Arquitecto

Bláhově jsem si myslel, že svůj první komentář symbolicky věnuji jedné z otřelých filmových klasik, na niž nedám dopustit. Ale já, blbec, se musím v úvodu roku podívat na film, který ani dva týdny po projekci nemůžu pustit z hlavy. Na film, který mě v mnohém inspiruje, motivuje a nutí nahlížet na svět trochu jiným úhlem pohledu. Samotný snímek mě utvrdil v jeho výjimečnosti již v prvních minutách. Hlavní postavě jsem sice po nějakou dobu nemohl přijít na chuť, ale to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Najít si k jeho charakteru cestu, pochopit jeho chování, docenit jeho činy. Možná jsem se nechal strhnout emocemi. Možná jsem se příliš vnesl do děje. Nicméně ve výsledku mi přišla i avizovaná dvou a půl hodinová stopáž málo. Všechny tři dějové linie spolu zkrátka vytvořily dokonale harmonický celek, které mi v součtu s precizním hudebním podtextem nabídly nezapomenutelnou podívanou. A ač jsem milovníkem charakteru velkých měst, takové výlety do panenské přírody bych si nechal líbit častěji. Nezapomenu. Nikdy. Slibuji.