Unna

Od upoutávky člověk očekává určité věci a s tímto očekáváním usedá také do sálu, kde postupně zhasnou světla a na plátně se začne něco dít. Odjakživa se mi líbily filmy, které neměly konec typu: "Žili šťastně až do smrti...". Takhle to v životě nechodí.  Jak to chodí, jak obyčejně to chodí, jak jednoduše bez-akčně, nehrdinně, "životně" to chodí, to je právě ve filmu Zdaleka. Ze začátku vás trochu bolí hlava ze šíleného stylu kameramana, který ostří a nebo naopak zahaluje většinu záběru do rozmazaných tvarů, kdy si říkáte, jestli stále máte brýle na nose, nebo jste je nechali doma. Nakonec si ale zvyknete. Zvyknout se dá i na kameru, která po většinu času stojí na místě a nenásleduje postavy, jako by zatvrzele hodlala zůstat tak, jak ji tam nechali. Mnoho se proto odehrává někde jinde, mimo náš zrak a pouze ze zvuků můžeme odvozovat, co se vlastně děje. Ani postavy nám toho moc neřeknou.  Na konci, když zjistíte, že zíráte na titulky skoro s otevřenou pusou a ani v metru nechápete, jak jste se dostali v myšlenkách až tak DALEKO, na konci vám najednou dojde, že tenhle film má něco víc. Jako by měl něco skrytého v pozadí, co nevidíme. Zdaleka je střípkem života, který je poskládaný ze střípků promyšlených záběrů kamery, kontrastů zvuku ulice a ticha bytu, kontrastu světla a šera, stáří a mládí. To, jak zdaleka se vracel celý tichý sál, dokazuje, že za tím vším je něco víc. Je tam schovaný život ve své prostotě, kráse a surovosti.