Bajda

Katzelmacher je film, který vypovídá hlavně o dvou tématech. O pozici gastarbeiterů, kterých do Německa přišly v šedesátých a sedmdesátých letech tisíce a také o povrchnosti a prázdnotě života a vztahů některých mladých Němců. Ty nám Fassbinder ukazuje v tom nejkritičtějším světle. Skupinka hlavních postav se chová jako tupé stádo, ale ani jednotlivá individua nejsou sympatická. Navzájem se podvádí (přičemž se Fassbinder nebojí ukázat ani homosexuální vztahy), pomlouvají, šíří klepy a žijí vyprázdněné stereotypní životy, což je ve filmu zdůrazněno omíláním dialogů o stále stejných tématech, případně opakováním celých vět a procházením stejných míst. Touto sociální kritikou mi Katzelmacher připomněl o něco starší Sedmikrásky Věry Chytilové, které neměly jenom podobně absurdní obsah, ale také sebevědomou a netradiční formu. Katzelmacher vychází z Fassbinderovy divadelní hry a také jeho filmová adaptace je minimalistická. Vystačí si s několika málo herci, nevýrazným herectvím, jednoduchými záběry i mizanscénou.

Nálepka „německého Borata ze sedmdesátých let“ filmu Bierkampf opravdu sedí. Sám režisér Achternbusch si v něm totiž zahrál muže, který se v převleku za policistu dostane na slavný německý Oktoberfest a provokuje jeho návštěvníky. Podobně jako v posledních filmech Sachi B. Cohena, i v Bierkampfu pramení většina komických situací z toho, že se Achternbusch chová jako hovado a při svých interakcích s náhodnými kolemjdoucími improvizuje. Styčných bodů s Boratem je zde ostatně víc. Ani u jednoho z filmů si nejsme jisti, do jaké míry je celá situace nahraná a do jaké se jedná o náhodu, a v obou případech bylo imho záměrem autorů někoho zesměšnit. Bierkampf má tu nevýhodu, že je poněkud undergroundovější, méně líbivý a méně hollywoodský. Filmu prakticky chybí děj a zřejmě i proto nebyl film ve své době příliš populární. Z hlediska inovativnosti, unikátnosti a také odvahy režiséra se ale jedná o jedinečné dílo.

Z žánrového hlediska se dá diskutovat o tom, zda je „jódlovačka“ obyčejné softporno, které se kvůli dobovým reáliím dostalo do běžné distribuce, nebo jestli se jednalo o záměrnou parodii či dokonce persifláž německého heimatfilmu (popřípadě to byla sloučenina obojího). Za sebe musím říct, že si ani s odstupem času nejsem jistý. Z diváckého hlediska to byl jedinečný zážitek, protože první půlhodinu jsem zůstával v trvalém úžasu nad tím, co všechno vidím (a to jsem měl možnost vidět to v kinosále :-D). Časem se ale očekávání proměnilo v nudu, protože člověk věděl, že téměř při jakémkoliv dialogu opačných pohlaví, uvidí do tří minut kozy (a teď nemyslím ty horské mečící)...výsledkem je nezapomenutelná kuriozita, ale bez větší přidané hodnoty.

Subjektiv má pravdu v tom, že ta pointa je trochu zbytečná a působí levně. Jinak je ale Blu s každým svým dalším krátkometrážním filmem lepší a lepší. Technicky i kreativně. Jsem zvědavý jak dlouho dokáže tenhle trend udržet.

západ X východ - hvězda X ti ostatní - hřích X odpuštění X vykoupení. No řekněte sami, kolik jste viděli meditativních detektivních filmů s náboženskými motivy a přesahy. Po Tranově průměrném Norském dřevu o sto procent větší a zajímavější zážitek.

Glee je seriál plný paradoxů. Ačkoliv opěvuje losery a prezentuje je jako ty "lepší", dělá to tak, že mezi ně přihodí krásné, mladé a populární teenagery. V několika dílech Glee prostřednictvím svých hlavních postav odsuzuje rasismus, ale díky obsazení některých rolí a určitým dialogům je ve skutečnosti dost často rasistický. Jde samozřejmě o to, do jaké míry je to záměr (protože pokud by byl, jedná se z tohoto hlediska o velmi zajímavý počin) a do jaké je to náhoda (v tom případě, by to byl znepokojivý obraz americké společnosti a médií). Z hlediska diváka se ale jedná o zábavnou podívanou, která těží především ze skvělého castingu prakticky všech rolí. Muzikální čísla jsou povedená (i když z nich nejsem tak nadšený, jako většina Glee fandů) a na seriál se dobře dívá i díky skvělé režii a kameře. Zápletka i podzápletky jsou samozřejmě naprosto banální a předvidatelné, ale zase dialogy jsou napsány skvěle; to, že se si seriál občas střílí ze své vlastní primitivnosti je cool a hlášky Sue Sylvesterové (Jane Lynch) bych si nejradši někam psal :) Teď je otázka, jak dlouho může něco tak jednoduchého fungovat...uvidíme. Za 1. sérii 70%. edit: Ve druhé sérii se neděje nic nového a navíc model nastolený tou první už je celkem okoukaný, takže to začne být nuda. 55%.

Velká láska byla pro mě milým překvapením. Étaix ve svém prvním barevném filmu sám ztvárnil roli muže ve středním věku, který musí odolávat všem svodům, které přichází, když jste muž středního věku :-) Konvenční příběh je podán nekonvenčním způsobem, protože Étaix nám ukazuje nejenom to, co hlavní postava dělá, ale také to o čem přemýšlí, přičemž mezi těmito dvěma světy skáče bez nějakého upozornění či stylového odlišení. Někdy se mu to daří opravdu nápaditě, jindy méně. Scény, ve kterých jezdí postele po silnici místo aut (tedy ty, o kterých se v souvislosti s Velkou láskou mluví nejvíc) byly sice nápadité, ale paradoxně ty nejnudnější z celého filmu...představte si Jacquese Tatiho řízlého Louisem Buňuelem a víte, co máte v kině čekat ;-)

Kronika Anny Magdaleny Bachové je něčím na pomezí hraného filmu a hudebního dokumentu o jednom z nejznámějších světových skladatelů. I přes svůj název v něm Bachova manželka Anna nehraje hlavní roli, respektive nehraje roli prakticky vůbec žádnou. Děj suše komentuje a stejně jako voice-over komentář jiných dokumentů se tváří, jako by nebyla účastnicí těchto událostí. Ani Bach ale nehraje hlavní roli v tomto snímku. Ta patří jeho hudbě, která tvoří většinu jeho stopáže. Bachova díla jsou nahrána profesionálními hráči a snímána statickou kamerou, která během dlouhých, několikaminutových záběrů udělá maximálně jednu jízdu, aby se na něco zaměřila nebo naopak, aby odhalila celek. Tato „hudební čísla“ jsou pak proložena zmíněnými komentáři, které ale víceméně jenom konstatují, kam se Bach přestěhoval. Občas jsou nám taky poskytnuty záběry na různé prameny (plakátky, dopisy apod.). Díky prakticky absolutní absenci zápletky i děje, je těžké udržet pozornost. Film na mě působil jako protiklad třeba k Formanovu hollywoodskému Amadeovi, kde byla hudba upozaděna vykreslení postavy skladatele a jeho života. Abych reagoval na HenryS.e: já si právě klidně pustím 90 minut Bacha, zavřu oči a nechám se unášet jeho hudbou. To si pak ale užiju víc, než sledování tohoto filmu, u kterého jsem se bohužel nudil.

Podle názvu jsem čekal další genderovou kritiku nebo feministický snímek plný žen, které se budou bouřit stereotypům. Místo toho jsem dostal krásný a upřímný komorní film. Snímek, který vznikl až na konci plodného období nového německého filmu je sice mnohem komerčnější a z mnoha důvodů méně zajímavý než předchozí díla této vlny, ale o to víc je lidský a milý. Jeho hlavní hrdina je sám nevěrný, ale když mu to stejné udělá manželka, zhroutí se a odejde z domu. Svou situaci pak vyřeší poněkud netradičně a sice tak, že se k milenci své ženy nastěhuje, čímž vzniká prostor pro vtipné i dojemné situace. Vztah s mužem, který je jeho dokonalým protipólem pak nechává volně vyvíjet a balancuje mezi chutí mu všechno vrátit, a přiznáním si, že je to vlastně fajn chlap. To, že se jedná o jeden z komerčně nejúspěšnějších filmů NNF se dá přičíst i tomu, že má poměrně blízko k hollywoodskému stylu i naraci. Hrdinové v něm objevují banální pravdy, ale to jsou právě ty, které jsou v životě nejdůležitější a na které díky jejich banalitě často zapomínáme. Nemůžu souhlasit s Bluntmanem, že ústřední situace je naprosto nemyslitelná a vykonstruovaná, protože sám vím, že v některých situacích se člověk nechová racionálně a stát se může ledacos. Ani to, že film "potvrzuje dominantní heteronormativní ideologii" nevidím jako negativum, protože po všech těch filmech bořících genderové stereotypy se jedná o příjemný oddych a o fabuli, která je alespoň v něčem podobná reálnému světu. Hlavní mužské postavy se možná nechovají zrovna typicky, ale přesto jsem se s nimi dokázal do velké míry ztotožnit, což je o to zajímavější, že Muže natočila žena. Možná, že nám některé ženy opravdu rozumí víc, než my sami :-)

Dánský dokument se neobtěžuje s nějakou expozicí nebo vysvětlováním souvislostí. Divák je hozen přímo do děje, aby sledoval dánského (dnes už ex)premiéra Rasmussena, jak se snaží během dánského předsednictví EU vyjednat kompromis, díky kterému se bude dát realizovat nejmasivnější rozšíření v historii Unie. Dokument se nesnaží vysvětlovat nebo popisovat, ale spíš zachycuje zákulisní atmosféru a vztahy v politice na evropské úrovni. Úšklebek sekretářky v pozadí totiž může vypovědět mnohem více než dvacetiminutové prohlášení na tiskové konferenci. Cesta do Evropy si nebere servítky a přestože některé její části musely být pod dohledem vystříhány, aby nepoškodily dobré vztahy Dánska s ostatními zeměmi, jedná se o poměrně tvrdý pohled na tvdou realitu. Pokud se ale v evropské politice alespoň trochu neorientujete, nebudete vůbec tušit, kdo mluví s kým a o čem.