majky19

Tento snímek byl rovněž velmi povedený a musí říct, že na mě udělal opět velmi silný dojem. Ústředními postavami jsou dvě ženy Joanna (v podání výborné Urszuly Grabowske) a židovská holčička Róźa v podání neméně dobré Sary Knothe. Opět se setkáváme s pohnutými osudy lidí za druhé světové války, kdy již v Evropě v plném rozsahu zuřila válka a nacistické nájezdy vůči židovskému obyvatelstvu se rovněž naplno rozhořel. Při jednom takovém nacisté seberou matku malé Rózy, které se ujímá Joanna. Rázem se jí tímto krokem mění život, žije v neustálém strachu z prozrazení, nevraživých sousedů, kteří jsou vůči Joanně nesmírně falešní, zejména pak bytná, která je patrně tou nejodpornější postavou celého filmu. Krizový okamžik nastane ve chvíli, kdy do bytu Joanny poprvé vpadne gestapo, nic poprvé nenajde, avšak důstojník SS se do Joanny zamiluje a navštěvuje ji opakovaně. To již ovšem malou Rozu najde a celé Joaninno snažení je prozrazené. Kupodivu ovšem důstojník Joannu neudá, naopak pomáhá jí i Róže přežít tím, že jí posílá jídlo i léky. Velmi mi tento snímek připomíná film „Musíme si pomáhat“; režiséra Jana Hřebejka, kde ústředním tématem je záchrana židovského mladíka, který utekl z transportu a nyní se ukrývá v bytě manželů Čížkových, které skvěle ztvárnili Bolek Polívka s Annou Šiškovou. Akdyž jsem u toho, tam postava SSckého důstojníka mi velmi připomíná postavu čechoněmeckého kolaboranta Prohasky, který rovněž o židovském utečenci věděl, ale i díky svému postavení pomáhal jemu a manželům Čížkovým přežít v období války. Snímek musím hodnotit jednoznačně kladně, protože byl velmi povedený a poučný a současně velmi věrně a v plné nahotě odhalil charakter lidí v krizových situacích, které za druhé světové války prožívali dnes a denně. Jedni pomáhali, snažili se ochránit druhé, a jiní naopak vesele udávali a kolaborovali s nepřáteli.

Neuvěřitelně silný příběh o obdivuhodné ženě, která i přes obrovské nebezpečí neváhala pomáhat zachránit mnoho židovských dětí, jejichž osud byl již prakticky zpečetěn, a které byly od nastěhování do ghetta odsouzeni na smrt, jako ostatně všichni Židé. Stále nepřestávám žasnout, že i v těchto pohnutých a krutých časech se našli charakterní lidé, kteří nemysleli jenom na sebe a na svoje bezpečí a pohodlí, ale naopak svůj vlastní život nasazovali v podstatě každý den, protože trest za tuto ilegální činnost byl neúprosný. Anna Paquin v titulní roli Ireny byla jedním slovem vynikající a to samé můžu říct o snímku jako takovém. Takové příběhy a taková statečnost nikdy nesmí upadnout v zapomnění a stále je zapotřebí zejména mladé generaci tyto události připomínat. Snímek musím hodnotit jednoznačně stoprocentně, protože stejně jako např. snímek Schindlerův seznam, V temnotě nebo Joanna ve mě zanechal vskutku silné dojmy. Já bych se zde v tomto případě však neomezoval pouze na paralelu s Oskarem Schindlerem, ale i s Nicolasem Wintonem, který rovněž vykonal mnoho dobra ve prospěch židovských dětí v okupovaném Československu.

Opět výborná epizoda, v níž sledujeme Einsteinova studijní léta v Curychu, nadšení a elán pro fyziku, kterou se ale nechce pouze memorovat, ale chce ji prakticky pochopit a posunout její pomyslné hranice zase někam dál a obor dál rozvíjet. S pochopením se ovšem nesetkává často u svých profesorů, z nichž mnozí jej považují za flinka, který si řádně neplní nebo ani nechce plnit své základní povinnosti a žije si bohémský život. Jiní kantoři jej však obhajují, cítí, že je v něm velký potenciál do budoucnosti, protože takový entuziazmus a zápal se opravdu jen tak nevidí. Samozřejmě se ale Einstein musí rovněž vypořádávat se svými milostnými vztahy, kdy svou první lásku Marii musí opustit, aby se mohl nadále věnovat Milevě, která je stejně jako Einstein obrovským talentem na poli matematiky i fyziky, avšak s pochopením ve svém okolí se často rovněž neshledává. Myslím si, že tato série bude jako celek neobyčejně zajímavá, a je moc dobře, že se tvůrci nesnažili zaměřovat pouze na Einsteinovu tvůrčí vědeckou činnost, která by zřejmě široké laické veřejnosti asi příliš mnoho neřekla, ale snažili se zde Einsteina zobrazit jako člověka, který stejně jako každý jiný prožívá kromě své práce/studia své radosti, starosti, problémy, úspěchy i neúspěchy.

Vynikající nápad převést na televizní obrazovku příběh patrně nejvýznamnějšího fyzika, který svým oborem vskutku velmi intenzivně žil. První epizoda byla dle mého názoru výborná, děj se odehrává ve dvou časových liniích, jedna zachycuje Einsteinovy studia na curyšské polytechnice a ta druhá v době současné, tedy v Berlíně, ve třicátých letech, kdy se dostali k moci Hitlerovci a tím začal doslova hon na Židy, kterým byl jak již víme i Einstein. Velmi oceňuji, že taková osobnost dostala konečně svůj prostor i v televizi, protože Einstein si to zcela jistě za svůj přínos nejen vědě, ale celkově společnosti bezesporu zaslouží. Těším se na další díly.

Upřímně řečeno, viděl jsem od Wojciecha Smarzowskiego již snímek “Pod Aniolem Stróznym”, který se odehrává v protialkoholní léčebně, a velmi mě překvapilo, do jakých detailů a s jakou autentičností dokázal Smarzwoski tento snímek natočit. A i to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl zhlédnout snímek, který zobrazuje jednu z největších katastrof novodobého Polska. Již samotné recenze a postřehy na adresu tohoto snímku naznačovaly, že se režisér na tomto snímku opět tzv. vyřádil. A bylo tomu skutečně tak. Snímek byl totiž opět zpracován velmi důkladně, nebyla zde nouze často I o velmi drastické záběry, které by byly těžko stravitelné i pro nejotrlejší diváky, zejména pak poslední půlhodina, když se válka mezi Poláky a Ukrajinci rozhořela naplno. Zaujmou rovněž záběry, kdy v polském kostele vyzývá farář ke smíření, tolerance, míru a vzájemného porozumění a respektu mezi národy, a naproti tomu v táboře Banderovců zcela zřetelná nenávist a averze vůči polskému národu, který považují za zcela nepřátelský a chtějí s ním jednou provždy skoncovat. To ostatně můžeme vidět I ve scéně, kdy naopak farář v ukrajinském kostele vyzývá ke genocidě, nezávislosti Ukrajiny a skoncování se všemi nepřáteli, kteří by jim v realizaci tohoto plánu mohli překážet, pochopitelně především Poláci. Mohli jsme pochopitelně sledovat, jaká nevraživost mezi všemi třemi tábory panovala, Poláci nenáviděli Židy, a Ukrajinci zase Poláky. Ať byl člověk na kterékoliv straně barikády, nikde se nemohl cítit bezpečně… A to, s jakým nadšením vítali Ukrajinci německou armádu, od níž si slibovali pomoc při boji za nezávislost, to bylo hovořící samo za sebe. Zcela určitě tento snímek není vhodný pro všechny diváky, zejména ne pro slabší povahy, ale je podle mě velmi důstojnou připomínkou zvěrstev, která se odehrávala v období 2. sv. války, a která nikdy nesmí být zapomenuta. Je opravdu hrůzné, kam až dokáže zajít lidská nenávist a přehnaný nacionalismus, zvláště pak, když se neštítí vraždit I ženy a malé zcela bezbranné děti.

Viděl jsem již mnoho filmů z dílny režiséra Andrzeje Wajdy, ale tento na mě udělal vskutku velmi silný dojem. Wajdowy filmy jsou charakteristické tím, že se v nich Wajda vrací ke stěžejním historickým událostem, které často na Polsku zanechaly nesmazatelnou stopu. A v tomto případě je to naprosto stejné. Wajda se vrací k velmi citlivému tématu, a sice k problematice holocaustu. Nutno také podotknout, že scénář k filmu napsala neméně významná polská režisérka Agnieszka Holland, tudíž na výsledku to je vskutku znát. Tentokrát posloužila autorům postava Henryka Goldszmita, známá též pod pseudonymem Janusze Korczaka. Snímek vypráví o muži, který ani v těch nějtěžších okamžicích svého života neztrácel víru v lepší svět, a který ani v těch nejkrutějších podmínkách nemyslel pouze na sebe, ale snažil se pomáhat svým nejmilovanějím, a sice dětěm, o které pečoval ve svém sirotčinci. Respekt měl Doktor Korczak dokonce i mezi Němci, kdy jej lékaři považovali za významnou osobnost nejen kulturního, ale i společenského života. Většina lidí mu nabízí všemožnou pomoc, možnosti lepšího zacházení, dokonce i možnosti útěku z ghetta. To on ovšem kategoricky odmítá a nezáleží mu na jeho osudu, ale především na „jeho dětech“. Těm se snaží v absolutně nelidských podmínkách zajistit alespoň základní pocit bezpečí a chce, aby hrůzy, které se dějí venku, nedolehly bezprostředně na děti. I v okamžiku, kdy je jasné, že se děti nepodaří zachránit, neváhá ani na okamžik a děti doprovází do transportu, na jehož konci v koncentračním táboře Treblinka na ně čeká jistojistá smrt. Film mě opravdu velmi zaujal, a charakter Doktora Korczaka mě absolutně nadchnul. Je opravdu neuvěřitelné, že on sám, který v ghettu toho mnoho vytrpěl, neztratil vůbec nic ze své lidskosti, ze svého charakteru, a i přes všechny možné nabídky mu nebyl lhostejný osud těch druhých, které velmi miloval až do posledního okamžiku. Právě tyto okamžiky zobrazují pravou stránku charakteru a ten byl u Doktora Korczaka naprosto neoddiskutovalný. Těžko říci, kolik lidí by se zachovalo stejně jako on, kdyby byli v jeho situaci. Obávám se však, že příliš mnoho by se jich asi nenašlo. Nelze hodnotit jinak než stoprocentně, protože to byla ta pravá nefalšovaná připomínka charakteru skvělého člověka.

Podle mého názoru natočil Roman Polański vskutku prvotřídní snímek, mapující velmi trnitou a strastiplnou cestu předního klavírního virtuóze Wladyslawa Szpilmana v podání skvělého Adriena Brodyho, který za svou roli byl Oscarem ověnčen zcela po zásluze. Film zobrazuje jeho těžkou životní cestu, při níž přijde o celou svoji rodinu a při níž je coby člověk židovského původu velmi tvrdě perzekuován nejen ze strany Němců, ale i vlastních lidí, jejichž nenávist vůči tomuto etniku je rovněž velmi výrazná. O to více je pozitivní, že i v těchto pohnutých dobách se dokonce i mezi Němci našel jeden voják, který jej na konci války neprozradil, ale naopak mu pomáhal přežít tím, že mu nosil jídlo. Myslím si, že tento film patří vůbec k těm nejlepším, které v polské ko/produkci vznikly a je velmi důstojnou památkou na ty, kteří ve druhé světové válce přišli o život.

Tento film na mě zanechal opravdu velmi silný dojem, zejména ten samotný závěr, kdy starý Malinowski říká Józkowi pravdu takovou, jaká byla. V očích Józka jednoznačně velmi krutou, ale skutečnou. Současně mi tento film nabídl i jiný úhel pohledu,. Divák si najednou uvědomí, že není všechno zdaleka tak jednoduché a jednoznačné, jak se může na první pohled zdát, a odhalení pravdy může být často velmi kruté. V průběhu první poloviny filmu jsem si skutečně myslel, že genocidu na místním židovském obyvatelstvu skutečně spáchali Němci, ale když starší bratr Franciszek začal rozplétat nitky minulosti a nachází ve výpisech katastru původní židovské majitele, a posléze i jejich nové nabyvatele, začíná být jasné, že samotní vesničané měli nemalý prospěch z toho, že Židy sami hromadně povraždili. Neštítili se dokonce vraždit i malé děti, které společně se svými rodiči a dalšími rodinami zapálili v chalupě bratrů Kalinů. Když bratři vykopou na dvorku ostatky zavražděných Židů, a vyslechnou vzpomínky jedné pamětnice této katastrofy, je jim již celá záležitost jasná. Józek, který v podstatě celý čas pozůstatky židovských hrobů zachraňoval tím, že je převážel na své pole je pravda ještě mnohem krutější. Ze vzpomínek starého Malinowského totiž vychází najevo, že tím hlavním iniciátorem hromadné popravy Židů byl otec Francizska a Józka. Józek tuto tragédii neustojí a páchá sebevraždu. Velmi mi tohle filmové zpracování připomíná nejen násilný odsun sudetských Němců na základě Benešových dekretů v roce 1945, které bylo výborně zpracováno ve snímku Juraje Herze "Habermannův mlýn" ale současně také drama Vladimíra Michálka "Je třeba zabít Sekala", kde to také bylo velmi podobné, protože Sekal se stejně jako vesničané svévolně obohacoval na úkor druhých tím, že Němcům udával místní sedláky a na oplátku zase získával jejich statky. Tento film mě vskutku velmi zaujal, a nemohu hodnotit jinak, než plným počtem bodů.

Souhlasím s tím, že snímek je svým koncipováním takovým spíš televizním válečným dramatem, ale rozhodně to dle mého názoru ničemu neškodí, a myslím si, že je to velmi věrné a velmi důstojné zpracování klíčových okamžiků bitvy o Westerplatte, která znamenala vypuknutí druhé světové války, která se plně rozhořela 1. 9. 1939. Sledujeme zde osudy vojáků, jejich velitelů, kteří po dobu sedmi zářijových dní statečně bránili své pozice a kteří hrdě bojovali za svou vlast. Tento boj ovšem nemá naději na úspěch, přestože statečnost a odhodlání polskému mužstvu v žádném případě nechybí. Zpočátku odolávají silným německým útokům, věří, že po vyhlášení druhé světové války jim západní mocnosti v čele s Francií a Velkou Británií přijdou na pomoc,což se ovšem samozřejmě nestane. Když už je jisté, že jejich boj je marný, že veškerá velká polská města jsou obsazena Hitlerovou armádou, nezbývá jim nic jiného, než vyhlásit kapitulaci. I zde ovšem byla celá řada nesouhlasných názorů důstojníků i vojáků, kteří chtěli bojovat až do posledního muže. Již jsem to avizoval v jiných komentářích, ale myslím si, že v tomto případě se to sluší zopakovat. Tento snímek je velmi důstojnou oslavou hrdinství a odhodlání polského národa, kteří i přes obrovskou přesilu nepřítele udatně bojovali až do úplného konce. Myslím si, že Poláci mohou či spíše mají povinnost být na své předky právem hrdi, protože polský národ vytrpěl ze středoevropských států těch pohrom zcela jistě nejvíc, a je obdivuhodné, jak se dokázal se všemi peripetiemi vypořádat a znovu se hrdě postavit na nohy. A vlastně i kultura a zejména kinematografie je zářným důkazem toho, že Poláci zkrátka umí.

Nu, upřímně řečeno, mám po zhlédnutí tohoto filmu takové spíše smíšené pocity. Ve filmu je podle mého názoru příliš mnoho rušivých elementů, zejména pak soudobá moderní hudba, která se k danému historickému kontextu a formátu vůbec nehodí, snahy co nejvíce přiblížit hl. hrdiny současné mladé generaci podlé mého soudu rovněž nejsou úplně šťastné. Svým způsobem mi to hodně připomíná celovečerní snímek Jana Komasy "Město 44", kde tyto atributy rovněž hrály velmi podstatnou roli. Ten film koncipovaný hodně na přemodernizovaný americký způsob, a to je podle mě velká chyba, protože si myslím, že ten film by měl být spíš určitou oslavou a památkou těm, kteří v odbojových organizacích (Szare Szeregi) den co den nasazovali svoje životy, a řada z nich nejen že zažila nacistickou tyranii, ale posléze i proces sovětizace a tvrdý stalinistický režim. V každém případě film jako celek není vůbec špatný, odvaha a odhodlání mladých Poláků je nezpochybnitelná a hrdinské činy, které v druhé světové válce vykonaly jsou jen potvrzením toho, že polský národ má být na co hrdý i s ohledem na to, kolika pohromami si Poláci nejen ve 20. stol. museli projít. Rozhodně tento snímek nezatracuji, ale myslím si, že některé věci (viz výše) tam byly zkrátka a dobře nadbytečné.