nash.

Ujeté pohádkové blbnutí, u kterého záleží na přístupu a možná i momentálním rozpoložení jestli bude otráveně spláchnuto do odpadu nebo ozdobenou plným počtem hvězd. Mě to bohužel nepřišlo ani moc pohádkové, ani moc vtipné, byť jsem rozpoznával věci, které vtipné být měly a i proč. Přestože jsem věděl a občas ocenil, do úsměvu mi to nepomohlo. A nezachránilo to ani těch pár opravdu povedených hlášek nebo vtípků. Stavět pohádku na trapnosti dialogů, příběhu i hereckých výkonů není zrovna ideální přístup, a přestože ho možná někdo ocení jako recesi, u mě to nefungovalo.

Nenáročná vánoční pohodovka o hledání ztraceného kouzla Vánoc, vystavěná snad ze všech tradičních klišé, které vánoční filmy znají a mají ve svém arzenálu. Milá jednohubka, která sice nepřekvapí silou ani novátorstvím, což je možná dobře, ale neurazí a vánočně naladí. Což je taky dobře. Je to celé zkrátka jako hezky nazdobený vánoční stromek. Znáte ho, víte jak vypadá, znáte všechny ozdobičky, baňky a řetězy, které jsou na něj navěšené, ale stejně se vám líbí. Je to prostě vánoční stromek a od něj ani nechceme aby byl pokaždé jiný a originální. A je jedno jestli je to smrk nebo borovice.

Rozhodně palec nahoru. Ve své subžánrové kategorii slušný počin (rozhodně lepší než HG), samozřejmě s tím, že nad kulhající logikou celé premisy přimhouřím oko. Protože, když na to přijde, stejnými nebo podobnými přísně logickými agrumenty by se dalo rozsekat cokoli, včetně klasiky jako Hamlet nebo Romeo a Julie. No a bez téhle zátěže už to byla jen radost. Pochopitelné motivace, vizuálně zajímavý svět, dobře vykreslená a fungující tísnivá atmosféra, ať už v Chicagu, kde moc logicky přebírá krvelačná lůza, nebo jinde, kde je za vší ušlechtilostí a čistotou cítit zrada a nebezpečí. Nechybí napětí a parádní akce (vznášedlo), zajímavé technické vychytávky (taky chci osobní drony), ani nečekané byť očekávané zvraty. Zajímavé také je, jak s každým dílem, po každé vybojované bitvě vede každý vyřešený problém jen k tomu, že hrdiny postaví před problém mnohem větší, co do rozsahu, hloubky i významu. Je to jako probojovávat se ven ze středu matrjošky. Odklon od knižní předlohy potěšil a doufám, že bude pokračovat, zejména v zásadních bodech závěru celé série.

Roger Moore je takový seriózní stárnoucí elegán, který už to moc nehrotí a všechno to zabíjení, smrtící pasti i krásky, zvládá s nadhledem a levou zadní. FYEO rozhodně nepatří k nejlepším a nejsvižnějším bondovkám, ale na rozdíl od craigovek je to aspoň bondovka vším co tento specifický subžánr přijal za své. Nechybí suché ironické hlášky, vymazleně přestřelené akce (tady kraluje ta lyžařská), ani neobvyklé atraktivní lokace (řecký klášter), ještě atraktivnější bondgirl (Carole Bouquet) a samozřejmě ležérně bezstarostná bondovská neprůstřelnost. Po letech potěšila, ale na Top Ten to stále není.

Východ slunce, kdy první hřejivé paprsky dopadnou na prochladlou tvář, cáry mlhy válející se ráno u země, tiché ševelení větví, plameny, do kterých člověk vydrží hledět hodiny a neomrzí to. Svým způsobem si při sledování Touhy připadám jako dinosaurus, ale kupodivu mi to nevadí. Trampsky pohodový dokument, který se nad nikoho nepovyšuje a před nikým se neponižuje. Spíše vzpomínkový než zaostřený na současnost, připomíná legendy, "obyčejné" vzpomínky i některé překvapivé méně známé souvislosti. Příjemně evokuje ty správné trampské pocity a je evidentě dělaný lidmi, kteří vědí a rozumí. Navíc titulní Křesťanova verze Touhy i Wabiho průvodní slovo to vše ještě o stupeň povyšují. Mě osobně nejen donutil občas hodit okem z okna jestli už konečně nastal čas vyrazit, ale také probudil řadu vzpomínek, byť jsem vlastně nikdy do toho, ani ne tak organizovaného, jako spíš hromadného trampingu nezapadl.

Po řadě spíše průměrných pohádek s tuctovými princeznami, jalovými princi a Janky a nic moc historkami, je tu konečně změna k lepšímu. Svižná, místky skoro akční zábava, s fajn Jankem a příjemně netradiční, akční a sympatickou princeznou, mezi kterými to jiskří, a to nejen díky svižnými slovním přestřelkám. Kramár je konečně padouch jak má být, slizký, zákeřný, bezcharakterní lotr, kterému to vychází tak dlouho, až jsem opravdu začal princezně s Jankem držet palce. Jistě byla tam řada lapsů, chyb v logice, scénáři i těžkých selhání skriptky, ale nakonec jsem si odhlasoval, že na to kašlu a užil jsem si svižnou pohádkovou zábavu.

Někdy i nepatrné příčiny mohou mít velké následky, a když se něco zničí, je to pryč a už se to nevrátí. To je poučení, které mi předala nová pixarovka. Ale taky dodala, že to ztracené někdy mohou nahradit věci ještě lepší než byly ty původní. Pokud tedy budu mít všech pět pohromadě. A to doufám mám, protože v mém řídícím centru se při sledování o knipl neustále přetahovala nejen Radost (nad humorem, animací, desítkami vtípků i spoustou výborných nápadů, a nejen těch týkajíchc se provozu v hlavě) se Smutkem (v dojemných momentech filmu), ale také Strach (když začalo ztrácet švih), Hněv (nad nevyužitými možnostmi, které téma nabízelo) i Znechucení (nad infantilními berličkami a vycpávkami). Celkový dojem je určitě potěšení, jen je trošku šmrcnuté pocitem, že už to nemá tu svěžest a natěšenost původních pixarovek.

Jsme to, co jsme, díky vzpomínkám, prožitkům a nasbíraným zkušenostem? Nebo to v nás je a budeme tím, co jsme, aniž nás výše zmíněné bude formátovat? Je nám osudová láska dána, nebo jde o jedinečný a neopakovatelný výsledek protnutí řady proměnných? Zajímavé téma zpracované formou, která možná nedává tak úplně objektivní odpověď, jen inspiruje k vlastní úvaze, ale za to mi nabídla příběh v podobě, která mi už trochu chyběla. V podobě čisté a nefalšovaně stoprocentní romantiky, která se za to, čím je, nestydí, a nesnaží se sama sebe shazovat. Ani povýšeným humorem, ani pomrkáváním do publika, ani různými artovými či jinými maskami. Díky tomu jsem si mohl užít téměř pohádkovou podívanou, kde sice bylo těch Tatumových sladkých pohledů a ušlechtilých gest možná až příliš, ale zase na druhou stranu, kdo z nás by na tom nebyl stejně, kdyby znovu bojoval o ztracenou lásku Rachel McAdamsové. A to i když se zdá, že se z té správné a suprové holky proměnila ve slepici. Zkrátka Navždy spolu je tuna koncentrované romantiky, která cynikům bezpečně zkazí den.

Úžasný Viktor Preiss, který dodává pohádce švih i humor na jedné straně, podivně oteklá a nesnesitelná Bohdalka, která ztěží artikuluje natož aby hrála, na straně druhé. To jediné uvízne v paměti. To první v dobrém, to druhé ve zlém. Jinak jen natahovaná nuda, kterou ani sympatická, ale vcelku zbytečná princezna, ani tornádo Preiss, který si celý film ukradl pro sebe, nezachrání.

Střídání střáží v ringu bohužel neproběhlo tak zdárně jak jsem čekal a doufal. Vedle posledních dvou dílů Rockyho, které v podstatě začínaly kroužit kolem tého tématu, to bylo vyloženě slabé. Stallonova linka proměny boxera v unavého důchodce je emotivní a nabídne několik úžasných momentů, někdy jen detailů či záblesků, které trvají pár vteřin, přesto vyvolají silnější emoce než celá Credova lajna. Jinak s přibývajícími minutami čím dál tím vící nic moc. Boxerské pasáže nemají šťávu, Creedova lovestory je taková nudná rutina, a jeho hledání sebe sama fádní, zejména vedle tématu Rockyho stárnutí a nemoci. Ani ze vztahu Rocky-Creed se nepovedlo vykřesat žádnou velkou jisrku. Rocky byl vždycky Stallonova srdcovka a bylo to poznat. Toto mi přišlo jako rutina bez velkého osobního vkladu, kde to srdce jen občas a nepravidelně zatepalo ve scénách týkajících se Rockyho stáří. Každopádně případný Creed II už mě nějspíš zajímat nebude.