví a snímek se svým stylem spíše podobá Chaloupkovým večerníčkům, s reálněji se chovajícími zvířaty a vypravěčem v hl. roli. To ovšem neznamená, že by nebyla vidět obrovská práce trenérů zvířat. Právě naopak, bulík i retrívr byli perfektně vycvičeni, kočka je pak z mého pohledu ještě předčila. Ruku v ruce s krásnou divokou přírodou a příjemnou přítomností českého herce Rubeše, mohu film rozhodně doporučit.

Pokračování Neuvěřitlené cesty trpí řadou neduhů mnoha druhých dílů úspěšných filmů - nastavovaná kaše, klišé a sebevykrádání jsou citelně znát. Velkoměstské prostředí je mnohem méně romantické, než byla divočina v prvním díle. Přesto se však stále jedná o příjemný snímek pro celou rodinu, zejména pak milovníky zvířat, k nimž se nepokrytě řadím i já. Společně se starou známou trojicí retrívra, am. buldoka a himalájské kočky zde můžeme vidět i další krásná psí plemena, jako je například maďarský kuvazs, bluetick coonhound, bullmastif, portugalský podengo nebo elegantní psí směsky.

Podobně unylé, utahané a promarněné, jako dřívější režisérův počin Kids. Další přehlídka ubohosti, velkohubosti a nechutnosti dospívajících spratků, kteří si umí jen šlapat do úsměvů, smažit a nezodpovědně se pářit. Rozmazlený homofracek šikanuje kamaráda, hraje si na sexuálního boha, přičemž si na své přichází i za použití pěstí, pročež mu postižení a jejich přicmrndávači připraví smrtící odvetu. Nejprve si honí triko, jací nejsou G's, když ale dojde na věc, plní se jim gatě strachem a ještě si o činu všude pouští hubu na špacír. Oproti Ken Parku jsem žádnou explicitní nahotu nezaznamenal, jen pár mařek předvede nazastřižený koberec - ovšem za pokus o detektivku a sociální drama, jakož i za povedený soundtrack ( Eminem, Cypress Hill, Tricky, FatBoy Slim ) - dávám tak dva a půl.

Filmové cvičení Señora Nachos, nebo krátká laskomina pro milovníky cynismu, nekrofilie a pitevních sálů? Výběr je na každém, dobrou chuť. :-) Rušit vás nebudou žádné dialogy, poznáte nejednu výhodu práce patologovy, poslechnete si Requiem a pokocháte se záběry na brousicí se nože, výlevku plnou tělních tekutin, jakož i ostatního mobiláře a instrumentária pitevny. Dokonalá poetika, na závěr vám blahem zjihne srdéčko...

Dokument, který si klade za cíl být jakýmsi velmi stručným slabikářem a průvodcem světem taneční elektroniky, z nějž je na první pohled - a už v úvodu stopáže a z artworku - patrné, že jde na ruku Cájovi Coxovi a Martinu Garrixovi ( krom jasné reklamy na UMF ). Což o to, komu čest, tomu čest, Carel svým umem, všestrannými schopnostmi, hudebním nadhledem a stále zářící DJskou gloriolou za ta léta dokázal, že je to skutečně DJ v tom nejlepším smyslu, jenž má toto slovo označovat. O Martinu Garrixovi si to želbohu nemyslím - a ani pravě zhlédnutý snímek mě o tom nepřesvědčil. Názor, že je to málem geniální dítě Mozartova typu, již v pubertálním věku vtažené do blyštivého světa pódií s mixážními pulty a reprobednami, jakož i převelice talentovaný producent a remixér, osobně nesdílím. Nejsem jeho hater, fanoušek však už vůbec ne. Vnímám ho jako takového Biebera taneční scény. O USB DJingu si též mohu myslet svoje, nejsem však ortodoxním bijcem za výsostné postavení vinylů. Přeci jen uznávám, že důležitá je vždy na prvním místě hudba a cit k ní, talent a potřeba objevovat nové, stejně jako umění komunikovat s posluchačem a publikem, ať už jako interpret v obývacím pokoji z YouTube kanálu, Beatportu či podcastů, tak i živě na párty či festivalu. Vinyl, USB, či Ableton jsou jen prostředky a prodloužené ruce umělcovy, předmixované sety ovšem kreativní ani za mák nejsou, je to v podstatě playback. Ačkoli elektronická hudba velmi dobře vystihuje pojetí otevřeného uměleckého díla, přednastavením a šaškováním s rukama nad hlavou se z DJe vytrácí fluidum, které ho dlouhá léta provázelo, a místo žokeje je to opět jen primadona a pouštěč, nehledě na to, co dokáže ve studiu... Výhoda i nevýhoda elektronické hudby spočívá v tom, že ji doma může snadno tvořit kdokoliv, je tedy nesnadné udržet si nezapšklý nadhled a zároveň si umět pečlivě vybírat. Pokud však odhlédnu od jakéhosi nesmyslného předávání žezla Carla Coxe Garrixovi, je zajímavé ve snímku vidět současnou opozici undergroundu a mainstreamu, zamyslet se, zda EDM je slepá ulička pro uměleckou stránku taneční elektroniky, avšak dobrá pro komunikaci s masou a velmi dobrým komerčním artiklem, nebo třeba vidět pár snímků a slyšet pár špeků z DJských začátků několika málo zvučných jmen. Pro laika na seznámení může stačit, znalý posluchač se přílíš nového nedozví. Za Jeffa Millse, Hawtina, Chicago a Detroit palec nahoru, za Garrixe, EDM, Guettu a podbízivost masám, body dolů.

Nejsem nikterak překvapen, Češi jsou vskutku jediný slovanský národ, který se může kulturně, historicky a mentálně řadit k západní civilizaci. Čoboláci, Pšonci, Exjugoši, Rusáci a spol. jsou těžkým východem a místem, kde na mapě stojí Hic sunt leones... Jen ty rozhoďnožky a fakany máme asi všude prašť jak bouchni. Tato sonda do života omladiny v Srbsku ovšem nebyla ani zábavná, ani humorná, natož pak šokující, vzrušující, či o něčem hluboce a zevrubně vypovídající. Na stádo pářících se lidoopů s koksem na šňupáku je těch 100 minut zatraceně moc...

Film, u nějž se výtečně rozčílí každý, jemuž leze krkem omladina pod vlivem drog a silného ega, nemá v oblibě sebestředné, vyčůraně svodomyslné parchanty a pseudogangstery, zlatou mládež a jinou chamraď. Jo, stát se podobné útoky mně, píšu tento komentář zřejmě až po propuštění z vězení, případně už možná vůbec. Tlustoprd, smažka, coura a vůdce party v podobě přihřátého hošíka ovšem na druhou stranu působí velice vtipně.