Ence

Povrchně předrmolený příběh s teatrálními prostřihy na plačící rodiče, objímající se fanoušky a producenta rvoucího si zbývající vlasy, s vyvanulým a snad i vykastrovaným scénářem, a s hromadou plochých postav prožívající děj bez snad jediného překvapivého zvratu. Zatuchlina a kadidlo je z filmu cítit na kilometry. Hudba Queen je asi opravdu výjimečná, ale bohužel se ke mě přes všechno to filmové vzduchoprázdno prostě nedonesla.

Zatímco předchozí filmy překypovaly buď zvraty a překvapivými odhaleními nebo nejistou, tísnivou až dusivou atmosférou; je v tomto snímku děj přímočarý, předvídatelný a jednoduchoučký a atmosféra se kamsi vytratila. Noční brození řekou a podivné vyměknutí únosců z důvodu "neúnosných rodinných rozepří" mi do celého kontextu vůbec nezapadlo. Při závěrečných titulcích jsem měl pocit dobře odvedeného řemesla, ale víc nic. Možná bych hodnotil výše, nebýt namlsaný předešlými Farhadiho snímky.

Hlavní hrdinkou příběhu je pro mě jednoznačně Mary. Z jara, kdy je příroda v květu, kvete i ona naplněna optimismem a energií; zatímco v zimě, kdy ze stromů zbývají pouze obnažená torza, vidí svůj život v nelichotivé nahotě a propadá beznaději. Spolu s mrazem přichází také citelné ochlazení vztahů jejích přátel k ní. V posledním záběru filmu pak stojí (sedí) sama ve vichřici štěstí druhých, která může být ničivá, když se člověku nedostává štěstí vlastního. Pokud ji mráz nespálí, snad se s příchodem jara její život zase zazelená...