toy.ota.car

Drzý film prolezlý sarkastickým opovržením vůči elitám, ale paradoxně zároveň dychtící po tom do lepší společnosti patřit. Což nutně nemusí být rozpor: skoro všichni toužíme poskočit o společenskou třídu výš a přitom ty nad námi nesnášíme a zoufale se snažíme prodrat do skvěle padnoucího drahého obleku. Ale málokdo z nás u toho zvládá zůstat gentlemanem - ale skoro všichni si to o sobě myslíme. Mimochodem výtka, že je film sociálně schematický, mi nepřijde podstatná: kdyby totiž nebyl, nestíhal by ukočírovat všechny dějové linie a dost pravděpodobně by přišel i o svoji zábavnost. U komedie se totiž vždycky rozhodujete mezi sociální realističností a humorem. A tohle je navíc akční komedie! Ale na Kingsmanech mi vadí, že mají mnohem míň originální zápletku a postavy než v Kick-Ass. Já vím: ta zápletka je žánrově stereotypní, protože je vypůjčená z jiných filmů, aby si z toho všeho mohli dělat srandu. Ale já už jsem takových žánrově obdivně parodických filmů viděl tolik, že už mi to prostě nestačí. Navíc akční scény jsou sice vtipné a ambiciózní, ale nejsou nijak zvlášť dobře natočené. A právě jsem napsal a zase smazal a teď zase napsal, že jsou samoúčelné, protože chápu, že to k tomu taky tak nějak patří, ale je to otázka míry, kolikrát vás to slovo během koukání napadne. Suma sumárum ten film bez těch roztomile nekorektních hlášek splaskne jako vaše sebevědomí, když v hospodě potkáte Colina Firtha s deštníkem. A pokud vám konec mého komentu nepřišel dostatečně vtipný, tak mám pro vás ještě jeden alternativní ale se spoilerem: film bez hlášek splaskne jako vaše vyhlídky, když kolem vás začnou barevně bouchat hlavy vašich soudruhů na jednom fakt snobském večírku.

Džííízes, to je tak zábavný koktejl protřepat žánrové pravidla filmu-noir s mentalitou hipísáka! Už jenom vyměnit tu vypiplanou a trochu upjatou stylizaci filmu-noir za rozevlátou paranoidní zhulenost let sedmdesátých a najednou zesměšnit a vzdát poctu oběma najednou. Ten detektiv je tak šílenej, že si skoro celou dobu říkáte, že to v tom přívalu skutečně nezapamatovatelných indícií prostě nedá a budete si muset ten případ vyřešit sami. Minimálně, že to zvládnete dřív než on. Film, ve kterém všichni v něčem jedou nebo mají něco za lubem, ale taky si nemusí pamatovat co nebo proč a pro koho to může být dobře. Kdokoliv může kdykoliv uvíznout v síti plánů kohokoliv jiného a naopak. Je tady tolik ingrediencí dohromady, že nebudete věřit tomu, že to může držet pohromadě. Ale protože ten film nerežíroval pejsek s kočičkou ale lišák Paul Thomas Anderson, tak vznikl velmi smysluplný cross, který fakt uvidíte málokdy. Ale zároveň vás varuju, že to není pro každého.

Už dávno nějaký chytrolín řekl, že drama je jako život, ze kterého byly vystřiženy nudné okamžiky. A přesně tyto okamžiky sebral Richard Linklater a natočil jeden z nejdůležitějších filmů roku 2014. Riskantní nápad natočit časosběrný hraný film umožnilo Linklaterovi ukázat, co umí: dodat obyčejnosti váhu a životním dramatům smířlivou lehkost. Příběh je sice vyprávěný chronologicky, ale výběrem událostí vyvolává intenzivní pocit vzpomínky a je to vlastně film o prožívání času. Navíc nám Chlapectví umožňuje nenápadně vnímat to, co nedokáže evokovat žádný scénograf ani kostýmní návrhář: postupnou proměnu světa skrze módu, technologie, slang a vůbec všeho, co nás obklopuje. Často tady skuhráte, že film nemá překvapivější a dramatičtější příběh nebo pointu. Ale pokud jste si pokoušeli představit situaci režiséra při promýšlení koncepce filmu, najednou je - alespoň pro mě - logické, proč Linklater vystavěl celý film kolem jedné hlavní postavy - navíc pokud tou postavou chtěl mít dítě; už to je přece obrovská nejistota a riziko, které by násobně rostlo s každou další hlavní postavou. Takže z těch ostatních prostě udělal víceméně postavy vedlejší (pro jistotu obsazených herci), aby je mohl v průběhu oněch dvanácti natáčecích let (!) kdykoliv nahradit či opustit. A v tom vám pomůže jedině volná dramaturgie scenáře. Na drama totiž potřebujete víc hlavních postav, které jsou v konfliktu, to vyvolává další konflikty, takže příběh postupně graduje, což vám začne diktovat časovou strukturu a uspořádání příběhu, a to jde zase proti formálnímu záměru tohoto filmu. Proto jsou vlastně všední okamžiky zdůrazňovány a ty dramatické oslabovány, protože jejich nahodilým negradovaným rozmístěním by se film rozpadl. Nebo ještě jinak: jakékoliv nepředvídané drama skutečného života (třeba úraz některého z herců) by vám mohlo zničit drama na papíře. No, a hlavně se koncentrací na jednu hlavní postavu podporuje téma filmu: každý přece vnímáme svůj život jako příběh jedné hlavní postavy, který doplňují ty ostatní více nebo méně důležité osoby, které postupně opouštíme my, nebo ony nás. Bez pointy.

Doplňuji si filmové resty a zkoumám kolik si z ve své době důležitých filmů ukousl zub času a Do the Right Thing odolává víc než statečně. Osmdesátková estetika mu fakt sluší a energie černých hochů několikanásobně převyšuje český průměr. Nebýt jisté filmové naivity a nemotornosti při záběrování, byla by to plná palba. To nejdůležitější totiž funguje skvěle: film se svou zdánlivě banální repetitivní strukturou dokáže z malého prostoru jedné ulice a jednoho horkého dne vydolovat silnou a stále živou metaforu o střetu otevřených i skrytých předsudků v americké společnosti. Spike Lee zobrazuje USA jako jakousi výbušnou směsici menšin a skvěle vystihuje zásadní podíl iracionality, blbosti, malichernosti ale i skutečných křivd, ponížení a vzájemného nepochopení v průběhu rasových konfliktů; a ve výsledku to schytají všechny odstíny pleti víceméně stejně - myslím tu kritiku. Jo, a inteligentní využití hitu Public Enemy "Fight the Power", který funguje jako refrén filmu, přičemž se postupně posouvá nebo spíš graduje síla a význam jeho textu, je fakt osvěžující.

Film, který má sice ohromnou energii, ale každá scéna nás pořád dokola přesvědčuje o závodnickém krédu Emila Zátopka: když nemůžeš, tak přidej! Za jakoukoliv cenu! Zběsilá umanutost ze strany učitele i žáka. Ale tahle závodnická teze nemá ve filmu žádného důstojného soupeře, a tím mi Whiplash přijde vlastně monotónní. Já vím, je to tak šílené a kontroverzní poselství, že vás to přinutí konfrontovat se s tím ve vaší hlavě, ale z hnidopišsky dramaturgického pohledu (a jaký jiný bychom měli vůči tomuto pedantskému filmu použít, že?) je to pro mě chyba. Určitou antitezí, i když nijak originální, by mohl být soukromý život hlavního hrdiny, ale vztahová linie je ve filmu dávkovaná tak nahodile, že to svou relativizující kontrastní roli neplní. Spíš se tím podporuje hrdinův pocit, že takové rozptylující podružnosti jako mít holku a pravidelný sex nejsou vůbec tak důležité, jako zahrát si na bicí. Pak se člověk nemůže divit, že mu hráblo. A já bych se vsadil, že tento milostný motiv z rytmických důvodů vykostili až ve střižně.

Film, který nemá co vyprávět a který se většinu času pouze spoléhá na šílenou výchozí situaci: jak se proboha s tímhle (z pohledu Stephena) nebo taky v tomhle (z pohledu Jane) dá žít? Jistě, herci hrají jako o život, do sladka to díky střídmým dialogům neupadá a ve filmu je vlastně ze všech těch britsky nevyslovených emocí docela dusno, ale kamera i hudba jsou prostě naleštěný Hollywood. Tak mě napadá, že ten film má britský mozek ale americký akcent (pozor, vtip!). To, že mají Hawkingovi fascinující osud, z toho nadprůměrný film nedělá. A mě by přitom docela zajímalo drama z britského akademického prostředí.