míba

Usedla jsem do křesla v kině a otevřela jsem humpoleckou jedenáctku, abych se případně toliko nestyděla. Po Antikristovi jsem měla trochu obavy o své psychické zdraví. Nymfomanka mě ale velice příjemně překvapila. Je rozhodně nejzábavnějším Trierovým dílem, které jsem doposud měla možnost vidět. Vizuálně vymazlené. Dvě hodinky utekly jako nic, z fleku bych mohla přejít k dílu druhému. Stacy Martin byla super. A kapitolce s Umou se směju ještě teď. Jo a taky si teď občas pustim song Führe Mich od Rammsteinů (jedinou jejich věc), kterej celou tu parádu hned od začátku skvěle nakopne. Boží!

Přiznám se, že jsem čekala, že film odsoudím a budu pohoršena už od samého začátku (anóbrž se pohoršuji celkem často a ráda). Nestalo se tak. Film je, zvláště v první polovině, opravdu zábavný a to právě díky výběru účinkujících. Jenže ten výběr je natolik specifický a vykalkulovaný, že Religulous v žádném případě nemohu považovat za objektivní dokumentární práci. O tom, že se často míchají „jabka s hruškama" snad nemusí být řeč. Poměr představovaných náboženských směrů byl (pro škodu filmu) také až zoufale nevyvážený. Závěr považuji za nešťastný zvláště kvůli Maherovi, který přednese proslov, za který by se nemusel stydět kdejakej švihlej radikál. Zdejší nadšené komentáře mě však nepřekvapují, škoda, že většina komentujících nemá o náboženství ani elementární znalosti. A ne, nejsem a nikdy jsem nebyla členkou žádné náboženské společnosti.

Uf! Už dlouho jsem neviděla tak příšerně nadhodnocenej film. Po cca půl hodině máte úplně jasno, o co jde a přesto jste nuceni další hodinu a půl (!) sledovat útrpné pohledy Willa Smithe, při kterých vypadá, jako když tlačí meloun. O rádoby poetickém tlachání v obilí ani nemá cenu dál se rozepisovat. Jedná se v podstatě o grandiózní přehlídku všech možných i nemožných klišé. Doják? Ani náhodou! Will Smith jako Suprhírouultraspeciál? To určitě! Opravdu nepochopím, jak tohle mohlo získat úspěch u tolika lidí. Nikdy víc.