TotalFilm

Dlouho už se český film nesetkal s takovým očekáváním jako připravovaný projekt Jana Hřebejka a Petra Jarchovského Musíme si pomáhat. Je skvělé, když výsledek naplní očekávání, tak jako se to podařilo tomuto filmu. Musíme si pomáhat přichází v době, kdy Pelíšky překonávají hranici miliontého diváka a jméno jejich režiséra se zařadilo mezi současnou filmařskou špičku. Oba snímky na první pohled spojuje několik reálií. Kromě režiséra je to především scénář Petra Jarchovského. K Hřebejkovu hereckému inventáři navíc dnes už patří taková jména jako: Jaroslav Dušek, Bolek Polívka, Jiří Kodet nebo Simona Stašová. „Jednak si jich vážím, a potom v Musíme si pomáhat mají odlišné role. To byl také důvod, proč jsem zvolil tváře známé z Pelíšků," říká k tomu Jan Hřebejk. A herecké výkony jsou v jeho novince téměř neuvěřitelné. Před rokem se blýskl Jaroslav Dušek v roli nadrženého učitele, avšak s novým filmem přišla role, která jeho talentu otevřela širší mantinely. Herec v úloze Horsta Prohasky exceluje, jeho nonšalantní kolaborant dokonale balancuje mezi starou známostí k Čížkovým a příslušností k novému řádu, který si sám zvolil. Je to právě postava Prohasky, který se stylizuje do věrného služebníka gestapa, co nás ve víru uvolňujícího humoru nutí k nejvážnějším úvahám o hesle obsaženém v titulu filmu. Duškův hrdina je vypočítavý - i přátelství k Čížkovým se odvíjí spíše od náklonnosti k paní domu než od nezištného kamarádství. Díky nesmrtelným bonmotům je komický, ale zároveň se nevytrácí mrazivá tíseň v pozadí. Dušek ovšem nezůstal v jedinečné herecké kreaci osamocen. Čížek Boleslava Polívky je odevzdaně civilní, a když v závěru před sebou tlačí dětský kočárek podél zbytků rozbombardovaného domu, jako by zároveň tlačil všechny křivdy a tíhu svého pozemského bytí, které sdílí s ženou Marií. Musíme si pomáhat je drama odehrávající se v posledních dvou letech války. Najdete v něm spoustu humoru, který k lidskému životu patří, ale který v žádném případě nezpochybňuje nebo nezlehčuje historické události. Jeho středobodem jsou Čížkovi, od jejich příběhu se odráží další dějové linky. Jan Hřebejk při natáčení použil techniku patinování, díky které pak některé scény působí na plátně rozfázovaným dojmem. Původně měl tento způsob snímání vyřešit špatné světelné podmínky při scénách se zatemněním, ale stal se i důležitým dramatickým prvkem. Součástí Musíme si pomáhat je krátký předfilm ve stylu dobových filmových týdeníků, který navozuje atmosféru a napovídá, že smát se je v následujících dvou hodinách dovoleno.

Román Satyricon sepsal římský vzdělanec Petronius Arbiter a vtipně jím zesměšňoval celou plejádu poměrů a osobností za vlády císaře Nera. O staletí později se Federico Fellini inspiroval dochovanými zlomky tohoto antického díla a natočil podivuhodný film o putování tří mladíků po zemích tehdejšího římského impéria. Jen máloco ve filmu přesně odpovídá historickým reáliím, spíše se jedná o obraz světa mocně zkreslený diamantovým očkem tvůrčí fantazie. Fellini sám označil svůj film za sci-fi minulosti a rezignoval na jakékoliv budování uceleného příběhu s lineárním vývojem děje. Předkládá divákům pásmo barvitých scén, jež mohou být stejně tak dobře podivnou historkou, jako horečnatým snem. Jeho drobné příběhy volně a nečekaně přecházejí jeden do druhého, často bez vysvětlujícího úvodu nebo konce. Na plátně se také vynořuje a vzápětí mizí přehršle fantasmagorických postav, aniž by nějak zasáhly do dalšího děje. Celý film končí naprosto příznačně uprostřed vyprávění, které působí dojmem, že by mohlo pokračovat v pohodě ještě dalších sto padesát let. Rozmanitý je i výběr scenérií, v nichž se jednotlivé části filmu odehrávají. Od pochmurné obrovské budovy, patřící spíš do nějaké postkatastrofické story, přes fantastické jeskyně, Minotaurův labyrint, paláce rozmařilých zbohatlíků až k Zahradě rozkoší. Pomalé vyprávěcí tem po spolu s nijak dynamickou kamerou ještě podtrhují snový dojem celého filmu. Takhle nějak by se asi mohly pomíchat Sindibádova dobrodružství s road movie po návštěvě opiového doupěte. Přitom však v této přehlídce bizarnosti zřetelně vyvstává spousta velmi skutečných lidských vlastností a nectností. Vždyť požitkářské, sobecké a zábavně zkažené postavy ze Satyriconu si klidně mohou stoupnout mezi povrchní římskou smetánku z 20. století, jak ji Fellini zobrazil například ve svém slavném snímku Sladký život. Jeho záměrem ovšem není pranýřovat a vynášet soudy, nýbrž pouze nastavit zrcadlo lidem, kteří bez ohledu na civilizační pokrok zůstávají v zásadě stále stejní.

Trojice Boyle-Macdonald-Hodge přichází po skvělém Mělkém hrobě, kultovním Trainspottingu a průměrném Extra životě s Pláží, která je adaptací celosvětově populárního, i do češtiny přeloženého románu Alexe Garlanda. Sehraný tým, kritiky i čtenáři uznávaná předloha, co víc si přát? Snad ještě nějakou tu hvězdu, jíž se stal Leonardo DiCaprio, už od Titanicu hledající něco, co by ho plně zaujalo. To se možná stalo, ale i přes jeho jistě maximální nasazení zanechává výsledek shora popsané kombinace rozpačitý dojem. Leonardo DiCaprio v roli Richarda sice rozhodně nezklame své fanynky, objeví se dokonce do půl těla nahý, ale těm, kteří viděli zářit jeho talent v Co žere Gilberta Grapea, neukáže nic zajímavého. Za daleko větší pozornost tak stojí charismatická Tilda Swinton v roli Sal, vůdkyně komunity. Vůbec není nijak výrazně krásná, ale od toho je ve snímku třiadvacetiletá francouzská hvězdička Virginie Ledoyen. Swinton tak může v klidu vytvářet vůdčí, místy až fanatickou osobnost nemající daleko k diktátorství, která vám vlastně poprvé naznačí, že s ostrovním rájem to není až tak idylické, jak by se na první pohled zdálo. Robert Carlyle coby Daffy se na plátně objeví jen na krátké chvíle, ale znovu předvádí, že jakákoliv postava zralá na svěrací kazajku je mu blízká. Skvělá práce je vidět i na jiných postech. Zejména kameraman Darius Khondji (Sedm, Evita) prokazuje, že umí natočit v podstatě cokoliv a do posledního kousíčku využívá toho, co mu překrásné exteriéry (a samozřejmě některé tváře a těla) nabízejí. Atribut „skvělý" si zaslouží i ti, kdo dali dohromady soundtrack. Písně od Orbital, Mobyho, New Order, Blur a dalších se skvěle doplňují s hudbou Lynchova dvorního skladatele Angela Badalamentiho a iluze ráje je téměř dokonalá. Nudit se na Pláži rozhodně nebudete, v každé části snímkuje k vidění i slyšení něco zajímavého. Jednotlivé scény jsou často velmi působivé. Například úvod v ulicích Bangkoku, celá zlomová sekvence s útokem žraloka nebo i scéna, v níž si Richard takříkajíc digitalizuje džungli a v ní skryté nepřátele a představuje si, že hraje počítačovou hru. Jenže jednotlivé prvky mozaiky do sebe musí zapadat a to v tomto případě často nefunguje. Některé dílky jsou jako z jiného filmu a jiné jsou už na první pohled vycpávkami. Hlavním problémem Pláže je, že neví, čím by chtěla být. Začíná coby existenciální hledání reálného světa, mění se v neodbytnou touhu po „dobytí" ráje, pokračuje jako love story z Modré laguny, aby se dále přelila v přemítání nad tím, zda je pro člověka nebezpečnější krutá příroda, nebo porušení principů humanity v zájmu zachování ráje pro vyvolené. Přitom ze všech těchto nesourodých vrstev zůstává dojem nedořešenosti. Ambice Pláže být tak trochu vším nevyhnutelně zanechávají v mysli diváka pocit prázdnoty.