Inkognito_CZ

Téma příběhů československých pilotů v RAF je samo o sobě takovým závazkem, že je třeba k němu přistupovat s pokorou a citem. Svěrákům se to dle mého názoru povedlo dokonale. Ano, milostný trojúhelník je v každém druhém filmu, ale copak to vadí? Věrné líčení bortící se psychiky, atmosféra vzdušných soubojů, stíhačky Spitfire i dokonale zvolená hudba. To vše dělá z tohoto filmu jedno z nejlepších vyprávění mnohdy již zapomenutých příběhů "obyčejné" odvahy.

Spitfiry, Hurricany, bílé doverské útesy a klasika, která zahřeje srdce každého milovníka zlaté éry letectví. Navíc ústřední hudební téma nezestárlo ani o den, takže si ho mnohdy broukám i teď, více než čtyřicet let po vydání filmu, přičemž jako bych měl před očima nějaké to německé letadlo v plamenech. "Co pro vás mohu udělat pánové?... Dejte mi letku Spitfirů!".

Běhá mi mráz po zádech, jen si na tenhle film vzpomenu. A to jen tak některý nedokáže (byť jich je na podobně závažná témata natočeno povícero). Myslím, že není potřeba dodávat více... kdo uvidí, ten pochopí.

Už jako malý kluk jsem zkoumal plakáty z roku 1976 s ošklivě popáleným, leč sympatickým Laudou, které měl strýc v garáži a říkal jsem si, že to asi musel být setsakramentský chlap, ten Niki. Už jen čtení o závodech té doby nebo sledování záznamů, bylo pekelně napínavé, mnohem napínavější, než je moderní podoba F1, kterou jsem sledoval naposledy někdy před deseti lety. Vždycky jsem si říkal, jaká je škoda, že jsem si atmosféru sezóny 1976 nemohl zažít na vlastní kůži. Naštěstí jsem si ji vychutnal o 37 let později a to v plnohodnotném podání se skvělou hudbou, zvukem jako ze závodního okruhu, a hlavně s Laudou i Huntem jakoby právě vylezli z těch zažloutlých plakátů ve strýcově garáži. Všem zájemcům o plnohodnotný zážitek je však v tomto případě více než v jiných třeba zdůraznit, že český dabing ubírá minimálně jednu celou hvězdu z kvality výsledného dojmu. Zatímco v české verzi by Lauda popsal dabing jako neuspokojivý, v originále by prostě řekl, že stojí za hovno. Nezlobte se na mě, ale přemrštěná cenzura působí na Rivaly asi tak, jako kdybyste z prvotřídního guláše vyndali všechno maso... chutná to možná pořád dobře, ale všichni cítíme, že tam něco podstatného schází. Na závěr snad už jen chybí si povzdechnout... ach jak by to bylo krásné, kdyby Valentino Rossi vyhrál desátý titul mistra světa v Moto-GP a Ron Howard o tom natočil film... no... třeba se dočkám alespoň toho prvního.

Nejsilnější zážitek, který jsem si kdy v životě odnesl z kina. Pořád jsem si říkal, že nesmím mít velká očekávání, abych nebyl zklamaný. Stejně jsem si však nemohl pomoct a prostě jsem chtěl, aby to bylo perfektní. A ono bylo. Všechny námitky, které jsem k tomuto filmu zaznamenal, jsou buď tak sofistikovaně filmařské, že jim ani nerozumím nebo jsou to námitky k logickým ústupkům realitě, které zkrátka filmaři udělat musí, když nechtějí natočit pouze strohý hraný dokument. Přestože jsem právě ten hnidopich, který z dostupných pramenů hltá každý detail o této historické události a rád opravuje ostatní, můžu s klidem na duši říct, že jsem sice ony nepřesnosti vnímal, ale s tlukoucím srdcem a husí kůží po celém těle jim nepřikládal sebemenší význam. Když pak z krypty zazněla ona nesmrtelná slova, při nichž přeběhne mráz po zádech, sevře se hrdlo a oči se začnou lesknout ..."Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme!"..., připadal jsem si, jako bych stál tam dole s nimi.