Carrie_3

Více jak 100 minut jsem se připitoměle usmívala a sledovala, jaký "zákusek" mi Mike Nichols naservíroval. Film je založen na jednoduché zápletce, ovšem její zpracování nemá chybu. Jedinečná atmosféra a nostalgie, která ze snímku sálá, rozhodně stojí za to vidět. Dustin Hoffman v roli introvertního, trochu stydlivého absolventa školy si postupně hledá svoje místo na výsluní a jde si za tím, co považuje za důležité. Hoffman byl skutečně kouzelný, byla radost ho po celou sledovat. Nejlepší třešinka na pomyslném dortu byla jednoznačně hudba Simona & Garfunkela, která neměla chybu a dokázala mě zanést do 60. let minulého století. Pokud si chcete zlepšit náladu, tento film jednoznačně doporučuji. Myslím si, že svůj úkol splní znamenitě.

Pokud si chce člověk večer odpočinout nad pohodovým, nenáročným filmem, jednou z variant volby by právě mohl být snímek "Jak vycvičit draka". Popravdě řečeno, nebyla jsem z tohoto animáku tak hrozně nadšená jako někteří zde přítomní. Osobně se mi velmi líbila animace - jednotliví draci byli prostě kouzelní, mnohdy velmi roztomilí a jednoduše řečeno - byla radost je sledovat. Co oceňuji dále, je děj - příběh měl myšlenku a spád. Co víc si přát? Pokud bych měla děti, byl by tento film jasnou volbou, kdybych se rozhodovala, jak je zabavit. Ovšem diváckou základnu si nepochybně najde i mezi staršími, dospělými, kteří se nepochybně také pobaví. Někdy není špatné se vrátit do dětských let a necelé dvě hodiny se ocitnout v jiném světě.

Amélie je jedním z mých oblíbených filmů, který mě po prvním zhlénutí naprosto uchvátil, ať už to bylo jeho tajemnými zakoutími Paříže, svělými herci - z nichž nejkouzelnější je samozřejmě Audrey Taotou, která vypadá, jako kdyby se pro film přímo narodila. Snad žádná herečka by nebyla schopna tuto roli zahrát tak magicky a přesvědčivě právě jako ona... Amélie z Montmartru je filmové dílo, které vás zaujme především svou atmosférou, strhne svým barevným laděním a propracovaným scénářem. Myslím si, že není nutné přemlouvat diváky, aby se na tento film podívali, protože pokud tak učiní, určitě nebudou litovat...

K filmu mě pojí hluboká nostalgie - ve chvíli, kdy jsem jej zhlédla, jsem byla naprosto fascinovaná jako nikdy předtím (což samozřejmě musím připsat k mému relativně nižšímu věku). Celé prostředí, kde se děj odehrává, na mě působilo jaksi sterilně, odtažitě, všechno bylo předpisově uklizené, narovnané, dodržování denních rytmů naprosto pravidelné. Právě s tímto prostředím kontrastují rodiny, které jsou navenek velmi spořádané a žijí spokojeným rodinným životem. Ovšem realita je naprosto odlišná - "Není všechno zlato, co se třpytí." Lester Burnham v podání Kevina Spaceyho mě naprosto odzbrojil, jeho herecký koncert byla radost sledovat a Oscara si nepochybně zasloužil. Kdybych měla vyzdvihovat jednotlivé herecké výkony, můj závěrečný text by byl asi hodně dlouhý, o což ovšem nestojím, proto budu jen suše konstatovat, že i ostatní obsazené role byly vybrány s citem a tvořily velmi příjemné ničím nerušené prostředí. Snímek dále stojí na vynikajícím scénáři s promyšlenými a občas i vtipnými dialogy, kde scénárista neplýtval zbytečně slovy, pouze jimi vyjádřil to, co bylo nutné být vyřčeno a občas toho bylo více... Poslední, na co bych se ráda zaměřila, je hudební podkreslení filmu, které měl za úkol Thomas Newman. Hudební doprovod je tak specifický, že jej poznáte na první poslech, pokud jej zaslechnete v některém jiném filmu či televizním pořadu. Soundtrack mě asi nikdy neomrzí, i když většina skladeb není zrovna pozitivních, přesto dokáží uvést tu správnou atmosféru. O filmu jsem zatím doposud nikdy nepochybovala, že by zabíral místo v mé TOP10 oblíbených filmů, protože zde jednoznačně patří.

"Kdo si hraje, nezlobí," napadalo mě v průběhu sledování dokumentu o Andym Goldsworthym - vrchním představiteli land artu. Přiznávám, do dneška jsem neměla ani ponětí, že něco jako "land art" existuje. Pravděpodobně existuje jen hrstka lidí, kteří se tomuto druhu umění věnuje. Ale je to naprosto pochopitelné, málo kdo by chtěl tvořit díla, která mnohdy během několika hodin obrazně "lehnou popelem" a práce na nich je často delší než jejich konečná doba bytí. Goldsworthy tvoří impozantní díla, jen je škoda, že je téměř nikdo nikdy neuvidí, protože zmizí ještě dřív, než je má někdo možnost vyhledat. Tento dokument je velice zajímavý, jen mám jedinou výtku ke způsobu, jakým je zfilmován. Celou dobu jsem si připadala, že sleduji dokument z konce 80. let a ne, že se jedná o snímek z počátku 21. století. Osobně bych dala přednost lepší kameře a rychlejšímu spádu filmu.

Knižní předlohu od Lva Nikolajeviče Tolstého jsem četla, proto mohu srovnávat. Na první pohled je zřejmé, že do dvou hodinové stopáže je nemožné zahrnout vše, co kniha nabízí. V tomto případě záleží pouze na citu tvůrců, které pasáže do děje zařadí a kterých dějových linek se naopak zbaví. První problém, který se snímkem mám, je výběr ústřední dvojice herců. Keira Knightley v roli Anny působí velmi staticky a její herecký projev mi nedovoluje jí věřit jediné slovo. Totéž platí i pro jejího milence Vronského v podobě Aarona Taylora-Johnsona. Ten je na svoji roli velmi mladý, o jeho svůdcovských zkušenostech nemůže být ani řeč, i když talent se mu rozhodně upřít nedá. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že tato milostná dvojice na mě působí dosti pedofilním dojmem. Lituju, že ve snímku nebyl větší prostor dán dvojici Kitty a Levina Oblonštích, jejichž životní osudy jsou daleko zajímavější, než je ve filmu prezentováno. Závěru chyběla větší gradace. Anna byla vykreslena jako pomatená, mírně vyšinutá žena, která už má života plné zuby. S tím bych rovněž úplně nesouhlasila. Jediné, co mohu pochválit, jsou kostýmy, hudba a výběr herců do vedlejších rolí. Tato adaptace Anny Kareniny rozhodně nebude patřit k mým oblíbeným a v žádném případě nepřekonala její předchozí adaptace.

Bena Afflecka jako herce příliš v lásce nemám a obvykle mě jeho obsazení v některém z filmů spíše odrazovalo od jejch zhlédnutí. Na druhou stranu Afflecka uznávám jako režiséra. Mám dojem, že se snímek od snímku zlepšuje a jeho režisérský styl je čím dál tím více rozpoznatelnější. Drama Argo oceňuji především ze scénáristické a režisérské stránky. Autorům se skvěle podařilo vykreslit rozbouřenou atmosféru v Teheránu v 80. letech. Osobně ráda navštěvuji arabské země a při sledování tohoto filmu jsem měla pocit, že mě děj vtáhl dovnitř a já měla možnost zpovzdálí sledovat téměř nemožný pokus opustit Irán v tak nelehké politické situaci. Argo je výborný thriller s téměř nulovými hluchými místy a z Bena Afflecka se pomalu stává "pan režisér".

Dlouho jsem žádný dokument nehodnotila nejvyšším stupněm, zde jsem se ovšem rozhodla udělat výjimku a vedlo mě k tomu hned několik důvodů. I přesto, že nejsem žádným fanouškem snowboardingu, tento snímek mě přesvědčil o jeho kráse. Naprosto jsem chápala kluky, kteří se ženou za tím prchlivým okamžikem štěstí, svobody, létání, i když v zásadě se jedná o obrovský hazard, který je může stát život. Osobně na snímku oceňuji především výběh jednotlivých záběrů a způsob jejich zachycení. Tento způsob byl jedinečný a já neustále měla pocit, že sleduji bezchybně zachycené fotografie, které berou dech. Dále ucho diváka nemohlo jistě nepostřehnout vynikající hudbu, která je s dokumentem neodmyslitelně spojena. Mnoho diváků zde vytýká, že snímek je propagací dvou významných firem. I kdyby to tak bylo, zkuste najít jiné společnosti, které jsou tak neodmyslitelně spjaté právě se snowboardingem, myslím, že je nenajdete. Takže já osobně nevidím důvod, proč by nemohly být součástí tohoto dokumentu.

Pokud bych si bývala přečetla obsah tohoto filmu předem, pravděpodobně bych si jej nikdy nepustila. Dokážu si představit, že kdyby se tento námět dostal do rukou amerických filmařů, vznikl by z toho snímek, který je plný klišé, a nad kterým není hodno ztrácet čas. Klišé v tomto filmu také objevíte a to ve velké míře, přesto si troufám tvrdit, že jej Korejci uchopili jinak - je plný poetiky, lehkosti a možná i neotřelosti. I přesto, že je děj předvídatelný, hlavní dvojice vás dokáže okouzlit a pobavit. Romantické filmy nepatří mezi mé oblíbené, ale tento snímek nebude asi poslední, po kterém jsem sáhla a i nadále budu lovit z korejského "soudku" kinematografie.

Street-art přestavuje pro jednoho umění - pro druhého vandalismus, rozdělení v tomto případě mnohdy balancuje na hraně. Dokument zachycující umělce street artové scény je velice zajímavý, za mnohými "obrazy" stojí trnitá cesta a jejich bytí není nekonečné. Banksy nepochybně patří mezi celosvětově uznávané umělce moderní scény, jeho graffity jsou nadčasové a instalace nepostrádají vtip. Další výraznou figurkou snímku je Thierry Guetta - původně kameraman, který se (pro mě zázrakem) pod preudonymem Mister Brainwash dokázal vypracovat mezi elitu street-artu. Nelze mu upřít, že dokázal skvěle využít svého potenciálu, zkušeností a zúročit nabyté vědomosti. Pokud odhlédneme od faktu, že v podstatě vykrádá díla Andyho Warhola a Banksyho, je to geniální obchodník a podnikatel. Při sledování dokumentu jsem se celou dobu nemohla zbavit pocitu, že celé je to pouhé divadlo, bouda na diváka a skvělá mystifikace. Podle mého osobního názoru je Mister Brainwash pouze alter ego Banksyho, který si z diváka jen vystřelil a snažil se jej svést na špatnou cestu. Pravděpodobně se mýlim, ale kdo ví... Pokud dokument skutečně popisuje realitu, tak klobouk dolu před Thierry Guettou.