Marze

Shlédl jsem několik dílů. Dát vzniknout třídě podlidí napůl člověk, napůl prase by bylo děsivé.

Opravdu z toho naskakuje husí kůže. Škoda že není více prostoru poznat pracovníky a jejich motivace, proč mají takováto nebezpečná, jistě dobře placená zaměstnání.

Chodil jsem krátce půl roku na Taekwodo, Wing-tsun, judo, aikido, úvod thajského boxu, ale o silatu jsem nikdy neslyšet Ale vypadá dost vražedně. Skolení nůžkovým kopem je husté.

O Madagaskaru jsem viděl více dokumentů a domnívám se, že je kvůli megapopulačnímu růstu přírodně odepsaný. Nechápu proč tam ještě jezdí turisté. Poslední lemuři jsou už jen v rezervaci o velikosti fotbalového hřiště. Na odlehlých místech řádí gangy, které farmářům kradou dobytek. V tomto dokumentu se snaží dobrovolníci během 20 let vytvořit lesní koridory na propojení zbytků lesů.

V dokumentu mě pobavil testosteronový bitkař, který na zpevnění kloubů s nimi obalenými řetězem bouchal do stromů. Ještě před 20 letý se do NHL vybírali vysocí těžcí maskulinní hráči a malý šikovný technický hráči neměli šanci. Málo talentovaní hráči se prostě snažili do NHL probít a na přípravných kempech se to rvalo neustále. Situace se změnila a současný hokej se opírá hlavně o rychlost a talent. Vzpomeňme na slavného dvoumetrového bitkaře Philadelphie Erika Lindrose, jenž se prosadil i do kanadské reprezentace. Ostatní hráči ho začali na ledě šikanovat a kvůli opakovaným otřesům mozku musel ukončit kariéru. Nebo na Steva Montadora, jehož přetrvávající symptomy otřesu mozku donutily ukončit hokejovou kariéru a v 35 letech zemřel. Na zdravotní potíže, jež souvisejí s otřesy mozku, zemřel v roce 2011 hokejista Derek Boogaard. Ten před smrtí trpěl chronickými bolestmi hlavy, které vyvolalo degenerativní onemocnění mozku, jež bývá způsobeno opakovanými údery do hlavy. Stejný problém byl posmrtně objeven také u dalších bitkařů Ricka Martina a Boba Proberta. Je třeba si uvědomit, že kdo se na ledě rvát nechce, tak nemusí. Zámořská soutěž počet bitek na ledě začala omezovat například tím, že zavedla dodatečné tresty za vyvolání rvačky nebo přísnější antidopingové kontroly. Nyní tam vychází jedna bitka přibližně na 4-5 zápasů a nervou se mezi sebou jen specializovaní hráči.

Změnil jsem hodnocení o jednu hvězdu více, protože sedím o nejhorších velikonocích v životě až zdravý doma kvůli Wuchanské chřipce a protagonistovi neskutečně závidím procházku v takové krásné divoké přírodě. Shlédl jsem na TV Prima Zoom. Koukám že obyvatelé toho městečka s rozbujelými gangy a 5 tisíci mrtvými si udělali domácí vězení dobrovolně a ani tam nemusí mít covid.

Džíny mám také rád. Starší modely, které mám doma jsou nezničitelné. Bohužel nyní lidi kvůli "rychlé módě" požadují, aby po se půl roce kalhoty rozpadli a mohli si koupit nejnovější módu. Jsou z levného materiálu a tudíž trochu levnější. Džíny koňmi, kteří se je snaží roztrhnout , tedy značky Lewis mám kvůli trvanlivosti nejradši a to ne jen kvůli malé červené nášivce na zadku, aby byla značka rozlišitelná.

O tom že pokrok je třeba se lidstvo shodlo. Obávám se ale nezamýšlených důsledků. Například sociální sítě versus "skleníkové ", interiérové děti. O snaze využít v solárních panelech celé spektrum slunečního světla jsem ještě neslyšel. Stejné tak o "metan hydrátu" , ledy který hoří a jehož velké zásoby jsou na dnech oceánů.

Také radši chodím pěšky, nebo na kole místo automobilu. V dokumentu mě šokovalo, že Majové ročně obětovali až 250 tisíc lidí, aby si naklonili bohy. Sekání hlav, vyřezávání srdcí...

Jméno Lucrezia Borgia je z historie celkem známé, ale nic jsem o ní nevěděl. Podle názvu dokumentu jsem čekal pořádnou sériovou vražedkyní a ona to byla žena, která až do smrti rodila sériově děti