Denníček (3)
Steven Rosen - Black Sabbath
Kapela se nicméně stále cítila jako na loži z hřebů. Kritika na třetí desce opět nenašla nic hodnotného, závislost na kokainu a hašiši se prohlubovala a euforie z autorství nejprodávanější desky vyprchala. Kluci začali cítit únavu a ten druh tísně, kdy si člověk připadá, jako by mu srdce svírala cizí ruka a každý dech se stává soustředěných úsilím, múzy zmizí, nápady mizí do černé díry veliké jako celý vesmír a nedají se z ní dostat ven.
Jakmile si uvědomíme, jakými hrůzami prošli ti, které jsme vždycky považovali za nepřemožitelné, něco v nás navždy zemře a otevře se temná propast, která pohlcuje všechny myšlenky stejně jako touha po cracku. Známe ty lidi z desek, z televize a z koncertů a připadají nám nesmrtelní. Vytváření panenských, nevídaných a neslýchaných zvuků, nápadů a slov je však proces natolik debilizující a vyčerpávající, že vede k potřebě nacpat se chemií – kouřem, práškem a modlitbou v naději, že múzy opět začnou třepotat křídly a promluví v řeči, které málokdo rozumí. Jaké je řešení? Stát se šéfem korporace? Politickým vůdcem? Podstoupit operaci mozku? Není potřeba, protože skrz džungli vedou i jiné cesty: knihy, zážitky, ostatní lidé. Tam se skrývají odpovědi.
Pro Black Sabbath, Led Zeppelin i The Beatles byly drogy cestou do duše, k obrazům ukrytým hluboko v nehmotném světě. Úmrtí Jimiho Hendrixe, Keitha Moona, Johna Bonhama, Janis Joplinové, Elvise Presleyho a dalších z osobního seznamu, který si v duchu každý z nás sepsal, zapříčinila múza, která je přestala navštěvovat. Kytara stála v koutě, papír zůstal nepopsaný, melodie nezazpívaná. Když se pak duch konečně znovu objeví a začne napovídat, co zpívat a psát, žádá za to daň. Deprese. Drogová závislost. Sebevražda. Smrt z ruky neznámého cizince, který nikdy nic nestvořil, a proto cítí právo či dokonce povinnost uhasit svíčku někoho jiného.
-------
Ozzy se pokouší plamínkem svíčky osvětlit své tehdejší neveselé rozpoložení: „Za ta léta práce se Sabbath jsem zapomněl, jak se bavit – nejen o samotě mimo pódium, ale i na pódiu. A když si člověk uvědomí, že musí ještě několik měsíců strávit v omezeném prostoru, pomůže mu, když si užije trochu legrace a uvolní přetlak, třeba když po někom hodí flaškou. Když jsme se Sabbath slezli z pódia, každý šel po svých. Jeden do pokoje, jiný na striptýz, já do baru. Nebylo to špatné, ale omrzelo se to. Koho by bavilo prožít šest nebo osm měsíců na cestě, s nikým si nepopovídat a s ostatníma si jen vrážet kudly do zad? Být v takové situaci není zdravé.
Jako když se voženíš a tvůj život se ve všech směrech přestane měnit. Víš, že přijdeš z práce, přezuješ se do pantoflí, vezmeš si noviny a kafe, koukneš na bednu, pokouříš si a spát. Takhle žiješ, dokud si neřekneš: „Jaký to asi bude na druhý straně plotu? Tenhle život už mi leze krkem, ale bojím se přeskočit plot. Jakmile ho jednou přeskočím, už se nevrátím. Ale musím zkusit zachránit svůj život.“ Což se neděje jenom v rock’n’rollu, ale v životě vůbec. Stala se z nás organizace, která nebyla moc organizovaná. Neměl jsem žaludek na to, abych řekl: „Já chci pryč.“
Když jsem vodešel poprvé, říkal jsem si: „Co budu dělat? Kam půjdu? V životě jsem nepořádal žádný konkurs.“ Neměl jsem ponětí, co si počít, a v té době jsem neměl ani manažera. [Této role se později ujala jeho žena Sharon Ardenová.] Zůstal jsem stát uprostřed velkého krutého světa a nevěděl, kam jít.“
Když si Ozzy opatřil manažerku, musel se vyrovnat s fyzickou stránkou situace: „Nejdřív jsem byl sám sebou hrozně zklamaný a znechucený, těžce jsem pil a bral spoustu drog jen proto, abych se nějak protloukl, až jsem si nakonec řekl: „Tohle není dobrý. Musím se sebrat a žít.“ Nejvtipnější bylo, že manažera Sabbath dělal v té době Don Arden a já jsem čekal, že firma bude na Sabbath naštvaná, ale bylo to právě naopak. Dali klukům vědět, ať už mě neberou, z čehož jsem měl fakt skvělý pocit. Nikdy v životě mi nebylo tak bídně.“
-------
„Byli jsme vypatlaní drogami a alkoholem, cpali jsme do sebe spoustu kokainu a chlastu. Tony Iommi se sešel s Ronniem Jamesem Diem a já jsem v srdci cítil, že to není správné. Párkrát jsem odešel a párkrát jsem se zase vrátil, ale celou dobu jsem cítil, že se mi nelíbí, co Sabbath dělají, a kapele se zase nelíbilo, co dělám já. Nakonec mě vyhodili. Nejdřív se mě několikrát ptali, ale nakonec to nevydrželi a vyhodili mě, protože už jsem se do toho nechtěl a neuměl vcítit. Vzpomínám si, jak jsme jednou poslouchali všechny ty kapely a já říkám: „To je sračka. Jak je možné, že kapely, které jsme ovlivnili, najednou ovlivňují nás?“ Nikdo nechápal, o čem mluvím.
Sjížděli jsme úplně všechno. Byli jsme chodící muzeum drog. Když si dáš kokain, strávíš celou noc tím, že vykládáš strašný kecy. Myslíš si, jak to zní kurva skvěle. Sedíš někde v cimře, šňupeš ten zasranej prášek a vykládáš píčoviny. Vyřešili jsme všechny problémy na světě, na všechno jsme přišli. A nemysli si, že mluvím jen o vostatních, já jsem na tom byl zrovna tak. Taky jsem si odžvanil svoje. Nemluvím o nich a o sobě. Je to jako s každým vztahem. Když něco prožiješ s nějakou holkou nebo klukem a zjistíš, že tvoje srdce už je jinde, jsi v pasti, protože věrnost k tomu vztahu může mít stejnou sílu jako láska. Ale musíš to překonat. [Text písně “Goodbye To Romance” tato Ozzyho slova výstižně ilustruje.] Umřel mi táta, vykopli mě ze Sabbath, rozvedla se se mnou první žena, moje nová kapela se rozjela a pak umřel Randy. Takový věci přijdou raz dva. Zažil jsem spoustu úspěchů, moje dráha byla velice rock’n’rollová. Byl jsem střídavě dole i nahoře a vždycky jsem zase nastoupil na start. Jsem hrdý na to, že když se mi zavřou jedny dveře, rozrazím si jiné a pořád jdu vpřed. Teď mám novou kapelu s Joem Holmesem, kterého učil Randy Rhoads.“
Johann Wolfgang von Goethe - Utrpení mladého Werthera
Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl : ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle. A tu mi všechno před očima plyne, a usmívám se a sním si dál.
Že děti nevědí, proč mají vůli, v tom jsou všichni veleučení školometi zajedno. Že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou, že ani oni nejednají z pravých pohnutek, že také jimi vládne rákoska a cukrátko, tomu jaksi nikdo nevěří, ačkoliv se mi zdá, že to rukama hmatáme. Rád ti připouštím (neboť vím, co mi na to odpovíš), že nejšťastnější jsou ti, kdo jako děti den ze dne svůj život prožívají, kdo tahají svou panenku, kdo ji oblékají a svlékají, s velkým respektem se plíží kolem police, kde maminka zamkla cukroví, a když konečně urvou kousek, plnou pusou žvýkají a volají: ještě! To jsou šťastní tvorové. – A také těm není zle, kdo dávají své pitomé robotě anebo nanejvýš svým vášním patetické jména, oznamujíce člověčenstvu, že to jsou ohromná díla, podnikaná pro jeho spásu a vykoupení. Blaze tomu, komu je dáno takhle žít! Kdo však ve své pokoře poznává, oč vlastně běží, kdo vidí, jak každý naobědvaný občan svou zahrádku dovede přistřihnout na učiněný ráj, a jak na druhé straně také ubožák pod svým břemenem leze dál svou cestou, byť i sebevíc hekal, jak koneckonců všichni bez rozdílu znají jen jeden prospěch: zřít světlo sluníčka aspoň o minutu déle, ano! – ten je pěkně zticha a tvoří si svět k obrazu svému, a je také šťasten, protože je člověkem. A pak, byť i byl sebevíce spoután, chová navždy v svém srdci sladký pocit svobody, že opustí tento žalář, kdykoli se mu zlíbí.
-------
Zajisté, Albert je nejlepší člověk pod sluncem, zažil jsem s ním včera zajímavou scénu. Přišel jsem k němu, abych se s ním rozloučil; dostal jsem totiž chuť zajet si na koni do hor, odkud ti nyní také píši. A jak se tak procházím po pokoji, všimnu si jeho pistolí. „Půjč mi své pistole na cestu,“ povídám. – „Ale prosím,“ on na to, „chce-li se ti je nabíjet; u mne tu jen visí pro forma.“ Sňal jsem jednu z nich a on pokračoval: „Od té doby, co mi má opatrnost vyvedla tak nepříjemný kousek, nechci s tím krámem nic mít.“ Byl jsem zvědav a chtěl jsem tu historii znát. „Žil jsem asi čtvrt roku u přítele na venkově. Měl jsem u sebe pár nenabitých bambitek a spal klidně. Jednou za deštivého odpoledne, jak tak nečinně sedím, napadne mě, sám nevím jak: mohli by nás přepadnout, mohlo by se příhodit, že bychom je potřebovali, a – vždyť víš, jak to bývá, dal jsem je sluhovi, aby je vyčistil a nabil; ale on pokouší děvčata, chce je polekat, a sám panbůh ví jak, rána vyšla, když v pistoli ještě trčel nabiják; vstřelil jí ho do pravé ruky a pochroumal jí palec. Tak jsem musil vyslechnout všechny ty nářky a ještě nadto zaplatit felčara. Od té doby je nechávám nenabité. Milý příteli, co je opatrnost? Na nebezpečí nevyzraješ! Sice - -“ Já, jak víš, mám Alberta ze srdce rád, až na to jeho věčné „sice“. Jako by to nebylo samozřejmé, že každá všeobecná věta má výjimky. Ale ten člověk je tak spravedlivý, že když myslí, že řekl něco ukvapeného, polopravdivého anebo příliš všeobecného, nepřestane omezovat, modifikovat, přidávat a ubírat, až nakonec z celé věci vůbec nic nezbývá. A při téhle příležitosti se obzvlášť rozpovídal, takže jsem ho nakonec už vůbec neposlouchal a začal snít: a náhle jsem prudkým posunkem přiložil hlaveň pistole k čelu nad pravým okem. „Fuj,“ řekl Albert, stahuje mi pistoli s čela, „to je nápad!“ – „Vždyť není nabitá.“ – „Aťsi! To je nápad!“ odsekl netrpělivě. „Vůbec si nedovedu představit, jak člověk může být tak pošetilý a zastřelit se. Už pouhé pomyšlení na něco takového se mi hnusí.“
„Že vy lidé,“ zvolal jsem, „když o něčem hovoříte, musíte hned říci: To je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to vlastně všechno má znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete s určitostí dovodit příčiny, proč se stal, proč se stát musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu.“
„Přece nepopřeš,“ řekl Albert, „že některé skutky jsou a zůstávají neřestné, ať jsou jejich pohnutky jakékoli.“
Pokrčil jsem rameny a připustil to. „Jenže, můj milý,“ pokračoval jsem, „i zde jsou výjimky. Je pravda, že krádež je neřest, ale když někdo vyjde na lup, aby sebe a své drahé zachránil před hanebnou smrtí hladem, zasluhuje soucitu, nebo trestu? Kdo by zvedl kámen proti manželovi, který v spravedlivém hněvu zavraždí svou nevěrnou ženu a jejího ničemného svůdce? Proti děvčeti, které ve chvíli rozkoše utone v nezadržitelném přívalu milostných slastí? I naše zákony, ti pedanti s rybí krví, mají s nimi soucit a netrestají je.“
„To je něco docela jiného,“ odvětil Albert. „Na člověka, který je strhován svými vášněmi, který pozbyl všeho vědomí, se díváme jako na opilého, jako na šílence.“ –
„Ach, vy rozumbradové!“ zvolal jsem s úsměvem. „Vášeň! Opojení! Šílenství! Stojíte tu tak poklidně, bez účasti, vy mravopočestní občané, spíláte opilci, opovrhujete šílencem, nesete se mimo jako velekněti a děkujete Bohu, jako ten farizej, že nejste jeden z nich. Byl jsem už leckdy opilý, mé vášně nikdy nebyly příliš vzdáleny šílenství, a ani jednoho, ani druhého mi není líto, neboť naučil jsem se tak pochopit, v svých mezích ovšem, proč všichni lidé, kteří vykonali něco velkého, něco, co se zdálo nemožné, musili být odjakživa prohlašování za opilce a za šílence. Ale také ve všedním životě je to nesnesitelné, když volají za chlapem, který vykonal aspoň poněkud svobodný, šlechetný, neočekávaný skutek: ten člověk je opilý, je blázen. Styďte se, střízlivci, styďte se, mudrci!“
„To je zas jeden z tvých vrtochů,“ řekl Albert. „Ty všechno přepínáš, a aspoň v tomto případě nemáš pravdu, když sebevraždu, o níž je řeč, srovnáváš s velkými činy, zatímco ji nelze pokládat za nic jiného než za slabost; je ovšem snazší umřít než zmužile snášet strastiplný život.“
Chtěl jsem už prerušit rozhovor, neboť žádný argument na světě mě tak nedopaluje, jako když se někdo vytasí s ošuntělou průpovídkou, zatímco já mluvím z celého srdce. Ale ovládl jsem se, protože jsem to už víckrát vyslechl a víckrát se nad tím rozčiloval, a řekl jsem mu ne zcela klidně: „Tomu ty říkáš slabost? Proboha tě prosím, nedej se ošálit povrchním zdáním! Copak smíš národ, který úpí pod nesnesitelným jhem tyrana, nazvat slabým, když konečně vzkypí a přerve svá pouta? Člověka, který hrůzou nad tím, že mu hoří střecha nad hlavou, sebere všechnu svou sílu, a vynáší břemena, jimiž by jindy ani nehnul? Uraženého, jenž se v svém spravedlivém hněvu nezalekne šesti a přemůže je – nazveš je slabými? A, milý brachu, je-li úsilí výrazem síly, proč by bylo přepětí jejím opakem?“ Albert se na mne podíval a řekl: „Neměj mi to za zlé, ale zdá se mi, že ty příklady, které uvádíš, sem vůbec nepatří.“ – „Může být,“ řekl jsem, „vyčtli mi už leckdy, že způsob, jakým spojuji myšlenky, hraničí s rabulistikou! Pokusme se tedy, zda si dokážeme na jiný způsob představit, jak je člověku, který se odhodlal odvrhnout to jinak tak milé břímě života, neboť jen tehdy, když se do něčeho dovedeme vžít, smíme o tom se ctí hovořit.“
„Lidská přirozenost,“ pokračoval jsem, „má své meze. Dovede snášet radost, bolest, lítost až do jistého stupně, ale hyne, jakmile je překročen.
Nejde tu tedy o to, je-li kdo silný či slabý, nýbrž vydrží-li tolik utrpení, kolik mu bylo naloženo, ať už je to trýzeň duševní či tělesná. A zdá se mi právě tak pošetilé říkat, že je zbabělý, kdo si bere život, jako je nevhodné nazývat zbabělcem toho, kdo umírá na zákeřnou horečku.“
„Paradoxní, velmi paradoxní,“ zvolal Albert. – „Ani ne tolik, jak si myslíš,“ odvětil jsem.
„Připustíš mi, že smrtelnou nemocí nazýváme takovou, která tak podrývá přirozenost, že její síly jsou buď vyčerpány, buď do té míry ochromeny, že už nejsou s to se vzchopit a nějakým šťastným převratem obnovit obvyklý koloběh života. Nuže, příteli, použijeme toho poznatku na ducha. Pohleď na člověka, omezeného ze všech stran, jak na něho dojmy působí, jak se v něm usazují utkvělé myšlenky, až ho konečně vzrůstající vášeň zbaví veškeré klidné rozvahy, až ho zničí. Je marné, aby poklidný, rozumný občan obhlížel nešťastníkův stav, marné, aby mu domlouval, jako je zdravý, stojící u lůžka nemocného, neschopen vštípit mu sebemenší trochu svých sil.“
Albertovi se to zdálo příliš všeobecné; připomněl jsem mu tedy dívku, kterou před nějakou dobou vytáhli mrtvou z vody, a opakoval mu její historii. Dobré, mladičké stvoření, vyrostlé v úzkém kruhu domácích prací, týden co týden stejných, neznající jiné vyražení než projít se v neděli s kamarádkami za městem, v parádě, kus po kusu nastřádané, jednou za uherský měsíc si zatančit a leda ještě potlachat si s gustem a od plic se sousedkou o původu nějaké hádky nebo pomluvy – ohnivá povaha této dívenky pocítí konečně potřebu hlubších vzruchů, podněcovanou ještě lichotkami mužů, všechny její dosavadní radosti je jedna po druhé omrzí, až konečně potká člověka, k němuž ji neodolatelně strhuje neznámý cit, na něhož upíná všechny své naděje, pro něhož zapomíná na svět kolem sebe, nic nevidí, nic neslyší, nic necítí než jeho jediného, po ničem netouží než po něm, po jediném. Nezkažena prázdnými radovánkami vrtkavé marnivosti, jde její touha přímo za svým cílem: chce být jeho, ve věčném spojení chce nalézt všecko štěstí, jehož se jí nedostává, chce užít všech radostí, po nichž toužila. Opětované sliby, zpečeťující splnění všech nadějí, smělé laskání, stupňující její žádosti, zajmou její duši celou; vznáší se v polovědomí, v nejasné předtuše všech slastí, je napjata až na nejvyšší stupeň, kde konečně vztahuje ruce, aby uchopila všechny své tužby – a její milý ji opustí. – Ustrnulá, beze smyslů, stojí nad propastí, a kolem ní je čirá temnota; naděje není, není útěchy, není sebemenší tuchy, neboť opustil ji ten, kým jedině žila. Nevidí širý svět, jenž leží před ní, nevidí množství těch, kdo by jí mohli nahradit, čeho pozbyla, cíti se sirá, všemi opuštěná – a slepě, sevřena strašlivou bídou svého srdce, vrhne se dolů, aby v smrti, objímající ze všech stran, udusila svá muka.
„ – Podívej se, Alberte,“ řekl jsem, „taková je historie nejednoho člověka, a řekni, není to opravdu nemoc? Příroda nezná východiska z bludiště zmatených, protikladných sil a člověk musí zemřít. Běda tomu, kdo by se dovedl na to dívat a říci: Bláhová! Kdyby byla dočkala času, zoufalství by se už bylo ztlumilo, byl by se už někdo našel, kdo by ji utěšil. A není to o nic chytřejší, než kdyby někdo řekl: Blázen! Umírá na horečku! Kdyby byl počkal, až se jeho síly zotaví, až se jeho šťávy vzpamatují, až se jeho rozbouřená krev usadí, všechno by bylo dobře šlo a žil by dodnes zdráv a vesel!“
Albert, kterému ani toto přirovnání nebylo dost názorné, namítl ještě leccos a mezi jiným také to: že jsem mluvil jen o prosté dívce, ale jak bych prý mohl omluvit vzdělaného člověka, jenž není tak omezený, jenž zná lépe svět – to že nechápe.
„Příteli,“ zvolal jsem, „člověk je člověk a ta troška rozumu, kterou má, platí málo nebo nic, když vášeň zuří a hranice ho tísní. Naopak – Až jindy o tom,“ řekl jsem a sáhl po klobouku. Ó, srdce mi překypovalo – A rozešli jsme se, aniž jsme si porozuměli. Jakož na tomhle světě vůbec málokdy jeden porozumí druhému.
-------
Je to bída, Viléme! Všechny mé tvůrčí síly jsou rozladěny, chátrají v neklidné lenivosti – zahálet nedovedu a pracovat přece nemohu. Má představovost je mrtva, příroda mi není ničím a knihy se mi oškliví. Přísahám ti, někdy bych si přál být nádeníkem, jen abych měl zrána, když se probouzím, vyhlídku na den před sebou, naději a něco, co by mě pudilo kupředu. Často závidím Albertovi, jak je až po uši zahrabán v lejstrech, a představuji si, jak by mi bylo dobře, kdybych byl na jeho místě! Už několikrát mě náhle napadlo: napíši o tobě a ministrovi, budu se ucházet o to místo na vyslanectví, které by mi, jak říkáš, neodepřeli. Sám tomu věřím, ministr mě má už dávno rád, dlouho mi domlouval, abych si přece našel zaměstnání. A někdy trvá hodinku, že mi samotnému o to jde. Ale pak, když si to zas rozmyslím, když mě napadne bajka o koni, jenž, nespokojen se svou svobodou, zatoužil po sedle a otěžích a byl uštván, tu zas nevím, co mám dělat – A hlavně, příteli! Není snad to, co mi vnuká touhu po změně, nejniternější traplivý neklid mé duše, jenž se mne nespustí, ať půjdu kamkoli?
Kurt Vonngeut - Muž bez vlasti
Vtip je jediný způsob, jak se uplatnit při konverzaci dospělých.
Viděl jsem zničení Drážďan. Viděl jsem to město předtím, a pak jsem vyšel z protileteckého krytu a viděl ho potom, a jednou z reakcí byl samozřejmě smích. Bůh ví, že to duše hledá maličko úlevy.
Každá látka je látkou pro humor. Myslím, že i oběti v Osvětimi si užily smíchu, i když velmi ponurého.
Humor je téměř fyziologická reakce na strach. Freud řekl, že smích je reakcí na frustraci - jednou z možných reakcí. Pes, říká Freud, když se nemůže dostat za branku, začne škrábat a hrabat a dělat nesmyslné věci, třeba vrčet nebo něco, a tím se vyrovnává s frustrací, překvapením nebo strachem.
Pravda, existují i vtipy bez smíchu, to, čemu Freud říká šibeniční humor. Ve skutečném životě jsou někdy situace tak beznadějné, že se žádná úleva nezdá možná.
Když nás bombardovali v Drážďanech, seděli jsme ve sklepě s hlavou zakrytou rukama, kdyby spadl strop, a najednou jeden voják řekl tónem vévodkyně na zámku v chladný a deštivý den: "Co asi dnes večer dělají chudí?" Nikdo se nezasmál, ale stejně jsme byli všichni rádi, že to řekl. Aspoň jsme byli pořád naživo. A on to dokázal.
Humor je prostředek, jak si držet od těla hrůzy života, jak se chránit. Ale najednou jste příliš unaveni nebo je zpráva příliš hrozná, a humor přestane fungovat.
-------
"Socialismus" není slovo o nic zlověstnější než "křesťanství". Socialismus nepředpisuje Josefa Stalina a jeho tajnou policii a zrušené kostely o nic více, než křesťanství předpisuje španělskou inkvizici. Jak křesťanství, tak socialismus ve skutečnosti předepisují společnost založenou na přesvědčení, že všichni muži, ženy i děti jsou stvořeni jako sobě rovni a nemají hladovět.
A mimochodem, Adolf Hitler byl dvojaký. Nazval svoji stranu Národní socialisté, nacisté.
Hitlerova svastika nebyla pohanský symbol, jak si mnozí myslí. Byl to křesťanský kříž pracujícího člověka, sestavený z pracovních nástrojů, ze špičáků, jaké používali kameníci.
Pokud jde o Stalinovo zavírání kostelů i o to v dnešní Číně: takové potlačování náboženství mělo být ospravedlněno Marxovým výrokem, že "náboženství je opium lidstva". Marx to řekl v roce 1844, kdy bylo opium a opiové deriváty jediným účinným lékem proti bolesti, který si člověk mohl vzít. Marx je sám bral. Byl vděčný za dočasnou úlevu, kterou mu poskytovaly. Prostě jen zaznamenal, nepochybně bez odsudku, že náboženství může přinést podobnou úlevu lidem v ekonomické nebo sociální tísni. Bylo to věcné konstatování faktu, ne heslo.
Stalin se Marxova výroku radostně chopil jako dekretu a čínští diktátoři zrovna tak, protože je zdánlivě zmocňoval k umlčení kazetelů, kteří by mohli proti nim nebo proti jejich cílům. A tentýž výrok posloužil mnohým v naší zemi, aby mohli prohlásit, že socialisté jsou proti náboženství, a tudíž naprosto opovrženíhodni.
-------
Pokud chcete opravdu ranit své rodiče a nemáte nervy na to být gay, nejlehčí je dát se na umění. Nedělám si srandu. Uměním si na živobytí nevyděláte. Je to ale výsostně lidský způsob, jak učinit život snesitelnějším. Bože můj, aktivně provozovat umění, ať dobře nebo špatně, znamená umožnit své duši růst. Zpívejte si ve sprše. Tančete na hudbu z rádia. Vyprávějte příběhy. Napište příteli báseň, třeba mizernou báseň. Udělejte to nejlépe, jak dokážete. Dostane se vám mimořádné odměny. Budete tvůrci.
-------
Hudba prakticky u každého způsobuje, že má život raději, než by ho měl bez ní.
Onou medicínou na světově rozšířenou epidemii deprese je dar zvaný blues.
Otroci měli na depresi lék, který jejich bílí majitelé neměli: mohli milou starou sebevraždu zaplašit tím, že si zahráli a zazpívali blues. Blues sice nemůže depresi načisto vyhnat z domu, ale v každé místnosti, kde ho hrajete, ji dokáže zahnat do rohu. Tak si to prosím pamatujte.
-------
To je konec všech dobrých zpráv. Imunitní systém naší planety se pokouší zbavit se lidí. Rozhodně na to jde dobře.
-------
Nerodíme se vybaveni představivostí. Tu v nás musí rozvinout učitelé a rodiče. Kdysi bývala představivost velmi důležitá, protože bývala hlavním zdrojem zábavy. Ale teď už učitelé a rodiče nemají potřebu budovat obvody představivosti. Teď máme profesionálně vyrobená představení s výbornými herci, velmi přesvědčivou výpravou, zvuky, hudbou. Máme informační dálnici. Obvody představivosti nepotřebujeme o nic víc, než potřebujeme umět jezdit na koni. Ti z nás, kteří mají rozvinuté tyto obvody, se mohou podívat druhému člověku do tváře a vidět tam příběhy; pro ostatní bude tvář jenom tváří.